Chris Bradford
Mladý samuraj - Cesta válečníka

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

1 - Tichý oceán, srpen 1611

Chlapec se s trhnutím probudil.
„Všichni muži na palubu!“ zařval loďmistr. „Tím myslím i tebe, Jacku!“
Loďmistrova ošlehaná tvář se vynořila ze tmy nad chlapcem, který se zbrkle vykulil z rozhoupané sítě na dřevěnou podlahu střední paluby lodi.
Přestože mu bylo teprve dvanáct, byl na svůj věk dost vysoký a po dvou letech na moři také štíhlý a svalnatý.
Pod změtí slámově blond vlasů, které zdědil po matce, měl azurově modré třpytivé oči, v nichž se zračilo odhodlání a oheň, pro tak mladého hocha netypické.
Muži znavení dlouhou plavbou na palubě Alexandrie se svezli z kavalců a drali se podél Jacka na horní palubu. Jack vrhl po loďmistrovi omluvný úsměv.
„Hni sebou, hochu!“ zavrčel loďmistr.
Náhle přišel ohromný náraz provázený skřípěním trámoví, který Jackem mrštil o podlahu. Malá olejová lucerna zavěšená na ústředním trámu nákladního prostoru se divoce houpala a oheň v ní prskal.
Jack přistál mezi prázdnými láhvemi od grogu, které se po natřásající se prkenné podlaze rozkutálely do všech stran. Jack se snažil postavit, zatímco kolem něj v mihotavém šeru přiklopýtalo několik dalších umouněných a hladem padajících mužů. Zezadu za košili jej popadla čísi ruka a vytáhla ho do stoje. Byl to Ginsel.
Nevysoký podsaditý Holanďan se na Jacka usmál a odhalil zkažené zuby, takže vypadal jako velký bílý žralok. Navzdory svému drsnému vzezření tento námořník s Jackem vždycky jednal laskavě.
„Udeřila na nás další bouře, Jacku. Rachotí to, jako by samo peklo otevřelo svoje brány!“ řekl Ginsel a smál se přitom, jako když řeže pila. „Nejlíp uděláš, když půjdeš rychle na příď, než si tě loďmistr podá.“
Jack chvatně následoval Ginsela a zbytek posádky, která se škrábala po lodních schůdcích, a vynořil se přímo uprostřed bouře. V černých mracích na nebi to hrozivé burácelo a reptání námořníků okamžitě přehlušil neúprosný vítr svištící mezi lodním ráhnovím. Ostrý pach mořské soli vnikal Jackovi do nosu a ledový déšť jej bodal do obličeje jako tisíc jehliček. Ale než si toho všeho stačil vůbec všimnout, přes loď se převalila obrovská vlna. Paluba se zpěnila mořskou vodou a Jack byl v tu ránu promočený až na kůži. Voda se skrz palubní odtoky řinula ven, a zatímco Jack lapal po dechu, palubu zalila další vlna. Byla silnější než ta první a podrazila Jackovi nohy, takže se jen tak tak chytil zábradlí, aby ho nespláchla přes palubu.
Než se Jack znovu zvedl, noční nebe ožehla klikatá čára a zasáhla hlavní stěžeň. Na chvíli celou loď ozářilo přízračné světlo. Na zaoceánském obchodním trojstěžníku panoval hrozný zmatek.
Posádka byla roztroušená po palubě jako kusy naplaveného dříví. Vysoko na ráhně bojovala skupina námořníků s větrem a snažili se svinout hlavní plachtu, než ji bouře odtrhne, nebo ještě hůř, než převrhne celou loď.
Třetí lodní důstojník, sedm stop vysoký obr s ohnivě rudým plnovousem, se na zadní části paluby potýkal s kormidlem. Vedle něj stál kapitán Wallace, přísný muž, který na posádku vykřikoval rozkazy, avšak zbytečně. Vítr mu rval slova od úst, ještě než je někdo mohl zaslechnout.
Na zadní palubě byl ještě jeden muž, vysoký silný námořník s tmavě hnědými vlasy svázanými vzadu do ohonu. Ten muž byl Jackův otec John Fletcher, kormidelník Alexandrie, a jeho oči se upínaly k horizontu, jako by chtěly proniknout bouří až do bezpečí na pevnině, jež se nacházela za ní.
„Vy, chásko!“ zavelel loďmistr a ukazoval na Jacka, Gisela a dva další muže. „Vylezte nahoru a rozviňte tu plachtu. Hned!“ Okamžitě zamířili k přídi, ale když se přesouvali přes hlavní palubu k přednímu stěžni, jakoby odnikud se náhle vynořila ohnivá koule - řítící se přímo proti Jackovi.
„Pozor!“ zakřičel jeden z námořníků.
Jack, jenž během cesty několik zkušeností s nepřátelskými útoky pochytil, se instinktivně sehnul. Ucítil nápor horkého vzduchu a uslyšel hluboké zahučení, jak ohnivá koule proletěla kolem a zabořila se do paluby. Ale náraz měl jiný zvuk než dělová koule. Nebylo to ono strašlivé zapraštění železa ve dřevě. Tohle bylo tlumené a nevýrazné, jako když dopadne žok s plátnem. Jackovy oči v hrůze ulpěly na předmětu, který teď spočíval u jeho nohou.
Nebyla to ohnivá koule.
Bylo to hořící tělo jednoho z mužů, zasažené bleskem. Jack stál jako přikovaný a cítil, jak se mu zvedá žaludek. Tvář mrtvého byla zkřivená bolestí a znetvořená ohněm, takže jej Jack ani nepoznal.
„Svatá matko boží,“ zvolal Ginsel, „dokonce i nebe je proti nám!“
„Jacku, drž se mě!“ řekl Ginsel, když viděl úlek v Jackově tváři.
Popadl Jacka za paži a táhl ho k přednímu stěžni.
Ale Jack stál jako přibitý. V nose mu pořád ulpíval pach zuhelnatělého masa mrtvého námořníka, který byl cítit jako prase připálené na rožni.
Nebyla to zdaleka první smrt, jíž byl během plavby svědkem, a Jack věděl, že nebude ani poslední. Otec ho varoval, že cesta přes Atlantik i Pacifik bude plná nebezpečí, a Jack viděl umírat muže na omrzliny, kurděje, tropickou zimnici, na zranění způsobená nožem či dělovými koulemi. Ale ani neustálá blízkost smrti Jacka vůči hrůze, která ji provázela, neobrnila.
„Tak už pojď, Jacku…“ naléhal Ginsel.
„Jen se za něj pomodlím,“ odvětil Jack konečně. Věděl, že by měl následovat Ginsela a zbytek posádky, avšak potřeba být v této těžké chvíli s otcem zcela převážila nad smyslem pro povinnost.
„Kam jdeš?“ vřeštěl Ginsel na Jacka běžícího na zadní palubu.
„Potřebujem tě tam nahoře!“
Ale Jack se uprostřed běsnící bouře snažil stůj co stůj dostat k otci, zatímco loď se divoce kymácela a převalovala ze strany na stranu.
Málem už se připachtil k záďovému stěžni, když vtom do Alexandrie narazila další mohutná vlna. Tahle měla takovou sílu, že Jacka srazila na zem a smýkala s ním po palubě až k zábradlí na levoboku.
Loď se znovu naklonila a Jack byl náhle vržen přes palubu, aby byl pohlcen temným rozbouřeným oceánem…

 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.