Tom Hodgkinson
Líný rodič

RODIČ, NEBO OTROK?
Malinko se stáhněte a dopřejte jim trochu svobody

STANETE-LI SE RODIČEM, JEŠTĚ TO NEMUSÍ ZNAMENAT KONEC VESELÝCH ČASŮ, DOKONCE ANI KONEC LENOŠENÍ. VĚZTE, ŽE NEČINNOSTÍ SE MŮŽETE DOPRACOVAT K LEPŠÍMU RODIČOVSTVÍ. NEVĚŘÍTE?

JE NUTNÉ BÝT DOKONALÝ?
Každá kultura a každá doba měla a má svůj vlastní model rodičovství. Třeba ve středověku dětství vůbec neexistovalo. Děti byly vnímané jako malí dospělí a rodiče si s výchovou hlavu moc nelámali. Vždyť se traduje, že i naše prabáby porodily své četné potomstvo kdesi na poli při okopávání brambor a pak zase pokračovaly v práci. Až během posledních desetiletí se v moderní západní společnosti z nejasných příčin ustálil model ideálních a sebeobětujících se rodičů. Dítě se stalo středobodem a vládcem rodiny, kterému je třeba přizpůsobit celý život. Jak tento model vznikl, nevíme. Kdo je tedy ideální matkou? Panenka Maria s malým Ježíškem v náručí nebo snad žena z reklamy na prací prášek?

VŠICHNI ŽIJEME VE STRESU
Francouzská psychoterapeutka a autorka manuálů o výchově dětí Christel Petitcollinová říká: "Dnešní společnost chce od rodičů, aby byli dokonalí. Dobrá matka snadno uhádne potřeby svého dítěte. Stará se o ně stejně tak přirozeně, jako dýchá - a dělá jí to radost. Pedagogické příručky hovoří perfekcionistickým tónem a snaží se matku naučit, jak této dokonalosti dosáhnout. Žádná učebnice nedoporučuje mladým rodičům, aby si šli v sobotu večer třeba zatančit a znovu tak získali radost z péče o dítě. V žádné knize se nepíše, že všichni rodiče mají někdy všeho dost, nemohou už dál a chtěli by se vrátit k životu bez dětí," dodává psychoterapeutka.
"Naše Klárka měla dva týdny po narození období, kdy pořád brečela," svěřuje se šestadvacetiletá Linda z Prahy. "Ani já, ani doktorka jsme nepřišly na žádný vážný důvod, proč by měla plakat. Asi si jenom tak trénovala plíce. Jenže my jsme byli s manželem bezradní, strašně nevyspalí a už skoro zoufalí. Jednou měla dcerka zase svůj den, vydatně vřískala a já se přistihla při hrozné myšlence - stačí malý pohyb a ten ubrečený uzlík nervů skončí na zemi a po bytě se konečně rozhostí klid a ticho Jistě, že se žádný malý pohyb nekonal! S Klárkou se trápíme a radujeme pořád jako jiní rodiče," dodává mladá maminka. Takovéhle slabé chvíle jsou objektivní realitou každých rodičů. Jenom se o nich nemluví.
Důsledkem jsou vystresovaní rodiče, toužící po neexistujícím ideálu, a vystresované děti.

BRITSKÝ NÁVOD
Už několik let se snaží západní rodičovský mýtus bourat britský novinář a šéfredaktor časopisu The Idler (Lenoch) Tom Hodgkinson. Tento otec tří dětí se snaží ukázat, že rodičovství se dá pojmout i jinak. Hlavní myšlenka koncepce pohodového rodičovství by se dala shrnout do věty - Nechte děti žít. "Z nějakého důvodu mají všichni rodiče pocit, že dělají pro své dítě málo a i to málo dělají špatně. Je to přesně naopak. Neustálým zasahováním mu zabraňujeme, aby přirozeně rostlo a učilo se na vlastních chybách. Dítě, kterému je věnována přílišná pozornost, se o sebe nikdy nebude umět postarat. Musíme se trochu stáhnout, nechat je žít," myslí si Hodgkinson a přidává vlastní zkušenost: "Vychoval jsem tři děti a už teď je mi jasné, že čím víc jsem je ignoroval, tím jsem pro ně udělal větší službu. Nejstaršímu jsme věnovali nejvíc pozornosti a skutečně je nejproblémovějším. Druhému dítěti jsme dopřáli méně pozornosti a je soběstačnější. A to poslední se narodilo na podlaze v koupelně a nezůstalo mu nic jiného než se s tím smířit. Bylo to nakonec pro jeho dobro - je nejsamostatnější." Taková filozofie může jít modernímu, zaneprázdněnému rodiči proti srsti, protože je nám neustále předkládáno, abychom dělali více, nikoli méně.

