Yannick Haenel
Tajný posel Jan Karski

Drsný příběh posla, kterého neposlechli

Alena SLEZÁKOVÁ, Mladá fronta Dnes, 20. 08. 2011, str. 29.

Snažil se zastavit holocaust. Přesto je polský odbojář Jan Karski pozoruhodnou postavou, stejně jako kniha, kterou o něm napsal francouzský spisovatel Yannick Haenel.

Proč Spojenci za druhé světové války nezasáhli proti vyvražďování evropských Židů v nacistických vyhlazovacích táborech, když o něm věděli? To je zásadní otázka, která vyplývá z románu Tajný posel Jan Karski.

Nevěřili? Nebo nechtěli?

Čte se to jako nejdrsnější thriller, přitom ten příběh je pravdivý. Jan Karski, polský katolík, vlastním jménem Jan Kozielewski (1914–2000), utekl ze sovětského i německého zajetí, zapojil se do polského odboje a stal se kurýrem mezi ním a polskou exilovou vládou, přecházel hranice, dvakrát tajně pronikl do varšavského ghetta a jednou do tábora smrti a posléze se s informacemi o tom, co se v Polsku děje s Židy, dostal po dobrodružné pouti k polským exilovým i britským politikům i k prezidentu Rooseveltovi. Přinesl jim poselství dvou předáků varšavských Židů, kteří ho propašovali do ghetta: Válku vyhrajete, ale pro nás už bude pozdě. Zasáhněte, bombardujte železnice do táborů v Polsku, informujte letáky německé obyvatelstvo, a pokud se nezasadí o zastavení holokaustu, shazujte bomby na německá města.

Nevěřili mu politici? Zcela vyloučit se to nedá. To, co vyprávěl o příšerných poměrech v ghettu nebo v táboře Izbica Lubelska, znělo neuvěřitelně a přesahovalo nejen lidskou zkušenost, ale i představivost. V každém případě se dalšímu vyhlazování nepokusili zabránit – a tím se v očích Karského stali spoluviníky. Neboť "když se člověk odvrátí od zla, odmítá slyšet, že zlo existuje, stává se jeho součástí". Nechtěl si to snad Západ rozházet se svým sovětským spojencem, který si v září 1939 rozdělil s Hitlerem Polsko? Nebo prostě osud těch milionů bezmocných nikoho nezajímal natolik, aby se angažoval? Ani dnes se to nedá uspokojivě vysvětlit. Lze jen se studem souhlasit s Karského názorem, že lidstvo, které dopustilo takový zločin, nemá právo nazývat se lidstvem.

Trpké vysvětlení 

Haenelův román je formálně hodně zvláštní. Tvoří ho tři části. První komentuje Karského vystoupení ve slavném devítihodinovém dokumentárním filmu Clauda Lanzmana z roku 1985 Šoa (hebrejský název pro holokaust), v němž Karski hovoří o poselství, které tehdy ve Varšavě přijal. (Mimochodem: Lanzman proti této části románu protestoval, mimo jiné proto, že nebyl požádán o autorizaci.)

Druhá část v zásadě shrnuje knihu Příběh tajného státu, kterou Karski v Americe vydal v roce 1944 a v níž líčí své zážitky z války i polský odboj. Až třetí – nejdelší – část je ryzí románovou fikcí. Tvoří ji jediný dlouhý odstavec Karského úvah o holokaustu, o Polsku a jeho neštěstí, o Katyni, kde Sověti zavraždili i řadu jeho známých, o norimberském procesu, který sice odsoudil Němce, ale ze Spojenců sňal jakoukoli odpovědnost, o tom, co to je být Židem, Polákem, katolíkem. Karski se tu označuje za židovského katolíka. Neboť to, co ve Varšavě a v Izbici Lubelské viděl, mu nedovoluje spát – ani v době, kdy je šťastně ženatý a úspěšný profesor na amerických univerzitách (po válce zůstal ve Spojených státech). 

