Ransom Riggs
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

"Byl kdysi dávno jeden ostrov. Na tom ostrově smyčka a ve smyčce pták. Nebyl to ale obyčejný pták. Ten pták střežil dům a v tom domě žily děti. Nebyly to ale obyčejné děti. Byly totiž podivné. A jestli je nevypátraly stvůry, žijí v tom domě dodnes."

"Jen už jsou teď dávno dospělé, že jo, dědo?"

"Dědo?"

Jacob naslouchá podivuhodným příběhům svého dědečka Abrahama Portmana od útlého dětství. V životě každý z nás ale jednou dojde do okamžiku, kdy pochopí, že už mu dospělí navěsili těch bulíků na nos až až. Teď dospěl i Jake. Už nechce dál slyšet o neviditelných chlapcích, levitujících dívenkách, ani dalších dětech roztodivných schopností, s nimiž prý děda v sirotčinci vyrůstal. Ten musel rodiče opustit během druhé světové války, jako ostatně spousta židů, poté co vtrhli do Polska nacisté. Nikdo se příliš nediví, že po takových zážitcích nepřestává starý pán mluvit o netvorech mezi lidmi a svoje vzpomínky na válku přikrášluje kabátkem nadpřirozena. Vždyť i všechny ty fotografie, kterými svá tvrzení dokládá, budou patrně náramný podfuk. Jenže pak senilní stařík zničehonic umírá. Za jakých okolností, na to Jacob jen tak nezapomene.

 

Po řádce děsivých snů, psychiatrických sezení a přebírání osobních věcí zesnulého je Jacob podroben neobvyklé terapii. Spolu se svým otcem opouští Ameriku a vydává se prozkoumat ostrov ve vodách Walesu, který měl být útočištěm sirotčince a jeho podivných obyvatel už od dob války. Chlapec se zde má setkat tváří v tvář s pravdou - pochopit v místě k tomu nejpříhodnějším, že na historkách, které znovu ožívají v jeho hlavě, není ve skutečnosti pozoruhodného nic. Výprava je ale v té době už něčím víc než honem za nudnou realitou. Dědeček Portman nebyl dobrým otcem a svými celoživotními výstřelky, častými odjezdy a milostnými dopisy od cizí ženy zasel hořkost do všech svých bližních. Jakeovým cílem je tedy i navrátit milovanému příbuznému pošramocenou čest. Co při svém pátrání objeví, získá a co ztratí, o tom se dočtete hloub mezi listy.

 

„A tak někdo, kdo je nezvykle náchylný k nočním můrám a děsům, komu běhá mráz po zádech a vidí věci, jež ve skutečnosti neexistují, přemluvil sám sebe, aby udělal poslední výlet do opuštěného, téměř zcela jistě strašidelného domu, kde tucet dětí nebo víc našlo svůj předčasný konec...“

 

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti provází velkou část čtení melancholická a truchlivá atmosféra. Někdy se přikloní spíše k dětskému dobrodružství, jindy jsou myšlenky dospívajícího chlapce možná až nadmíru vyspělé, čas od času člověka zamrazí. Co nesvede toulka torzem sedmdesát let rozbořeného domu, dokonají všudypřítomné dobové fotografie a zdobná úprava každé stránky. Autor čerpal i z vlastních cestovatelských zkušeností a na příběhu je to znát. Postavy se čtenáři příliš pod kůži nedostanou, což tolik nevadí, protože zde dostaly z větší části roli průvodců po tajuplném světě. Na prvotinu je román na opravdu dobré stylistické úrovni - nechybí barvité, a přitom přehledné popisy, ani osobitý pohled na svět zprostředkovaný autorovýma očima. Děj plyne rychle, přestože se sem tam některé motivy v příběhu opakují a ne vždy je možné zcela jim uvěřit. Informace, tak jak nám je autor podává, nevyzní občas úplně šťastně ve prospěch inteligence hlavního hrdiny. Dojít k některým závěrům je pak příliš snadné a Jacobovo šokující rozuzlení vychází vniveč.

 

„A přesto, jak jsem tu tak stál v polotmě, kterou vířily částice prachu, v tomto mrtvém domě, který se zdál tak oživený duchy, pomyslel jsem si, možná...

Najednou se kdesi v části domu nade mnou ozvala hlasitá rána, a já jsem se rozklepal tak, že mi všechny fotografie vyklouzly z rukou.

To si jen sedá dům, řekl jsem si – anebo se propadá dovnitř! Ale když jsem se sklonil, abych sebral fotografie, které mi vypadly z rukou, rána se ozvala znovu, a v mžiku to skrovné světlo, jež sem procházelo otvorem v podlaze, pohaslo, a já jsem seděl v podřepu ve tmě černé jako inkoust...“

Česká bibliografická databáze, autor: Leona Škodová

***

Strašidelný sirotčinec 

Šestnáctiletý Jacob se kvůli tragické náhodě dostane na zvláštní ostrov poblíž Walesu, kde kdysi stával temný sirotčinec pro podivné děti. Rozpadající se budova tu stále je. A v ní se ozývají... Že by nebyly po sto letech mrtvé? A proč tu byly zavřené? Kvůli nějaké zvláštní karanténě, aby je nikdo neviděl a nesetkal se s nimi? 
Riggs vzbudil svým románovým debutem neskutečnou smršť zájmu počínaje zájmem čtenářským a konče nadšením filmových studií. 
Práva v dramatické dražbě nakonec získalo studio 20th Century Fox. Riggs v knize použil dobové fotografie zvláštních dětí, kuriozit, které by zapadly mezi lynchovského Sloního muže nebo Witkinovy fotografické modely. Sháněl je přes milovníky dobových zvláštností z antikvariátů, starých garáží a omšelých krabic, odjel kvůli nim dokonce do pouštní zapomenuté chatrče v Mohave. 
Knihu mohou číst jak puberťáci, tak dospělí, vzpírá se i škatulkování mezi žánry. 