PROBUDÍ MI DÍTĚ!
Eliška z Klatovska si myslí, že většina rodičů je v začátcích péče o dítě někdy až přehnaně úzkostlivá. Hlavně u prvního potomka. "Je to normální. Já sama jsem v tom taky parádně lítala. Jednou v létě jsem seděla s kamarádkami na terase jedné restaurace a v kočárku spal můj tehdy asi desetiměsíční syn. Jeho odpolední spánek byl pro mě prioritou. Šlo totiž o jedinou část dne, kterou jsem měla jenom sama pro sebe. Z restaurace ale za chvíli vyšla nějaká žena a s mobilem v ruce se začala procházet sem a tam kolem mého kočárku. Zdálo se mi, že klapání jejích podpatků probudí spinkajícího Kubíčka. Neudržela jsem se a vystartovala na ni, jestli by se nemohla jít promenádovat někam jinam, že mi jinak vzbudí dítě! Nechtějte vidět ty udivené a káravé pohledy mých bezdětných kamarádek..."

DĚTSTVÍ PLNÉ ZÁŽITKŮ
Třiatřicetiletá Monika z Karlovarska vzpomíná na své dětství: "Hodně času jsem jako malá trávila u babičky. S místními dětmi jsme celé dny prolézali staré půdy, lezli na stromy, hráli si v zahradách. Pamatuju si, že v sousedství bydlela holčička, která byla vždycky oblečená do čistých nažehlených šatiček. Její máma jí přísně zakázala kamarádit se s námi, a tak si děvčátko celý den způsobně kreslilo, konverzovalo s maminkou německy a smutně se na nás dívalo skrz plot. Přes dvacet let jsem tu holčičku neviděla. Až asi před rokem jsem se dozvěděla, že má problém s pervitinem. Já jsem zatím stihla vystudovat medicínu a rozběhnout snad slušnou kariéru." Čím větší volnost, tím lepší dětství. Samozřejmě za předpokladu, že si rodiče nebudou plést bezstarostný přístup s nedbalostí. "Stačí, když nebudeme dětem dýchat na krk a dopřejeme jim v rozumné míře trochu svobody." Tom Hodgkinson strávil nejhezčí část dětství na staré skládce, sídlištní třicátníci a čtyřicátníci zase s dojetím vzpomínají na hry mezi nedokončenými stavbami a železobetonovými panely, pohozenými v blátě. A co můžete udělat dnes? Vypusťte své ratolesti na nejbližší louce a zůstanou vám dlouhé hodiny na klidné opékání špekáčků a čtení novin. Na pasivním rodičovství je totiž nejlepší, že přispěje oběma stranám - vy budete mít méně práce, potomek si užije hezčí dětství a ještě navíc se stane nezávislejším.

Internetové diskuse, příručky pro rodiče a mediální obraz matek říkají jasně - příchod dítěte znamená tlustou čáru za dosavadním životem. Byly jsme doteď ženami, milenkami, kamarádkami, expertkami na účetnictví a zároveň barovými intelektuálkami? Bohužel, s příchodem rodičovství se naše role zužuje na post zodpovědné matky. Na plný úvazek, s několikaletou smlouvou a povinným pocitem štěstí. Demografové troubí na poplach kvůli vysokému věku prvorodiček. Je ale opravdu tak divné, že si chceme užít (ideálně) bezstarostného života aspoň do třicítky?

PŘEČTĚTE SI

Kniha Líný rodič od Toma Hodgkinsona, kterou vydalo v roce 2009 nakladatelství JOTA, vychází z myšlenky spisovatele D. H.Lawrence. Ten v roce 1918 napsal, že to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat, je nechat je na pokoji. Po přečtení Hodgkinsonova třetího počinu se dozvíte, že když si svých dětí nebudete přehnaně všímat, naučíte je dříve samostatnosti a zároveň budete rozvíjet jejich kreativitu.

Novodobá pětiletka

Moderní matky se na své mateřství připravují už několik let dopředu. Chtějí být přece dokonalé, s dokonalým dítětem. Polykají speciální potravinové doplňky, aby počaly kvalitního jedince, vyhýbají se stresu a zakouřeným restauracím. Jen co se jim podaří otěhotnět, obklopí se horami knížek s nejnovějšími výchovnými metodami. Přestanou nadávat a místo neslušných slov seznamují svůj plod s mistry klasické hudby. S malým dítětem komunikují střídavě v anglickém a českém jazyce, zásobují ho výukovými hračkami a s ostatními maminkami úzkostlivě porovnávají pokroky svých ratolestí. Dnešní rodiče kladou maximální důraz na dětství a výchovu, ale neuvědomují si, že takovým přístupem své dítě paradoxně o dětství okrádají. Sotva začne mrně chodit, zapíší ho do různých kurzů a kroužků, jakýkoli volný čas mu vyplní naučnými hrami a otravnými edukativními audionahrávkami. "Už si nehrajeme proto, abychom si hráli, ale proto, abychom se zábavnou formou něco naučili. Děti už nemají prostor na snění, hraní, a dokonce ani na nudění se. Jsou rozmazlené, soutěživé, přepracované, stresované - prostě jako dospělí," vysvětluje psychoterapeutka Christel Petitcollinová. A co je nejhorší, mohou se z nich stát slabí jedinci, neschopní postarat se sami o sebe.

