Rozhovor s Ransomem Riggsem

Ransom Riggs - Jako spisovatel mám sklon prozkoumat úplně všechno...

Ransom Riggs, autor knihy Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, vyrostl na Floridě, v současnosti má však svůj domov v „kraji podivných dětí“ – v Los Angeles. Byl odchován duchařskými příběhy a britskými komediemi, což samozřejmě vysvětluje, proč píše právě takové romány. Kniha se dočkala dvou pokračování a nyní i stejnojmenného filmového zpracování pod taktovkou mistra Tima Burtona. O jeho tvorbě si s ním povídal nakladatel Jason Rekulak.

Můžeš mi říct, jak tě napadlo napsat tuto knihu? Co bylo první: příběh, nebo fotografie? 

Nemám ponětí, kde se bere většina mých nápadů, ale Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti vznikl velmi specifickým způsobem. Před pár lety jsem začal sbírat staré fotografie, takové ty fotky, co prodávají na bleších trzích za pár korun. Bylo to jen takové malé hobby, nic vážného, ale všiml jsem si, že fotky dětí jsou vždycky nejpodivnější a nejzáhadnější. A v duchu jsem si říkával, co to asi bylo za děti a jaký životní příběh je s nimi spojen, ale snímky byly prastaré a anonymní, a nebylo možné nic vypátrat. A tak jsem se rozhodl, že když se nemůžu dozvědět jejich skutečné životní příběhy, tak si je vymyslím. Takže fotky byly první. A sbírám je stále. Dokonce ještě i během psaní jsem nacházel další fotky, které jsem použil v knize. A tak se vlastně nakonec fotografie a příběh ovlivňovaly navzájem. Občas jsem narazil na novou fotku, která prostě „chtěla“ být v knize, a tak jsem našel způsob, jak ji do příběhu zapracovat. Jindy jsem hledal snímek, který by mi do příběhu zapadl. Bylo to zábavné, zvláštní, tak nějak přirozené psaní a velmi se lišilo od mého dřívějšího způsobu psaní.

A měl jsi k dispozici nějaké parádní fotky, které jsi nakonec v knize nepoužil? 

Tuny. Některé z nich se objevily v mých dalších knihách, jiné nejspíš zůstanou nadále sirotky. Mám třeba ve sbírce úžasnou fotku chlapečka se šlemi, co stojí ve dveřích, je dramaticky nasvícen, má zarputilý výraz ve tváři, a je tak nějak nehybný, byť by měl procházet dveřmi. Proč tam jen tak stojí? Očividně se chystá říct někomu nějakou hroznou novinu – nebo se vám možná chystá sníst mozek. Vypadá to jako snímek z nějakého filmu noir. Bohužel jsem ale pro něj nenašel využití. Ještě o něco tragičtější je povídání o tom, jak se mi do knihy nedostal Santa Klaus. Na světě existuje spousta zneklidňujících fotek Santů z obchodních domů, ale hned na začátku psaní jsem narazil na snímek toho nejděsivějšího Santy Klause vůbec. Ten muž má temné kruhy pod očima, vypadá, jako by se právě vrátil z třídenního tahu a má úplně prázdný pohled. Tedy předpokládám, že ten člověk má panenky, ale ty nejspíš nějak zmizely při expozici snímku, a na fotce nejsou vidět, a tak má oči bílé jako mléko. A právě u téhle fotky mě napadlo, že všechny ty mé stvůry budou mít oči bez panenek. Jenomže naneštěstí ta fotka patřila chlapíkovi, který měl pro ni, zcela pochopitelně, slabost, a tak mi trvalo celý rok, než jsem ho přesvědčil, aby mi ji prodal. A v té chvíli byla kniha už v tiskárně. Takže tahle stvůra v přestrojení za Santu Klause z obchodního domu, kterou můžete vidět v deváté kapitole knihy, je až druhý nejděsivější Santa, co jsem kdy viděl. A klauni bývají obecně považováni za děsivé bytosti, a byť jsem měl docela dobrou fotku jednoho podivně vypadajícího klauna a malé holčičky, měl jsem za to, že knížka už nepotřebuje další snímky lidí v maskách nebo s nánosy líčidel nebo fotky holčiček v blízkosti hrozivých stínů, Santů a tak podobně, a tak jsem ji také nepoužil. Ale ten snímek obestírá tolik podivností, že bych se o něj rád podělil s ostatními.

A kolik snímků jsi nasbíral, než jsi došel k padesátce, co se objevila v knize? 

