Steve Toltz
Zlomek celku

Toltzův rozsáhlý román, předloni nominovaný na Man Booker Prize, vás seznámí s Jasperem Deanem a jeho paranoidním otcem. Jasperovo vyprávění čtenáře vede do australské buše, z ní do oblíbených kaváren pařížské bohémy - a pak už se nikdo nediví, když se ocitne v thajské džungli, striptýzovém baru, psychiatrické léčebně Divoká jízda otce a syna životem byla zkrátka při zpětném pohledu velkolepá.

MF Plus, 25.06.2010, autor: Lucie Hášová Truhelková 

KULTURNÍ SERVIS: ČERVENEC - SRPEN

Mezi nejtlustší romány tohoto léta se určitě zařadí kniha Stevea Toltze Zlomek celku - je to zlomek o sedmi stech padesáti stranách. U nás dosud neznámý Australan psal svou prvotinu s podtitulem O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních čtyři roky a je to znát. Příběh excentrického otce a jeho syna zabírá několik desetiletí, rozprostírá se na třech kontinentech.
Je to hloubkový vrt do života, který se tak trochu nepodařil - a ropa uniká a uniká Kniha se řadí nejen mezi nejtlustší, ale hlavně mezi nejvtipnější a zároveň nejdojemnější romány roku.

Respekt, 28.06.2010, autor: JAN GREGOR, JAROSLAV FORMÁNEK, ONDŘEJ NEZBEDA, PAVEL TUREK
 

STEVE TOLTZ: ZLOMEK CELKU

Dojemný, nezapomenutelný příběh otce a syna, jejichž duchovní symetrie převýší všechny jejich četné chyby a zápory. Jota 

Hospodářské noviny, 30. 6. 2010, str. 4, mutace: IN, rubrika: Tento týden v Česku, oblast: Celostátní deníky

ZLOMEK CELKU: O OTCOVRAŽDĚ A JINÝCH RODINNÝCH POTĚŠENÍCH 

Většinu svého života nebyl Jasper Dean schopen přijít na to, jestli má svého prokazatelně paranoidního otce Martina litovat, nenávidět, milovat, anebo zavraždit. Teď, když už je starší Dean po smrti, dokáže se ten mladší konečně zamyslet nad potřeštěncem, který ho vychoval v intelektuálním nevolnictví, a uvědomuje si, že jejich dobrodružství bylo i přes své potrhlosti velkolepé. Knihu Steva Stoltze vydalo nakladatelství Jota.

Je to příběh, jehož hrdinové putují z australského buše do kaváren bohémské Paříže, z thajské džungle do striptýzových barů, psychiatrických léčeben, labyrintů a zločineckých doupat a z výšin první lásky do hlubin zklamané ctižádostivosti. Výsledkem je divoká jízda jako na kolotoči, během níž se z dvojice nýmandů stanou neblaze proslulé osobnosti prožívající pamětihodný příběh o otci a synu.
Většinu života jsem nebyl schopen přijít na to, jestli mám svého otce litovat, ignorovat, zbožňovat, odsoudit anebo zavraždit. Jeho nepochopitelné chování mě udržovalo v nejistotě až do samého konce. Uměl mít protichůdné názory na všecko, co si dokážete představit, a v první řadě na mé vzdělání.
Když jsem měl za sebou osm měsíců v mateřské školce, rozhodl se, že už tam dál chodit nebudu, poněvadž vzdělávací systém je "ohlupující, duchamorný, překonaný a přízemní". Nemám nejmenší představu, jak někdo může malování prstem považovat za překonané a přízemní. Děcko se zaneřádí, to jistě, ale nic duchamorného na tom není. Tak mě ze školky odhlásil s tím, že mě bude učit sám, a místo aby mě nechal malovat si prstem, předčítal mi dopisy, které psal Vincent van Gogh svému bratru Theovi těsně předtím, než si uřízl ucho, a taky úryvky z knihy Lidské, příliš lidské, abychom spolu mohli "vyrvat Nietzscheho nacistům".
Potom se místo mého vzdělávání začal věnovat zírání do prázdna, což je časově náročné zaměstnání, a tak jsem jenom posedával po domě s rukama v klíně a s toužebným přáním, abych si zasemohl malovat. Po šesti týdnech mě strčil zpátky do mateřské školky, a zrovna když se začínalo zdát, že bych mohl nakonec žít docela normálním životem, druhý týden v září napochodoval přímo do třídy plné prvňáčků a znovu mě vzal pryč, protože ho přemohla hrůza, že můj citlivý mladý mozek zanechává "v záhybech Satanových spoďárů".

