Peter Carey
Parrot a Olivier v Americe

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Čtení z románu Petera Careyho Parrot a Olivier v Americe uveřejnily Literární noviny, 3.11.2011, s. 17, v rubrice Čtení

Ještě uvnitř Peekova kočáru, obklopen mužskými pachy kůže a tabáku, jsem v duchu setrvával s onou kráskou, která odjela, stejně jako jemná vůně jejího polibku ulpěla na mé kůži. Proč mi byla tak povědomá, jsem nevěděl. Mohly za to její lehké šaty, do nichž byla zahalena a které jasně naznačovaly, jak vypadá nahá? Anebo robustní pěkně tvarovaná lýtka a malé nožky? 

Teď už víte, odkud má "vzpomínka" pochází – Marianne, Delacroixova prostopášná válečnice s prsy odhalenými před celým nebem a s mušketou a bajonetem v ruce. Viděl jsem ji na tom krvežíznivém obraze na vernisáži. I toho ďábla s pistolí na útěku a hromady polámaných těl, které se staly valem, podstavcem a tribunou revoluce. 
Když Peekův kočár lisoval čerstvě zelenou trávu, která ve stálé naději vyrůstala v prasklinách dlažebních kostek, bankéř mi položil ruku na koleno a prohlásil, že ho velmi těší, že jsme osvobodili mého spolusignatáře. Šokovalo mě, že si myslí, že jsme celou tuto akci podnikli z tak přízemního důvodu. 
O Marianne jsem se jistě nemohl zmínit ani slovem. Ani nebylo vhodné, abych vyjádřil své nevalné mínění o společnosti, v níž peníze představují vše, co může nevinnému člověku zaručit spravedlnost. 
Tohle nebyla lepší budoucnost, o kterou jsem s tak bázlivým srdcem usiloval. Určitě nešlo o systém amerického práva, který mi předtím jako vzácné stříbro předkládali na městských obědech. Jen jediná tečka od vajíčka na bankéřově bradě napovídala, že prozatím není vše takové, jaké by to být mělo. 
Přestože se mé myšlenky ohledně Marianne týkaly jak politiky, tak filozofie, zdálo se, že se do dané situace nehodí. Nedokázal jsem si však odpustit několik postřehů na téma onoho uprchlého chlapce, protože již na samotném vzhledu toho stvoření bylo něco hanebného, jako by z něj jeho údy, které měl od narození spoutané, dělaly zločince. Stačilo jen, abyste zahlédli, jak se kolébá a šourá do té úzké neosvětlené uličky, a věděli jste, že se nenapravený vrátí do ohniska nákazy a bude žílami a tepnami společnosti dále šířit sklon ke zločinnosti. Peek si zdvořile vyslechl můj názor, ale když jsem skončil, ještě jednou mě pleskl po noze. 
"Podívejte," řekl. "Nakonec se stane prezidentem." 
Za jiných okolností bych to považoval za nestoudné či potrhlé. Ale pohlédl jsem na jeho vysoké čelo, ušlechtilý nos a pevnou bradu a poznal jsem v něm onoho pyšného muže, který mi řekl, že neporuší pravidla své banky a že její zákony nadřazuje všem zákonům běžného přátelství. Pokládal jsem ho za dokonalý exemplář yankeeovského puritána a samozřejmě jsem se nedávno dozvěděl, že on a jeho rodina jsou velmi striktní, pokud jde o den odpočinku. Už jsem viděl, jak ho rozčílil soused, který využil neděli k tomu, aby naštípal manželce dříví do kamen. 
"Ten chlapec nebyl žádný zločinec," řekl mi teď. "Byl to nevinný svědek a jako takový se octl ve velkém nebezpečí. Takhle je to lepší." "Skončí jako prezident?" 
"Jako Američané musíme tu možnost připustit. Prostě se z něj nakonec může stát boháč. Můj milý Oliviere, tohle není vaše starobylá Francie. Ale kdyby byla – a kdyby ten chlapec projevil podobnou iniciativu – pak by se mohl zmocnit poloviny pozemků podél Loiry. Jestli bude tvrdě pracovat. V Americe je bezpočet polí, která nikdo nevlastní a která čekají na to, až je někdo zabere. Chcete náš americký Avignon? Je prázdný, je váš. Dám vám ho." 
