Zdeněk Mahler
Muž, který přežil LIDICE

O Lidicích znovu s Mahlerem a s Motlem 

František CINGER, Právo, 2.9.20011, s. 8

VYŠLY DVĚ KNIHY, KTERÉ PŘIPOMÍNAJÍ I OSVĚTLUJÍ ZKÁZU STŘEDOČESKÉ OBCE 

Úspěch filmu scenáristy Zdeňka Mahlera a režiséra Petra Nikolaeva Lidice, který vidělo u nás už víc než čtyři sta tisíc diváků a byl nominován do 24. ročníku soutěže o Evropské filmové ceny, vybízí k připomenutí dvou knih spojených s apokalypsou středočeské obce, která se stala symbolem válečné zvůle i nevinných obětí mužů, žen i dětí. 

Mahlerův scénář během příprav filmu ještě za režisérky Alice Nellis a nakonec i během natáčení doznal určitých změn, takže se autor rozhodl vydat zároveň "volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzi" své prózy Nokturno (2000), která se stala ideovým základem snímku. 

Kniha s pozměněným názvem Muž, který přežil Lidice (Jota, 104 stran, 198 Kč) je literárním dílem, jež vytváří s filmem působivou dvojici. Po léta nepřipomínaný motiv vraždy syna, která přivedla lidického muže pojmenovaného Šíma ještě před 2. světovou válkou do vězení, z něhož vyšel až po zkáze obce, se proměnil v existenciální obraz řady prokletých osudů. 

Protikladem hrůzné věty: "Vy jste měl kliku: kdybyste dostal milost, šel jste rovnou ke zdi," kterou říká opilý policajt Vlček Šímovi, je jejich dialog nad papírovým modelem obce, který muž nadvakrát odsouzený dával dohromady jako vzpomínku: "Jednou… po převratu v osmnáctém pálili neznabozi za stodolou Horákova statku kříž – a prej Bůh to místo proklel…" "Boha bych do toho netahal…" "Nevím, jestli je Bůh – ale ďábel je! A i tomu se to vymklo!" 
 

Po stopách vrahů 

Rozhlasový a televizní reportér Stanislav Motl, známý především jako stopař nacistických zločinců spojených s územím naší republiky, vydal druhý díl své série Cesty za oponou času nazvaný Ozvěny lidické noci (Eminent, 230 stran, 369 Kč). Na přiloženém DVD připomíná svoje cesty za důkladnějším poznáním trvale živé památky obětí. 

Čtenář se dozví podrobnosti skutečného příběhu Františka Saidla, jak se jmenoval předobraz filmového Šímy. Dne 19. prosince 1938 přišel na četnickou stanici v nedalekém Buštěhradu a strážmistru Evženu Resslovi řekl: "Pane vrchní, jdu se udat. Já jsem zabil syna." Ale jak stále opakoval, údajně v sebeobraně. 

Motl s důkladností sobě vlastní cituje jak dobové novinové články, tak ze spisu, v němž jsou dodnes zachyceny podrobnosti tragédie předcházející masové vraždě. Popisuje i soud končící čtyřletým žalářem. Ve svědectví přeživších pamětníků ožívá pak života běh rodiny Saidlových i řady dalších, včetně faráře Josefa Štemberka (1869–1942), rodáka z Pecky v Podkrkonoší, který byl zastřelen s dalšími muži včetně dvou dalších Saidlových synů na dvoře Horákova statku. Zázrakem se zachránily dveře z kostela, které jsou vystaveny v lidickém památníku.

Motl také připomíná fotbalovou jedenáctku, v níž hráli i budoucí příslušníci britské RAF Josef Stříbrný a Josef Horák, jejichž aktivitu v exilu využilo gestapo k výběru Lidic k exemplárnímu trestu. Oba se zúčastnili poválečné tryzny na místě zničené obce. Horák později odešel znovu do Anglie, kde v roce 1949 zahynul při cvičném letu. Syn chudého chalupníka z Lidic Josef Stříbrný byl z armády vyhozen jako "buržoazní důstojník", pracoval pak jako úředník v Tesle Hloubětín. Zemřel v roce 1976, bylo mu jedenašedesát.