A nalézá jediné vysvětlení: "Anglo-americký konsenzus maskoval společný zájem, který šel proti Židům. Tohle jsem pochopil až mnohem později, protože ostudné pravdy vždycky přicházejí se zpožděním. Ani Angličané, ani Američané nechtěli Židům pomoci, protože se obávali, že by je museli přijmout." Jistě, tohle už je jenom licence autora, který v roce 2009 získal za román Tajný posel Jan Karski dvě ocenění, Prix Interallié a Prix du Roman Fnac...

***

Kurýr bezpráví

Jan Karski je jméno, které přijal v polském odboji za války kurýr zajišťující spojení mezi různými odbojovými činiteli a exilovou vládou. V roce 1942 se setkal se dvěma muži z varšavského ghetta, kteří ho pověřili, aby nejen exilové vládě, ale i všem spojencům dal vědět, že židé z okupovaných území jsou systematicky vyhlazováni. Aby věděl naprosto jasně, o čem mluví, vzali ho dvakrát do varšavského ghetta, kde na vlastní oči viděl, jak lidé umírají na ulici, jak je hitlerovská mládež střílí jen tak pro zábavu, jak nejsou už považováni vůbec za lidi. Ještě mnohem horší situaci Karski viděl v koncentračním táboře, kam se šel podívat v převlečení za stráž. Když se Karski dostal do Londýna a později do Spojených států, neúnavně a poctivě vyřizoval své poselství – líčil postavení židů a tlumočil jejich návrhy na to, jak by bylo snad možné dalšímu vyhlazování zabránit – bombardováním železničních spojení do vyhlazovacích táborů a plynových komor a zejména shazováním informačních letáků německému obyvatelstvu, a pokud to se nezasadí o zastavení vyhlazování, bombardováním německých civilních cílů. Jenže mocní tehdejšího světa poselství slyšet nechtěli, v lepším případě ho nebyli s to pochopit. Polsko rozdělené mezi Německo a Rusko by se mohlo stát jablkem sváru a Západ nechtěl dráždit sovětského spojence, kterého potřeboval. Poláci jako takoví nezajímali vůbec nikoho. Z těchto důvodů Karski, který po válce zůstal ve Spojených státech, považoval spojence za spoluzodpovědné za vyhlazení šesti milionů židů. Norimberský proces podle něj měl nejen ukázat na německé viníky, ale také spojence jakékoli odpovědnost zbavit.

O všech těchto skutečných událostech mluví nejnovější román Yannicka Haenela s prostým názvem Jan Karski. Především se však věnuje člověku, který byl v extrémních podmínkách, za okolností, které ho pak za bezesných nocí strašily celý další život, pověřen předáním vzkazů, které měly cosi změnit. Své poslání sice splnil, ale protože na poselství nikdo adekvátně nezareagoval, musel se s tím celý život vyrovnávat.

Kniha se skládá ze tří částí. První, nejkratší, shrnuje a komentuje vystoupení Jana Karského ve filmu Clauda Lanzmanna Šoa. Druhá část shrnuje a komentuje knihu, kterou Karski napsal a vydal v Americe v roce 1944 a v níž popisuje své válečné zážitky. Třetí, nejdelší část je jedním dlouhým odstavcem, v němž se Karský vrací k tomu, co zažil za války a jak se snažil vyrovnávat s tím, co považuje nikoli za zločin proti lidskosti a lidstvu (neboť to by vypadalo, jako že část lidstva zůstala mimo tento zločin), nýbrž za zločin spáchaný lidstvem, a to se od té doby nemá už právo lidstvem se nazývat. Uvažuje i o Polsku, o Katyni, kde byli zavražděni mnozí jeho známí, o rozhodnutí, že bude svědčit v Lanzmannově filmu i o tom, jak se z posla, jehož poselství nechtěl nikdo slyšet, stal díky slovům jeruzalémského rabína svědek, který má povinnost vypovídat. V této části knihy jde o fikci, již autor opírá o některé prvky ze života Jana Karského, jak je uvádí historická literatura, ale myšlenky a věty Karskému do úst vkládá sám.

