Pavlína: NALEZENÍ ZTRACENÉ MARTY

Ooo, to jsem zase něco objevila!

Tak přesně toto jsem si řekla poprvé, když jsem se o knížce Nalezení ztracené Marty dozvěděla. Podruhé, s ještě nadšenějším tónem hlasu to zaznělo, když jsem otočila knížku a na zadní straně přebalu si přečetla, že si ji užijí všichni fanoušci Amélie z Montmartru. Těšení mi vydrželo velmi dlouho. Doteď. Příběh Marty v sobě skrýval tajemství, dobrodružství, dávku vtipu, spoustu pravdivosti, snů, naivity, radosti ze života a také odkaz na Beatlemánii, jejíž dozvuk a opětovné rozbouření díky nálezu jakýchsi materiálů na druhém konci světa probíhalo právě v době, kdy se děj knihy odehrává (zajímavostí na knize je bezesporu také fakt, že v tomto bodě vycházela autorka ze skutečnosti a motiv poblázněnosti „broučkovou“ skupinou a hledání pozůstalosti jednoho z blízkých spolupracovníků se reálně v minulosti odehrával a byl jí inspirací pro rámcový příběh knihy).

Matka-Vychovatelka

Život Marty je zapeklitá věc. Nikdy za šestnáct let svého bytí se nedozvěděla, kdo je a odkud pochází. Jako nalezenec byla obdařena příjmením Ztracená. „Matka“, která ji vychovává a s níž žije v bytě nad Kanceláří ztrát a nálezů liverpoolského nádraží, jí celou dobu tvrdí, že ji našla v kufru ve vlaku Night Ferry z Paříže do Liverpoolu… Vskutku je to tak? Matka je tyran, šikovný manipulátor, který z nějakého nepochopitelného důvodu Martu chce za každou cenu uchránit od opravdového světa a jeho radostí – učí ji doma, nikam nesmí, vychovává ji v duchu zásad absolutní poslušnosti před Bohem (takového náboženského fanatika aby člověk pohledal) a napovídala jí, že je „liverpoolský pták“ a že bez ní liverpoolské nádraží spadne, pokud by jej opustila. A Marta? Ta jí bezmezně věří, protože nemá nikoho, kdo by jí dokázal, že není všechno tak, jak jí to zdařile její Matka prezentuje. Ale se smrtí Matky nachází Marta nové spřízněné duše, které tam byly odjakživa, i když se s nimi nesměla pořádně stýkat, a objevuje vše, co ve svém miniaturním mikrosvětě objevit může. A že je toho požehnaně.

Falešný hráč

Hádejte, co se stane, když se člověk, který nikdy nepoznal zlo (nebo ne takové to hnusné, oslizlé, které v běžném životě není výjimkou), setká s někým, kdo je prospěchář, sebestředný blbec a chronický lhář? Necháte se poddat? No, můžete hádat dvakrát. (Toho namistrovaného Australana, kterému jde jen o vlastní úspěch, kariéru a přiživení se na slávě Beatles, byť je nemá rád, bych s chutí nakopala do koulí, tak!) Líbivé pozlátko velmi často zatemní vidění i jinak racionálně uvažujícím osobám, natož pak někomu, kdo nepoznal nástrahy života a zachoval si snivou povahu. Bohužel ve skrytu tohoto pak zůstávají věci, které by měly vyplout na povrch. Někdy se vám před očima odehrává příběh, aniž byste o tom měli tušení, protože jej přehlížíte kvůli něčemu, co vás oslepuje tak jako Martu.

Zajímavé postavičky

Na nádraží Lime Street v Liverpoolu se sešly zajímavé osobnosti. Povah a životních příběhů tam bylo nesčetně. Na knížce jsem ocenila to, že každá z těch postav měla své právoplatné místo v příběhu. Každá z nich přinesla do Martina života něco, co si mohla pro sebe odnést a pracovat s tím dál. Smysl života se skrývá v maličkostech, které mu svou existencí právě ten smysl propůjčují. A není nic hezčího než si uvědomit, že propojenost věcí, minulost a současnost má tenkou hranici. A hranice mezi ztrátami a nálezy má tu hranici možná ještě tenčí… a týká se to ztrát a nálezů věcí i lidí (ať už se na to budete dívat z jakéhokoliv úhlu pohledu).