Tentokrát už to myslel vážně, a zatímco odklepával cigaretový popel na hromadu špinavého nádobí, přednášel mi u rozviklaného kuchyňského stolu literaturu, filozofii, zeměpis, dějepis a ještě jakýsi bezejmenný předmět, při němž listoval novinami, křičel na mě nesouvisle, že média - jak tomu říkal - "vybičovávají morální paniku", a dožadoval se, abych mu vysvětlil, proč se lidé nechávají k morální panice vybičovávat. Jindy mě učil u sebe v ložnici obložen stovkami knih z antikvariátu, obrázky vážně se tvářících mrtvých básníků, dlouhými řadami prázdných pivních lahví, výstřižky z časopisů, starými mapami, zčernalými a ztvrdlými banánovými slupkami, krabicemi nevykouřených doutníků a popelníky plnými těch, které už vykouřeny byly.
Jeho typická přednáška vypadala asi takhle: "Fajn, Jaspere, takže tady to máš, poslouchej: Svět už se dnes přestal nepostřehnutelně rozpadat, řve při tom zplna hrdla! V každém městě na světě pochoduje zápach hamburgerů bezostyšně ulicemi a hledá si kamarády! V tradičních pohádkách byla zlá čarodějnice vždycky ošklivá; v těch moderních má vystouplé lícní kosti a silikonové implantáty! Na lidech není nic tajemného, protože nikdy nezavřou hubu! Víra osvětluje cestu asi jako páska přes oči! Posloucháš mě, Jaspere? Někdy půjdeš pozdě večer po městě a nějaká ženská kousek před tebou se ohlédne a přejde na druhou stranu prostě proto, že někteří lidé tvého pohlaví znásilňují ženy a zneužívají děti!"
Z každé hodiny mi šla hlava kolem úplně stejně a každá se dotýkala nejrůznějších témat. Otec se mě pokoušel přimět, abych s ním vedl sokratovské dialogy, jenomže nakonec vždycky hrál obě strany sám. Když někdy za bouře vypnuli proud, zapálil svíčku a přidržel si ji pod bradou, aby mi předvedl, jak dokáže správné osvětlení udělat z lidské tváře masku zla. Vysvětlil mi, že když si s někým potřebuju domluvit schůzku, musím odmítnout "ten idiotský lidský zvyk" vybírat si čas vždycky po čtvrthodinách. "Nikdy se s nikým nescházej o tři čtvrtě na osm nebo o půl sedmé, Jaspere, ale vyber si dobu jako 7:12 nebo 8:03!"

Když zazvonil telefon, zvedl sluchátko, ale neřekl ani slovo - a potom, když se z druhého konce ozvalo haló, roztřeseným a vysokým hláskem pronesl: "Tatínek tu není!" Dokonce už v tom věku jsem chápal, že když se dospělý chlap snaží vydávat za svého šestiletého syna, aby se tak schoval před světem, je to dost groteskní, ale o mnoho let později jsem si uvědomil, že dělám totéž, až na to, že předstírám, že jsem on. "Můj syn není doma. O co se jedná?" hřímal jsem do sluchátka. Táta pochvalně přikyvoval. Nic na světě neschvaloval tak jako ukrývání.
Mé hodiny pokračovaly i mimo domov, kde se mi táta snažil vštípit umění smlouvat o cenu, i když v naší společnosti se o cenu nesmlouvá. Vzpomínám, jak mě chytil za ruku, když si šel koupit noviny, a začal řvát na zmateného trafikanta: "Žádná válka! Žádný akciový trh se nehroutí! Ani jeden vrah neuprchl na svobodu! Tak za co chcete takové peníze? Vždyť se nic nestalo!"