Na první pohled se může zdát zvláštní, že kniha napřed shrnuje část filmu, pak obsah jiné knihy a nakonec přijde jediný dlouhý odstavec, jehož nahuštěné stránky bez jediné mezery, natož dialogu, vypadají velmi nečtivě. Text této třetí části však čtenáře pohltí, upoutá. Nejde jen o zvláštní případ člověka ve zvláštních podmínkách, nýbrž i o obecnější niterné úvahy, z nichž mnohé mohou být blízké každému přemítavému člověku. Vedle toho se však tato třetí část vrací nejen ke Karského válečným zkušenostem, ale zejména k jeho životu a úvahám poválečným, když ve Spojených státech učil na univerzitě. Úvahy tak přecházejí v děj a naopak, takže se text čte mnohem méně obtížně, než by se dalo čekat.

V literatuře o holocaustu je případ Jana Karského jistě zpracován odborně, ale kniha Yannicka Haenela, na pomezí historie a fikce (možná si ve Francii získala takovou oblibu i různá ocenění právě díky jisté módě podobného žánru), svými přesahy (v historické části do polského odboje, v románové části do poválečné doby až devadesátých let) snad může zajímavou formou upoutat pozornost dnešních čtenářů na téma, o němž nelze přestat psát.

Yannick Haenel (nar. 1967) vystudoval vojenskou školu, vyučoval francouzštinu, dnes pracuje jako novinář. Kromě jiného vydal román Cercle (Kruh), který získal dvě literární ocenění v roce 2007. Za román Jan Karski dostal Haenel v roce 2009 dvě další literární ceny, Prix Interallié a Prix du Roman Fnac.

iLiteratura.cz,

© Helena Beguivinová

***

Jan Karski: Svědek, kterému nechtěli věřit
Miroslav ŠIŠKA, Magazín Práva, 22. 10. 2011, s. 26

Byl kurýrem, který v prvních letech druhé světové války zajišťoval spojení mezi domácím odbojem a polskou exilovou vládou. Na podzim roku 1942 přinesl do Londýna informace o tom, co se v Polsku děje se Židy. Jenže mocní tehdejšího světa jeho poselství nevěřili. Nebo věřit nechtěli… 

Jan Karski byl v extrémních podmínkách a za okolností, jež ho pak za bezesných nocí strašily celý život, pověřen předáním vzkazů, které měly změnit tragickou situaci Židů v Polsku. Své poslání splnil, ale protože na poselství nikdo adekvátně nereagoval, musel se s tím celý život vyrovnávat. 

Štěstěnu měl na své straně 

Příjmení Karski přijal tento muž v polském odboji. Narodil se jako Jan Kozielewski 24. června 1914 v katolické rodině majitele malé továrny na kožené zboží v Lodži, která tehdy patřila do ruské části rozděleného Polska. 
Byl vychován jezuity v intencích oficiálního polského kultu zakladatele státu maršála Józefa Pilsudského. Po maturitě vystudoval práva a diplomatickou službu na univerzitě ve Lvově. Ovládal několik jazyků a od roku 1935 působil v diplomatických službách - v Rumunsku, Německu, Švýcarsku a Velké Británii. 

Na podzim 1939 mu zemřel otec, a tak se objevil ve Varšavě s tím, že se zde pokusí dopsat doktorskou práci. Tady ho 23. srpna zastihl mobilizační rozkaz. Byl podporučíkem jízdního dělostřelectva a druhého dne se musel hlásit u svého pluku v osvětimských kasárnách. Po bleskovém útoku luftwaffe 1. září 1939 byla celá tato oblast během několika hodin zničena a polští vojáci se přesunovali do Krakova. Na vlak však zaútočili němečtí letci a zasáhli většinu vagónů. Ten, v němž seděl podporučík Kozielewski, zůstal nepoškozený. Paní Štěstěna ho poprvé ochránila. Nebylo to naposledy. V příštích měsících a letech několikrát jako zázrakem vyvázl ze smrtelného nebezpečí. 

