Kniha radosti

„Tito muži vědí, o čem mluví. Dalajláma prchnul před Číňany, kteří napadli Tibet, a většinu svého života prožívá v exilu. Tutu je bojovníkem za lidská práva, jehož práce částečně vedla k pádu apartheidu v Jižní Africe a který byl součástí snah o pravdu a usmíření v této zemi. Tito muži trpěli, v osobním i veřejném životě. Stále jsou však odhodláni žít život naplněný radostí. Vyzývají nás k tomu samému.“
New York Journal of Books

„Abrams dává prostor dvěma mužům se silnými hlasy a jejich vášnivým diskusím o překážkách na cestě k radosti (strachu, hněvu a nepřízni osudu) a o cestách ke kultivaci všeobecné duševní pohody, k čemuž jako základní rámec využívá ‚osm pilířů radosti‘.“
Publishers Weekly

„V podstatě lze říci, že čím víc dáváme, tím víc získáváme, a čím víc si bereme, tím víc ztrácíme. Kdo toto zná, ví, jaké potěšení přináší dávání druhým. Tutu a dalajláma jsou ztělesněním této myšlenky a životním posláním každého z nich je šíření soucitu a vděčnosti do světa, přinášejíce nesmírnou radost milionům lidí.“
VailDaily

***

Manželství, dokonce i ta nejlepší, anebo možná právě ta nejlepší, jsou neustálým procesem vyřčeného i nevyřčeného odpouštění.

Když byl s Hintonem natočen rozhovor v americkém televizním pořadu 60 minut, zeptal se ho moderátor, zda měl někdy vztek na ty, kvůli kterým skončil ve vězení. Odpověděl, že všem, kdo ho do vězení poslali, odpustil. Moderátor se nevěřícně zeptal: „Ale vždyť vám vzali třicet let života. Jak se na ně můžete nezlobit?“ Hinton odpověděl: „Kdybych na ně byl naštvaný a neodpustil jim, znamenalo by to, že mi vezmou i zbytek života.“

„Říkal jste, že jsem rošťák,“ pokračoval a pokývl na arcibiskupa. „Na jednom významném mezináboženském setkání v Dillí seděl vedle mě jistý vysoce postavený indický duchovní. Takhle...“ Dalajláma se strnule narovnal a napodobil škrobenou a zamračenou tvář. „Říkal, že jeho místo by mělo být výš nad ostatními. Jak říkáte tomuhle?“ zeptal se dalajláma a poklepal na spodek svého křesla.
„Nohy,“ přispěchal arcibiskup na pomoc.
„Dobrá, tak tedy nohy jeho křesla nebyly dost dlouhé, a tak pořadatelé museli přinést nějaké cihly, aby křeslo podložili a duchovního umístili výš. Celou tu dobu, co jsem seděl vedle něho, byl nehybný jako socha. Pak mě napadlo: ‚Kdyby se tak uvolnila jedna z cihel a on se svalil, pak bychom teprve viděli, co by se stalo…‘“
„A uvolnil jste tu cihlu?“ nevěřícně se zeptal arcibiskup.
„Nó, kdybych byl mohl…“
„Tak to vám nevěřím.“
„Modlil jsem se k Bohu: ‚Prosím, jen ať se to křeslo převrátí…‘. Možná že pak by se ten duchovní začal chovat jako normální lidská bytost.“
Dalajláma i arcibiskup se rozchechtali.