Čtenářský klub za mřížemi a tajemství tvůrčího procesu Monicy Woodové

Jak vzniká román o odpuštění a nečekaných lidských osudech?

Podívali jsme se na online besedu s Monicou Woodovou, kterou hostila The Rockland Public Library k její nejnovější knize Čtenářský klub za mřížemi. Oblíbená spisovatelka v ní poodhalila svůj tvůrčí proces, podělila se o detaily z rešerší a odpověděla na dotazy publika. Přečtěte si shrnutí toho nejzajímavějšího, co na setkání zaznělo.

Cesta k nové knize nezačala lehkým tvůrčím impulsem, ale hlubokou osobní krizí doprovázenou depresemi a těžkou nespavostí. Během bezesných nocí se autorce honily v hlavě myšlenky, ze kterých se postupně začal rodit nový román.
V mysli se jí usadila neznámá postava, která se hlasitě dožadovala vlastního příběhu. Spisovatelka se v té době věnovala výhradně psaní divadelních her a do románu se pouštět nechtěla. Neústupná Violet jí ale nedala spát ani další noc, a tak nezbylo nic jiného než napsat první kapitolu. O pár dní později se jí v hlavě začala rýsovat další výrazná postava, Harriet. Monica přemýšlela, co tyto dvě hrdinky spojuje, a postupně kolem nich spolu s další hlavní postavou, údržbářem Frankem, rozvinula celý děj. Psaní šlo na její poměry nečekaně rychle. Kupředu ji poháněla i tíživá atmosféra nastupující pandemie covidu-19. Měla strach o zdraví, kvůli kterému nechtěla práci na knize jakkoliv odkládat. Celé dílo tak měla kompletně napsané za dva roky.

Velkou oporou při psaní jí byla spisovatelská skupina. Kolegové si vzájemně pomáhali, sdíleli pochybnosti a společně řešili i praktické neshody. Tato tvůrčí komunita byla natolik úspěšná, že všechny knihy, které v ní tehdy vznikaly, byly nakonec vydány. Není divu, že Čtenářský klub za mřížemi je věnován právě jim.

Autorka je známá tím, že své postavy ráda ukazuje při skutečné práci. Věří totiž, že profese o lidech hodně prozradí. Když ale došlo na Franka, údržbáře v knihkupectví, který předtím strávil 44 let jako strojník, narazila na tvůrčí blok. Chyběla jí totiž osobní zkušenost, a tak se nedokázala plně vžít do kůže řemeslníka s desítkami let praxe. Pomocnou ruku jí podal manžel, který sehnal kontakt na vyšší odbornou školu Southern Maine Community College. Monica pak strávila celý semestr ve třídě, kde si osvojila základy strojařiny. Získala tak vědomosti, které potřebovala pro autentické vykreslení Franka. S odstupem času podotýká, že to byl skvělý trénink pro mozek, který by doporučila každému.

Podobně přistoupila k postavě Violet, které vybrala povolání, o němž toužila psát dlouho. Její hrdinka totiž získá místo asistentky v laboratoři kognitivního výzkumu, zaměřené na inteligenci papoušků šedých žako. O tento obor se autorka zajímala už od 70. let, kdy fascinovaně sledovala slavný výzkum Dr. Irene Pepperbergové a jejího papouška Alexe. V rámci příprav pak osobně navštívila laboratoř na Harvardu a setkání s vědkyní dodalo příběhu potřebnou hloubku a věrohodnost.

Zázemí vězeňského prostředí, které se v knize objevuje, zná autorka z vlastní zkušenosti. Vše začalo pozváním do nápravného zařízení Maine Correctional Center na besedu čtenářského klubu o její starší knize Ernie's Ark. Inteligence vězeňkyň a jejich hluboké vnímání literatury autorku natolik unesly, že sehnala nadační grant na nákup knih a vytvořila dvanáctitýdenní program Meet the Authors. Tři roky pak pravidelně navštěvovala věznici spolu s dalšími spisovatelkami, které s ženami rozebíraly literaturu a zadávaly jim tvůrčí úkoly. Nikdy se ve své kariéře necítila tak oceněná jako právě v této komunitě.

Získají si Violet, Harriet a Frank po tom všem místo i ve vašem srdci? Stačí se pustit do čtení. Další fascinující detaily z besedy, které se do článku nevešly, si můžete pustit ZDE.