Unikl smrti v Katynském lese 

Vojáci, kteří nálet přežili, postupovali pěšky na východ, až se 18. září 1939 dostali k Tarnopolu. Předchozí den z rá -dia slyšeli, že jejich hranici překročili Sověti. Zazněla i výzva, aby je obyvatelstvo nepovažovalo za nepřátele, ale naopak za ochránce. Před městem stály tanky a kamióny. Jeden polský kapitán se k nim vydal s bílým kapesníkem nad hlavou. Za několik minut se z tlampače ozval jeho hlas: "Sovětský velitel nás žádá, abychom odevzdali zbraně a připojili se k jeho oddílu. Smrt Německu! Ať žije Polsko a Sovětský svaz!" 

Rozhostilo se ticho. Jeden z důstojníků zakřičel: "Tohle je čtvrté rozdělení Polska!" Vzápětí třeskla rána z revolveru a padl mrtev k zemi. Zavládl chaos. Velitelé přesvědčovali vojáky, aby se zklidnili a odevzdali zbraně. Hlas v ampliónu upozorňoval, že jakýkoli pokus o jejich ponechání bude považován za zradu. 

Nakonec zbraně složili všichni, načež Sověti seskočili z náklaďáků a rozvinuli se kolem cesty. Jan Kozielewski a jeho druhové se stali vězni Rudé armády. Následoval čtyřdenní transport do ukrajinského Kozělska - jednoho z osmi pracovních táborů pro polské zajatce. 

Tam byli prostí vojáci odděleni od důstojníků, které posílali stranou do dřevěných budov. O několik měsíců později byli i oni shromážděni v jiném táboře, ve Starobělsku, a na Berijův rozkaz v dubnu 1940 tajně popraveni a zahrabáni do společných hrobů v Katynském lese. 

Takový tragický konec by zřejmě čekal i podporučíka Kozielewského - kdyby předtím nevyužil šance, kterou mu přihrál osud. V táboře proskočila zpráva, že se chystá výměna zajatců mezi Německem a Sovětským svazem. Vztahovala se však pouze na obyčejné vojáky. Jeden z nich se rozhodl nabídku Němců nevyužít a byl ochoten si s Kozielewským vyměnit uniformu… 

Podle dohody mohli Němci poslat do SSSR všechny Ukrajince a Bělorusy, zatímco Sověti mohli nechat odejít do Německa všechny Poláky, kteří byli "potomky Němců", i ty, kteří se narodili na území začleněném do Říše. Tam spadalo i jeho rodiště. 

"Vojín Kozielewski, bývalý dělník, narozený v Lodži," představil se v kanceláři tábora a požádal, aby byl zařazen na se dobrovolníků, kteří odjedou do Německa. 

Budeš se jmenovat Kucharski 

Těch byly nakonec dvě tisícovky a k výměně zajatců došlo v listopadu 1939 u Przemysle. Tam byla nová hranice mezi Německem a SSSR, jak ji určil tajný dodatek sovětsko-německé smlouvy ze srpna 1939. 

Záhy se Kozielewski ocitl v německém zajateckém táboře. Panovaly tam hrůzostrašné podmínky.

Všudypřítomná krutost. Lidský život nic neznamenal. Po několika týdnech byli Poláci odvedeni na nádraží a měli odjet kamsi na nucené práce. Ve vlaku se Kozielewski domluvil s třemi dalšími vojáky, že za každou cenu utečou. Ostatní jim v tom chtěli zabránit z obavy, že tím budou všichni zbývající ohroženi. Nakonec se mu podařilo přesvědčit k útěku deset mužů. 

Ve vagóně byla pouze čtyři okénka v úrovni očí. Využili noci a zpomalení vlaku. Jeden muž musel dotyčného uchopit za ramena, druhý za kolena, třetí za chodidla. Zamířili mu hlavou do otvoru okna a vyhodili ho ven. Jako devátý padal do prázdna Jan Kozielewski… 

Nezasáhla ho žádná z dávek samopalů stráží ve vlaku. Po třech hodinách tápavé chůze v dešti narazil na vesnici a v jedné chalupě na starší manželský pár. Mohl se vyspat, dostal jídlo a uniformu vyměnil za civilní šaty. Pak pokračoval do Varšavy. Zamířil do bytu své sestry. Našel ji zlomenou žalem. Ztratila právě manžela, jehož nacisté mučili a poté zastřelili. 