Považoval jsem to za dětinské a omezené. Připomněl jsem mu, že jsem toho chlapce viděl. Nebyla na něm ani jedna pěkná věc, dokonce ani laciná napodobenina ušlechtilosti. Zatímco třeba Peeka byste mohli vzít a obsadit do nějaké hry, a pokud by mluvil pouze anglicky, mohli byste mu přidělit roli nějakého hraběte, nic takového byste nemohli udělat s tím plebejským dítětem. 
"Ten chlapec, Peeku," řekl jsem a jaksepatří jsem se vyvaroval použití jeho křestního jména, "nemůžete ho vyzvedávat jako símě nového národa. Je-li vaším vzorem, pak je ten experiment ztracený." 
"Experiment!" vykřikl a na můj vkus se smál až příliš bouřlivě. "Žádný experiment neexistuje! K takovým proměnám u nás dochází každý den. Říkáme tomu z hadrů k bohatství. Ještě jste o tom nikdy neslyšel? No ano, mohl bych ho ubytovat v domě. Mám pro něj dům. Mohl bych tomu chlapci poskytnout půjčku. Mohl by pracovat a splatit mi ji." 
"Nevěřím vám." 
"Jen se tak nemračte, můj milý Oliviere. Když se vám nelíbí ten chlapec, co takhle váš vzácný sluha nebo jeho malá kyprá manželka?" 
"Nejsem si jistý, jestli je to jeho manželka." 
"Tím lépe," odpověděl a já jsem v těch pozorných šedých očích postřehl zvláštní vzrušení. Znepokojilo mě to, jak se často stává, když odhalíme projevy nízkých vášní u lidí, u nichž bychom očekávali, že nepodlehnou volání sirén. "Heleďte se," řekl. "Ubytuji ji v domě." 
Nejspíš jsem se začervenal, protože se zarazil. 
"Pane," řekl, "špatně jste mě pochopil. Z pojistně matematického hlediska je na tom lépe. Představuje menší úvěrové riziko než její druh." 
Tenhle národní styl žertování, v němž šlo hlavně o to, aby pomocí chlubivosti a přehánění vyšlo najevo, že host je hlupák, mě velice unavoval. A to vše se dělo s využitím jakési ignorantské představy o americké nadřazenosti. 
"A proč nepůjčit oběma?" 
"Copak vy jste si jí na té lodi nevšiml?" 
Co viděl? pomyslel jsem si. Co ví? "Chovala se jako hrozná koketa," konstatoval jsem, "jak sám určitě víte." 
"Říkal jsem si, že ve své branži je velmi schopná." 
Domnívám se, že jsem udělal grimasu. Celý náš rozhovor jsem zajisté pokládal za natolik nepříjemný, že jsem očekával, že to pochopí a ukončí jej. Ale nebyl to Francouz. 
"Víte, kolik žen v tomhle městě provozuje penziony?" stál si na svém. "Já vám to povím: sto padesát. Půjčil bych skoro všem. Ta dívka. Ona vás namalovala." 
Ano, pomyslel jsem si, a teď jsem se zastyděl. Každopádně nikdy nedokončila nic, co by se dalo pověsit na zeď v rue Saint-Dominique. 
"Vím, kolik jste jí zaplatil," tvrdil. "Vím, kolik jí zaplatili jiní. Jestlipak víte, kolik portrétů by se dnes odpoledne dalo nasmlouvat v tomhle městě?" 
"Kdyby šlo o dobrého malíře, možná stovky." Peníze, peníze, peníze, pomyslel jsem si. 
"Neslyšel jsem snad, jak jste řekl, že jste se svou podobou velmi spokojený?" 
Peek se narodil na Staten Islandu, ale pocházel zřejmě z anglosaské rasy, které se, pokud jde o tyto věci, nejvíce líbí, když je námětem jejího umění halda mrtvých králíků. V každém případě jsem o malířství nemohl diskutovat s farmářem. 
Peek se přívětivě usmíval a člověk mu nemohl upřít ani hlubokou moc, kterou prozrazovaly ony šedé oči, ani přátelskou povahu. Připomněl jsem si, že je to vskutku bohatý muž a bankéř. Cožpak jsem neviděl jeho dórské sloupy? 