Topzine.cz, 03.07.2010, autor: Kateřina Strakošová
 

 
TYÁTR SVĚTA - TLUSTÝ ROMÁN NA LEHKÝCH NOHOU

Kdo otevře internetové stránky australského spisovatele Stevea Toltze, na toho se z úvodní fotografie vyvalí hromada knih. Ošuntělé hřbety paperbackových vydání vypadají, jako kdyby s nimi Toltz objel svět, a sedlají je jména autorů tak rozdílných, jako jsou Čechov a Céline, Borges a Hesse, Hamsun a Pessoa. Není to náhoda, ti všichni do jednoho se ve formě zmínek a odkazů objevují v jediné knize, kterou dosud napsal sám Toltz - román Zlomek celku před pár týdny vyšel česky v nové Zlaté edici nakladatelství Jota.
Ten dojem, že knihy s Toltzem leccos zažily, nejspíš neklame. Narodil se v roce 1972 v Sydney, ale po dokončení vysoké školy žil jako globální vandrák v Montrealu, Vancouveru, New Yorku, Paříži a Barceloně, přičemž se střídavě živil jako kameraman, pracovník telemarketingu, soukromý detektiv ("Ne tak zajímavé, jak by se mohlo zdát") a učitel angličtiny.
Rozdílní autoři, různá města, odlišné profese.
Kdyby Toltz nepřišel se Zlomkem celku a kdyby ho poroty nadšeně nenominovaly do užšího výběru na Bookerovu a pár dalších cen, mohl by dnes vychvalovaný autor působit dojmem ztracence. Jenže ve své prvotině, jejíž rukopis s sebou tahal po světě čtyři roky, doplňoval ho a přeskupoval po kavárnách a hostelových pokojích, Toltz všechny ty střípkovité zkušenosti úročí. Ne že by tato bichle byla autobiografií, vůbec ne, jde o čistou fikci. Je to ovšem úctyhodná syntéza, a Zlomek celku tak aspiruje stát se klasikou neustále migrujícího a medializovaného světa, přinejmenším v oblasti zábavné literatury.

Podivín Martin Dean

Zábavné? Ten úsměv tuhne na rtech: podobně jako Cervantes vyslal do světa dona Quijota nikoli, aby ukázal bláznivost jednoho rytíře, ale bláznivost celého světa, Toltz si vymyslel rodinu Deanových. Prvního z bratrů, Terryho, Austrálie miluje víc než kohokoli jiného na světě. Ostrovní kontinent má z obecně známých historických důvodů pro kriminálníky slabost. Terry navíc nezabíjí jen tak někoho pro nic za nic: zaměřuje se na sportovce, kteří porušují pravidla fair play, a sport je druhá slabost Australanů hned po zločincích. Když pak Terryho uvězní a on při požáru vězení zemře, je to národní tragédie, asi jako když dostali pistolníka Neda Kellyho.
Terryho bratra Martina pro změnu celá Austrálie nenávidí: vymyslel totiž loterii, jež měla z obyčejných lidí udělat milionáře, ale všechno se mu vymklo z rukou a peníze obyčejných Australanů zpronevěřil. Právě Martin je jedním ze dvou vypravěčů knihy, tím druhým je jeho syn Jasper. Mají něco společného: Martin žije ve stínu slavného bratra, Jasper zase ve stínu podivínského otce, přičemž oba se snaží z toho stínu vymanit, ale ani jednomu se to příliš nedaří.
Martina se novináři celý život budou ptát na Terryho a Jasper se jako všichni synové tak moc snaží být jiný než otec, až na sobě zděšeně zpozoruje jeho rysy. Z pohledu Jaspera je vlastně celá kniha pomstou: "Otec mě trestal za to, že existuju, a teď je řada na mně, abych za to, že existoval, potrestal já jeho," říká hned v úvodu.
To sice zní jako začátek pamětí syna nacistického zločince, ale všechno je úplně jinak.
Zlomek celku je v první řadě mimořádně zábavnou knihou: sedm set padesát stran je sice dost, ale tato tlustá kniha se nese na velmi lehkých nohou. Tím, že Toltz vytvořil postavu podivína Martina Deana, jehož život začal čtyřletým kómatem a pak ho provázela samá zklamání a ústrky, s nimiž se vyrovnával studiem filozofie a vymýšlením neskutečných projektů, vytvořil si zároveň prostor pro to, aby svérázně komentoval vše od sportu po náboženství a od sexu po lásku. "Nedalo se o tom vůbec pochybovat, byl jsem v krizi. Navíc jsem kvůli nedávným změnám struktur většinového chování různých věkových skupin přesně nevěděl, v jaké krizi vlastně jsem. Jak to mohla být krize středního věku, když čtyřicet dnes znamená dvacet, padesát třicet a šedesát čtyřicet? Kolik mi kurva vlastně bylo? Musel jsem si přečíst nedělní novinovou přílohu o životním stylu, abych se ujistil, že to, čím procházím, určitě nebude puberta." Toltz a jeho postavy nemají k ironii nikdy daleko, a pokud by se autor rozhodl zkrátit svůj román pro potřeby školního vzdělávání, mohl by z něj snadno vytvořit soubor aforismů.
A to je další plus knihy: jde potenciálně hned o několik knih. Některé jsou přímo součástí textu, například Martinův milostný deník z Paříže nebo ukázky z Příručky pro zločince (názvy kapitol: Červená se line záře: Žhářství a ty; Zločiny bez motivu: Proč?; Zločiny ze zvrhlosti: Jenom pro milence apod.). Jejím autorem je jedna z výrazných vedlejších postav, které požitek z knihy umocňují, protřelý kriminálník a tvůrce demokratického zločineckého družstva Harry West. Podobně výraznou postavou je také Jasperova první láska, vysoká zrzka, pojmenovaná příkladně Výheň ve Výšinách. Jako by v australské buši nebylo těch požárů už tak dost...