Ráno odešel a potloukal se zničeným městem. Pak si vzpomněl, že blízko bydlí jeden z jeho nejlepších kamarádů. Vyhledal ho a vyprávěl mu o své anabázi. Po chvíli tento bývalý houslista, jehož Jan kdysi považoval za trochu roztržitého idealistu, energicky prohlásil: "Potřebuješ nové doklady. Měl bys odvahu žít pod falešným jménem? Budeš se jmenovat Witold Kucharski." 

Aniž si to uvědomil, v té chvíli tak vstoupil do řad odbojové organizace Svaz ozbrojeného boje sloučené později do Zemské armády (Armija Krajowa). 

Ve spárech gestapa 

Měl mimořádnou fotografickou paměť a dokázal se naučit dlouhé texty. Proto ho Armija Krajowa začala využívat jako kurýra. V lednu 1940 byl poslán do Paříže, aby navázal spojení s exilovou vládou v čele s generálem Wladyslawem Sikorským.

Cestoval tři týdny přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Itálii. Zprávu o situaci v okupované vlasti diktoval v Paříži pět dní. Potom se stejnou trasou vrátil do okupované vlasti. 

Tam mezitím vznikl tajný podzemní stát. Účastnil se řady debat a byl zasvěcen do vnitřních záležitostí odboje. V květnu 1940 byl znovu vyslán do Paříže. Měl dopravit mikrofilm se zprávou v rozsahu 38 stran. Film nebyl vyvolaný - v případě nutnosti ho bylo možné smazat pouhým osvícením. 

Tentokrát kurýra ale kdosi prozradil a na Slovensku byl v jednom hostinci nad ránem zatčen přímo v posteli. Ruličku s mikrofilmem, kterou měl pod polštářem, stačil hodit do vědra s vodou. Němečtí četníci nevěděli, zda to není bomba či granát. Chvíli váhali, a když se nic nedělo, jeden z nich film vylovil. 

Tři dny ho gestapo velmi tvrdě vyslýchalo. Nevěřilo verzi, kterou jim předkládal. Potom se objevil mladý důstojník SS. Nabídl mu sklenku koňaku a cigarety. A taky roli prostředníka mezi Poláky a Němci. Když odmítl, esesman se zcela změnil. Nechal zavolat stráž. Přinesla zvětšeniny pořízené z filmu, který hodil do vody. Část se Němcům podařilo zachránit. Text zůstal čitelný a nebyl dokonce ani zašifrovaný. 

Kurýr popřel, že text zná. Dva přivolaní gestapáci ho brutálně zmlátili a odvedli na celu. Bolest byla strašná. Obával se, že další výslech nevydrží. Předchozího dne se náhodně zmocnil použité žiletky, která ležela na parapetu v umývárně. Měl ji schovanou pod slamníkem. Neviděl žádné východisko. Podřezal si žíly na obou zápěstích… 

Krycí jméno Karski 

Probudil se v prešovské nemocnici. Po několika dnech ho převezli do jihopolského města Novy Sacz. Tam se mu přes jednoho lékaře podařilo kontaktovat odboj. Už nesnese mučení, potřebuje jed. Poslali mu pilulku, ale současně mu lékař oznámil, že bude v noci osvobozen. 
To se za dramatických okolností povedlo a další čtyři měsíce se zotavoval a skrýval v horách. Potom se vrátil k práci v hlavním štábu Zemské armády. Byl spojkou mezi politickými vůdci polského odboje a důvěrně tak poznal jeho strukturu i situaci v okupované zemi. 

V létě 1942 mu byla svěřena další tajná mise do Velké Británie k premiéru Sikorskému a měl také kontaktovat úřady Spojenců. Podzemní parlament ho pověřil doručením zprávy týkající se situace v Polsku (informace o nacistických zvěrstvech) a o činnosti odboje. Dokumenty dohromady představovaly tisícovku stran ukrytých formou mikrofilmů v rukojeti holicího strojku. 

Kozielewski, který už předtím vystřídal několik falešných identit, přijal pro tuto misi krycí jméno Karski. To mu pak už zůstalo na celý zbytek života. 