CO DĚLAT S DÍTĚTEM, KDYŽ

vám v šest ráno vletí do postele a dožaduje se vaší pozornosti - Pokud musí děti vstávat přes týden brzy ráno, jen těžko je přinutíte, aby změnily o víkendu režim, na který jsou zvyklé. Zkuste se tedy u dítěte střídat. V sobotu ráno si pospí táta, maminka se zatím podívá s dětmi na pohádky. V neděli bude mít "službu" zase tatínek, který se s dětmi vypraví na procházku, a máma se nevrhne na úklid domácnosti, ale bude odpočívat.

ho chcete odnaučit rozmazlené a ufňukané řeči - I s malými dětmi si povídejte bez zbytečného afektu a se správnou výslovností. Jestliže vaše dítko už takovou ušišlanou mluvu odněkud pochytilo, uděláte nejlépe, když ho napodobíte a nepřímo se mu kvůli jeho způsobu řeči vysmějete. Většina dětí ve věku tří až čtyř let si to uvědomí a příště zkusí mluvit přirozeně.

dělá v obchodě scény, protože chce hračku - Zlost dítěte podněcují většinou stejné situace, které se často opakují. Každý rodič by je měl znát a měl by se jim raději vyhnout. I přes všechnu předvídavost se to někdy nepodaří a tehdy je velmi důležitá důslednost. To znamená, že když dítěti řeknete, že hračku nedostane, tak může vyvádět i hodinu, ale ničeho tím nedosáhne. Když to vzdáte a hračku mu koupíte, dítko se naučí, že scéna na veřejnosti přináší své ovoce, a logicky toho bude patřičně využívat. Každé matce pomáhá ve vyhrocené situaci něco jiného. Někdy je to nasazení obranného postoje se zacpanýma ušima, jindy zabere silné objetí dítěte, dokud se neunaví a nevybrečí.
Později je třeba se s dítětem k této situaci vrátit a vysvětlit mu, že se vám jeho chování nelíbilo.  Chcete, aby se o sebe umělo postarat?

4 ZÁSADY POHODOVÉHO RODIČE

1. ZNOVU ZAVEĎME DĚTSKOU PRACOVNÍ SÍLU
    Na dětech je nejlepší to, že rády stále něco dělají. Jelikož rodiče jsou teď ti líní, je na potomcích, aby odvedli veškerou práci. Zapojme je do jednoduchého vaření, mytí nádobí, zahrádkaření.

2. LENOŠME V POSTELI TAK DLOUHO, JAK JE TO JEN MOŽNÉ
Čím častěji to děláme, tím lépe, protože dětská samostatnost se bude zlepšovat každým takovým ránem. Náš zázrak bude silný, odvážný, nebojácný a bude si uvědomovat svou hodnotu.

3. VYPNĚME TELEVIZI, ODDEJME SE SVOBODĚ
Na vaše děti nebudou útočit reklamy. To znamená, že zákaz televize z vás přes noc udělá boháče. Kvalitní filmy nebo Simpsonovy si můžete pouštět na DVD.

4. PŘEHODNOŤME UMĚLOHMOTNÉ BARBIE, ACTION MANY A BATMANY
I Mauglí z Knihy džunglí si vystačil jen s dary přírody. Nejlepší hry jsou ty, které se dají hrát ve skupině a bez hraček. Jen tehdy je slyšet skutečný dětský smích.

Vlasta, 21. 4. 2010, autor: Václava Blahovcová, str. 16, rubrika: život TÉMA VLASTY, odkaz: www.sanoma.cz/casopisy/vlasta, oblast: Časopisy - společnost a životní styl
 

LÍNÝ RODIČ

veleúspěšný titul JOTY se umístil podle počtu prodaných výtisků za období od 10. 5. do 23. 5. 2010   mezi NEJPRODÁVANĚJŠÍMI KNIHAMI V KNIHKUPECTVÍCH. 

Žebříček sestavuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů.

Knižní novinky 11/2010, str. 30


***

Proč mají líní rodiče šťastnější děti

Vlnu líného rodičovství rozpoutal britský spisovatel a novinář Tom Hodgkinson, otec tří dětí, piják piva a milovník barů. Minulý týden přijel tento hráč na ukulele do Brna, kde hlásal své evangelium na konferenci o aktivním rodičovství. 

Knihu Líný rodič jsem napsal, abych pomohl rodičům. Ne dětem," zdůrazňuje třiačtyřicetiletý Tom Hodgkinson, který si každý den po obědě na hodinku zdřímne. "Vždyť každý, kdo má malé děti, se musí především vyspat," říká. 
Jeho kniha Líný rodič s podtitulem Lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství byla pokřtěna v Británii na jaře 2009 a rychle se rozšířila do dalších zemí – ve stejném roce vyšla v češtině (a minulý týden v dalším, už několikátém dotisku), loni se prosadila na americkém trhu. Je tedy evidentní, že Tom Hodgkinson, renomovaný odborník na lenost, nabízí rodičům na celém světě něco, co potřebovali – úlevu. 
"Líný rodič nabízí ve výchově dětí hodně svobody, nemusíte se do ničeho nutit. Děti si hrají samy a vy koukáte, co z toho bude. Striktně se snažím jen o to, aby chodily brzy spát a já si mohl po osmé otevřít pivko," říká. 

Chci zábavu! 

