Chitra Banerjee Divakaruni
Vládkyně koření

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

V obchodě má každý den jinou barvu a vůni. A když dokážete dobře poslouchat — i melodii. V pátek, kdy jsem trochu nervózní, bručí jako startující auto. Bručí a vibruje, připravené zmizet na neonové dálnici, za kterou určitě leží pole, zbarvená indigově. Všechno to zhluboka vdechujete, protože nikdy nevíte, kdy se nadechnete příště. A pak náhle zjistíte, že máte zaseknutou brzdu.
Není se proto co divit, že se osamělý Američan v obchodě objeví právě v pátek večer. Měsíc v úplňku se vznáší nad ramenem ženy na billboardu u dálnice. Ta má na sobě černé večerní šaty a v ruce drží sklenici Chivas Regal. Reflektory přijíždějících aut osvětlují ramínka jejích šatů s nepravými kameny, až září jako naděje. Oči má kouřové, ústa jako granátová jablka. Zraňují mě. A když se zaposlouchám, rychlá auta znějí truchlivě jako vítr v bambusových keřích na ostrově.
Chci mu říct, že zavírám, ale pak se na něho podívám a nemůžu.
Není to proto, že by se tu Američané skoro neobjevovali. Přicházejí pravidelně. Profesorské typy ve tvídu s koženými nášivkami na loktech saka nebo v dlouhých sukních v usedlých zemitých barvách. Haré Kršnové v krepových dlouhých košilích s oholenými hlavami, studenti s baťůžky a v upatlaných džínách nebo ještě i hippie s dlouhými splihlými vlasy a korálky. Chtějí čerstvá semínka koriandru — samozřejmě bio — čisté ghí na dietu bez karmy nebo zákusky z předešlého dne za poloviční cenu. Tlumeným chraplavým hlasem se ptají: Hele, paní, nějaký hašiš by nebyl?
Dám jim, co si vyberou, a zapomenu na ně.
Někdy mám ale pokušení. Třeba když přijde Kwesi — kůže tmavě vínové barvy, vlasy jako kudrlinky mraků na noční obloze. Chodí jako voják, nehlučně, graciézně a tělo drží vzpřímeně. Mám chuť se zeptat, čím je.
A ta jizva, která mu protíná čelo jako blesk, nebo hrbol článku na levé ruce — zlomený a spravovaný.
Nezeptám se, není to dovoleno.
„Zapamatujte si, proč odcházíte,“ říkávala Bába. „Pomoci svým lidem a jenom jim. Ostatní musí jít pro pomoc někam jinam.“
A tak nechávám v hluku obchodu zaniknout tlukot jeho srdce, které si přeje sdělit mi svůj příběh. Nevšímám si jeho tužeb, které působí jednoduše jako louka z dětství. Zvážím a zabalím to, co si koupil — prášek z cizrny, mletý římský kmín, dva svazečky zeleného koriandru. „To bude dobrota,“ poznamenám, když mi říká, že bude dělat zeleninové pakóry pro svou přítelkyni. Bez dalších řečí mu zamávám na odchodnou a po celou dobu držím dveře své mysli pevně na závoru.
Ale s tím osamělým Američanem je to jiné. Cítím, že se k němu nedokážu zachovat stejně. Není to tím, co má na sobě — černé, dobře padnoucí kalhoty, černé boty a jednoduchou černou bundu. I když mám ve věci módy tak málo zkušeností, dokážu odhadnout, že je to oblečení drahé. Nesouvisí to ani s tím, jak stojí. Štíhlý, uvolněný, ruku neformálně v kapse a trochu se pohupuje na patách. Ani s jeho obličejem, který jednoznačně upoutává pozornost ostře řezanými čelistmi a dlouhými lehce vystouplými lícními kostmi, jež naznačují tvrdohlavost. Husté černomodré vlasy mu padají do čela s nedbalou elegancí. Oči má velmi tmavé a hluboko v nich blikají světýlka. Není na něm nic, co by signalizovalo osamělost, až na tu myšlenku, která se mi jako pavučinka usadila někde v hlavě. Nic, co by zdůvodňovalo, proč mě tak přitahuje.
Pak mi to dojde. U ostatních vždy vím, co chtějí. Okamžitě.
„Jen si to tu prohlížím,“ odpovídá, když se ho zeptám stařeckým hlasem. V tu chvíli bych si přála, aby nebyl tak třaslavý.
Jen se dívám, usměje se na mne trochu pokřiveně a prohlíží si mě zpod rovného obočí, jako by mě opravdu viděl, opravdu mě pod tímto tělem, a že se mu líbím. To přece ale není možné!
 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.