Dvě návštěvy židovského ghetta 

Židé ve Varšavě o jeho misi věděli a před odjezdem byla dohodnuta schůzka se dvěma vůdci židovského odboje. Jeden zastupoval sionistickou organizaci, druhý Židovský socialistický svaz (nazývaný Bund). Dokázali se přenést přes politické neshody a mluvili za celou židovskou populaci. 

Karski - vzhledem ke své práci v odboji - žil v té době v izolaci a byl málo informovaný. Měl povědomí, že mnoho varšavských Židů bylo vyvražděno, ale v ghettu nikdy nebyl. "Věděl", aniž viděl - takže vlastně nevěděl téměř nic. 

Po několika minutách pochopil, že jejich situace je naprosto zoufalá. Nikdo v Polsku nemůže jejich vyhlazení zabránit, vysvětlovali. Odboj dokáže ochránit jen hrstku Židů. Nacistům nejde o to, udělat si z nich otroky, jako to dělají z Poláků. Chtějí Židy vyhladit. 

Právě tohle svět nechápe a nám se to nedaří vysvětlit, dodával sionista a oba naléhali, aby se Karski stal jejich emisarem a podal v Londýně svědectví o osudu Židů. Připravili pro něho podrobnou zprávu a současně navrhli, aby s nimi do varšavského ghetta zašel - tvrzení očitého svědka bude mít větší váhu. Zároveň varovali, že bude riskovat život a navíc se zděsí toho, co tam uvidí. 

Přesto souhlasil a se dvěma průvodci se do ghetta dostal tajným průchodem - domem, který měl vchod z vnější strany a jehož sklep ústil dovnitř. Za dva dny šel do ghetta ještě jednou, aby si vtiskl to peklo do paměti.

Pokaždé viděl otřesné věci. Všude hladové pohledy, hubené ženy, dětský pláč a všudypřítomný puch z mrtvol. 
Ty se povalovaly nahé na ulicích. Průvodce mu vysvětloval, že když Žid umře, příbuzní mu svléknou šaty a jeho tělo vyhodí. Za pohřbení se musí platit, a na to nikdo nemá. Šaty se využijí pro živé, sebemenší hadr tady má cenu. 

Země se musí otřást 

"Co mám pro vás v Londýně udělat? Jak vám mám pomoci?" ptal se Karski. Oslovte co nejvíce lidí, odpověděli. Židovská situace nemá v dějinách obdoby. Hitlerovi se nesmí dovolit, aby pokračoval ve vyvražďování. Roli hraje každý den. Spojenci nemají právo přistupovat k téhle válce pouze z vojenského hlediska. Takhle sice válku vyhrají, ale nám to vítězství už nebude nic platné. My tuhle válku nepřežijeme! 

Je třeba bombardovat německá města a prostřednictvím letáků informovat Němce o osudu Židů. Musí se pohrozit celému německému národu, že je stihne stejný osud, pokud páchání zvěrstev nezastaví. Vlády Spojenců by měly nařídit veřejné popravy Němců. 

O takové kroky žádali, aby si svět uvědomil, co se jim děje a jak jsou bezbranní a sami. Křičeli na Karského, že nejde o politiku ani o diplomacii: "Řekněte jim, že Země se musí otřást v samotných základech, aby se svět konečně probudil." 

A nabídli mu ještě jednu cestu. Ukážou mu, co se děje na druhém konci železnice, která odváží lidi z ghetta. Propašují ho do "vyhlazovacího tá -bora určeného Židům", asi 160 kilometrů na východ od Varšavy. (Bylo to ještě předtím, než nacisté spustili průmyslové formy zabíjení v plynových komorách.) 

Všechny hrůzy smrti 

Vniknout do tohoto tábora v Izbici Lubelské bylo šílenství, ale Karski se k němu odhodlal -jak vzpomínal po 40 letech -z věrnosti vůči oběma Židům z ghetta, kteří chtěli, aby jeho svědectví bylo co nejdůvěryhodnější. V táboře pracovalo mnoho Estonců, Litevců a Ukrajinců jako dozorci. Za peníze podávali informace židovským organizacím. Jeden z Ukrajinců půjčil Karskému na den, kdy nesloužil, svou uniformu a doklady. Kvůli bezpečnosti ho doprovázel jiný Ukrajinec. 