CITY magazin, autorka: Klára Kubíčková

***

Spisovatel Riggs vypráví o podivných dětech

Kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti poutavě propojuje příběh a dobové fotografie, které umocňují zážitek čtenáře 
recenze 

Brno – Románový debut mladého amerického spisovatele a filmaře Ransoma Riggse, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, získal nadšené čtenáře po celém světě. Kritika nešetří chválou a mluví o temném, silném a neskutečně zvláštním čtení, které se srdnatě brání jakémukoli žánrovému vymezení. 
Nyní knihu v českém překladu vydává brněnské nakladatelství Jota a předkládá tak čtenářům mystickou detektivku, po které mohou mít děti strašidelné sny, zatímco jejich rodiče budou spát klidně jako batolata. 
Hlavní hrdina románu Jacob Portmann je patnáctiletý teenager z Floridy, který zjistí, že není zdaleka tak obyčejný, jak si myslel. Vše odstartuje násilná smrt Jacobova dědečka, která mu rozdělí život na Předtím a Potom. Když Jacob vedle zmučeného těla mrtvého dědy zahlédne bytost s podivně prázdnýma očima, z jejichž úst se budou "plazit ven dlouhé jazyky připomínající úhoře", zdá se průzračně jasné, že nestvůrami se to bude v knize jen hemžit. Ona symbolika tohoto dramatického přechodu opakovaně vystupuje v průběhu děje a možná až zbytečně často působí na čtenáře jako melodramaticky zdvižený prst. Zvlášť, když čtenář na konci zjistí, že zase tak strašlivě strašidelné ono čtení zdaleka nebylo. 
V den svých šestnáctých narozenin Jacob dostane dárek, který mu ještě schoval děda – knihu a v ní dopis. A tím započne chlapcova cesta po stopách tajuplných příběhů, které mu děda vyprávěl o svém dětství v anglickém sirotčinci pro nadané děti. Jacob vyjíždí na malý, ospalý a dobou zapomenutý ostrov u velšského pobřeží, kde v močálech nachází trosky onoho sirotčince, který byl vybombardován na začátku války. Chlapec zjišťuje, že děti nejsou mrtvé, ale že žijí v bezpečí ukryté v jedné z mnoha časových smyček. Tou jejich je 3. září 1940, těsně před spadnutím bomby. Jacob ve smyčce objevuje děti, které zná z dědečkových neuvěřitelných příběhů a fotografií. 
Ransomu Riggsovi se podařilo napsat poutavý a neotřelý detektivní mysteriózní příběh, který, když se zdárně prokousáte prvními desítkami stran, stojí za to dočíst až do konce. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti čtenáře ale nejspíše nezavede do temných děsivých hlubin, jak některé zahraniční kritiky slibují. Čas od času navíc Riggs zbytečně sklouzává k nudným klišé, které vyvolává zklamání nebo alespoň bohulibý úsměv. 
Ačkoli je dobrým vypravěčem, neubrání se tomu, že vodí čtenáře za ruku zbytečně explicitně, prstem mu ukazuje to důležité a pro jistotu vše ještě třikrát v ději zopakuje. Toto podceňování vyspělosti čtenáře je na škodu. Odhalení zápletky tak nutně postrádá překvapení, pompéznost a švih, který by si zasloužilo. To může svádět k domnění, že kniha je určena spíše dětskému čtenáři. To se však nedá jednoznačně říct. V určitých pasážích má totiž i zkušený dospělý čtenář, co dělat, aby udržel nit a našel v ten správný okamžik ten správný klíč k zámku. 
To, čím kniha ale skutečně vyniká, je velmi zdařilé spojení příběhu a dobových fotografií, které díky své autentičnosti umocňují vtažení čtenáře. Způsob, jakými s nimi Riggs pracuje, jeho detailní popis, který promítá i do psaného příběhu, stejně jako volba jejich umístění v knize, rezonuje v člověku, a to bez ohledu na jeho věk. Jako byste četli deník, z kterého vypadávají ohmatané fotografie. A vy se jich můžete dotknout očima a třeba tak i uvěřit poselství, které vám podivné děti chtějí předat. 
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti stojí za to navštívit. Je vážně podivný, stejně jako je místy podivné vyprávění o něm. Překvapivě vtipné a trochu strašidelné. Ale hlavně je zvláštní. A to je jeho nejsilnější stránkou, která mu pomůže se vrýt do čtenářovy paměti a jen tak nepropadnout sítem. 

Rovnost, autorka: IVA DOLEŽALOVÁ

 
Skrýt