Byly doby, kdy měl Tom jen syna Arthura, kterého se neustále snažil "rozvíjet". Když zaplakal, Tom a jeho žena Victoria přiskočili. Když zakňoural, že se nudí, rychle ho někam přihlásili. Kupovali mu nejrůznější pomůcky, chodítka, hry, hračky. Až jednoho dne syn zařval: "Já... potřebuju...nějakou... ZÁBAVU!" To Toma vyděsilo. "A když nám ve čtyřech letech řekl, že chce laptop, bylo mi definitivně jasné, že děláme něco špatně," vzpomíná dnes. "Byli jsme vystresovaní a vyčerpaní, hodně jsme pracovali a málo spali.Líného rodiče jsem začal psát vlastně proto, abych přežil dětství svých dětí." Tehdy se ponořil do klasických knih o výchově – a zašel daleko. Přeskočil moderní dětskou psychologii a přečetl naopak knihu Emil čili o výchově J. J. Rousseaua, studoval středověké prameny. Po detailním historickém výzkumu našel citát svého slavného krajana, spisovatele D. H. Lawrence. Ten v roce 1918 napsal, že nejlepší, co můžeme pro svoje děti udělat, je nechat je na pokoji. Mezitím se Tomovi narodili další syn a dcera: Arthurovi, pokusnému králíkovi Hodgkinsonova evangelia, je dnes jedenáct, dceři Delilah devět a Henrymu šest. "Musím říct, že už teď pozoruji výsledky líného rodičovství. Nejen že si děti samy hrají, ale umějí taky umývat nádobí a dobře vaří," chlubí se autor bestselleru. Ne nadarmo je na obalu anglického vydání Líného rodiče fotka dospělých popíjejících martini a batolete, které jim jejich drink míchá. Ale vážně: novinář Hodgkinson tady lehkým perem a přesně popisuje koloběh moderního rodičovství: čím víc pracujeme, tím méně se dětem věnujeme. O to víc jim chceme dopřát. O to víc musíme pracovat, abychom všechny jejich kroužky zaplatili. Pak ovšem musíme jejich výchovu svěřit jiným. Když dětem pořád organizujeme čas, odvyknou si hrát samy, tráví většinu času někde zavřené a skoro nás nevidí. A když si zvyknou, že jim čas organizuje někdo jiný, těžko si pak jednou najdou svoje nezaměnitelné místo ve společnosti. "Úrodné zanedbávání je podle mne pro děti dobré. Když jim moc zasahujete do života, netroufnou si nic zkusit samy," říká Hodgkinson a přidává zásadní detail: "Snažím se pracovat málo. 
Píšu každý den od devíti do jedné, zbytek času trávím s dětmi nebo se starám o dům." Ano, tušíte správně. Líné rodičovství může být, navzdory Hodgkinsonově programové lenosti, totiž pěkná dřina. Líný rodič je totiž s dětmi často doma. Sleduje je a důvěřuje jim, že si samy vyberou tu nejlepší cestu. Nepustí je sice moc často k počítači, ale hraje s nimi karty, přetahuje se na laně, učí je jezdit na kole. Hodgkinson a jeho žena opustili v roce 2002 dům v západním Londýně a pronajali si farmu v hrabství Devon na jihozápadě Anglie. "Můžeme se tady o děti míň starat, hrají si venku a dají pokoj. Až trochu vyrostou, asi se vrátíme do Londýna," říká autor líné strategie dnes. 
Ani na vesnici to ale britský kazatel lenosti nemá lehké: "Uplatnit moji filozofii v dnešní společnosti, která miluje workoholiky a je zneurotizovaná koloběhem práce, stres, únava, nedostatek peněz, je dost těžké," říká. 

Pokusy líného rodiče 

"Nikdo na mě neházel rajčata, tak snad dobré," zhodnotil při našem rozhovoru svou hodinu a půl trvající přednášku v plné aule brněnské fakulty sociálních studií, která skončila potleskem. Nebyl na akademické půdě poprvé – na odborné akce jej zvou pravidelně třeba do Německa. Přednáška měla název Pokusy líného rodiče a byla o tom, jak Hodgkinsonova rodina žije v reálu. "Pečeme dětem doma bio chleba – a ony se ho ani nedotknou! Tak jsem to vzdal a vzal je o víkendu do Mekáče a na pizzu – byly nadšené! A pak jim ten kupovaný chleba zas připadal starý, tak chtějí zpátky ten náš, domácí!" vykřikuje. "Často slýchám, že jsme asi jediná rodina v Británii, která nemá doma počítačové herní konzole Nintendo Wii a Nintendo Wii dvojku. Přitom tenhle nesmysl stojí dvě stě padesát liber a naší zemí cloumá hospodářská krize!" dodává syn známé britské novinářky Liz Hodgkinsonové, který programově sleduje i vzdělávací systém. 