Mezi Voltairem a Vonnegutem

Čtenář se za prvními několika sty stranami stačí sotva ohlédnout. Toltz nešetří bonmoty, prokládá vyprávění dalšími texty osobitého ražení, nečiní mu potíž vykouzlit na pár stranách originální postavu. To, co zprvu může působit jako pouhé vršení bizarních kuriozit, se navíc záhy začne organicky spojovat, až vzniká dojem rodinné ságy. Ale snad proto, že tu zcela chybějí postavy starostlivých matek, nemůže to dopadnout příliš dobře.
Na druhou stranu, této knize je i co vytknout.
Martin a Jasper Deanovi jsou několikrát představováni jako lidské protiklady, jenže oběma až příliš prosvítá naturel autora, takže čtenáři naopak činí obtíž jednoho od druhého pocitově odlišit.
Druhá výtka je závažnější, ačkoli zároveň neurčitější: aby šlo Zlomek celku s čistým svědomím označit za velký román se vším všudy, Toltz by musel méně myslet na čtenáře "tam venku".
Když vás text lechtá na bránici, svádí a vzrušuje, není to rozhodně nic nepříjemného. Jenže i toto svádění může časem unavit. A leckdo by byl nakonec radši, kdyby autor svedl něco jiného: boj, díky kterému by pro svou knihu urval ještě jednu hlubší úroveň (ta citelně schází například ve chvíli, kdy Martin Dean umírá). Vše se nese až v příliš nadneseném duchu, žádný sestup do propasti se nekoná. Neznamená to, že by se v Toltzově próze, jako v každé jiné, která stojí za řeč, nevyskytovaly emocionálně silné okamžiky nebo chvíle jakéhosi náhlého zjevení. Ale intelektuální reflexe, ironie, sarkasmus a příležitostný cynismus rozhodně převládají. Jinými slovy: je to satira a tyátr, schází tajemství.
Recenzent Wall Street Journal Kyle Smith trefil hřebíček na hlavičku, když Zlomek celku charakterizoval jako "něco mezi Voltairem a Vonnegutem".
Jde o Voltaira a Vonneguta v nejlepší formě, a kdo si Zlomek celku vezme na dovolenou, těžko může být zklamán. Ovšem k pomyslnému celku by Zlomek celku měl ještě o zlomek blíž, kdyby Voltaira a Vonneguta doprovodila i třetí sudička - třeba někdo z autorů na hřbetech knih z Toltzových internetových stránek.

Respekt, 12.07.2010, str. 62, autor: Jan Němec, rubrika: kultura/literatura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika

LITERÁRNÍ KAPSÁŘ

V létě prý knihy nikdo nečte a ani jich moc nevychází, nakladatelé vyčkávají až na podzim a Vánoce. Přesto zkraje prázdnin vyšlo několik titulů, které stojí za bližší pozornost a hodí se i na pláž...

