Günter K. Koschorrek
Nezapomeň na zlé časy

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Stojíme v úkrytu bunkru a s rozpálenými tvářemi zíráme střídavě na blížící se tanky a na ohnivé dopady granátů na již přeryté pole až po spásný kopec. Někteří vojáci v blízkosti kopce skáčí z okopů a dlouhými skoky hledají úkryt za ním. Chtějí doběhnout do vesnice ještě před tanky, aby pak unikli přes zamrzlý Don. Také ženisté před námi opouštejí svá postavení a utíkají do ochrany rokle. Z okopů skáče stále více vojáků! Probíhají rozpálenou tavicí pecí granátových střepin ke kopci. Čím delší vzdálenost musejí uběhnout, tím jsou jejich šance menší, že se z toho dostanou živí. Cesta ke spásnému kopci je posetá zbraněmi, kabáty, opasky a dalšími věcmi, které odhodili, aby mohli běžet rychleji. Mnoho z nich padá k zemi a zůstává ležet. Další se zase vzchopí a znovu utíkají dál, i když krvácejí z několika ran. Co máme dělat?
Grommel a Wilke vbíhají jako zvířata zavřená v kleci do bunkru a zase ven. Wichert vedle mne je skrčený a připravený ke skoku. Ale ještě se nerozhodl. Ukazuje rukou na dvě postavy, které skáčí ze zasypaného zákopu a běží dlouhými skoky skrz vražednou palbu ke kopci. Poznávám vysokého Wariase a Seidela, který má ovázanou hlavu. Seidel padá, ale zase se zvedá a běží dál. Wilke rozčileně gestikuluje, že první tanky už vjely do vesnice.
Co máme dělat? Pádit za těmi dvěma?
Jsme od kopce nejdál. A když budeme mít štěstí a dostaneme se k němu, co nás bude očekávat za ním?
Ale tady v bunkru také nemůžeme zůstat, to by znamenalo smrt nebo zajetí. To je lepší být mrtvý. Zajetí u Sovětů bych asi nepřežil.
„Všichni už jsou pryč!“ volá Wilke zděšeně a rozrušeně.
„Ne, ještě všichni ne, ještě jich je několik v postaveních!“ křičí Wichert.
Ale Wilke si už sundal opasek a vbíhá do planoucího pekla. Ještě vidím, jak v běhu odhazuje svůj těžký kabát, a pak postrkuji Wicherta a Grommela přes okraj okopu. Již předtím se zbavili všeho přebytečného a teď běží o svůj život.
Teď jsem na řadě já! Jsem poslední? Ne, pořád ještě vidím pár vojáků, kteří čekají. Na co? Existují jenom dvě možnosti: běžet, nebo zůstat zde. K tomu, aby člověk zůstal v bunkru a čekal na Sověty, je potřeba mít stejnou odvahu jako vyskočit a uhánět tím ohnivým žárem.
Co jsem to já ale za poctivého vojáka. Místo abych se jako ostatní všeho zbavil, chci si vzít s sebou svůj těžký opasek. Když konečně vybíhám, zjišťuji po několika skocích, že se odtud nedostanu dost rychle. V běhu ze sebe strhávám kabát a uvolňuji přezku opasku. Všechny ty krámy padají na zem a v ruce si nechávám jen pistoli P-08 (automatická pistole Parabellum ráže 9 mm, pozn. překl.) bez pouzdra.
Pádím přes trychtýře od granátů a zakopávám o věci, které tam odhodili prchající vojáci. Kolem mne práskají a bouchají granáty. Je to běh na život a na smrt. Mnozí to až ke kopci nedokázali. Němě tam leží nebo sténají. Jiní volají o pomoc.
Jak jim mohu pomoci? Každou chvíli můžu ležet vedle nich. Strach ze smrti nebo z nějakého těžkého zranění mi brání v jakémkoliv myšlení a vidím před sebou jen ten spásný kopec. Když k němu udýchaně a mokrý potem doběhnu a zmizím za ním, ztratil jsem své kámoše už dávno z očí. Klopýtám o mrtvá těla a padám do sněhu, který je tady ještě bílý a téměř nedotčený.
Ten, co tady leží v rudé kaluži krvácející z několika ran, je poddůstojník Schwarz. Musel padnout právě teď, protože obličej má ještě zčervenalý. Pak před sebou spatřím nové nebezpečí! Několik T-34 před vesnicí zatáčí a uzavírají prchajícím cestu. Vidím, jak před sebou doslova ženou několik vojáků. Běží závod o svůj život a pokoušejí se uniknout kličkováním jako zajíci. Ale tanky mezi ně střílejí z kulometů. Několik z nich padá a jsou nelítostně rozdrceni tankovými pásy.
Musím tamtudy projít, buší mi v hlavě, a pokouším se zůstat v mrtvém střeleckém úhlu kulometů. Přesto mi kolem uší sviští kulky a potom cítím úder do levé strany hrudníku. Jsem zraněný? Necítím nic, co by ovlivňovalo nebo oslabovalo moje tělo. Proto se ženu se supěním dál.
Potom je znenadání vedle mne Wilke. Poklekává na kolena a těžce oddychuje: „Zatraceně, já už nemůžu, to je vražedné!“ Chytám ho za paži a trhám jím nahoru. Ale již po několika skocích se mu podlamují nohy. Byl zasažen?
Plný zděšení vidím, že jeden T-34 jede přímo k nám. Z posledních sil skáču na stranu, ale Wilke se už nezvedá. Pásy jsou již nad jeho tělem a jeho strašlivý výkřik je přehlušen výstřelem z tanku. V té řeži si člověka pod sebou vůbec nevšiml. Střílí z děla na jednotlivé muže. Už mne nemůže nic zastavit. Běžím a běžím, až mi plíce pískají jako měch.
Konečně dobíhám k vlakovým kolejím a skáču přes ně. Na druhé straně padám na tvrdé kameny. Zůstávám na chvíli ležet. Pot mi stéká po čele do očí. Když si ho setřu hřbetem ruky, je plný krve. Je to jen malý šrám od pádu na kameny. Potom spatřím trosky roubené chalupy.
Tam je úkryt! Tam se musím dostat! Několika skoky jsem na místě. Roztříštěné domovní dveře leží na zemi. Příliš pozdě zjišťuji, že za zbytky stěn stojí T-34 s otevřeným příklopem. Dunící výstřel mi málem protrhne ušní bubínky. Jeden sovětský tankista skáče znenadání přes zeď do domu a zůstává přede mnou stát jako zkamenělý. Jsme oba překvapení a zíráme na sebe. Nemá žádnou zbraň a já si teprve teď uvědomuji, že v ruce křečovitě svírám nula osmičku a mířím jí na něj. Ten Rus je stejně starý jako já a bojácně hledí na mou pistoli. Jestliže mne napadne, budu střílet. Ale on se nehýbe a ruce má svěšené u těla.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.