Cenné a pro mnohé objevné je svědectví o dvaadvaceti mužích z terezínského ghetta, které nechal přivézt jeho tehdejší velitel Siegfried Seidl do Lidic, a na zahradě s mrtvými muži "krumpáčem narýsoval obvod jámy, budoucího hrobu" a nařídil kopat tři metry do země. Poté všechny oběti svléci a tak je uložit. 

Viktor Laš, jeden z těchto dalších prokletých, z nichž přežilo jen šest lidí, vypověděl Motlovi o podobnostech pohřbívání i o tom, jak Karel Langendorf přitom polohlasně zpíval Dvořákovo Rekviem. Otřesně působí fakta o tlumočnících z bývalých Sudet, kteří se podíleli na vyhánění lidických z domovů, i o filmových záznamech Franze Tremla a Miroslava Wagnera. Motl v roce 2000 také vypátral důstojníka bundeswehru, jednoho z těch, kdo v Lidicích v popravčí četě stříleli. Jeho svědectví dokresluje pátráními po dalších, kdo se na vraždách podíleli. 

Je to mimořádně působivá kniha, včetně obrazového záznamu. Ukazuje, že i po téměř sedmdesáti letech je stále co doříci k tragédii, která neustále oslovuje celý svět. Byť se podobné nelidské činy už opakovaly. 

***

Instinkt č. 23/2011, 9. 6. 2011, s. 41

Snad jako drobné píchnutí do filmového produkčního štábu je knižní vydání lidického příběhu opatřeno připomínkou "necenzurováno". Rodinná tragédie Františka Šímy, občana Lidic, popsaná perem znalce historie a vášnivého vypravěče Zdeňka Mahlera (podle jehož námětu byl film Lidice natočen) je bohatší o řadu situací a momentů, které se ve filmu neobjevují. Příběh stojí na autentických postavách. S ohledem na jejich stále žijící potomky však spisovatel změnil jejich jména.

***

Lidice nejen v roce 2011

Mahlerovo espressivo

Nad knihami Nokturno a Muž, který přežil Lidice 

Zuzana VÁLKOVÁ, Právo, 14. 07. 2010, Příloha Salon, s. 6

Téma, které každý alespoň trochu zná (Lidice). Kniha, která civilním tónem zvedá prach na děděných vzpomínkách a míří na srdce generace, která to nezažila (Nokturno). Autor, jakých máme málo (Zdeněk Mahler). Film budící očekávání i rozhořčení (Lidice). Mahlerova variace na tutéž knihu (Muž, který přežil Lidice), u níž tiše trpí i zarytý kulturtrégr. Konečně se něco děje!

Samozřejmě, že se neustále objevují nové, drobné kulturní statky. Jen tzv. "velká témata" dlouho obcházela zdejší umělecký rybník zahraničním obloukem. Příběh brněnské vily Tugendhat i Moraváka Johanna Gregora Mendela napsal Angličan Simon Mawer. Atentát na Heydricha jsme sice jako národ literárně i filmařsky pokryli, nicméně do současného evropského povědomí ho dopravil až Francouz Laurent Binet. Karla Gotta proslavil (kromě Gotta samotného) do Čechů zamilovaný Polák Mariusz Szczygieł, kterého jsme sice zatím řádem Bílého lva neocenili, ale všeho do času; zatím alespoň úspěšně dobývá česká divadla. 

S Lidicemi se znova díváme na zásadní události vlastních dějin, kde za výsledkem – literární předlohou i filmem – stojí mnoho hodin práce v rešeršování i při rozhovorech s pamětníky. Vtipné i méně veselé odlesky života v komunismu jsme už opakovaně využili, ačkoliv výraznou brázdu v evropských či světových kulturních souvislostech nejspíš nezanechají. Období druhé světové války totiž ve srovnání s neepickým utrpením materiálně zajištěného českého člověka nepotřebuje tolik polopatického vysvětlování. 

