Milan Říský: „Dobrá true crime kniha by měla stát na faktech, ne na fantazii autora.“

Milan Říský je odborník na true crime, bývalý novinář, fotograf a vedoucí PR a marketingu ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Dlouhodobě se věnuje fenoménu skutečných zločinů a jejich vlivu na společnost. Stojí za oceňovaným projektem Plzeňské zločiny, který přivedl do knihovny stovky posluchačů a získal prestižní ocenění Zlatý středník. Spolu s kriminalistou Františkem Müllerem a dalšími odborníky připravuje sérii přednášek Po stopách fenoménu true crime, je spoluautorem knihy Dva na vraždu. Díky svému novinářskému přístupu, analytickému pohledu a schopnosti poutavě vyprávět se stal respektovaným hlasem české true crime scény. Aktuálně působí jako ambasador „oranžové“ True Crime edice Nakladatelství JOTA, která přináší čtenářům zásadní tituly světové true crime literatury. 

True crime je v současnosti jeden z nejpopulárnějších žánrů, minimálně v oblasti literatury faktu. Jak ale poznat dobrou true crime knihu? Co by měla obsahovat a co ne? Jsou třeba nějaké „varovné“ signály?
Dobrá true crime kniha by měla stát na faktech, ne na fantazii autora. Měla by mít jasnou strukturu, pracovat s ověřenými zdroji a mít za sebou důkladnou rešerši. Pokud autor „tuší“ a občas si něco „představuje“, je to varovný signál. Stejně tak přehnaná senzace nebo zbytečné rozpitvávání brutality jen pro efekt. True crime není fiktivní horor, ale žánr o skutečných lidech, kterým se stalo něco, co nechce nikdo z nás zažít. A to vyžaduje určitou pokoru.

Proč byste čtenářům doporučil právě True Crime edici z Joty?
Protože ty knihy představují true crime tak, jak by se měl dělat – poctivě. Nemají tendenci prvoplánově šokovat, ale snaží se pochopit, proč se něco stalo a co to o nás vypovídá v širším kontextu. Navíc jsou některé z nich etalony žánru, lety prověřené klasiky.

Legenda žánru Ann Rule, které v True Crime edici vyšly dvě knihy, se začala true crime naplno věnovat, když zjistila, že jeden z jejích kolegů v bývalé práci – paradoxně to bylo na krizové lince – je sériový vrah Ted Bundy.
Co odstartovalo zájem o true crime u vás? A stalo se vám třeba něco podobného – „otřel“ jste se v životě o nějaký zločin? Teď samozřejmě nemyslím, že byste sám něco spáchal.
Moje první setkání s tímhle tématem přišlo přes Mlčení jehňátek. Hannibal Lecter je sice fikce, ale Thomas Harris si dal tu práci, aby působil skutečně – inspiroval se reálnými případy a radil se s lidmi z FBI, třeba s Johnem E. Douglasem, autorem knihy Mindhunter – Lovci myšlenek, která mimochodem také vyšla u Joty. Od Lectera byl už jen krůček k opravdovému true crime. Jednou jsem narazil na Černou knihu sériových vrahů a ze zvědavosti ji vzal do ruky. Nejvíc mě tehdy dostal Edmund Kemper – nekrofilní vrah s IQ přes 140. Nedávalo mi smysl, jak může být někdo tak chytrý a zároveň tak strašně pokřivený.
Později jsem pracoval v novinách, nejčastěji jsem psal „černou kroniku“, tudíž jsem často jezdil na místa činu a psal i o vraždách.

Prozradím, že vaší nejoblíbenější knihou z True Crime edice je Columbine od Davea Cullena. Proč?
Protože Cullen tu knihu napsal s neuvěřitelnou empatií. Jen si na ni vzpomenu, dostávám automaticky husí kůži. Neuvěřitelně silně pracuje s osudy obětí a jejich blízkých a s vyrovnáváním se s událostí, která změnila pohled na masové střelby nejen v Americe.

