Kateřina Dubská o čtyřech letech s Člověkem Gabrielem

U příležitosti dotisku své nejoblíbenější knihy Člověk Gabriel se spisovatelka Kateřina Dubská na svém blogu rozpovídala o zvláštních, až magických věcech, které se odehrávají nejen v knize, ale i v jejím životě.

Od té doby, co vyšla v roce 2013 moje první a nejoblíbenější kniha Člověk Gabriel, mě už ani neudivuje, jaké zvláštní věci se právě kolem ní dějí.

Není to poprvé, kdy veřejně prohlašuji, že tuhle knihu si napsal Gabriel sám. A myslím to samozřejmě tak, že mi při jeho psaní do hlavy přitékala slova nějak sama od sebe a příběh se točil úplně jiným směrem, než jsem měla původně v úmyslu. Když se mne čtenáři ptají, jak jsem se vlastně dostala ke psaní, tak odpovídám, a to zcela podle pravdy, že se mi nejdříve zdál sen, který se nakonec stal samostatnou kapitolou nazvanou Dívky s očima jako hvězdy. Zajímavé sny si totiž občas zapisuji, často se tyto zápisy po letech přečtu a řeknu si: “Aha, tak o tom to vlastně bylo, jenom by mi mohli ty zprávy o budoucnosti předávat trochu srozumitelněji…” Takže jsem si začala zapisovat i tento sen, najednou k němu začala připisovat další a další věty a jednoho dne si konečně všimla, že píšu román. A z vydavatelky a redaktorky knih jiných autorů jsem se sama stala spisovatelkou.

Kniha Člověk Gabriel vyšla v době, kdy jsem už žila na samotě u lesa, dostavěli jsme dům a začínali si zvykat na život zcela odlišný od toho, který jsem nechala v Brně. A mně začínali chybět lidé, se kterými si můžu povykládat nejen o starostech pěstitele drobného zvířectva a majitele hospodářství, a přestaly mi stačit občasné návštěvy Brna nebo návštěvy mých přátel.

Najednou se začaly dít věci. 

Celé povídání Kateřiny Dubské si přečtěte ZDE.