* * * 

Jak si tedy Mahlerovy knihy stojí ve světle příležitosti přenést se za hranice české zkušenosti? Zdeněk Mahler (1928) přinesl titulem Nokturno (naposledy Labyrint 2011), předlohou scénáře celovečerního filmu Lidice, jak píše nakladatelství, sugestivní dokumentární rekonstrukci skutečného příběhu, která je soukromou tragédií jedné rodiny na pozadí historických událostí. Do poetizujících obrazů novely Muž, který přežil Lidice (Jota 2011) se zase podle nakladatele promítá příběh inspirovaný skutečnou událostí, který je velkou metaforou lidského osudu, v němž se spouštěcím mechanismem stala tragická náhoda. Autorka se silně obává, že se při hodnocení nakladatelských úvodů do obou titulů nevyhne označení strašlivé plky, které odradí i čtenáře se silnou vůlí po vzdělání. 

Nokturno lze přečíst za jeden večer, a i v případě, že se čtenář považuje za uvyklého podobné interpretaci historických událostí, autorův úsporný styl a vztah k důvěrně známému prostředí ho uvrhne přinejmenším do melancholie. Fotografie z archívů dodávají vyprávění s přiznanou literární licencí reálný rozměr. Naproti tomu Muž, který přežil Lidice, zcela zjevně Mahlerova srdeční záležitost, kromě autorské rozkoše nejspíš čtenáři moc neposlouží: Ukryta v hučícím včelínu objímala se dvojice zralých milenců – počínali si se zoufalou dychtivostí – muž vyhekával okouzleně: "Jak ty jsi pěkná, Marie… Celá bílá…" – odhalil ženě prsy – a ona se k němu horoucně tiskla: "Františku můj…" – v cizoložném vztahu se zapletl František Šíma s vdovou Vaňkovou… (Muž, který přežil Lidice, str. 8).

Čtenář i recenzent mohou být bytosti nadmíru disciplinované, ctít žijící klasiky i umět pružně přepínat mezi literárními styly, ale stačí trocha zasuté allenovské zlomyslnosti a poezie končí u hučícího včelína, kde by se jakákoliv zamilovaná dvojice nejspíš objímala jen za opravdu zvláštních okolností. Nokturno, na druhou stranu, na čtenáře chystá několik mimořádně silných okamžiků, které Mahler konstruuje takřka hysterickou úsporností ve výrazu. 

Zatímco v Nokturnu – vjíždí na dvůr slídiči s trakařem: vezou bílého mlynáře – kolem krku má konopnou smyčku. Je mrtvý, jeho literární pokračovatel kopíruje obsah co do struktury věrně, ale ve stejné situaci hraje na zcela jiné struny: Noc už bledla – nadešla vrcholná chvíle smrtonošů… Nejdojemnější scénou je v obou knihách poprava lidických mužů a lakonicky popsaná smrt unesených dětí. Jen málokdo chce slyšet poslední slova nevinných, když na ně nečeká žádné vykoupení. Mahler v Nokturnu nevěří na patetická zvolání a pro své hrdiny volí hluboce lidská postesknutí – a některým je dokonce upírá, takže umírají v tichu –, jež nejlépe usvědčují umělé zlo šlechtitelských idejí Třetí říše. Kdo by se snad nedovtípil, dostane opět pragmaticky servírovanou poznámku o svižném lékařském ošetření poskytnutém pomahači popravčích popíchaném včelami z jednoho z vypalovaných statků. 

* * * 

Co má být optimálním přínosem takového uměleckého rozjímání nad národní tragédií? Očekávání se liší. Někteří chtějí, aby se o ní dozvěděly další generace, jiní, aby na ni nezapomněli dospělí. Další by rádi, aby si vzpomněli sousedé za hranicemi, a ještě se pro jistotu trochu káli. Umělci chtějí katarzi, kritikové trvalé hodnoty. Vliv historických událostí na jednotlivce se ale liší. Autorka si krátce po přečtení knih vyslechla dechovou variantu české hymny v podání (nejspíš) skupiny finských účetních, a upřímně se během ní dojala. Přítel-kritik se jí za to vysmál. Autorka se domnívá, že tak to má být. Výsledkem ať je rovnováha.