Vedle snímků, co jsem našel na hromadách fotek na bleších trzích a starožitnostech, jsem strávil hodně hodin u několika velmi trpělivých a velkorysých sběratelů, a prohrabával jsem se jejich krabicemi, složkami a alby, které byly plné úžasných snímků. S ohledem na to, že většina sběratelů vlastní minimálně deset tisíc fotografií, odhaduju, že když jsem pracoval na knize, prošlo mýma rukama tak sto tisíc snímků.
U Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti tedy „napřed byly fotky“ a příběh vlastně vznikl na jejich základě. U Podivného města to bylo už jinak? 
To tedy ano! Když jsem začal psát první knihu, byl to vlastně doslova nepopsaný list. Měl jsem hromádku fotografií a pár divných nápadů, ale nic konkrétního. Ten kámen se musel ještě vytesat. A tak mě mohly vést skvělé fotky, to ony podnítily děj příběhu a inspirovaly hlavní postavy. U Podivného města už příběh existoval, a tak fotografie hrály menší roli. Už jsem nepsal scénu vycházející z konkrétního snímku, ale hledal jsem tu nejlepší fotku, která by se hodila k epizodě v knize.

A co tedy bylo při psaní Podivného města pro tebe nejtěžší? 

Vymyslet fabuli, strukturu příběhu. Konec Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti byl otevřený, těm dětem v malé loďce se mohlo přihodit naprosto cokoli. Nalodily se na plavbu světem plným časových smyček a nekonečných možností a já jako spisovatel mám sklon prozkoumat úplně všechno – každý kout a škvíru světa, který vytvářím, ale to není nikdy možné (ani doporučeníhodné). Prosít ty nekonečné možnosti je vůbec nejtěžší část mé práce, protože musíte zavrhnout všechna ta vlákna příběhu, která by mohla být skvělá. Ale existuje jen tolik a tolik času, tolik a tolik stran a jen tolik a tolik příběhu, který se dá vyprávět v jedné knize. A to je škoda!

Jedním z potěšení, které Podivné město přináší, je skutečnost, že máme možnost s jednotlivými postavami strávit víc času. Máš mezi dětmi svého oblíbence? Baví tě psát některou postavu o něco víc než jiné?
 
Myslím, že každá z postav odráží nějaký lehce přehnaný aspekt mé vlastní osobnosti, takže o tom, jak si psaní konkrétního hrdiny knihy užívám, záleží na mém psychickém rozpoložení v dané situaci. Enoch je moje já, když jsem nevrlý a nedůtklivý. Tu a tam mám sklon udělovat jakési minilekce o obskurních věcech, které lidi mohou – ale nemusí – zajímat, a právě tuto vlastnost přenáším do knihy, když píšu Millarda. Potěšení mi vždycky přináší postava Emmy, protože vždycky říká, co si myslí, občas až moc urputně, což se jí samozřejmě ne vždycky vyplácí, a to je pro mě v podstatě katarzní záležitost. A moc bych si přál být tak ušlechtilý a loajální jako Bronwyn. Takže to záleží na konkrétní situaci. A taky strašně rád „objevuju“ při psaní nové postavy, třeba Addison, a sleduju, kam je příběh zavede.

Je nějaká fotografie v knize tvoje nejoblíbenější? 

Je těžké si vybrat nejmilejší snímek, ale hodně mě zaujala žena sedící v „rohatém“ křesle a kouřící dýmku.
Fotografie v Podivném městě zobrazují tolik podivných a fantastických věcí: dům postavený na železničních pražcích, muž chycený v rybářské síti.

Neměl jsi někdy chuť začít pátrat po jejich „skutečném“ původu? 

Ano, měl, a často to i dělám, ale jen zřídka se mi podaří zjistit nějakou informaci. V důsledku je to ale vlastně úleva, protože mám rád svobodu toho, že si můžu vytvářet kolem fotek své vlastní příběhy, a myslím, že kdybych znal „opravdové“ příběhy snímků (navzdory tomu, že jsem opravdu zvědavý člověk), možná že by mě to připravilo o kus zábavy a fantazie.

Text: Jason Rekulak
Foto: Tahereh Mafi
Zdroj: Časopis KNIHCENTRUM revue

Související produkty

Sirotčinec slečny Peregrinové: Podivné město

Běžná cena: 368 Kč
Naše cena: 294 Kč

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Běžná cena: 298 Kč
Naše cena: 238 Kč

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Běžná cena: 348 Kč
Naše cena: 278 Kč

Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší

Běžná cena: 388 Kč
Naše cena: 310 Kč
© 2017, Všechny práva vyhrazena, Nakladatelství Jota, s.r.o. Vytvořilo Foreveryone