Z právě vydaných románů je třeba doporučit ještě Zlomek celku od velmi nadějného debutanta Stevea Toltze, vydaný v nakladatelství Jota. Jde o  knihu obsáhlou, přitom ale čtivou a vhodnou i na dovolenkové čtení, kdy unavené mozkové závity často vypovídají poslušnost. Se Zlomkem celku by se to stát nemělo, už proto, že jde o poutavě napsaný a sarkasticky vyprávěný příběh o vztazích rodičů a dětí i o dnešní době. Prostě "o otcovraždě a jiných rodinných potěšeních," jak zní ironický podtitul románu nominovaného na významnou literární cenu Man Booker Prize za rok 2008.

Týden, 26. 7. 2010, str. 56, autor: -hej-, rubrika: Kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika

ZLOMEK CELKU -  POSLEDNÍ SLOVO

V debatním kroužku mezi námi, novinářskými pátečníky, padla posledně zajímavá otázka. Existuje v tomto století próza, která ovlivnila svět jako kdysi Bible, Korán, Homér, Solženicynovy prózy o gulazích nebo Orwellova předpověď 1984? Neshodli jsme se. Měl jsem na jazyku, že se měla dát do psaní inkarnovaná Popelka Biliánová v podobě ctnostné Petry Paroubkové, jež jak známo jasnozřivě odhalila, že všechny české političky dělaly kariéru přes postel. Být právníkem Marie Kabrhelové, ženu to do Štrasburku.
Ještě k té debatě. Když se občas objeví nějaký filmový trhák typu Titaniku, Avataru a nyní Počátku, všichni o něm mluví, píšou, a kdo ho neviděl, je za obecního Bártu. Proč tomu není stejně, když jde o knížky? Vůbec nenyju po bývalých čtvrtcích, kdy bolševik dávkoval, co dobrého si kdo smí po vystání fronty přečíst. Vychází toho haldy a každý asi vyhledává něco jiného, že. Ušklíbaje se nad oblíbenou pop makulaturou typu Dana Browna a Stephenie Meyerové chci vám vnutit dílo, které může změnit váš život ještě víc než Saša Vondra pohodlný šolich lampasáků na ministerstvu obrany.
Takřka bez povšimnutí totiž zde vyšel před šesti nedělemi zásadní román Zlomek celku, který napsal šestadvacetiletý Australan Steve Toltz - a předloni se s ním dostal do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu, o níž věru nerozhodují žádní Riedelbauchové. V zemi pistolníka Neda Kellyho je zdánlivě vděčné vybrat si za vypravěče někoho, jehož strýček byl celostátně hledaným vrahem, jenž kosil zkorumpované sportovce (škoda že nevěděl o rozhodčích v české fotbalové Gambrinus lize). Jenže jen o tom tento brilantní text vůbec není. Svrchovaný vypravěč Toltz udržuje snad místy až nesnesitelný ironický nadhled nad vším naším pozemským pinožením se s trapnými láskami, touhami, nadějemi, jež přece vždycky usekne smrt. Pojednává o něm ale tak duchaplně, že litujete, že ta knížka musí někde skončit.
Malé varování. Svazek totiž čítá 750 stran, za jehož zdolání jsem sám sobě udělil odznak Julia Fučíka. Kolem krachovaly cestovní kanceláře, já si četl. Vzor mládeže Tomáš Řepka plivnul na protihráče, já si četl. Zuřil boj o Slovanskou epopej a chrabrá policie lapila Pitra, mě to nezajímalo, já se smál a dojímal nad tímto mimořádným špalkem.
Tuzemští literární kritici žel oněměli, neboť jedinou a uznalou recenzi o Toltzovi napsal do Respektu pouze Jan Němec. I on však zamlčel vynikající výkon Tomáše Suchomela, který se brilantním převodem hravého textu katapultoval do první překladatelské ligy.
Je výborné, že brněnské nakladatelství Jota Zlomek celku objevilo a otevřelo jím slibnou novou Zlatou edici, ale nakládá s ním amatérsky. Kdyby jen přidávané dryáčnické podtituly pro blbé. Především ji ničí pachatelé ohyzdných obálek, firma Artishock, s. r. o., jejíž grafika by se líp hodila k příručce Vyrobte si krmítko. Zkuste si podle zfušované obálky tipnout, kdo je autorem a kdo postavou jiné vynikající prózy, kterou Jota vydala. Elizabeth Stroutová či Olive Kitteridgeová?