Zdeněk HRABICA, Haló noviny, příloha OBRYS/KMEN, 12. 08. 2011, str. 4

Trauma hutnické a hornické obce Lidic na Kladensku započaté 10. června 1942, vyvolané zločinností hitlerovského německého nacismu, nemůže nikdy vymizet z lidské paměti. 
Mám pravdu anebo jsem nepoučitelný snílek? 

Více než kdykoliv jindy jsem si letos uvědomil, že tomu tak vůbec nemusí být napořád, že i výklad dějin se dá s plynutím času od základu změnit, že černé může být leckdy zcela jasně bílé a z vrahů – vlků s uspávacími prostředky se mohou přes noc stát, mávnutím kouzelného proutku, beránci, hrdinové. 

Přiznám se, že mi nikdy nevadila jakákoliv oficiální pozornost lidickým obětem, že mne neiritovala tradiční setkání s lidickými ženami, že mi nevadila pozornost celého světa lidickému růžovému sadu, podařené i nepodařené projevy. Nikdy jsem se nepozastavoval nad školními výlety, které před prázdninami k tomuto památníku do středních Čech tradičně přijížděly. 

Spíše mi začalo hodně moc vadit, že jsem se dožil roku 1990, kdy do Lidic nejprve vstupovaly gangsterské nájezdy zlodějských zahrádkářů; během jednoho roku vyplenily růžový sad s téměř dvaceti tisíci keři vzácných růží. 

Lidická pláň na mnoho roků před veřejností téměř stydlivě zcela umlkla. Možná to ticho pomohlo k rozjímání. 

Pravidelně se tu k radosti každého nezaprodaného vlastence velmi často objevovaly autobusy, přivážející pokrokové (i méně pokrokové) mládežnické skupiny především ze Spolkové republiky Německo, ze zemí Latinské Ameriky, z Evropy nezapomínající na nacismus, které své obce pojmenovaly jménem české obce Lidice. Občas se mi podařilo setkat se tu v pokoře s dívkami, kterým jejich matky daly křestní jméno Lidice. 

Moc mne uráželo, že tato krásná země, kterou chtěli fašisté vymazat z mapy světa, měla dosti dlouho na Pražském hradě hlavu státu, kterou ani jednou v době dlouhého panování nenapadlo oficiálně Lidice navštívit a hluboce se obětem hrůzného činu poklonit. Nekonalo se znovu to, co uskutečnil prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš, když okamžitě po návratu ze zahraničního exilu v květnu 1945 se s celou vládou odebral na Lidovou pouť do Lidic. 
Od těch dob se Lidice stávaly nepřehlédnutelné a někdy byly až moc svaté, ale na jménu a významu jim to neubralo. 

Po převratu v roce 1989 bylo všechno jinak. Až zhruba po deseti letech začalo svítat na lepší časy, k lepšímu se změnil celý lidický areál, vzniklo v něm monumentální dílo sochařky Marie Uchytilové, příchodem nového ředitele do památníků se situace změnila. O kardinální změny k lepšímu se přičinil hlavně ministr kultury České republiky Pavel Dostál. Znovu rozkvetl lidický Sad růží. 
I letos bylo již znovu lidické shromáždění na úrovni, jakou si právem zasluhuje, v duchu tradice, jaká byla započata 10. června 1945. 

Těší mne i to, že letos vznikl hraný film Lidice, k němuž impulsem byl nerealizovaný a Thálií oceněný scénář Dr. Zdeňka Mahlera. 

Na knižních pultech se letos objevilo druhé vydání Mahlerovy umělecké črty Nokturno, která je opravdovým symfonickým dílem nejenom pro českého čtenáře. Vydalo ji nakladatelství Labyrint a k vydání dílo připravil Joachim Dvořák ve vynikající grafické úpravě Luboše Drtiny. Ale současně s půvabnou knihou Nokturno vyšel v brněnském nakladatelství Jota autorův skutečný příběh filmových Lidic pod titulem Muž, který přežil Lidice. I tato kniha vyšla s krásnými ilustracemi Aleše Čumy. Je volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzí Nokturna. 