Paralely a inovace

V jednání a chování Marty jsem spatřovala jisté drobnosti, které opravdu svým způsobem na odkaz filmové Amélie navazují, připomínají jej – psaní vzkazů neznámé osobě a vyvěšování cedulek s dotazy na nádraží, hledání lásky, hledání smyslu bytí a nalezení jej v drobnostech, hledání rodiny a touha pochopit minulost, schopnost radovat se i z maličkostí, které přebíjejí všechno špatné a nehezké, co se člověku děje. Žití si ve vlastním vnitřním světě, který je nesmírně bohatý. Drobné každodenní radůstky měla jak Marta, tak i Amélie. Améliiny byly více podobné těm mým, Martiny byly více živelné (ale tu duhovou knihovnu ze samých knižních sirotků bych jí skoro i záviděla). Vnitřní nutkavá potřeba pomáhat těm, kteří nám projdou životem, mi byla u Marty velmi sympatická, i když s ní s ohledem na vše výše uvedené neuměla veeeelmi dlouho pracovat tak, aby na to nedojížděla ona sama. Sladká naivita je zkrátka někdy na překážku. A nápad s posíláním knih, které odhalují tajemství nebo nějaký příběh svými názvy nebo věnováními? Anoooo, sem s tím, to bych brala taky! A v neposlední řadě je tu pár věcí, které obě hrdinky spojují… velké, všeobjímající a milující srdce, statečná a zvídavá povaha a uchování si kousku schopnosti vidět v každé drobnosti vzrušující moment či pozoruhodnou věc.

Amélie jako vyšitá

Že jsem velkou milovnicí filmu Amélie z Montmartru, je všeobecně známá věc. Že si na něj nenechám sáhnout byť jen vzdáleně nehezkým slovem, je zcela jasné. No a Amélie má nyní na světě i souputnici – Martu, dívku, která byla stejný snílek a místy mírně nepoužitelný člověk do reálného života jako Amélie. Tato jedním dechem čtivá kniha není pro všechny, ne každý ji bude schopen docenit, třeba kvůli snovosti, či místy jisté náročnosti vžití se do komplikované povahy hlavní hrdinky (někdy byla prostě fakt zvláštní). Nedovedu úplně čtenáře, pro něhož je určena, popsat, ale je to určitě knižní fajnšmekr, který ví, co je život, jak se má žít a že je důležité se umět radovat z maličkostí. Je pro ty, kterým není vzdálené snění, je pro ty, kteří ocení hru s atmosférou, vystižení drobných, všedních radostí i starostí, které se stávají vašimi osobními a niternými záležitostmi, byť se vás osobně nedotýkají… i když, dotýkají se. Vašeho srdce. 9,5/10. Setkání s Martou bylo osudové. Stejně jako kdysi s Amélií. Srdeční záležitosti. Teď už obě.

Oblíbené citáty:

Nevím, komu mám věřit, a tak udělám to, co vždycky dělám, když nejsem dost chytrá na to, abych věci zlepšila, nebo když se mi stane, že se dlouho neusmívám. (…) Usednu na malou stoličku u toaletky a dívám se do zrcadla, pak se usměju.
Někde jsem četla, že čtyřleté dítě se usměje v průměru čtyřistakrát za den, ale pak, když vyrostou a jsou z nich dospělí, usmívají se jen dvacetkrát denně. Nejsem si jistá, zda chci být dospělá.
(s. 14)

„Knihy jsou magické. Líbí se mi, že za důvodem, proč někdo někomu knihu daroval, je další příběh,“ řeknu. (s. 45)

Napsala: Pavlína
Celý článek na stránkách blogu Za listem list

Související produkty

Nalezení ztracené Marty

Běžná cena: 328 Kč
Naše cena: 262 Kč
© 2017, Všechny práva vyhrazena, Nakladatelství Jota, s.r.o. Vytvořilo Foreveryone