Lidové noviny. 29. 7. 2010, str. 12, autor: Jan Rejžek, rubrika: Horizont, mutace: Celostátní, oblast: Celostátní deníky 

ZLOMEK CELKU - ROZLÁMANÉ HISTORIE AUSTRALSKÉHO RODU

Steve Toltz: Zlomek celku. Přeložil Tomáš Suchomel. Jota, Brno 2010, 750 stran.Foto: Andres Serrano: Márnice, 1992

„Debutový román Zlomek celku (A Fraction of the Whole, 2008) australského prozaika Stevea Toltze (nar. 1972) potvrzuje ne zrovna skromné ambice už při prvním pohledu na opulentní tloušťku svazku. Sedm set padesát drobně tištěných stran čtenáře provede třemi generacemi, několika desetiletími a rozličnými světadíly, když kromě domovské Austrálie zavítají protagonisté příběhu i do Francie či Thajska. Předloňské zařazení knihy do užšího výběru na Bookerovu cenu (na takzvaný shortlist) pak může naznačovat, že nemalé autorské sebevědomí nebylo pro tentokráte zcela nemístné.

Sága rodu Deanů

K australským generacím rodiny Deanů nebyl osud zrovna dvakrát přívětivý. Malého Martina postihla v dětství vážná nemoc, která jej na více než čtyři roky přivedla do kómatu, a jeho bratr, nadějný dětský šampion Terry, zase záhy vyměnil lásku ke sportu, jejž kvůli zranění už nemohl vykonávat, za nenávist k sportovním podvodníkům. Za přečiny vůči sportu se jim mstí skutečně svérázně, obvykle vraždou. Životy obou bratrů formuje mnohonásobné setkání se zločinem, z Terryho se záhy stává nejproslulejší zločinec od "protinožců", Martin pomáhá jinému zkušenému, ne však tolik proslulému delikventovi dokončit jeho životní dílo: totiž skutečně důkladnou a prakticky vyvedenou učebnici pro zlosyny. Polapený a uvězněný Terry brzy domněle umírá při vězeňském požáru a Martin odjíždí do Evropy. Většinu rozsáhlého příběhu pak vypráví Martinův syn Jasper. O strýčkovi mnoho slyšel, otcova vzpomínání na dětství i pařížská léta pak jen znovu a znovu zpochybňují jistotu o Martinově psychickém zdraví. 

Spletitost děje celé té rodinné kroniky znemožňuje adekvátní synopsi; ostatně o tom, že snaha pokoušet se román jakkoli příběhově charakterizovat je předem odsouzena k nezdaru, se zjevně přesvědčil i český vydavatel, když román poněkud zbytečně vybavil jakýmsi reklamním podtitulem "O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních". Těžko usuzovat, co nakladatelství Jota (či odpovědnou redaktorku knihy Martinu Sendlerovou) k tomuto opentlení vedlo, pochybná taktika výroby neautorských podtitulů, kterou pro český knižní trh znovuobjevila Mladá fronta u knih Philipa Rotha, zde navíc dala vzniknout ne zrovna adekvátnímu výroku. 

Nadprodukce zábavy

Není příliš obtížné lákavým svodům Toltzova debutu podlehnout. Rozkošatělá zábavná rodinná sága s až ležérní sebejistotou udržuje nezbytné čtenářské napětí a téměř na každé stránce se může zaujatý posluchač onoho Jasperova (místy i Martinova) vyprávění potěšit z nějakého trefného, důvtipného a veselého výroku o hrdinech, jejich peripetiích či světě vůbec. Právě toto autorovo mladistvé sebevědomí, se kterým vynáší radikální soudy, jež možná ani tolik neplatí, ale zaručeně pobaví, může občas působit nepatřičně, méně shovívavého čtenáře pak mohou tyto "hlášky", které občas sklouzávají až k banálním truismům, unavovat. Právě v těchto okamžicích jako by nejlépe prosvítala Toltzova relativní autorská nezkušenost. Mladý Australan netrpí nedostatkem námětů, nepotýká se s absencí důvtipně vystavěných zápletek či nedůvěryhodností charakterů. Největším nebezpečím, které na něj při psaní číhá, je neuměřenost, snaha za každou cenu vytvářený text neustále dozdobovat, což je románu spíše na škodu.

