Rozhovor: „Autisté nesoudí, oni se koukají“

„Píšící tramvaják“ Pavel Hewlit se svým debutem Vyvolení stát se popelem vrací do temného období druhé světové války. K tragédiím však přihlíží netradičně – očima autistického chlapce. Autor vytváří text plný kontrastních obrazů, otevírá stále aktuální sociální témata a zároveň přistupuje ke hře se čtenářem.  

V literárním prostoru jste nováčkem. Co vás přivedlo k napsání debutu? Jaký byl začátek vaší cesty?
Pokud bychom hledali začátek mojí literární cesty, museli bychom se vrátit až kamsi do druhé třídy, kdy jsme měli vypracovat domácí úkol na téma, čím bychom chtěli být. Mělo to být na dvě stránky školního sešitu, ale já to pojal po svém a napsal pouze jedinou větu: „Chtěl bych být spisovatelem!“
Je zvláštní, že mi pak na popud soudružky učitelky, která mě neměla ráda, byla psychologem diagnostikována dysgrafie a dyslexie. Soudružka učitelka se zaradovala a prorokovala mi, že budu v životě rád, když se maximálně podepíšu. Asi nečekala, že by to bylo do knihy, kterou jsem napsal. Naštěstí jsem na její slova moc nedal a na druhém stupni základní školy mi nové učitelky ukázaly, že si s jazykem jde počínat i jinak.
Od té doby jsem psal, zkoušel různé styly a vznikal z toho takový komický mišmaš žánrů a literárních postupů. Pak jsem začal psát pravidelně a objevil různé literární servery a blogy. Získával jsem zkušenosti a také první ocenění v povídkových soutěžích či soutěžích tvůrčího psaní. Už tehdy se ukazovalo, že budu psát spíše o sociálních tématech za pomoci netradičních vypravěčů. To se potvrdilo v další oceněné povídce s názvem Pojedeme na výlet o holčičce, která si myslela, že jede na výlet, ale byla v transportu do vyhlazovacího tábora. Od této povídky byl už jenom krůček k tématu knihy Vyvolení stát se popelem. Ovšem taky krůček k uvědomění si, že nejsem zdaleka prvním, kdo by chtěl o tématu holokaustu psát. Musel jsem na to tedy jít úplně jinak.

Hlavní postavou vašeho románu se tak stal autistický kluk, kterého jste ponořil do proudu dějin první poloviny 20. století. Pohrával jste si s touto ideou dlouho, nebo jste měl od začátku jasno?
Tady pomohla náhoda. Povídka z úvodu knihy je reálná a onen příběh dvou holčiček, které jdou navštívit svého tatínka zatčeného gestapem, mi vnukl nápad vyprávět příběh z války dětskýma očima. Nápad byl na světě, nebo spíš jeho základ.
Co kdyby existoval někdo, kdo by mohl vyprávět o celém období od počátků prvních náznaků antisemitismu až po konec války neměnným pohledem dítěte? Dítě to být ale nemohlo, to vyroste a já chtěl, aby někdo právě dětskýma očima popisoval i události před ní. Měl to být někdo, kdo se od určitého bodu ve svém životě tolik duševně nevyvíjel. Někdo, kdo má rád své pořádky a víc ho nezajímá. A někteří autisté takoví jsou.
Dává to ojedinělou možnost přistupovat k tématu jinak než doposud. Můžete třeba smazat rozdíl mezi dobrem a zlem. Můžete ukazovat lidi a jejich osudy, aniž byste je rovnou soudili. Autisté nesoudí, oni se koukají. Často se od vypravěče objevuje věta: „Viděl jsem a věděl jsem“. To je přesně to, co oni dělají. Oni nepotřebují od někoho vysvětlovat. Oni si události vysvětlí po svém. My tomu rozumět nebudeme, ale oni ano.
Neznalost, naivita, všechno to, co dělá tohoto vypravěče zvláštním, tak dodává popisovanému období o něco větší hrůznost, než je obvyklé.

Na křtu vaší knihy jste se zmínil o „kódu“ vnímání vypravěčovy skutečnosti, který je ukrytý v knize. Prozradíte nám více?
Kniha bude při prvním čtení působit asi zvláštně, řekl bych až zmateně. Je to z toho důvodu, že autista vnímá i čas jinak, případně jej nevnímá vůbec, a toto vnímání se těžko připodobňuje našemu vnímání. Chtěl jsem ukázat nejen vypravěčův zvláštní svět, ale i jeho vnímání v rovině, jakou sám nezná, nebo nepovažuje za normální. Taky jsem si vědom, že čtenáři se něco takového nemusí zamlouvat a ke knize by se nemusel vrátit. Proto existuje i další verze knihy – a to přímo v samotné knize. Pokud by chtěl čtenář číst příběh svým časovým pohledem, postačí, když si nejprve přečte kapitoly označené dovětkem Je mi teplo a teprve poté kapitoly označené jako Je mi zima. Dostane tak úplně nový příběh. Dokonce i s novým koncem, který v této verzi bude o něco více zřetelnější a syrovější.


