Miriam Toewsová
Potrhlí Troutmanovi

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Byli jsme v Cheyenne, uprostřed obrovského rodea a karnevalu. Praotec všech rodeí, jak hlásal billboard u silnice. Vznášeli jsme se na obrovském ruském kole nad stodolami, ohradami pro dobytek, prodejními stánky a polním kuchyněmi. Logan a Tereza házeli malé koblížky po lidech dole, protože podle Logana je to prý tradice a nebolí to. Měl nová sluchátka, ale Tereza se místo kulmy rozhodla pro plastové pouzdro a dvě pistole. Tvrdila, že to pouzdro nikdy nesundá. Teď byli oba ozbrojení. Když jsme ty pistole a pouzdro kupovali, prodavačka v obchodě se podívala na Terezu, pak na mě a řekla, že bych měla té holce rozčesat
vlasy… Fakt je má fialové? A co jsem to prý za matku.
Že by bídná? nadhodila jsem.
Když jsme byli v tom obchodě, stali jsme se svědky krádeže. Nějaký mladík, asi tak dvacetiletý, vběhl dovnitř a nabral si plnou náruč dětských plínek. Když utíkal kolem nás ven, jeden balíček mu spadl, Logan ho zdvihl a podal tomu chlapíkovi, který poděkoval a zdrhal dál.
Až sem ten mladík přijde příště, měl by si vzít balíček těchto zlosynů, řekla Tereza a ukázala jednou z pistolí na řadu kondomů. Vypálila na ně a pak foukla na hlaveň jako profesionální pistolník. Mám pravdu, nebo mám pravdu? zeptala se.
Vystoupili jsme z ruského kola a procházeli se kolem. Koupili jsme si opékanou kukuřici. Pozorovali jsme Američany, jak se baví. Logan koukal po holkách. Zíral na ně. Tereza mě vzala za ruku a zkusila vzít za ruku i Logana.
Nech toho, řekl a setřásl ji. Já a Tereza jsme byly jako závazky. Začala si broukat melodii písně To Sir, with love. Ostatní zírali na její vlasy, pouzdro s pistolí a celkovou abnormální podivnost. Nalepovací tetování, která měla po celých pažích a nohách, se jí rozmazala a vybledla, když se koupala v tom motelovém bazénu, a její kůže tak měla nádech duhy, což svým způsobem vypadalo pěkně a jedinečně, ale taky se to dalo snadno zaměnit za nějakou nebezpečnou kožní chorobu.
Tereza se chtěla podívat na býčí zápas.
Tady nejsou žádný býčí zápasy, namítl Logan.
Tady na těch býcích… jezdí? zeptala jsem se nejistě.
Krotí je, nebo něco takovýho. Krocení koní. Nevím přesně. Ale nejsou to býčí zápasy, dodal. Fajn, takže Tereza se chtěla podívat na býky a Logan řekl, že se ještě projde a prohlídne si to tam všechno. Domluvili jsme se, že se srazíme v deset pod ruským kolem a pak si najdeme motel, kde přespíme.
Já a Tereza jsme potom sledovaly, jak kovbojové padají z rozzuřených býků a jak je zachraňují klauni. Tereza měla růžovou cukrovou vatu rozmatlanou po celém obličeji, na rukách, na nohách, na ramenou i na zádech. Napadlo mě, jestli nemá náhodou taky svrab. Jeden milý starší pán, který seděl vedle nás, jí půjčil hodinky, aby mohla odpočítávat osm sekund, což byla doba, po kterou měli kovbojové vydržet na hřbetě býka. Odříkávala to nahlas německy, pak francouzsky a nakonec španělsky. Byla z toho nadšená a nějaká protivná rodinka ji pořád napomínala, aby si sedla a zůstala tak, protože oni si zaplatili vstupné, aby viděli rodeo, a rozhodně nestojí o to, aby jim nějaká divoká mentoška z ciziny každou chvilku zacláněla ve výhledu.
Jasný? zeptala jsem se jí, objala ji kolem ramen a přitiskla k sobě. Vrátila hodinky tomu staršímu pánovi.
Děkuju moc, zašeptala. A omlouvám se, jestli jsou upatlaný.
To je v přádku, pistolnice, odpověděl s úsměvem.
Zbytek rodea sledovala mlčky. Tekly jí slzy a mísily se s tou cukrovou vatou.
Půjdeme, navrhla jsem.
 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.