Po Mahlerových knihách vykvetla letos ještě jedna růže. Jde o knihu autorské trojice zkušených spisovatelů literatury faktu – Romana Cílka, Karla Richtera a Přemysla Veverky – Lidice – Ležáky – Český Malín - Hlasy z hořících domů – Ploština – Prlov – Zákřov – Javoříčko. 

Nesmírně cenné dokumentární svědectví vyšlo před nedávnem v pražském nakladatelství XYZ. Považuji tuto knihu zcela po právu za blýskání na dobré časy českého knižního trhu. Autoři dali jasně najevo, že se neztotožňují se škvárem posledních let, který jakoby chtěl, ze zcela nepochopitelných a neobjektivních důvodů, udělat z vlků beránky boží. 

Všechny tři vzpomenuté knihy si zasluhují mimořádnou pozornost knihkupců, ale zejména pedagogů, kteří mají zájem být světlonoši a hledači pravdy v naší novodobé historii, ale nechtějí být v žádném případě poslušnými aktéry vymývání mozků v hlavách nejmladší generace. 

 Právo, 4. 6. 2011

ZDENĚK MAHLER PODEPISOVAL. "Záleží mi na tom, aby film Lidice obstál a měl úspěch doma i v zahraničí," řekl včera jeho scenárista Zdeněk Mahler v pražském Domě knih Luxor a zdůraznil, že snímek není definicí osudu Lidic, ale jeho příběh je redukován na jednu rodinu s biblickým motivem vraždy syna. Knihu Muž, který přežil Lidice, napsal sám pro sebe, jak se přiznal, pro klid autorské duše. A byl by rád, kdyby memento nevinné zmasakrované obce z doby nacistické okupace působilo zvláště pro mladou generaci, která se ve dnešním světě setkává s podobně brutální surovostí pyšných vrahů.  

***

Mahler vypráví příběh Saidla. Minimalisticky

Veronika DUFKOVÁ, Brněnský deník, 13. 06. 2011

Nejen osud „lidického vraha“ Františka Saidla, ale i okolnosti jedné z nejkrvavějších kapitol českých dějin zachytil ve své nové knize spisovatel Zdeněk Mahler. Novelu s názvem Muž, který přežil Lidice vydalo brněnské nakladatelství Jota krátce před výročím lidické tragédie.

Hlavní postavou novely je muž, který v sebeobraně a afektu zabil svého syna. Hrůznost vlastního vražedného činu však v plné míře pochopí až poté, co se dozvídá o hromadném masakru v Lidicích. Autorovi se v útlé knížce podařilo propojit drama jednoho lidského osudu s celonárodní tragédií. Díky tomu vnímá čtenář vypálení Lidic osobněji a naléhavěji. Z jedné krvavé kapitoly českých dějin se v knize stává reálný příběh o vrazích a obětech.

Vražda se odehrála v Lidicích, krátce po podpisu Mnichovské dohody. Muž byl odsouzen k několika letům žaláře. Vypálení Lidic přežil jenom díky tomu, že byl právě ve vězení. Na místo, kde dříve stála jeho vesnice, se vrátil až na konci roku 1942.

Obrácený mýtus
Až v tomto momentě se dozvěděl o tragédii, která se zde mezitím odehrála. A teprve tehdy – při pohledu na hrůzný čin nacistů – v plné míře pochopil, co se skrývá pod slovy zločin, trest a pocit viny. Ve vězení ho výčitky svědomí ke skutečnému pokání nedohnaly. Když se však dozvěděl o vypálení Lidic, sám se šel udat na Gestapo. Německému důstojníkovi tehdy řekl: „Když jste zastřelili všecky…tak já nemůžu bejt dobře naživu…“

Osobní tragédie tohoto muže se tak v novele prolíná s tragédií celonárodní. Muž pocházel z Lidic a dopustil se vraždy. Proto byl přezdíván „lidickým vrahem“. Mnohem bezcitnějšími a nemilosrdnějšími „lidickými vrahy“ však byli nacisté.