Rozpačitost místy vyvolá i překlad Tomáše Suchomela. Ne snad, že by byl přímo nepodařený, občas ale text v českém znění nepříjemně zadrhává, jindy působí převod trochu neohrabaně ("Někde tady musí být nějaká skrytá agenda, říkal jsem si" – s. 271). Samostatnou kapitolou pak je důsledné Suchomelovo užívání tvarů "všecky, všecka". Výhrady by bylo možné snést i ke grafickému zpracování celé "Zlaté edice", do níž je Toltzův román zařazen, zbytečně vzdušné sazební zrcadlo či geometrické obálky edici na působivosti a čitelnosti zrovna nepřidávají. V úhrnu ale Zlomek celku za pozornost stojí, svým čtenářům nabízí suverénně zvládnutou humoristickou kroniku jedné neštěstím stíhané rodiny.“

Autor je bohemista.

časopis A2, č. 20/2010, autor: Pavel Kořínek

STEVE TOLTZ: ZLOMEK CELKU

Překlad Tomáš Suchomel, JOTA, 748 stran

Neuvěřitelný příběh Jaspera Deana, jeho podivínského otce a také strýčka - nejslavnějšího kriminálníka Austrálie, v jehož stínu oba žijí.  Jasperům otec Martin Dean je přes okázalý nezájem o vše za hranicí jeho obludné paranoidní mysli hybatelem událostí, které přinesou zkázu světu i jemu samému. Pokračuje v tom i jeho synek Jasper, takže život obou je nekončícím sledem katastrof. Je to monstrózní a přes řadu otřesných scén i velmi vtipný portrét dysfunkčního, ale přesto hlubokého vztahu mezi otcem a synem. Je plný nečekaných metafor, změn vypravěčské perspektivy i utahování si z víry v boha i z víry v život. Podtitul O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních je přiléhavý a vystihuje sarkastický literární styl debutujícího Australana, který ještě před vydáním své prvotiny a její nominací na prestižní Man Booker Prize zcestoval celý svět (v knize zjistíte, že byl nejspíše i v Česku, neboť kde jinde by ochutnal studenou bramboračku?). Českému smyslu pro humor může být Toltzova poetika zvláště blízká - svou lehkonohostí, která se leckdy skoro bojí zabrousit do patosu a větší hloubky. Na čtenářské přitažlivosti jí to ale neubírá.

Týden, 9. 8. 2010, str. 61, autor: Irena Hejdová, rubrika: Tipy, oblast: Časopisy - ekonomika a politika

VYBÍRÁME Z OHLASŮ ČTENÁŘŮ

Dobrý den,
vyřiďte prosím Tomáši Suchomelovi, který překládal Steva Toltze Zlomek celku, že je to úžasný a senzační překlad! Strašně moc se nad příběhem
bavím. Dneska jsem knížku otevřela a takřka se mi nedaří jí dát z ruky. Nepochybuji, že je Steve Toltz skvělý ironik a ještě lepší spisovatel, ale myslím, že překlad to dostal do hvězdné dimenze :))
Takže teď ještě ten vzkaz: Jsem opravdu nadšená z knížky a díky díky moc, že jste mi zprostředkoval tuhle exkurzi do příběhu, který je tedy jízda
:)) ale hlavně do světa plného fantastických slovních obratů a vycizelovaných vět. Držím Vám i mně pěsti, ať překládáte s plnou vervou a samé lepší
kousky!! Dejte mi, prosím, vědět, že jste vzkaz předali, abych nepsala zbůhdarma.
Pokud to neděláte, myslím předávání vzkazů, tak bych chtěla požádat o kontakt, abych mu mohla napsat na přímo.
Díky a hezký den. 

Renata Ráčková, e-mailem 23. 1. 2011  (pro doplnění - reakci jsme překladateli samozřejmě rádi předali)
Skrýt celou recenzi