Opustili jsme dlažební kostky. Projížděli jsme neutěšeným obrazem ulice s nezastavěnými parcelami a konstrukcemi ze surového dřeva, které tvořily takový nepořádek, že člověk nepoznal, jestli jde o nové domy v procesu výstavby nebo o staré, které vytrhávají zubařskými kleštěmi. 
Nevěděl jsem, že Amerika bude vypadat takhle. Ve své nevinnosti jsem doufal, že tu najdu vzor pro budoucí Francii nebo přinejmenším – pokud je demokracie nezadržitelná – nějaký náznak toho, jak bychom svou budoucnost mohli zabezpečit alespoň prostřednictvím určitých zásad či institucí. 
Nicméně dozvěděl jsem se jen to, že když se davu dovolí vládnout, vyroste pod ním druhý dav a že rozdíl mezi Američany a Francouzi spočívá v tom, že Američané nepotřebují okrádat své bližní, protože se mohou v bandách potloukat po kraji, kácet stromy a zmocňovat se bohatství. Každý si může nárokovat parcelu pro svůj zámek, ať už vynáší nočníky nebo maluje portréty. 
"Podívejte – tady!" vykřikl Peek a zabušil pěstí na střechu. Jeho vozka s námi zastavil na opuštěném místě: na křižovatce mnoha kolejí a cest, poblíž nezastavěných parcel, kovářské výhně, hloží a javorového porostu. "Dívejte se," zvolal. "Tady bych jí to mohl zařídit. Mohla by mít ateliér." 
Charakter pana Peeka se zdál být rovný jako svíce, ale teď mi ta jeho svíce připadala jako psí nebo kachní noha. Když jsem takto smýšlel, samozřejmě jsem si uvědomoval, jaké vášně rozpoutala ta žena v mých vlastních bedrech. 
"Snad," řekl jsem, "by bylo rozumnější půjčit peníze jejímu manželovi." 
"Ale říkal jste, že není její manžel. V každém případě budete možná muset odvézt toho muže pryč, ne?" Odmítal jsem se na něj podívat. "Ale ona tu má budoucnost. Ukážu vám ještě jedno místo," zvolal a tloukl do střechy, dokud nám ta pustina nezmizela z dohledu. 
Domnívám se, že šlo o Union Place, náměstí, které později učinilo z pana Rugglese tak velikého muže. 
Jak jsme se valili a házeli sebou dál po ostrově, šokovalo mě a zároveň se mi ulevilo, když jsem objevil důkazy, že ten protestant není zase až tak přísný, jak jsem se bál. Pomyslel jsem si: Hodlá svou Marianne ubytovat v petite maison. Přinejmenším to byl vtip na účet Delacroixe. "Pane Peeku," řekl jsem, "má angličtina je ubohá a občas se dopouštím chyb, jaké dělají cizinci. Vím, že jste bankéř, monsieur. Chápu vás správně, když se domnívám, že jste ochoten půjčit milence mého sluhy peníze, a to jen proto, aby si koupila dům, a činíte tak – promiňte mi, musím to říct na rovinu – bez jakéhokoli postranního úmyslu?" 
Podíval se na mě a zařval smíchy, přičemž mě znovu plácl do kolena. Napadlo mě, že se směje až příliš hlasitě a že mě plácl příliš silně. Koleno mě dost pálilo. 
"Vy si, pane, myslíte, že jsem mizera nebo blázen? Nejsem ani jedno z toho. Teď sledujte." Vytáhl z kapsy tužku, zabušil na strop, a když kočár znehybněl, otevřel zápisník a dal se do psaní. A zatímco tvořil písmena, hovořil. 
"Obchodování s pozemky na Manhattanu," řekl, "je matematická záležitost. Já jsem matematik. Zajímá mě to, je to můj koníček, a tím nemám na mysli aritmetiku. Znáte kalkulus pana Newtona, pane?" 
"Vím o něm." 
"Nuže, nejprve A plus B. Aritmetika. Imigrace do Ameriky každý rok vzroste o třicet tisíc lidí. Sedmdesát procent z těchto přistěhovalců projde New Yorkem." 