Pavel Hewlit a Simona Postlerová na křtu knihy Vyvolení stát se popelem. 
Více fotografií ze křtu knihy najdete v naší fotogalerii. Foto: Miroslav Hynšt

Čtenáře možná překvapí i odstup vypravěče od hrůz, kterých je svědkem. Bylo náročné udržet si takový styl psaní?
Je jasné, že do tématu druhé světové války se nemůžete pouštět bez podrobnějšího studia. To by byla přímo literární sebevražda. Proto jsem četl knihy, výpovědi, romány, viděl dokumenty, setkal se s pamětníky. Stovky slov a obrázků mě zahrnovaly a někdy doslova otupovaly, jako by říkaly, že takhle to bylo, na to si zvykni a víc o tom nepřemýšlej. První verze knihy byla proto v detailech dokonce ještě o něco víc naturalistická.
A pak je zde samozřejmě náš autistický vypravěč a otázka, jak by na takovou hrůzu reagoval. V téhle chvíli se otevřela pro příběh možnost, že pokud víte, kam se hrůzy budou ubírat, můžete vypravěče vést. Ne přímo jimi uprostřed, ale nechat ho skrze ně proplouvat sem a tam do bezpečných stran. Avšak taky ne za pomoci náhody. To už by bylo moc pohádkové, třebaže pohádky mají v příběhu své uplatnění.

Jak jste naznačil, vypravěč knihy často vytváří paralely s pohádkami, jednou z nich román i začíná. Proč jste zvolil zrovna pohádky? Čím vás zaujal tento žánr?
Pohádky jsou velké životní příběhy, pro svoji obsáhlost jsou však zkráceny na přijatelnou formu, která nebude děti nudit a dospělí při jejich vyprávění neusnou dřív než dítě. Pohádka je něco základního, co se nám objevilo v životech na samém začátku. Netvrdím tedy, že na úplném začátku, ale pohádka se objevila brzy a stala se součástí slyšených hlasů, které dítě bezpečně poznalo a vědělo, že patří rodičům, a cítilo se bezpečně. Věřilo tedy jak rodičům, tak pohádkám. Proto si myslím, že má člověk rád pohádky i v dospělosti. Ne že jsou pro něj uklidňující, ale že se rád vrací do dětství, kdy se cítil bezpečně.
Pohádka jako by věděla, že bude pro člověkem základem, a tak tenhle žánr v sobě obsahuje mnohé z jiných žánrů. Najdete v ní mezilidské vztahy, psychologii i jinou naučnou literaturu, v pohádkách naleznete hodně z náboženství a mnohé příběhy vzešly jako jednodušší verze příběhů z Bible.
Navíc vypravěč knihy se nikdy dál než za hranice pohádek neměl dostat. Jeho rodiče o tom věděli, a tak se nikdy nesnažili vyprávět mu jiný žánr. Měl žít ve světě, který měl být pro něj bezpečný, podobný právě onomu smyslu pohádek. Jenže bezpečným nebyl ani náhodou. Byl přímo krutý, smrtící. Byl něčím, co si nikdo do té doby neuměl představit.

Pracujete na nějaké další knize? A budete se opět věnovat tématu druhé světové války? Nebo se váš zájem bude ubírat jiným směrem?
Dopsal jsem poslední verzi knihy s názvem Zakřivené zrcadlo, v níž se přesunuji do současné Prahy k tématu „dokonalé vraždy“, ale neopouštím zvláštního vypravěče. Setkáte se tak s člověkem, který žije ve svém zvláštním světě stvořeném zpravodajskými relacemi. Navíc dostane nápad, jak nám ukázat, že jsme z televize zblblí natolik, že už nedokážeme nic cítit. A věřte mi, člověk, který si myslí, že nic necítíte, není zrovna dobrý soused.
Ale pokud se ptáte, na čem pracuji právě teď, tak jednak opravuji příběh dvou sester, věkově čtyřicet plus, které se nemají příliš rády, a celé se to jmenuje Půlnoční sestry. Zároveň pracuji na příběhu s dalším zvláštním vypravěčem, a to kocourem s jedním okem. Bude vyprávět o tom, co vnímáme, když do našeho života přijde nemoc a smrt. Pro mě je právě tohle téma z osobních důvodů velmi aktuální. A pokud je pro někoho něco na světě aktuální, měl by o tom mluvit.

Pokud zrovna nepíšete, pracujete jako řidič tramvaje v Praze. Čerpáte inspiraci ke psaní také ze svého zaměstnání?
V medailonku mé knihy je napsáno, že tramvajový vůz považuji za jeviště života s těmi nejpestřejšími charaktery. Ta věta je pravdivá a já jsem o její pravdivosti po letech praxe na tramvajovém voze přesvědčený.
Sami jste určitě někdy při jízdě tramvají nebo jiným dopravním prostředkem zažili ten pocit, že najednou patříte do příběhu někoho jiného. Nedobrovolně se stáváte diváky scének jednoho či více aktérů nebo jste posluchači telefonních hovorů, z nichž se dozvídáte věci, o nichž byste raději nic nevěděli.
Každý autor má svá místa, kam si chodí pro inspiraci. Bohumil Hrabal pro ni chodil do hospod, já ji mám z tramvaje. Dokonce se dá říct, že inspirace chodí za mnou, a ne já za ní. Vlastně je to někdy jako obchod, použiji-li uměleckou licenci – za váš příběh vás svezu.

Text: Zuzana Urbaničová, Petra Panschabová

Související produkty

Vyvolení stát se popelem

Běžná cena: 348 Kč
Naše cena: 226 Kč
© 2022, Všechny práva vyhrazena, Nakladatelství Jota, s.r.o. Vytvořila digitální agentura FEO