Rozhovor s Michalem Petrovem: Nebezpečnější je se neohlížet

Během léta se tradičně téměř milion Čechů vypravilo k moři na Jadran. V tomhle jako bychom se neměnili. Vždyť před třiceti lety by lidé stejně tak vyrazili do Jugošky. Nebo to tak masová záležitost nebyla a je to jen mýtus? Jak se vlastně proměnilo trávení dovolené během desítek let? A jak do něj promlouvá touha vracet se do svého mládí, ohlížet se s povzdechem a s růžovými brýlemi na doby (ne)dávno minulé? Zkrátka nostalgie a s ní stále populární retro vlna. Michal Petrov, autor televizního cyklu Retro a knižní trilogie Retro ČS, z nichž ta poslední se věnuje právě dovoleným, o tom náhodou něco ví.

Takže, zpátky do Jugošky. Jak to s ní tehdy bylo? „Byla to velmi masová záležitost. V polovině 70. let uzavíralo Československo – pokud jde o počet přenocování – ‚velkou pětku‘ aktivního cestovního ruchu Jugoslávie, za západním Německem, Itálií, Rakouskem a Británií. V roce 1975 to bylo 1,8 milionu noclehů při čtvrt milionu Čechoslováků v Jugoslávii; převážně samozřejmě u Jadranu, ale jezdilo se tam i lyžovat. Takže v tom se neměníme. Mění se ovšemže okolnosti, za kterých se cestuje. Pokud za socialismu někdo chtěl do Jugoslávie, pak individuálně musel dostat devizový příslib, s cestovní kanceláří mohl jet i bez něj. Výjezdní doložka byla povinná v obou případech,“ říká Michal Petrov.

Neo: Měnil se zájem o Jugoslávii v průběhu let, desetiletí, nebo to byla stejná stálice jako dnes?

Turistická výměna samozřejmě klesla k bodu mrazu po válce, kdy to ovlivnily i komplikované vztahy mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Tradiční přímořská předválečná destinace se zejména Čechům zcela uzavřela. Netrpěli jsme tím jen my, ale i hoteliéři u Jadranu. Mimochodem, k něčemu velmi podobnému, paralýze turismu, došlo v historii našeho pasivního cestovního ruchu i po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939. Češi najednou přestali přijíždět a mělo to značné dopady na místní cestovní ruch. Ale je fér dodat, že pasivní cestovní ruch byl po válce v Československu obecně velmi chabý i u zemí, se kterými jsme měli ty proklamované „bratrské vztahy“, i u nich padla vízová povinnost teprve až v polovině 60. let. Další útlum ve vztahu k Jugoslávii přišel za války na počátku 90. let. Jinak se o stálici mluvit dá. Ono to mělo pro komunistický režim u nás i propagandistický význam – zejména po podpisu Závěrečného aktu z Helsinek v roce 1975, kde se i Československo zavázalo, že bude usnadňovat cestování.

Neo: Byla zahraniční dovolená každoroční záležitostí jako pro spoustu dnešních lidí i třeba v 70. či 80. letech?

Jestliže měl člověk průměrný příjem, pak při troše úsilí na nabídku ze zájezdového kalendáře dosáhl. Bavíme-li se o Jugoslávii, tak na konci 80. let stál dvoutýdenní pobyt dejme tomu pět tisíc korun. Bulharsko šlo za tytéž peníze pořídit i letecky. Průměrná hrubá mzda byla tehdy přes tři tisíce. Prostě to šlo. Já jsem ze tří sourozenců a česko-bulharského manželství, u Černého moře jsme byli tudíž „povinně“ každý rok. Pro mámu s tátou to byla samo sebou dost honička, ale vždycky to dali. Dokonce i do kapitalistických států vyjížděly z patnáctimilionového Československa malé stovky tisíc lidí ročně, u socialistických zemí pak miliony. I když spoustu z těch cest tvořila nákupní krátkodobá turistika – pamětníci si vzpomenou na dětské botičky z NDR, džíny z Maďarska a Polska… Ale to nebyly dovolené, to znamenalo ráno naskákat do autobusu a večer z něj doma zase vyskákat. Bez ohledu na to si troufám říct, že šlo o vcelku běžnou záležitost.

 

Celý rozhovor čtěte zde>>

Autor: Jan Dražan
Zdroj: www.neovlivni.cz

Související produkty

Ocenění

RETRO ČS

Běžná cena: 498 Kč
Naše cena: 398 Kč
Ocenění

RETRO ČS - limitovaná edice

Běžná cena: 548 Kč
Naše cena: 438 Kč
Ocenění

Retro ČS 2

Běžná cena: 498 Kč
Naše cena: 398 Kč

Retro ČS 3

Běžná cena: 498 Kč
Naše cena: 398 Kč

Retro ČS 1–3

Běžná cena: 1 298 Kč
Naše cena: 1 038 Kč
© 2018, Všechny práva vyhrazena, Nakladatelství Jota, s.r.o. Vytvořilo Foreveryone