Poslední vydanou knihou edice je Deviant od Harolda Schechtera, jejímž protagonistou je Ed Gein, který se stal možná nejznámější a nejčastější inspirací pro různá literární i filmová lidská monstra. Proč právě on?
Jeho dopad na popkulturu je nepřehlédnutelný. Tenhle tichý samotář z Plainfieldu dal vzniknout celému zástupu knižních a filmových monster – od Normana Batese přes Buffalo Billa až po Leatherface. Ať už to bylo nezdravým vztahem s matkou, šílenými výtvory z těl, které vykopával z hrobů nebo tím archetypem „monstra odvedle“. Gein je fascinující i tím, jak se stal symbolem zla, a přitom reálně zabil „jen“ dvě ženy. Ale to, co po sobě zanechal, je pro mnoho lidí noční můra. Ale jeho příběh se ve velkém dostal do podvědomí právě díky knihám a filmům. Zajímavá je třeba historka, jak se Alfred Hitchcock snažil vykoupit co nejvíce výtisků románu Psycho od Roberta Blocha, aby utajil zásadní dějový zvrat před uvedením svého stejnojmenného filmu. Údajně tím pověřil svou asistentku Peggy Robertson, která měla knihy nakupovat přímo od nakladatele i z knihkupectví. Cílem bylo, aby publikum šlo na film bez znalosti klíčové pointy – tedy že matka není živá. Právě vztah s matkou byl inspirací z Geinova případu. A takový film jako Psycho byl v té době zjevením, točily se úplně jiné snímky.

Za dopadením a usvědčením sériových vrahů většinou stojí úmorná, mravenčí práce konkrétních kriminalistů – operativců i vyšetřovatelů – což si velká část veřejnosti často neuvědomuje. Třeba k dopadení sériového vraha BTK, o kterém je také jedna z knih True Crime edice, a který spravedlnosti unikal přes třicet let, zásadně přispěla urputnost policisty Kennyho Landwehra. Protože na besedách často spolupracujete s kriminalistou Františkem Müllerem, můžete trochu práci kriminalisty přiblížit?
V rámci série Plzeňské zločiny jsme u nás v knihovně na téměř dvaceti přednáškách představovali práci kriminalistů velmi podrobně – od přijetí oznámení až po skončení vyšetřování. Je to neuvěřitelně náročná práce, kdy se klidně tři dny nedostanete pořádně do postele a vypijete patnáct kafí za den.
Vždy mě nejvíc fascinovala práce operativců – těch, jejichž práce končí ve chvíli, kdy odevzdají pachatele vyšetřovateli. Občas jsem si je představoval jako mravence, co se rozběhnou po okolí, vždy něco přinesou, něco si mezi sebou vymění a zase běží dál. A na konci toho nasadí pachateli pouta. A samozřejmě, chtějí mít všechny případy své kariéry uzavřené, proto je urputnost trvající klidně desetiletí naprosto pochopitelná. 

Jedna z knih True Crime edice – Anděl smrti – je o tzv. nemocničním vrahovi Charlesi Cullenovi. S něčím podobným máme bohužel zkušenost i u nás.
Bohužel ano – Petr Zelenka, známý jako „heparinový vrah“. Stejný princip: člověk, kterému společnost důvěřuje, využije tu důvěru k zabíjení. To je na těchto případech nejděsivější – že zlo nemá vždy podobu muže s nožem v noci, ale i klidného zdravotníka s úsměvem.

Ještě se vrátím k Ann Rule – v knize Zabiják od Zelené řeky o sériovém vrahovi prostitutek Garym Ridgwayovi se hodně věnuje obětem a jejich životním příběhům. Pro Ridgwaye to byla jen bezejmenná těla, která sloužila k jeho ukojení (některé si vůbec nezapamatoval), pro Ann Rule to byly ženy a dívky se svými životy, sny, nadějemi i bolestmi. Jak se vy sám, ať už při besedách nebo při psaní knih, vyrovnáváte s etikou při zpracování takto citlivých témat? Jak máte nastavené hranice, za které byste nešel? A potkal jste se někdy s nějakou negativní reakcí od veřejnosti?
Zločin se dá popsat věcně a s respektem, bez zbytečného rozmazávání brutality. Oběti nejsou kulisy, o kterých si řekneme, že je někdo hodil do křoví a jdeme dál, ale skuteční lidé se svými životy a příběhy. Pokud to lze, je dobré na to poukazovat – jako to dělala třeba Ann Rule v Zabijákovi od Zelené řeky. Občas se samozřejmě objeví někdo, komu vadí už samotné to, že o takových věcech mluvíme nebo píšeme – ale to k tomu patří. Hranice mám snad nastavené dobře, přes čáru je expresivní brutalita v popisech, sebemenší glorifikace vraha či absence respektu k obětem. S negativní reakcí jsem se samozřejmě setkal, ale ta byla už většinou z podstaty tématu. Někomu prostě vadí, že se věnujeme true crime žánru. 