Velmi vážně uvažoval o tom, že bude děti vyučovat doma. Protože je na to ale moc líný a soukromé školy by zase stály moc peněz, posílá všechny tři potomky do nejbližší státní základky – a snaží se je doma doučovat. 
"Progresivní britské školství posledních dvaceti let se mi zatím jeví jako úplný nesmysl. Například neučí gramatiku, prý dětem snižuje sebevědomí... Takže ji učíme doma, aby věděly, kde se píše čárka, jak se drží pero a tak. Ve škole mezitím probírají sexuální výchovu a systém recyklování. S akademickým vzděláváním je tedy konec, prý narušuje dětskou kreativitu...," vyjmenovává Tom, jehož potomci mají doma několikrát týdně přes Skype hodinu latiny se starým profesorem latiníkem. Aby pochopili, že vzdělání může být i radost, ne jen příprava na budoucí povolání. 
"Britské školy se soustřeďují na to, aby si děti našly ‚dobrou práci'. Tím se však myslí nudné, špatně placené zaměstnání, při kterém budou tihle budoucí dělníčci tiše sedět a osm a půl hodiny něco ťukat do počítače, protože budou rádi, že jim někdo organizuje život," shrnuje spisovatel a dodává: "Pořád čteme, jak jsou nezaměstnaní lidé v depresi. Ale zajímá někoho, jak depresivní jsou lidé, kteří tráví většinu života v práci, která je nebaví? A víte, kolik jich kolem nás je?" 

Profesionální lenoch 

Problematice lenošení se Hodgkinson soustředěně věnuje už osmnáct let; v roce 1993 založil s kamarádem časopis Lenoch (The Idler), jehož internetová stránka se těší velké oblibě. 
"Byli jsme mladí a chtěli jsme zkusit dělat věci jinak," říká dnes ke své dlouhé kariéře "profesionálního lenocha". Je totiž také autorem knihy Jak být líný (2004), která u nás vyšla loni a která celou filozofii lenosti přestavuje jaksi celistvě a srozumitelně: dnešní západní svět je chorobně přepracovaný, a proto není třeba se stydět za to, když chcete ležet ráno v posteli a začít něco dělat až v jedenáct. "Hodně let jsem strávil tím, že jsem se snažil naučit disciplíně. Až když jsem si přiznal, že jsem flákač, prostě jsem v sobě objal svého vnitřního lenocha, všechno se zlepšilo. Být líný neznamená nepracovat, ale pracovat méně, smysluplněji a hlavně pro sebe. Jsem teď výkonnější, i když nepracuju dlouhé hodiny," vysvětluje Hodgkinson, v jehož knize se například dočteme, že i Oscar Wilde, Robert Louis Stevenson nebo Friedrich Nietzsche psali v posteli. 
Není náhodou, že se Hodgkinsonova filozofie, která je vtipná, mile osobní a trochu bohémská, stala mezinárodně známou teď, v době hospodářské krize: "Pamatuju si, že když v roce 2008 padla banka Lehmans Brothers, byla v Londýně hrozně fajn atmosféra. Lidé se bavili o tom, že budou muset začít na venkově pěstovat brambory a česnek. A kamarádi se mi přiznali, že jim můj časopis Lenoch připadal celých patnáct let jako nesmysl, ale teď začínají tušit, že to je vlastně dobrý nápad," říká novinář, jehož nová kniha Staré dobré časy (s podtitulem Praktická příručka moderního hospodáře aneb Jak se o sebe postarat, 2011) je právě o tom, jak přežít bez peněz. 

Flákač versus tygří matka 

Líné rodičovství ostře kontrastuje s "čínským mateřstvím", což je fenomén, který přivedla na svět americká autorka Amy Chuanová, která letos v lednu vydala ve Spojených státech knihu Bojová píseň tygří matky. Otevřeně v ní popisuje asijské principy výchovy, postavené na tvrdé disciplíně, velkých požadavcích na děti a trestech za nesplnění každodenních povinností. Jedině tak to podle ní dnešní děti někam dotáhnou. Ptám se tedy, co Tom knize říkal: "Ale víte, že se mi docela líbila? Vadilo mi jen to, jak je nudná, ta žena tam pořád řeší hlavně sebe a vlastní ambice..." Hodgkinson se neobává, že z jeho dětí vyrostou flákači. "Rozhodně ne. Chci, aby byly úspěšné – i já jsem zdravě ambiciózní. Bylo by fajn, aby měly své vlastní malé firmy, pracovaly jen samy pro sebe, ale třeba to tak vůbec nebude, netuším. Hlavně bych si přál, aby hodně vydělávaly a koupily mi haciendu...," vtipkuje. 
Jeho nejstarší syn momentálně miluje počítačovou animaci ("Výsledek toho, že jsem ho odháněl od počítače a posílal ho hrát si ven..."), prostřední dcera se ráda dívá na pohádky a dobrodružné příběhy ("Výsledek toho, že nemáme doma televizi a na DVD se díváme jen občas...") a nejmladší, šestiletý syn je zatím divokým dítětem přírody, které si nejradši hraje venku ("Ale zase máme strach, že z něj vyroste rváč..."). 
A jak vidí svoje rodičovství do budoucna? "Kdybych na to měl, nejradši bych všechny tři poslal do internátních škol, aspoň na tři roky, abych s nimi nemusel prožívat pubertu," uzavírá se svou typickou nadsázkou rozhovor nejslavnější líný otec Tom Hodgkinson. 

Lidové noviny, autor: Bednářová Veronika


***

Šest let pracuj, sedmý rok odpočívej

Ve společenském vědomí sílí nový trend. "Zpátky ke kořenům," snaží se ho pojmenovat jednatel společnosti Goldbach Czech Republic Jan Václav Čep. Myslí tím to, že lidé jako by se probudili a zjistili, že se jim do života nevejde víc než práce a spánek. A že už to tak mít nechtějí. 