Příběh „lidického vraha“ je možné chápat jako podobenství. Autor sám mluví o „obráceném mýtu o Oidipovi“ – hrdinovi ze starořeckých bájí, který nevědomky zabil otce a tento zločin padl jako prokletí na celou jeho rodinu. Antihrdina Mahlerovy novely měl podobný osud: zabil však svého syna, ne otce. Avšak prolnutí oné individuální tragédie s tragédií celonárodní jako pouhá shoda náhod nevyznívá.

Čtenáři může tento příběh připadat neuvěřitelný, absurdní. Jenže „lidický vrah“ skutečně žil. Jmenoval se František Saidl a komunistický režim ho skrýval před veřejností, protože jeho osud se neslučoval s hrdinným příběhem o Lidicích. Byl „mužem, o němž se nesmělo mluvit“. Mahlera však osud „lidického vraha“ fascinoval a jeho příběh zvěčnil ve scénáři k filmu Lidice, v románu Nokturno i v této novele.

Kniha však nezachycuje jen osud Františka Saidla. Jeho příběh se prolíná s vyprávěním o událostech, které byly přímo spjaty s lidickým masakrem. Tato linie novely popisuje okolnosti, které vedly k vypálení Lidic, dále samotný akt masakru i události, které po něm následovaly.

To všechno se Zdeňku Mahlerovi podařilo vtěsnat do stostránkové novely. Podle vlastních autorových slov měl být text „vystřeleným projektilem, který směřuje ke svému cíli“. Zdeněk Mahler se ve své próze pokusil o minimalistický projev a vynechal jakékoliv piruety či ornamenty. Učinil tak se záměrem pojmout příběh nepateticky. Ocenila bych však obsáhlejší text.

Bez patosu
V knize se kromě Františka Saidla objevuje mnoho dalších postav, které jsou spjaté s lidickou tragédií a mají své předobrazy v autentických osobách. Jedná se o obyvatele Lidic a nacisty, kteří se „postarali“ o vyhlazení této vesnice. Tyto postavy nemají v próze dostatek prostoru a zůstávají pouhými jmény bez lidských rozměrů.

Nakladatelství Jota patří pochvala za grafickou podobu knihy. Vydařené ilustrace Aleše Čumy tvoří pojítko mezi minulostí a současností: vyvolávají ponurou atmosféru, která provázela lidickou tragédii, a zároveň svým moderním pojetím přibližují příběh současnému čtenáři.
Příběh „muže, o němž se nesmělo vědět“ je fascinující a nadčasový. Lidická tragédie není v knize pojata jako pouhá kapitola z českých dějin. Těmito zločiny je protkaná historie všech národů. Kniha by se stejnou platností mohla vyjít i příští měsíc, při příležitosti smutného výročí masakru ve Srebrenici.

***

Předloha k tragédii je útlá kniha těžkého kalibru. 

První bylo Mahlerovo Nokturno, teď vychází i filmový přepis

Klára KUBÍČKOVÁ, Mladá fronta Dnes, 1. 06. 2011

Spisovatel, scenárista a muzikolog Zdeněk Mahler kroužil kolem lidického tématu roky. Nejdřív napsal novelu Nokturno, která vyšla v nakladatelství Labyrint, podle ní pak vytvořil scénář.

Nakladatelství Jota teď vydává jeho knihu Muž, který přežil Lidice, jež je zpětně přepsaným scénářem, vycizelovanou předlohou k filmovým Lidicím. Mahler pátral ve vesnicích kolem Lidic po pamětnících a stopách známé tragédie. Nakonec našel muže, který měl být zapomenut. Právě on, František Šíma, vypráví drastický příběh o malých lidských osudech, které se skládají ve velký válečný zločin. Mahler zná detailně místopis, historická fakta, gestapácké i vězeňské manýry. Materiál, který shromáždil, by vydal na epický román. Místo toho napsal stostránkovou novelu. O to těžší kalibr mají jednotlivé věty, o to jsou nosnější, bolestnější, očištěné, jasně zacílené.

