Martina Merisi: „Byla jsem v pokušení říct, že jsem si to rozmyslela a knížka nebude.“

Název knihy Duše na cestách (Nakladatelství JOTA, 2024) je výstižný. Martina Merisi v ní čtenářům a čtenářkám zpřístupňuje krásy Pyrenejí, ale také svůj vnitřní svět, motivace i trápení. Proč váhala s vydáním knihy a čím jsou výjimečná kamarádství s batohem na zádech? I o tom se v rozhovoru dočtete.

V rozhovorech často vzpomínáte, že náročné vytrvalostní túry vám změnily život. Jaký byl váš život před tím, než jste v sobě objevila vášeň pro cestování a turistiku? Prozradím, že jste vystudovala historii – věnovala jste se jí i profesionálně?
S vášní pro objevování a cestování jsem se už narodila, to není žádný novodobý rozmar. Už jako dítě jsem se vydávala „s ranečkem do světa“ a hodně jsem toho procestovala během studií na vysoké, a potom i při práci (žila jsem nějaký čas ve Skotsku). Ale vždy šlo spíš o menší cesty v rámci Evropy, pořád mě totiž něco limitovalo – škola, závazky, vztahy, práce...
Neustále jsem dávala přednost tomu, co ode mě chtěli ostatní, přizpůsobovala jsem se, svoje touhy a přání jsem odsouvala za potřeby druhých, abych náhodou nezklamala něčí očekávání. Jenže když celé roky ignorujete váš vnitřní hlas, který se vám snaží ukázat, že máte jít jinudy, začnete vyhasínat. Možná přijdou i nemoci a různé zásahy zvenčí, aby vám to konečně došlo. A můj život se radikálně změnil ve chvíli, kdy jsem se rozhodla překonat strach ze ztráty jistot, ukončit pracovní poměr a vykročit do neznáma. A tím neznámem byla zrovna pouť Pyrenejemi, ačkoliv když jsem za sebou tenkrát zabouchla dveře od bytu, neměla jsem jasný plán, kam moje kroky povedou.
Co se týče mého titulu, nikdy jsem jako historička nepůsobila, ale studium historie mi dalo strašně moc. Dějiny totiž vnímám jako sbírku fascinujících příběhů o lidech. Je to pro mě taková učebnice psychologie – za každým výsledkem chování najdete určitý motiv, potřebu, emoce. A tenhle náhled jsem si přenesla do své praxe koučky a terapeutky.

Pamatujete si na moment, kdy vás opustily veškeré obavy o budoucnost a uvědomila jste si, že všechny ty zužující stereotypy a očekávání necháváte za sebou?
No, to nebyl jeden moment, ale dlouhý proces. To opouštění strachu o budoucnost se odehrávalo během celé pouti Pyrenejemi, i potom na Zélandu. Ale pamatuju si na tu chvíli, kdy jsem si řekla: A dost! Ať to dopadne jakkoli, chci zkusit udělat ten první krok ven z toho života, co znám.

V knize Duše na cestách popisujete průběh a zážitky, ale i osobní důvody, proč jste se na trail napříč Pyrenejemi, známý jako GR 11, vydala. Dokonce reflektujete jistou změnu vnímání sebe sama a okolí. Cítila jste se komfortně při myšlence, že široké veřejnosti zpřístupníte své soukromí?
Haha, ani trochu. Když mě oslovila Jota s nabídkou napsat knihu, chtěla jsem vytvořit sbírku fejetonů, sepsat nejvtipnější zážitky a průšvihy z cest, protože takových příběhů mám spoustu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tahle moje představa změní v tak osobní příběh.
Během psaní jsem byla naprosto ponořená do tvůrčího procesu, každý den byl nesmírně intenzivní. Neuvědomovala jsem si, co ze mě leze. Až když jsem dopsala poslední řádky, došlo mi, jak hodně jsem se obnažila. A přišel záchvat paniky. Byla jsem v pokušení říct nakladatelství, že jsem si to rozmyslela a knížka nebude. Jenže pak mi přišly zpětné vazby od beta čtenářů – všichni do jednoho mi řekli, že knihu přečetli jedním dechem a že se v některých tématech našli. Díky mým úvahám si ledacos uvědomili a rozmotali si situace, s nimiž si třeba do té doby nevěděli rady. To sdílení zkrátka zafungovalo léčivě a mně došlo, že jestli moje bolavé držkopády a vidění světa můžou někomu pomoct, tak to má smysl pustit do světa.

