Marie NDiaye
Tři mocné ženy

Bylo to tak trochu jako s francouzskými fotbalisty na mistrovství světa v Jižní Africe. Zatímco však týmu složenému z potomků přistěhovalců bylo nedostatečné nasazení pro Francii vyčítáno po velkém neúspěchu, francouzská spisovatelka senegalského původu Marie Ndiaye to od Sarkozyho administrativy schytala poté, co obdržela prestižní cenu bratří Goncourtů.
Už dříve – dlouho před vyhošťováním Romů – se totiž vyjádřila, že Sarkozyho vizi Francie považuje za ohyzdnou. Proč dávat vrcholná francouzská ocenění těm, kteří neprojevují dostatečnou úctu k Francii? ptal se pak prezidentův spolupracovník Éric Raoult v dopise ministrovi kultury.

Český překlad knihy Tři mocné ženy, za niž Ndiaye ocenění obdržela, poskytuje odpověď: Třeba proto, že spisovatel nereprezentuje stát, v němž žije, ale život, do nějž byl postaven.

Ten titul je možná trochu nešťastný: ženy, jejichž příběhy Ndiaye vypráví především, nejsou ve skutečnosti mocné, ale spíš vnitřně silné a odolné. Moc je vnější atribut, možnost vnucovat druhým svou vizi světa, a této možnosti se postavám Marie Ndiaye rozhodně nedostává. Proti moci druhých ovšem staví svou vnitřní integritu, své oblýskané já, i když z něj zbývá téměř už jen jemná, jmenná báze: "Přesto, když bezmyšlenkovitě napnula prsty ke stěně, aby jimi přejela po všech prohlubních a vybouleninách, a těsně předtím, než ji odnesl spánek, projela jí vlna divoké radosti, až se její ztrhané tělo rozechvělo, když si vzpomněla na to, na co se tvářila zapomenout: že je Khady Demba: Khady Demba." Senegalská dívka Khady Demba se mihne hned v první ze tří náznakem propojených novel a stává se hlavní postavou té poslední. Poté, co jí umře manžel, ji jeho rodina zapudí a ona se vydává na strastiplnou pouť do Evropy, které ovšem nikdy nedosáhne. Fabule dvou zbývajících příběhů jsou ještě prostší. Po vnější stránce se toho v prózách Marie Ndiaye mnoho neděje, a pokud ano, není tomu věnována až taková pozornost.

Všechny postavy sice migrují, ale cesty, na nichž záleží, jsou výhradně ty vnitřní. V prvním příběhu přijíždí Norah zpátky do Senegalu, aby se střetla s otcem, který ji a její setru opustil a jehož život se zhroutil poté, co byl uvězněn jeho jediný syn, do nějž vkládal veškeré naděje.

Rudy, mužská hlavní postava centrální novely, se ráno pohádá se ženou, o jejíž lásku tolik stojí, a když poté jede do práce, formou retrospektiv a vnitřních monologů se před čtenářem otevře celý jeho osud – z odborníka na středověkou literaturu se stal prodejce kuchyní, který se "topí v chmurách a uvědomuje si, že je z něj troska".
Ndiaye je autorkou rozhodujících okamžiků, zajímají ji ty zdánlivě obyčejné chvíle, kdy si člověk náhle uvědomí sama sebe. Tady jsem a jsem to já – ta banální a zároveň neproniknutelná pravda, že na světě není nikdo další, kdo by byl přesně takový. Ndiaye ví, že každý člověk má v sobě božskou jiskru, ale na konci jiskry může být oheň i tma a minulost je plná popela, který se kolem nás při každém kroku vpřed znova a znova rozvíří. Je možné, že titul Tři mocné ženy může leckterého čtenáře odradit. Byla by to však škoda, protože Ndiaye reprezentuje vzácný způsob psaní i po stylové stránce. Sarkozyho administrativa si zřejmě nepovšimla, že Ndiaye je Francouzkou dostatečně na to, aby cítila rytmus řeči, prokazovala vytříbený smysl pro formu a styl, které jsou pro ni vším stejně jako pro Flauberta nebo Prousta.

Respekt, 20. 9. 2010,autor: Jan Němec, str. 58, rubrika: kultura/literatura

TŘI MOCNÉ ŽENY

„Francouzsko-senegalská spisovatelka a dramatička Marie NDiaye se českému čtenáři představila dosud jen jednou – románem Čarodějnice, což je škoda, když uvážíme, že jde o autorku výtečného stylu, ve své zemi vysoce ceněnou a respektovanou. O tom svědčí několik literárních ocenění, mimo jiné i to francouzské nejvyšší – Goncourtova cena, kterou získala v loňském roce za román Tři mocné ženy.