Kdyby to nebyla pravda, bylo by to až příliš tragické čtení. Čím strašlivější je ale příběh, čím neuvěřitelnější a nespravedlivější, tím intenzivněji se čtenáře dotýká: tohle není výplod bujné fantazie autorovy, tohle je jen kultivovaný popis historické pravdy.

Zdaleka ne jenom v té tragédii je však síla Lidic. Mahler umí charaktery postav, hlavně těch, které žijí mezi dobrem a zlem. František Šíma zabije svého syna, pyká ve vězení, ale není jen tyran, čtenář ho chápavě vnímá zároveň i jako oběť. Jeho milenka je cizoložnice, ale v hrůze válečného hladu i v koncentráku je vlastně jedinou přítelkyní Šímovy chromé manželky Anežky.

Strážmistr Vlček, po mamince německého původu, jen díky věrné službě přežije vyhlazení vesnice. Byl by statečnější, kdyby službu gestapu odmítl? Těžko by místo něj nastoupil někdo, kdo by lidem ve vsi takhle pomáhal. A Vašek Fiala, nevinný nevěrníček, nakonec nechtěně spustí mašinerii, v níž je ublíženo víc, než si kdy kdo uměl představit.

Muž, který přežil Lidice, je krásný text, ale v tomhle vydání s příliš tvrdými až lacinými ilustracemi a nepříjemnou grafikou. Doma by ten příběh člověk mít měl, už kvůli dětem, před které učebnice dějepisu téma lidického masakru postaví. Naštěstí nakladatelství Labyrint vydává v souvislosti s premiérou filmu znovu původní novelu Nokturno.

***

1 autor, 1 téma, 2 knihy

Ivan MATĚJKA, Literární noviny, Nové knihy, 19. 05. 2011, s. 19

Zanedlouho přijde do kin film Lidice. Pod scénářem je podepsán Zdeněk Mahler, pro kterého je lidické téma tématem životním. Samotný film ovšem vzniká bez jeho podílu, tak jak to v kinematografickém průmyslu chodí. Mahler si tedy natočil svůj vlastní film – bez filmu, na stránkách knihy. Z lakonických, střídmých, ale sugestivních obrazů sestavil novelu Muž, který přežil Lidice.

Původní zájem filmařů (zprvu se o téma zajímala jistá anglická produkce, která hodlala najmout režisérku polského původu a českého vzdělání Agnieszku Hollandovou) vyvolala novela nazvaná Nokturno. Vztah první knihy (která se nyní dočkala nového vydání) k druhé vyjádřil Zdeněk Mahler hudební terminologií. "Tvar se oprostil: polyfonie se změnila v žalozpěv." 

Nokturno obhlíží kromě tragických lidských osudů i velké, i když běžnému zraku své doby často skryté dějiny. Vzniká barvitý obraz souběhu historických okolností, které vedly k apokalyptickému zločinu, jehož zmutované kopie se v budoucnu (tedy v naší současnosti) stanou téměř banální každodenností. "Doba se posunula: k takovým zběsilostem dochází běžně. Zneužitím boha, národa, rasy a třídy je vytvářena výbušná směs a vražedný přetlak – z teroru se stává banalita."

Muž, který přežil Lidice vypráví především o soukromých tragédiích. Obludnost doby vyvstává mezi řádky. Oproti Nokturnu tu jsou některé scény nahlíženy jinak – k tragickému činu otce Šímy dochází před očima vesnice na tancovačce, na rozdíl od soukromého prostředí venkovské domácnosti v Nokturnu. Nehledejme za tím malou věrnost faktům. V obou případech jde totiž o fikci – přestože podepřenou přesnými historickými fakty –, která si dovoluje uměleckou licenci a domýšlí průběh scén, o nichž se nám nedochovala autentická svědectví. 

Mahlerova cesta k Nokturnu a k Muži, který přežil Lidice byla dlouhá. Začíná se už v padesátých letech, kdy autor sbíral podklady pro literární experiment Teď, v tuto chvíli. Poté následovala televizní hra Jak to, že žijete volněji variovaná v textech U zdi a Mlýn.

Lidice se díky Zdeňku Mahlerovi dočkaly pomníku, byť (jen) ze slov. 
Skrýt celou recenzi