Na knize mě překvapila její hravost. V obsahu najdeme nejen fotografie a odkazy na hudbu, která vás cestou doprovázela, ale také na krátká videa z míst, která si v tom okamžiku představujeme při čtení. Měla jste už od začátku v plánu takovou hru s médii, nebo se nápad zrodil až v procesu tvorby?
Tohle mě napadlo hned na začátku. Chtěla jsem dát lidem co nejautentičtější zážitek, aby měli pocit, že jsou v těch Pyrenejích se mnou. Aby se cítili být součástí toho příběhu. Doufala jsem, že se mi to tou hudbou a videi podaří.

Během cesty jste si vytvořila blízký vztah s dalšími poutníky, Češkou Markétou, a také se dvěma Brity. Jste spolu ještě v kontaktu? Podařilo se vám setkat se?
Ano, jsme spolu v kontaktu. Markét je pořád na cestách, ale přiletěla na křest mé knihy a je její kmotrou, to pro mě ohromně moc znamená. Co se týče Steva, tak po GR 11 jsme spolu prošli část trailu Te Araroa na Novém Zélandu a snažíme se potkat pokaždé, když jsem u mamky ve Skotsku, bydlí totiž relativně kousek od sebe. Jakea jsem od Pyrenejí bohužel neviděla. Když se minule chystal do Highlands, chtěli jsme společně proběhnout nějaké kopečky, jenže to nevyšlo. Ale píšeme si na Whatsappu a doufám, že se brzy uvidíme, i když to nejspíš nebude v UK.

Jak si vysvětlujete tento fenomén? Co podle vás způsobuje, že dobrodruzi navážou vztahy, které dokážou přežít velké vzdálenosti a čas? Vnímáte, že se tyto vazby v něčem liší od vztahů vybudovaných v práci nebo v jiných institucích?
Myslím, že to je tou intenzitou zážitků. Na trailu si kolikrát sáhnete na dno, psychicky i fyzicky. Někdy vám dokonce může jít i o život. Zároveň tam jsou silné momenty vděčnosti, bezmezného štěstí. Všechny zážitky a emoce jsou ohromně intenzivní. A když je prožíváte s někým dalším, kdo to navíc cítí stejně, vytvoříte si silné pouto. V běžném životě takhle intenzivní stavy většinou neprožíváme. Navíc, často vidím lidi sedět u kafe nebo u piva a místo toho, aby věnovali pozornost jeden druhému, koukají do mobilu, s někým si vypisují, něco řeší. Je to společně strávený čas, ale chybí mu hloubka. Tím nechci říct, že si v běžném životě nevytvoříte skvělá přátelství nebo pevné vazby. Ale jde opravdu o to, jak spolu trávíte čas a kolik zájmu a pozornosti si věnujete.

Během loňského léta jste absolvovala další cestu. S Michaelou Hrdou jste jako první na světě prošly 1 300 kilometrů dlouhý Pamír trail v Tádžikistánu. V čem byla tato cesta výjimečná a jiná od pyrenejské GR 11? Plánujete i tento zážitek zaznamenat knižně?
Pamír Trail byl výjimečný v mnoha ohledech a s GR 11 se nedá vůbec srovnávat – ať už jde o náročnost trasy, složité přípravy a plánování nebo fakt, že jsme to celé absolvovaly ve dvou. Nejraději cestuji sama, ale Pamír Trail bych si sólo nedala. Díky němu jsem se vůbec poprvé podívala do střední Asie a věřím, že to nebylo naposledy. Tádžikistán, a především srdečné Tádžiky, jsem si zamilovala. Co se týče knihy… Kdybych měla napsat o každé mé cestě, měla bych na kontě víc svazků než Jirásek. Spousta příběhů z Pamír Trailu stojí za zaznamenání, ale kdy to bude a v jaké podobě, to je zatím ve hvězdách.

Text: Zuzana Urbaničová