Procitání se projevuje například v tom, jak se u nás změnilo přijetí knih anglického propagátora "lenosti" a "volnosti" Toma Hodgkinsona. Brněnské nakladatelství Jota vydalo už tři jeho tituly: Líný rodič, Jak být líný a Jak být volný. Autor v nich nejednou velebí institut sabbaticalu, půlročního až ročního placeného osvobození od přednášek pro akademiky, anebo přestávky v kariéře pro pracovníky jiných profesí. Dnes třiačtyřicetiletý Hodgkinson před časem pověsil na hřebík svůj život přepracovaného velkoměstského korporativce a přestěhoval se i s rodinou na venkov, do Devonu. A začal psát knihy o tom, jak zpomalit a nemít z toho pocit viny. 

"Současný život je soustředěný na výkon," říká brněnská editorka Hodgkinsonových knih. "Všechny příručky nám radí, jak být dokonalí, jak manipulovat lidmi. A Hodgkinson jako by nás naopak vracel k filozofii Jeana Jacquese Rousseaua." Když s ním začínali, měli prý od čtenářů vyděšenou zpětnou vazbu. Být líný? Cože? Jeho postoj napřed zaujal alternativní Čechy. A teď ho hltají lidé, kteří jsou unaveni. Evidentně je jich hodně. Líného rodiče už musel brněnský nakladatel nechat několikrát dotisknout a prodalo se ho patnáct tisíc výtisků. Stoupá zájem i o zbylé dva tituly. "Asi je to vývojem společnosti," soudí editorka. Zamýšlíme se, kudy dál. Jsme zkrátka zralí na sabbatical. 

Je to úkol 

Říká se tomu všelijak: kromě sabbaticalu koluje počeštěná verze sabatikl. Na univerzitách se používá pojem akademické nebo badatelské volno. A v roce 1998 byl poprvé do českého zákona o vysokých školách zakotven pojem tvůrčí volno. V zásadě jde o totéž. Zákon říká: "Akademickému pracovníku se na jeho žádost poskytne tvůrčí volno v délce šesti měsíců jedenkrát za sedm let, nebrání-li tomu závažné okolnosti týkající se plnění vzdělávacích úkolů vysoké školy. Po dobu tvůrčího volna náleží akademickému pracovníku mzda." Podobnou praxi ve firmách žádný zákon neupravuje. Ale osvícení zaměstnavatelé, hlavně ti mezinárodní, vědí, že síly je třeba obnovovat. 

V univerzitním prostředí ovšem sabbatical neznamená nedělat nic, jak připomíná entomolog, profesor Vojtěch Novotný z Jihočeské univerzity, který právě absolvoval roční badatelské volno". Osvobození od domácí výuky využil k učení na mezinárodním kurzu tropické ekologie na Borneu. Navštívil i spřízněné laboratoře v USA, Velké Británii, Singapuru a Austrálii. "A hlavně jsem na Papui-Nové Guineji zpracovával výsledky našeho výzkumu ekologie tropických lesů," vypočítává. Také se tam věnoval svým doktorským studentům. "Volno v názvu klame. Je to spíš větší příležitost k bádání, tedy k té obtížnější části univerzitního pracovního úvazku. Čili jako když horníka konečně pustí k rubání – ovšem zajímavému, řekněme někde v diamantové sloji," vysvětluje autor knihy Papuánské (polo)pravdy a vtipný publicista a glosátor. 

V univerzitním prostředí ovšem sabbatical neznamená nedělat nic, jak připomíná entomolog, profesor Vojtěch Novotný z Jihočeské univerzity, který právě absolvoval roční"badatelské volno". Osvobození od domácí výuky využil k učení na mezinárodním kurzu tropické ekologie na Borneu. 
Navštívil i spřízněné laboratoře v USA, Velké Británii, 
Singapuru a Austrálii. "A hlavně jsem na Papui-Nové Guineji zpracovával výsledky našeho výzkumu ekologie tropických lesů," vypočítává. Také se tam věnoval svým doktorským studentům. "Volno v názvu klame. 
Je to spíš větší příležitost k bádání, tedy k té obtížnější části univerzitního pracovního úvazku. Čili jako když horníka konečně pustí k rubání – ovšem zajímavému, řekněme k rubání – ovšem zajímavému, řekněme někde v diamantové sloji," vysvětluje autor knihy Papuánské (polo)pravdy a vtipný punihy Papuánské (polo)pravdy a vtipný publicista a glosátor. 