"Chápu." 
"Pak chápete příliš rychle. Dělníci se drží blízko práce, lidé s penězi se stěhují pryč, tady a tady, dál od města. Dokážete teď přečíst, co jsem napsal?" 
Vypadalo to následovně: h(t) = Xitß. 
"První rovnice," pokračoval, "vyjadřuje množství bytů (v logaritmech) jako lineární funkci atributů X bytové jednotky i." 
Bla-bla, pomyslel jsem si. Co to znamená, nevím, až na to, že to odporně smrdí svobodným zednářstvím – ty divné symboly a matematika a jejich využití za účelem věštění. 
"Můžete předpovědět cenu – Xit – manhattanské parcely v jakémkoli daném roce." 
Farmář, který ze sebe chrlí kalkulus. Takhle je tomu s Američany. 
V okamžiku, kdy si myslíte, že jste pochopili něčí charakter, stává se z vás cizozemský hlupák. 
Ph(t) = –?t ßT = 0. 
"To je pro mě španělská vesnice," konstatoval jsem. 
"Ach, ale tady jde o Řecko," zavtipkoval ten samouk. 
"Ale ať máte jakoukoli rovnici, je nesmysl půjčovat peníze dlužníkovi, který téměř jistě nezaplatí." 
"Ach," řekl, "mluvíte jako bankéři, jako mí dobří přátelé, kteří se zaměstnávají tím, že si vzájemně půjčují peníze, ale vaše malířka mi bude platit rok, dva, tři roky. Budu velmi dobře prosperovat. V okamžiku, kdy nezaplatí, no ovšem, jsme zpátky u P(h) = –?t ßT = 0. Půda má cenu jmění. Dům na Šestnácté ulici je můj a pak zase vydělávám peníze." 
Nato opět zabušil na střechu a ujeli jsme půl míle, než zabušil znovu. Najeli jsme na polní cestu, u níž stál vysoký hubený dům, zcela osamělý, s pažemi a lokty pevně přitisknutými k bokům pobitým překládanými prkny. Z této stavby vynášela nějaká rodina stoly, postele a matrace a nakládala je na vozík. Zjevně šlo o činnost, která už nějakou dobu probíhala. Jakýsi utrápený muž z onoho domu poklekl, aby sebral kámen, kterým pak s tváří zkřivenou hrozivým hněvem mrštil a rozbil přední okno vyklizené chalupy. 
"Sehněte hlavu," řekl Peek tiše. 
Usoudil jsem, že jsem se stal potenciálním terčem útoku, ale pak jsem pochopil, že si chtěl bankéř sáhnout pro mušketu, která byla – společně se sekerou – připevněná ke kočáru za mou hlavou. Za okamžik ji nabil střelným prachem a vhodil kulku. 
"Sledujte," zašeptal a vystrčil hlaveň z okna. 
Vystřelil. 
Zaslechl jsem zařehtání, klení a vozík vyrazil po cestě. "Vlastnit nemovitost v New Yorku," prohlásil bankéř a uložil mušketu zpět do přihrádky, "je věda." 
A tak jsem pochopil, že tenhle dům mu patří a že ho zabavil. 
Vystoupili jsme tedy, abychom si to místo obhlédli, a zatímco Peek obhajoval své právo opětovně se ujmout svého vlastního majetku, šokovala mě jeho živočišná nálada. Teprve pak jsem pochopil, že ho nevzrušilo ono násilné vystěhování – jež už se koneckonců odehrálo – ale macatý holub, kterého zastřelil z okna kočáru. Ale dokonce ani tohle nebylo to správné vysvětlení, protože zdrojem jeho navýsost neprotestantského potěšení byl fakt, že holub spadl hned vedle koně, a ten se splašil a utekl, čímž odklidil jeho dlužníky z vypůjčeného místa. A z tohoto úspěchu se Peek radoval jako malé dítě. Zvedl holuba do výšky, abych ho viděl. 
"Docela dobré," křičel. 
Malý domek pro Marianne, pomyslel jsem si. Byla to významná myšlenka, která unikla pozornosti revoluce. 

--- 

© Jota Překlad © Eva Havelková 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.