"Mým očím se naskytla hrůzná, naprosto nepopsatelná podívaná. Ale přísahám, že to, co popisuji, jsem viděl na vlastní oči," dušoval se Karski v roce 1944 na stránkách své publikace Story of a Secret State, v níž popsal své zážitky z válečného Polska (některé pasáže z ní jsou obsaženy v knize Yannicka Haenela Tajný posel Jan Karski, kterou právě vydalo brněnské nakladatelství Jota). 

Karski například sledoval, jak byli Židé natlačeni do vlaku o 46 vagónech. Podlaha byla předtím posypána nehašeným vápnem. V rozehřátých vagónech těla vlhla. Při kontaktu s vápnem se dehydratovala a pálila. Zevnitř se ozýval strašný řev. Vlak odjel na slepou kolej, kde čekal několik dní, "dokud smrt nepronikne do nejzazších zákoutí vagónů". 

Vlak pak museli vyčistit sami Židé, vrátil se do tábora a všechno se opakovalo… 

Holocaust nezastavil 

Po téměř tříměsíční dobrodružné pouti napříč Evropou se Jan Karski dostal na konci listopadu 1942 do Londýna. Ústně i písemně předával poselství varšavského ghetta. Jedni mu nevěřili, jiní mu nechtěli věřit, další si mysleli, že přehání. 

Jednal s polskými politiky včetně premiéra, podrobně informoval britského ministra zahraničí Anthonyho Edena i další vládní činitele, poskytl desítky rozhovorů listům spojeneckých zemí, mluvil s poslanci parlamentu, se spisovateli a členy různých církví. 

V létě 1943 se vydal se stejnou misí také do USA. I tam podnikl stovky přednášek a vystoupení. V červenci ho v Bílém domě na hodinu přijal prezident Franklin D. Roosevelt. I jemu vše detailně popsal, ale ani tehdy neuspěl. 
Jan Karski nepřiměl Spojence k nějaké akci, která by holocaust zastavila. Jeho poselství tak nic nezměnilo a nepodařilo se mu "otřást svědomím světa", jak doufali oba muži z varšavského ghetta. 

Jeho snaha zastavit holocaust byla zapomenuta až do konce 70. let, kdy se objevil v proslulém filmu Clauda Lanzmanna Šoa a jeho dějinná role byla znovu objevena. Náhle se z něho stal vážený muž. V roce 1998 byl navržen na Nobelovu cenu míru, a když o dva roky později zemřel, informovaly o tom všechny velké světové agentury. 

Zapomenut a znovu objeven 

* Po válce zůstal Jan Karski v USA a oženil se s židovskou tanečnicí Polou Nirenskou, jejíž celá rodina zahynula v nacistických koncentračních táborech. Později se stal profesorem na Georgetownské univerzitě, kde působil 40 let. * Stáhl se do ústraní a od roku 1945 o svém svědectví a okolnostech válečných misí na veřejnosti nemluvil. V polovině 70. let studenti objevili jeho knihu z roku 1944. V diskusi mu říkali, že nesmí dál mlčet, protože viděl, co vidět nelze. * S myšlenkou na jejich slova nakonec Karski přijal v roce 1978 nabídku režiséra Clauda Lanzmanna, aby se jako svědek účastnil natáčení filmu o vyhlazování evropských Židů (Šoa). I když z natočeného osmihodinového rozhovoru zůstalo ve filmu pouze 40 minut (líčení návštěvy ghetta) a Lanzmann v něm neponechal nic o jeho úsilí na záchranu Židů ani o lhostejnosti Ameriky, pomohl Jana Karského po desítkách let pro svět znovu objevit. * V rodném Polsku Karského v devadesátých letech vyznamenal prezident Lech Walesa Řádem Bílé orlice a válečným řádem Virturi Militari. V roce 1994 obdržel čestné občanství Izraele a titul Spravedlivý mezi národy.

 
Skrýt celou recenzi