Petr Horký & Miroslav Náplava
Cuba Libre

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Mejdan prvního dne

„Havana, amigo?“ Taxikář širokým úsměvem odkrývá mezeru po chybějícím zubu. Turista na letišti, to je vždycky dobré rito - na celém světě, natož na chudém ostrově svobody. Zatím neví, že s námi si na zlato, které by vyplnilo vytlučenou mezeru v čelisti, jen tak nevydělá.
Necháme si naskládat batohy do auta, posedáme dovnitř a mezitím vedeme tu žvatlavou konverzaci - „Vítejte u nás, už jste někdy na Kubě byli?“ „Ano, jsme tu popáté.“ Přehlédl riziko této odpovědi a spokojeně se láduje za volant. „Chcete někam do hotelu? Znám dobré!“ „Chceme do centra k hotelu Inglaterra“ a pokládám mu ruku na pravačku, aby ještě neřadil.
„Než se rozjedete, za kolik to uděláme?“ „Jako vždycky,“ udržuje si už trochu zaskočený veselou náladu, „padesát dolarů.“ „Za to bys nás odvezl až do Viňáles. My chceme jen do centra Havany. Jsme tu popáté.“ Chlapík pohasl a smířlivě na mě mrká, „á, pánové to tady už znají! Takže cena pro zkušené cestovatele,“ snaží se nastartovat, „třicet dolarů.“ „Jsme tu popáté, amigo, dostaneš patnáct dolarů.“ Auto se rozjelo a řidič vysadil z role rádobysrdečného kavalíra.
Pokračuje uvolněně, přátelsky. „Za obchodem nejedete. To snad máte Kubu doopravdy rádi.“ „Moc rádi,“ přitakávám. „Nechápu, že se sem může chtít někdo vracet!“ reaguje a dál už jen mlčky a nejkratší cestou jede k nejstaršímu fungujícímu hotelu v Havaně.

Poprvé v Havaně

Když jsem před pěti lety poprvé v hluboké noci vystupoval sám s batohem v centru velikého města, moc do skoku mi nebylo. Nevyspaný z letadla, v hlavě drsné historky od kameramanů, co tu už někdy byli, a v rukou techniku za statisíce. Těsně před odletem jsem se dověděl, že pojedu sám. Natáčecí plán byl ale neměnný, záběry z východní pláže Baracoa jsem za dva týdny potřeboval ve střižně pro cyklus Neznámá Země.
Během chvilky mě oslovilo asi deset kluků s různými nabídkami na ubytování. V duchu jsem se musel usmát, co by tomu asi řekli policisté na hranicích, kterým jsem kvůli snazší proceduře předkládal falešný poukaz na ubytování v hotelu a vydával se za turistu videoamatéra. Zavřel jsem oči a po jedné z natažených dlaní jsem sáhnul. „Príma, chico, ty mě přiveď do místnosti, kde se mohu do zítřka vyspat.“
Kráčeli jsme ulicemi Habana Vieja, staré Havany. Ve světle měsíce a občasných lamp jsem si nebyl jistý, zda neprocházíme kulisou válečného filmu. Doprava, doleva, projít průjezdem, úzké schody doleva, stlučená prkna jako provizorní schody vnitřkem bývalého světlíku, úzký průchod a jdeme po ploché střeše. Přejdeme ji napříč, dírou ve zdi procházíme do dalšího domu. „Opatrně na podlahu, jsou tu díry!“ a zase po rozvrzaných prknech o patro výš.
Pohublý klučina se pohybuje pružně jako kočka a ani nepotřebuje vidět. Jeho ruce i nohy se v temnotě opírají o stupy a chyty, o kterých já, unavený a bachratý se třemi batohy, nemám ani tušení. On chodí jako leopard pralesem a já jako katrpilar lesnické společnosti. On propluje tmou, já dělám rámus, zarážím se v úzkých průchodech, sundávám jeden batoh a točím se napříč, abych se dovnitř nějak vsoukal.
V prvním domě jsem ještě měl obavy, za kterým průlezem mě někdo trefí za krk a okrade, teď už ale začínám věřit tomu, že můj průvodce není zloděj. Alespoň neokrádá mě, ale v rámci černého trhu jen ekonomiku své země. Když vidím nuzné poměry kolem, vůbec mu to nemám za zlé. „Tady to je,“ říká vítězoslavně a otevírá mříž před docela normální chodbou. I když jsou tři hodiny ráno, rozespalá paní s úsměvem otevírá dvířka od pokoje, ukazuje mi, kde je záchod a tekoucí voda a natahuje ruku po třiceti dolarech. Jsem si jist, že by cena šla usmlouvat na polovinu, ale příliš unavený cestou z Evropy i překážkovou drahou po staré Havaně jen kývnu. Dáma hned z kapsy vytahuje provizi pro mého průvodce a všichni se rozcházíme. Taková byla moje první noc ve městě, o kterém jsem tehdy ještě netušil, jak moc si ho zamiluji.
Dnes už jsme nepřijeli jako cizinci, ale ani jako domů. Spíš jako staří známí ke své milence. Jsme si jistí, že by nás Kuba dokázala kdykoli podrazit a ukázat nám svoji cynickou tvář, ale také víme, že když ji provokujeme, dokáže být neuvěřitelně sexy. Jsme tu tři - Mirek Náplava, parťák, se kterým jsem tu už dvakrát byl, a Marcel Nekvinda, náš nakladatel, který už nevydržel poslouchat naše neuvěřitelné historky: „Příště jedu s váma, protože to, co říkáte, nemůže být pravda!“ pochyboval jako kluk, když mu strýc vypravuje o společnicích v městském hambinci.