Kde se vzal 

Pojem sabbaticalu vychází z takzvaného sabbatického roku, o kterém se na několika místech zmiňuje Bible. Ve třiadvacáté kapik pitole Exodu mluví Bůh k Mojžíšovi: "Po šest let osívati budeš zemi svou a shromažďovat úrodu její. Sedmého pak léta ponecháš ji, ať odpočine, aby jedli chudí lidu tvého. Co pak zůstane po nich, pojí zvěř polní. Tak uděláš s vinicí svou i s olivovím svým." Tedy: šest let pracuj, sedmý odpočívej. V hebrejštině je slovo šabat ze starohebrejštiny šavat, v arabštině sobat, řečtina má sabbatikos a latina sabbaticus. To vše dnes v různých zemích znamená odpočinek, pauzu v práci nebo osvobození akademiků od učení a administrativy. 
V zahraničí dostávají takové volno často i tvůrčí pracovníci, pastoři nebo sportovci. Zvyklosti jsou různé. Ve Velké Británii se například uděluje i lékařům, ale v medicíně bývá neplacené. Návrat na stejné pracovní místo je ovšem zaručen. Vláda Nového Zélandu, podobně jako vlády Švédska nebo Velké Británie, udílejí sabbatical také vybraným učitelům a ředitelům základních škol. Chtějí tím zabránit odlivu dobrých vyučujících, kteří opouštějí obor kvůli vysoké míře stresu. Se sabbaticalem začali na starých evropských univerzitách, například na koleji All Souls v Oxfordu. Do Ameriky přeskočil v roce 1880, kdy ho zavedli na Harvardu. U nás jsme čekali dalších 118 let. 
Nedávno třeba schválili v Anglii sabbatical Andrewu Warrenovi, řediteli školy ve městě Stoke on Trent, aby si mohl udělat kurz lyžařského instruktora. "Jistě je rozdíl mezi tím, jestli člověk odchází, aby učil v Namibii, nebo v alpské lyžařské škole," utnula následné diskuse schvalovací komise. "Ale pokud se ten člověk vrátí s lepší schopností řídit, pak z toho jeho škola bude mít prospěch." U nás se o sabbaticalu mluví mezi učiteli základních škol zatím jen jako o vytoužené, ale "fantaskní" alternativě. 

K čemu je dobrý 

"Je to moudrá instituce. Staví na zkušenosti, že i profesor by měl studovat, a že nemůže studenty naučit to, co sám neví," říká profesor Lubomír Mlčoch, přednášející ekonomii na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity. O sabbatical požádal v roce 2003, po šesti letech učení a zastávání funkce děkana, a zamířil na katolickou univerzitu ve švýcarském Fribourgu. "Čekal jsem, že to bude příležitost, jak získat klid pro vlastní práci, ve výzkumu i "na sobě", vyměnit si zkušenosti v zahraničí a získat inspiraci. A vlastně i možnost zamyslet se nad tím, jak dál ve své profesní kariéře," vzpomíná dnes. 
Jeho výzkumné téma se týkalo "ekonomie důvěry" a konvergence k zemím vyspělé Evropské unie. "Nešlo mi o konvergenci měřenou jen "objektivními" makroekonomickými ukazateli, ale i o smysl tohoto "dohánění", tedy nové školy "ekonomie štěstí", vysvětluje. Ve Fribourgu spolupracoval s profesorem ekonomie P. H. Dembinským, studoval a publikoval. Debaty v Dembinského ústavu Finanční pozorovatelna a v redakční radě jeho časopisu Finance a společné dobro ho postupně přivedly až k publikaci knihy Ekonomie důvěry a společného dobra. 
"Bydleli jsme na předměstí Bourgillion. Jedna větev františkánek tam má klášter, jehož budova už zčásti slouží jako univerzitní kolej, zejména pro doktorandy a hostující profesory na univerzitě," vypráví Lubomír Mlčoch. "Na pobyt ve Fribourgu vzpomínám velice rád. K blaženosti patřily zážitky z procházek po lesích přímo u místa našeho pobytu. A ta rána postní doby, kdy jsem zakoušel, že asi nejlepší praxí francouzské konverzace je zpěv dominikánských ranních chval v klášterní kapli." Sabbatical ho přivedl k životnímu bilancování profese ekonoma. "Zatímco před více než čtyřiceti lety jsem učil vědecké aspiranty Ekonomického ústavu ČSAV teorii firmy, teď se už několik let věnuji ekonomii rodiny a otázce, co je štěstí pro ekonoma," říká. "I k tomu mi pomohlo Švýcarsko. Bohatá země se vzornou ekologií měla totiž mnohem větší sebevražednost než naše osudem zkoušená a relativně chudší země. Méně může být někdy více." 