Mohl byste přiblížit, jak připravujete besedy? Jak si vybíráte a vlastně i hledáte témata, o kterých budete mluvit, jak probíhá příprava, jaké používáte zdroje? Jak hledáte informace, které nejsou veřejně dostupné? Jak dlouho trvá vaše příprava na jednu besedu?
Většinou si zvu na besedy hosty, kteří v true crime něčím vynikají – ať jsou to spisovatelé, scenáristé, ředitel policejního muzea nebo bývalý vyšetřovatel, který píše knihy. V takovém případě vlastně ani moc nerešeršuji, ptám se na to, co mě na jejich profesi a propojení s žánrem true crime zajímá. A pokud jde o besedy, kde mluvili přímo kriminalisté, tam čerpali především z vlastních zkušeností a prezentovali svou práci.

Máte odborné konzultanty – kriminalisty, nebo třeba právníky a psychology? 
Během práce na knize Dva na vraždu jsem spoustu věcí konzultoval s odborníky – mám to štěstí, že jsou zároveň i moji přátelé. S kriminalistickými detaily mi pomáhal bývalý operativec František Müller, ohledně vězeňství jsem se obracel na penitenciárního sociologa Lukáše Dirgu a právní otázky mi často pomáhal zodpovědět spoluautor knihy Jan Thomayer.

Před pár týdny jste s Janem Thomayerem vydal zmíněnou knihu Dva na vraždu. Mohl byste ji představit?
Popsali jsme tři případy vraždících dvojic – kolínský masakr, kauzu prvních polistopadových sériových vrahů Josefa Kotta a Michaela Kutílka a pak zapomenutý případ ze sedmdesátých let. V knize je mnoho detailů, často doposud neprozkoumaných linií v příbězích. Třeba u Michaela Kutílka byl zajímavý jeho pozdější narativ, kdy začal mluvit o smrti stopařek, které podle jeho tvrzení obětoval Satanovi. Nabízí se paralela s knihou o Richardu Ramirezovi (Richard Ramirez: Nigh Stalker, pozn. red.), který satanistické aspekty zmiňoval, stejně jako to, že satanismus studoval. Kutílek popisoval, že byl součástí společenství a v této komunitě byl aktivní. Ostatně ve vězení požádal o vymítání ďábla – k čemuž opravdu došlo.

Proč je true crime tak populární? Jsou v tomto žánru nějaké trendy? Jak vidíte jeho vývoj v dalších letech?
Protože lidé chtějí pochopit, co je děsí. True crime vám zároveň dává pocit kontroly – sledovat zlo z bezpečí obýváku. A trendy? Teď se žánr posouvá od senzace ke kontextu – víc psychologie, méně bulváru. Doufám, že se posouváme k tomu víc pracovat s tématem citlivě, jako u knih v oranžové edici. I to byla moje snaha během psaní Dva na vraždu. 

O true crime se občas říká, že adoruje zločince, dehumanizuje oběti a může inspirovat ke zločinu. Jak to vidíte vy? Může to být pravda, nebo je to jenom mýtus?
Dobrá kniha neadoruje vraha, ale ukazuje ho bez filtru. A jestli někdo po přečtení Columbine nebo Devianta dostane chuť vraždit, problém není v knize, ale v jeho hlavě. Faktem je, že třeba seriál Dexter způsobem, jakým se hlavní hrdina zbavoval těl, někoho inspiroval. Ale to bychom museli zakázat snad všechny násilné pořady a knihy, nejen true crime. A ani to by nepomohlo – lidé se zabíjeli navzájem už v pravěku. 

Co chystáte dalšího?
S Janem Thomayerem připravujeme knihu o Jiřím Strakovi. Vyjde příští rok.