Nástrahy noční Havany

Jedním z krásných důvodů, proč bydlet tam, kde bydlíme, je fakt, že jediný blok od domu máme prastarý nárožní bar El Mundo. Znamená to „Svět“ a na zdi je taková neumělá malba Zeměkoule. No řekněte, může mít cestovatel krásnější místo pro popíjení v Karibiku? Alespoň jednu sklenku na rozloučenou s prvním večerem si tu dáme. Jsme rozdivočelí nečekanými zážitky i zběsilým tancem. Jedna sklenka to vyřídí.
Dopíjím třetí a zřetelně cítím, jak se únava hlásí o slovo. Podobně je na tom i Mirek, který stojí vedle mě u baru a zádumčivě usrkává ze sklenky desetipesovou dávku. V havanských hospodách se nepije žádný koktejl, na to zapomeňte. Ty jsou dobré tak pro cizince. Kubánec ale nebude vyhazovat peníze za nealko, které je mnohdy dražší než rum. Místní chlapík proto přijde k baru a vykřikne „Trago!“ na znamení, že chce panáka, a k tomu dodá, kolik pesos hodlá zaplatit. Podle toho barman naplní sklenku po okraj anebo jen do půli.
Vytvářím soulad mezi časem, který potřebuji k dopití svého traga, a dobou, po kterou ještě vydržím neusnout. Přes hrany sklenice vidím deformovaný obraz toho, jak Marcel jen tak, bez muziky, tančí uvnitř skupiny Kubánců s jednou dívkou. „Je krásná!“ vykřikuje. „Ona je krásná!“
Ten to nemá jako já, neusíná, kdepak! Probudil v sobě démona a ten ho zásobuje další a další energií. Kdoví, jestli je démon hodný nebo zlý, jestli Marcel bude mít zítra sílu fungovat anebo bude celý den zápolit s nepěknou kocovinou. „Je jak utrženej ze řetězu!“ volám na Mirka a přitom vím, že to je jedna z vlastností, které mám na Marcelovi rád. Když už začít, tak naplno!
Barman si všiml, že se bavíme o našem parťákovi a naklonil se ke mě: „Pedro, ten cizinec patří k vám? Odveďte si ho pryč, to nejsou dobří lidé, kteří ho obklopují!“ Okamžitě se trošku probouzím a jdu pro Marcela. Ten ale o žádném odcházení nechce ani slyšet a jeho společníci a společnice se tváří na každého, kdo chce přerušovat takhle rozjetou pitku, velmi nepřátelsky. Mirek kupuje láhev rumu a staví ji doprostřed skupiny. Nadšení opilci jsou chvíli zkoprnělí a dávají mu minutku času, aby vyvedl rozjařeného nakladatele k nám. Ten se ale nedá a za pár chvil odbíhá opět do klubka nových „přátel“. To nevypadá dobře.
Z předchozích cest už víme, že zdejší socialismus v lidech nekonzervuje jen laskavost a vzájemné přátelství (vždyť se stejně nikdo nemůže mít líp, tak pojď na fiestu, amigo) ale také bezcitnou zlobu (když já nemůžu mít nic, tak ty taky ne, to si piš). Když nejsme schopni Marcela přesvědčit, aby odešel, alespoň zůstáváme na baru, abychom se prali s ním, kdyby k něčemu došlo. Ale v klubku „kamarádů z mokré čtvrti“ se nakonec nikdo nechová zle. Už svítá, když všichni tři kráčíme ten jeden blok domů. To všechno jsme zažili za jedinou noc! Co to je za otázku, proč se sem vracet?!

Bolavé procitnutí

Je ráno. I když - ráno? Hodiny na zdi na dvorku ukazují 10:23. Je to ale úplně jedno, velký časový posun nám zacvičil s vnímáním denních fází i s metabolismem. Do toho včerejší večírek jen šplhounsky přispěl. Horko, že se skoro nedá dýchat.
První celý den jsme si beztak plánovali jako den aklimatizační, a proto se půjdeme jen projít po městě, vybereme místa, kde začneme točit a podle možností definitivně uzavřeme plán cesty. Jsem rozespalý, znovu a znovu si protírám oči, oplachuji se studenou vodou. Není mi zle, ale určitě mi není dobře. Zítra bude líp. Takhle začít, to je nádhera, ale pevně věřím, že stejným stylem nebudeme pokračovat.
„Čepovaný by bodlo,“ ozve se zpod peřiny, kde je v tom horku zamotaný Marcel. Čím ses pokazil, tím se naprav, praví staré úsloví. „To je dobře, že dokážeš mluvit. Dobré ráno.“ „Hhhm,“ ozve se z chuchvalce deky a podle intonace si říkám, že včerejší démon zas nebyl tak zlý. „Byls jako urvanej ze řetězu.“ „Na první den to nebylo špatný“ a deka se začíná hýbat. „Havana je krásná.“
Jako první informace mi to stačí a opět usínám. Když za půl hodiny otvírám oči, vidím, jak Marcel probírá jednu kapsu svého včerejšího oblečení po druhé. „Hledáš cigarety? Neboj, koupíš si doutníky.“ „Nene.“ „Prášky na bolení hlavy? Nehledej, něco mám.“ „Nne. Peníze,“ zachraptí, „nemám.“ „Kolik?“ „Skoro tisíc dolarů.“
Tak jsem se probudil. Už si nemusím protírat oči. Jojo, návrat ke krásné prohnané milence. Ráda se předvede, ale klidně si za tvými zády za tvoje peníze koupí diamantový šperk. V Marcelově případě doslova a do písmene.

 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.