Není pro každého 

Chránit a upevňovat duševní zdraví zaměstnanců je povinností zaměstnavatele, zdůrazňuje psycholog Pavel Michálek z České zemědělské univerzity v Praze a připomíná, jak důležitý je sabbatical z hlediska psychohygieny. "Monotónnost ve vykonávané práci a zaběhlé postupy, opakující se v režimu semestrů či akademických let, často vedou k vyčerpání síly a elánu," popisuje hrozící syndrom vyhoření. 
Zdá se ale, že se sabbatical nehodí úplně pro každého. "Já už bych si ho znovu nevzal," prohlašuje Jan Kašpar, který vede na Fakultě humanitních studií UK mimo jiné seminář Smysl rozhovoru a úskalí jeho přepisu. O akademické volno, jak se na této fakultě říká, požádal proto, aby se mohl soustředit na napsání učebnice. Napadlo ho totiž, že by měl dát žánru, který učí, pevnou strukturu, aby mohl vést každý seminář s větším důrazem na debatu a menším na výklad. Volno měl v letním semestru školního roku 2010–2011. 
"Po celou dobu jsem si byl jist, že jsem udělal chybu," říká dnes. Ve svém věku prý už potřebuje dennodenní režim, a pokud mu Bůh dá volno, stydí se. "Možná, kdybych měl možnost na semestr zmizet do kláštera nebo na pustý ostrov a odpojit se od telefonu a internetu, sabbatical by smysl měl. Ale já nebyl schopen být každý den bez školy, byl jsem tam dokonce častěji, než když učím, vymýšlel jsem si úkoly, volal jsem studenty ke konzultacím, zůstal jsem zkrátka v práci," vzpomíná. 
Hodně četl pro bohatost citací do své připravované knihy, objevil spoustu skvělých autorů, které sice znal, ale až do té doby četl "jinak", jak říká, většinou špatně. Do skutečného psaní se pustil teprve teď, kdy znovu s chutí učí a je v plném zápřahu. Soudí, že takové akademické volno je nenahraditelné pro ty, kdo jsou skutečnými vědci v nejlepším slova smyslu. Pro něj je však učitelování zázrakem poctivosti tváří v tvář jeho původnímu řemeslu novináře. Je totiž determinován starými zvyky, odevzdáváním pod tlakem poslední chvíle. "Neumím se chovat sebevědomě tváří v tvář ,vědecké realitě'," uzavírá. I taková katarze může být dobrým výsledkem sabbaticalu. 

Plnit si sny 

Pojem sabbatical se sice nejčastěji pojí s akademickou půdou, ale jeho žádanost stoupá i ve sféře firemní. Podle dvou rozsáhlých průzkumů, provedených firmami Booz Allen Hamilton, Ernst & Young, Time Warner a UBS, je pro skoro polovinu takzvané generace Y, tedy lidí narozených po roce 1970, důležité, aby jim firma, pro kterou pracují, umožnila sabbatical, nejlépe roční. Vidí ho jako příležitost k osobnímu naplnění. Ač je k tomu žádný zákon nenutí, nabízí sabbatical například v Anglii 20 procent firem a dalších 10 procent uvažuje, že ho zavede. Pro mnohé manažery je to totiž vítaný benefit. Popularita nějaké roční přestávky v kariéře navíc roste všeobecně. Ve Velké Británii o ní v posledních pěti letech uvažovaly tři čtvrtiny pracujících lidí. Z pochopení zahraničních manažerů pro potřebu "vyčistit si hlavu" profitoval v roce 2005 současný jednatel společnosti Goldbach Czech Republic, internetový podnikatel a muž s velkými zkušenostmi z reklamního byznysu, Jan Václav Čep. Za posledních čtrnáct let měl sabbatical dvakrát. Ten druhý si naordinoval a financoval sám, z odstupného po odchodu z firmy. 
V roce 2005 na něm ve firmě MediaCom jeho nadřízený poznal, že nutně potřebuje vypnout. Plat mu zůstal a nikdo mu nepředepisoval, jak má volno strávit. Zadání znělo, aby si odpočinul. Odjel tedy do Anglie, kde chodil do školy, hrál tenis a psal básně. "Chtěl jsem to dávno, jsem člověk, který si plní sny," vysvětluje a s chutí vzpomíná na trenéra Boba a staré dřevěné kurty, kde v šestnácti letech trénovala Martina Navrátilová. A taky na "vypnutou hlavu, vypnutý mobil a žádné emaily." Napětí v sobě se na nějaký čas zbavil. A jako správnému básníku-ochotníkovi mu na tu dobu zbyla památka v podobě nevydané sbírky Anglie 2005. "Nastartoval jsem si tím takové tvůrčí období v životě. A to se pak projevilo i v práci," vzpomíná. Podle něj trvá dlouho, než myšlenky z hlavy vyvanou a získáte duševní odstup. Myslí si, že by pravý sabbatical měl mít aspoň sedm, ale ještě lépe dvanáct měsíců. 
Při tom druhém na přelomu let 2007 a 2008 chodil pracovat na vlastní vinice. Objevoval kouzlo setkávání s lidmi, kteří ho celou dobu vnímali, ale on o nich pro samý shon vůbec nevěděl. "To je prozření!" rekapituluje. Objezdil krásná města, posedával v kavárnách. Čas najednou plynul jinak. "Rozum vám říká, že by mělo být osm večer, a ono je přitom teprve čtvrt na jedenáct dopoledne. To je moc dobré," hodnotí. Tenkrát také začal hrát divadlo a skládat divadelní hudbu. Soudí, že mu do života vplynulo to, co asi podvědomě potřeboval – tvorba bez nějakých směrnic. Dnes to vnímá jako impulz, a už je to součástí jeho života. 
Sabbatical by chtěl mít každý sedmý rok a těší se, že příště už to bude na dvanáct měsíců. "Myslím si, že když ho firma člověku poskytne, dává tím najevo, že si jeho práce váží. A on jí to určitě vrátí, když si vyčistí hlavu a zapojí se do práce s novou energií." 

Hospodářské noviny - Víkend, autor: Naďa Klevisová
 
Skrýt celou recenzi