Lauren Myracleová
Dvanáct

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

 „Viki, víš to jistě, že si chceš nechat propíchnout uši? Absolutně jistě?“
„Mamííí,“ zaprotestovala jsem. Nedokázala pochopit, že to opravdu myslím vážně a že nic, co řekne, mé rozhodnutí nezvrátí. A ne že by se o to nepokusila. O víkendu mi vymodelovala z Tomovy plastelíny model ucha, aby mi názorně předvedla, k čemu se chystám.
„To je tvoje ucho,“ prohlásila. A opravdu její model vypadal velmi věrohodně, dokonce i barva plastelíny se podobala barvě kůže. Nehtem pak do lalůčku vyhloubila přehnaně velkou dírku a poučovala mne: „A tohle se stane, když budeš nosit náušnice. Ucho se ti natáhne – takhle, vidíš?“ Zatáhla za lalůček, který se napružil jako guma. A z ucha se stalo ucho domorodé Afričanky, jak jsem ho viděla v časopisu National Geographic. Pak plastelína dosáhla takového pnutí, že se přetrhla, a celý lalůček upadl. Z ucha zůstala zohavená polovina s nepřirozeně hladkou jizvou.
„Vidíš to?“
Teď jsem vzala mámě z ruky nůž a odložila ho vedle papriky na stůl. Položila jsem jí obě ruce na ramena a prohlásila: „Opakuj po mně. Dírky v uchu nezpůsobují zohavení těla. Dírky v uchu jsou normální, nic na nich není.“

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.