Kniha radosti

Běžná cena: 348 Kč (ušetříte 70 Kč)

Naše cena: 278 Kč

Koupit e-knihu

skladem

Počet stran:	352	EAN:	9788075651013
Datum vydání:	22. 2. 2017	ISBN:	978-80-7565-101-3
Formát knihy:	145x210	Vazba:	Pevná s přebalem
Překladatel:	Tamara Váňová	Původní název:	The Book of Joy: Finding Enduring Happiness in an Uncertain World
Datum dotisku:	21. 3. 2018

Rozhovory a myšlenky dvou velkých mužů, držitelů Nobelovy ceny za mír, o tom, jak být šťastný v dnešním proměnlivém světě.

„Pokud sám sebe vnímáte jako obyčejného člověka, jednoho ze sedmi miliard, není důvod mít pocit, že byste se měl chovat, jako byste byl někdo výjimečný. Ať už jsem s královnou nebo králem, prezidentem, premiérem či žebrákem, vždy mám na paměti, že jsme všichni stejní.“

Svět kolem nás se rychle proměňuje, jsme svědky tragédií celosvětového významu, katastrof, (nejen) osobních neštěstí, nemocí, smrti – lze vůbec v takovém světě, v takové době prožívat radostný život a nenechat strasti, aby nás pohltily? Ano, lze pracovat na tom, abychom i v tom špatném uměli najít něco, co nás posouvá dál. Lze cvičit náš přístup k sobě samým a k ostatním kolem nás. Kniha radosti zprostředkovává dlouholeté zkušenosti dvou neuvěřitelných mužů, kteří navzdory nepředstavitelně těžkým životním zkouškám zůstávají veselými, nezbednými, soucitnými, odpouštějícími a neztrácejí víru ve všechny lidské bytosti.

Douglas Abrams mistrně propojil životní příběhy dvou blízkých přátel – Jeho Svatosti dalajlámy a arcibiskupa Desmonda Tutua, jejich odpovědi na otázky týkající se překážek na cestě k radosti, pokory, humoru, odpuštění, vděčnosti, soucitu, velkorysosti a mnoha dalšího s vědeckými poznatky, které se probíranou tematikou zabývají. Kniha provází čtenáře cestou od zaměření na já, mně, moje k zaměření na my, nám, naše. Ukazuje nám, jak se poučit z utrpení (ať už vlastního nebo utrpení kolem nás), popřípadě jak si uvědomit, že jsme součástí velkého společenství a že v ničem, co prožíváme, nikdy nejsme a nebudeme sami. Nikdo z nás nedokáže uniknout utrpení. To však neznamená, že nemůžeme prožívat radost. Netrapme se kvůli věcem, které nedokážeme změnit. „Pokud s tím lze něco udělat, jaký je důvod ke sklíčenosti? Pokud se nic dělat nedá, k čemu je být sklíčený?“

Nechte se pohltit moudrostí dvou „veselých kop“, které se umějí zasmát samy sobě, udělat si legraci ze svého velkého nosu nebo ze špatné angličtiny a které vám jakoby mimoděk otevřou oči, rozesmějí vás i rozpláčou.

Zobrazit celou anotaci

„Tito muži vědí, o čem mluví. Dalajláma prchnul před Číňany, kteří napadli Tibet, a většinu svého života prožívá v exilu. Tutu je bojovníkem za lidská práva, jehož práce částečně vedla k pádu apartheidu v Jižní Africe a který byl součástí snah o pravdu a usmíření v této zemi. Tito muži trpěli, v osobním i veřejném životě. Stále jsou však odhodláni žít život naplněný radostí. Vyzývají nás k tomu samému.“
New York Journal of Books

„Abrams dává prostor dvěma mužům se silnými hlasy a jejich vášnivým diskusím o překážkách na cestě k radosti (strachu, hněvu a nepřízni osudu) a o cestách ke kultivaci všeobecné duševní pohody, k čemuž jako základní rámec využívá ‚osm pilířů radosti‘.“
Publishers Weekly

„V podstatě lze říci, že čím víc dáváme, tím víc získáváme, a čím víc si bereme, tím víc ztrácíme. Kdo toto zná, ví, jaké potěšení přináší dávání druhým. Tutu a dalajláma jsou ztělesněním této myšlenky a životním posláním každého z nich je šíření soucitu a vděčnosti do světa, přinášejíce nesmírnou radost milionům lidí.“
VailDaily

***

Manželství, dokonce i ta nejlepší, anebo možná právě ta nejlepší, jsou neustálým procesem vyřčeného i nevyřčeného odpouštění.

Když byl s Hintonem natočen rozhovor v americkém televizním pořadu 60 minut, zeptal se ho moderátor, zda měl někdy vztek na ty, kvůli kterým skončil ve vězení. Odpověděl, že všem, kdo ho do vězení poslali, odpustil. Moderátor se nevěřícně zeptal: „Ale vždyť vám vzali třicet let života. Jak se na ně můžete nezlobit?“ Hinton odpověděl: „Kdybych na ně byl naštvaný a neodpustil jim, znamenalo by to, že mi vezmou i zbytek života.“

„Říkal jste, že jsem rošťák,“ pokračoval a pokývl na arcibiskupa. „Na jednom významném mezináboženském setkání v Dillí seděl vedle mě jistý vysoce postavený indický duchovní. Takhle...“ Dalajláma se strnule narovnal a napodobil škrobenou a zamračenou tvář. „Říkal, že jeho místo by mělo být výš nad ostatními. Jak říkáte tomuhle?“ zeptal se dalajláma a poklepal na spodek svého křesla.
„Nohy,“ přispěchal arcibiskup na pomoc.
„Dobrá, tak tedy nohy jeho křesla nebyly dost dlouhé, a tak pořadatelé museli přinést nějaké cihly, aby křeslo podložili a duchovního umístili výš. Celou tu dobu, co jsem seděl vedle něho, byl nehybný jako socha. Pak mě napadlo: ‚Kdyby se tak uvolnila jedna z cihel a on se svalil, pak bychom teprve viděli, co by se stalo…‘“
„A uvolnil jste tu cihlu?“ nevěřícně se zeptal arcibiskup.
„Nó, kdybych byl mohl…“
„Tak to vám nevěřím.“
„Modlil jsem se k Bohu: ‚Prosím, jen ať se to křeslo převrátí…‘. Možná že pak by se ten duchovní začal chovat jako normální lidská bytost.“
Dalajláma i arcibiskup se rozchechtali.