Jarmila Loukotková
Není římského lidu

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Zdálo se mu o ohni.
Nejdříve viděl červeně zapadající slunce, jak rozlévá záři po městě, tak jak je byl spatřil při podvečerní jízdě. Záře se pozvolna měnila v plameny; přeskakovaly ze střechy na střechu a konečněse slily v bezbřehý požár. On sám, neviditelný a nezranitelný jako bůh, se vznášel nad městema díval se z výše na zkázu. Smál se. Začal se zvedat popel a vanout do vzdálených hor a Nero sepustil za ním, ploval vzduchem jako pták, cítil palčivost požáru, ale nedotýkala se ho, nebolela ho.Bylo mu dobře a volně, jedinou jeho bolestí byl čas, pociťoval ho na kůži jako neurčité mrazenía lechtání a prožíval lehký strach, že pocity budou sílit a změní se posléze v bolest a muka a smrt.Letěl za římským popelem k horám, chvíli se vznášel nad nimi a pak slétl u veliké sluje, tmavéa nevětrané. "Je tu kdo?" zvolal a vlastní hlas se mu z hloubi ozvěnou vrátil. A zase: "Je tu kdo?"a ozvěna byla ještě zřetelnější než prve. Pocítil strach zavolat potřetí, že by urazil čas, protože pochopil,že ve sluji čas sídlí. Vstoupil, a když přecházel ze světla venku do tmy uvnitř, zpozoroval, žes ubývajícím světlem s něho mizejí i kusy oděvu, a když se ocitl v úplné temnotě, cítil, že je nahý.
Tma se začala šeřit a za chvíli prohlédl. Měkkou chůzí kráčel podél skalní stěny jskyně a uprostředspatřil starého pěvce s vyhaslýma očima, a to byl čas. Kolem něho se na zemi na balvanech kupila řadakostí, a byly to ctnosti a neřesti, pily jeho písně a jedly sebe navzájem. Požíraly se, ale neubýval jich. Přistoupil k nim nerad, tušil, že ho cosi neblahého čeká, ale nemohl jinak. Řídil se příkazycizí a mocné vůle a věděl, že se musí podřídit, protože je to vůle času. Nectnosti byly nevinnéi ve své zlobě a ctnosti zločinné i ve své dobrotě. Vztáhl k nim paže a čekal, kdo se jich chopí,věděl, že se jich někdo chopí, a on čekal jen na svůj los, padne-li dobru nebo zlu. Žádný dotyk stále nepřicházel, otevřel oči a už nebyl ve sluji, ale opět se vznášel nad horami v mraku lehkéhošedivého popela a za sebou slyšel mohutnou píseň pěvce s vyhaslým zrakem.
Pocítil v srdci mocný cit lásky,ale nevěděl ke komu, stýskalo se mu, ale nevěděl po kom, toužil, ale nevěděl po čem. Vracel se ovzduším zpátky nad Město, přesvědčen, že ho bohové osvítí a že pozná, koho miluje.
Město dosud hořelo plným velkým plamenem a on čekal, až dohoří, aby si z trosek vynesl svoji lásku, svůj osud. Vznášel se, plameny k němu nedosahovaly a dým ho nedusil, vznášel se a čekal.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.