M. Šímová, iLiteratura.cz: román Podzemní železnice Colsona Whiteheada

Cenami ověnčený román amerického spisovatele Colsona Whiteheada Podzemní železnice představuje v literárním světě bezpochyby významný počin. Podmanivý příběh patnáctileté Cory, osiřelé otrokyně, která se na útěku z bavlníkové plantáže v jižanské Georgii vydává na strastiplnou cestu za důstojností a svobodou, navazuje na tradici severoamerické otrocké literatury. Ta vcházela do povědomí širší veřejnosti především zásluhou abolicionistů a mezi její představitele patřili bývalí otroci jako Frederick Douglass (Vyprávění o životě amerického otroka) či Harriet Jacobsová (Incidents in the Life of a Slave Girl), kteří stejně jako románová Cora podávali svědectví o hrůzách a fyzickém i duševním útlaku, jež si většina lidí na Severu neuměla ani představit. Kniha zároveň nabízí mnohovrstevnatou výpověď, která se dotýká řady nadčasových témat.

Žánrově se jedná o alternativní historii s nenápadnými rysy magického realismu, který zde spočívá v proměně metaforické podzemní železnice, sítě tajných cest, domů a úkrytů, jimiž si otroci klestili cestu ke svobodě ve státech Unie, ve skutečnou funkční železniční trať se strojvůdci i projíždějícími vlaky. Navzdory mírnému odchýlení od dějinných událostí a určitým prvkům, které, ač v rámci vyprávění působí zcela přirozeně, jsou čistě výplodem autorovy fantazie, za románem stojí pečlivý výzkum; Podzemní železnice tak ve výsledku přináší zcela realistickou, ničím nepřikrášlenou zpověď otroka živořícího na americkém Jihu devatenáctého století.

Cesta k napsání románu přitom nebyla nijak přímočará. Myšlenka na něj se podle autorových slov zrodila kolem roku 2000; už tehdy byl útěk z otroctví jeho ústředním tématem, ale hlavní postavou měl být černošský mladík zhruba v autorově věku. Kniha však dostala příležitost uzrát, což jí pravděpodobně prospělo; Whitehead vyměnil mužského protagonistu za ženskou hrdinku a román obohatil o špetku generačního dramatu: v úvodu se kromě malé Cory setkáváme i s její matkou a babičkou. Zatímco matriarcha Ajarry se narodila ještě na černém kontinentu a do Ameriky byla dovezena na otrokářské lodi, Cořina matka Mabel je na Randallově plantáži skoro legendou – podle všeho jde o jediného otroka, kterému se odtud podařilo utéct. Cora k Mabel pociťuje bezbřehý obdiv i prudkou nenávist; cení si matčiny odvahy, ale zároveň nechápe, jak ji mohla opustit a nechat ji samotnou na tak strašném místě.

Jednou z hlavních předností románu je Whiteheadova přesnost při zprostředkování psychologicky uvěřitelného obrazu života na plantáži. Nejde jen o těžko představitelnou krutost otrokářů a dohlížitelů z řad bílé chátry, přestože scén, v nichž figuruje krvavé bičování či jiné druhy mučení a ponižování si čtenář užije víc než dost; autor se soustředí především na poměry mezi samotnými otroky. Vztahy mezi nimi nejsou v porovnání s jinými knihami ze stejného prostředí nikterak růžové; rozhodně nejde o komunitu, která by si navzájem nezištně pomáhala, právě naopak. Každý bojuje sám za sebe a nevynechá jedinou příležitost urvat si sousto navíc, domoci se zanedbatelného privilegia nebo se vyhnout trestu na úkor ostatních. Tím silnější jsou občasné projevy sounáležitosti a opatrného přátelství. Cora se v raném věku stává obětí brutálního znásilnění. Musí tvrdě bojovat, aby si před vlastními lidmi uhájila zeleninové políčko, které zdědila po babičce, i když ví, že nic na farmě jí ve skutečnosti nepatří. Přesto v sobě den za dnem nachází odvahu k drobným kurážným činům: se sekerou v ruce brání svůj majetek proti silnějším, před otrokářem se i za cenu krutého výprasku zastane malého černošského chlapce. V těchto vypjatých chvílích spatřujeme záblesky její skutečné povahy: náznaky nezdolného rebelství a vzdoru, které jí nakonec dodají odvahu k útěku.

Celý článek čtěte zde>>  

Autor: Martina Šímová
Zdroj:  www.iliteratura.cz