Strhující drama pojednává o ženách těžce zmítaných osudem, o hledání osobní síly a snaze zachovat si vlastní důstojnost v bolestných, někdy i ponižujících situacích a společnosti, kde převládají patriarchální hodnoty. Tři jemně propojené příběhy se odehrávají ve Francii a Africe a místy potvrzují autorčinu oblibu jít až na samou hranici snesitelnosti.“

Literární noviny, č. 43/2010, str. 19, autor: Táňa Janušová

KNIHY -Marie NDiaye:  TŘI MOCNÉ ŽENY

Přeložila Ivana Tomková, Jota 2010, 247 s.
Dalším nakladatelstvím, které se rozhodlo věnovat se zčásti kvalitnější beletrii, se loni stala brněnská Jota. Vedle edic určených fanouškům válečných memoárů a příručkám pro zhrzené muže a ženy začalo vydávat řadu Zlatý řez, v níž představuje knihy oceněné, nebo alespoň nominované na některou z literárních cen. Asi nejprestižnější z nich je Goncourtova cena, jejímž loňským vítězem je poslední román francouzské spisovatelky se senegalskými předky, Marie NDiayové. Z její tvorby u nás vyšla ukázka románu Rosie Carpe (za nějž autorka obdržela cenu Femina) ve Francouzské čítance a román Čarodějnice. Nutno podotknout, že mezi vítězi Goncourtovy a co do prestiže srovnatelné Bookerovy ceny je rozdíl. Zatímco Bookera většinou získají knihy s dobře vystavěným příběhem, francouzští porotci dávají přednost jazykové či formální výstřednosti.
Tři mocné ženy nejsou výjimkou. Spíš než plynutí příběhu je tu důležitá řeč. NDiayová předkládá čtenáři vlastně tři povídky, označené stroze římskými číslicemi, přičemž propojení mezi nimi je především tematické, jakkoliv poslední povídka lehce spojuje první a druhou. Mocnými ženami z názvu jsou tři hrdinky, které se vzepřely osudu. První se narodila africkému otci a francouzské matce, ale otec, místo aby se staral o rodinu, utíká zpět a s sebou si bere jediného syna. Mocnou se jeho dcera stává ve chvíli, kdy ji otec zavolá na pomoc. Moc ženy z druhé povídky spočívá v tom, že si její manžel nedovede představit, že by ho opustila poté, co jí v záchvatu vzteku řekl, ať se sbalí a vrátí do Afriky. Tato povídka jako jediná není vyprávěna ženou, ale naopak jejím partnerem. Moc třetí z žen se ukazuje v tom, kolik utrpení je schopna snést. Tato povídka je nejčtivější, možná i proto, kolik hrůzy v sobě má, když popisuje cestu z Afriky do vysněné Evropy. Všechny povídky se odehrávají mezi Afrikou a Francií. Jednou se žena vrací zpět do Afriky, podruhé odtud byla vytržena a potřetí se snaží dostat do Evropy. NDiayová se soustředí především na vnitřní život hrdinů, na jejich myšlenky a vzpomínky a na okamžiky, kdy se jejich chápání života radikálně mění. Vychází z úvodního obrazu, který začíná uprostřed určité scény. Pomalu pak dává nahlédnout do jednotlivých charakterů a zároveň do minulosti postav a událostí, které je formovaly. Pozoruhodná je provázanost s africkou vypravěčskou tradicí, která do děje vtahuje zvířata a rostliny, v něž se některé postavy proměňují; v první povídce otec tráví noci v lusku stromu, jako jeho plod. Autorka tím lehce navazuje na latinskoamerický magický realismus a upravuje ho do africké podoby. V textu se střídají krátké, úsečné věty s větami rozvitými do celých odstavců. Neustále měněný rytmus znesnadňuje čtení, které je už tak obtížné tím, že chybí silný příběh. Právě způsob vyprávění je to, co na NDiayové pravděpodobně ocenili porotci loňské Goncourtovy ceny. Je originální. Ne všem (a sám se sem musím zařadit) však její styl bude vyhovovat.

A2, 5. 1. 2011, str. 28, autor: Jiří G. Růžička, oblast: Časopisy - kultura a TV

 
Skrýt