Charlotte Rocheová
Vlhká místa

VLHKÁ MÍSTA NA DIVADLE

Už v roce knižního vydání inspirovala kniha Vlhká místa divadelníky. Pod stejným názvem (v originále Feuchtgebiete) uvádí její dramatizaci v režii Christiny Friedrichové Neues Theater v Halle. Premiéra proběhla 27. září.
.Samozřejmě, Vlhká místa by se dala číst i úplně jinak, řekněme vážněji: jako příběh o osamění přebíjeném tak trochu "punkáčským" přístupem ke světu, o důsledcích rodinného rozvratu (Helenini rodiče jsou rozvedeni a jejím největším přáním je dát je znovu dohromady), zejména feministky určitě mohou uplatnit pohled na knihu coby manifest odporu proti světu aseptických modelek coby ideálu krásy.
Jenomže už samotné marketingové zařazení, které od německého převzal i český vydavatel, všechny potenciální hlubší výklady popírá (nemluvě o tom, že na ně je kniha přece jen trochu literárně chatrná). Stavění Vlhkých míst coby literárního skandálu je navíc v dnešní uvolněné době tak trochu vlamování do otevřených dveří. V době Nahého oběda už dávno nežijeme...
Charlotte Rocheová: Vlhká místa, přeložil Jiří Strážnický, vyd. Jota, 192 stran.

iDNES. cz, 1. 10. 2008, autor: Ondřej Bezr, rubrika: Kultura


CO DĚTI? MAJÍ SI V POSTELI S KÝM HRÁT?

Román německé autorky Charlotte Rocheové předchází pověst literárního skandálu a velmi dobře prodávané knihy. Nyní vyšla Vlhká místa česky.
Hlavní hrdinka románu Vlhká místa říká: "Šla bych do postele s každým idiotem, jen abych nebyla v posteli sama nebo dokonce nemusela celou noc spát sama. Každej je lepší než žádnej."
Se svým románem Charlotte Rocheová (1978) slaví v Německu prodejní úspěch. Mladá žena, narozená ve Velké Británii, už toho stihla hodně. Prošla rockovou kapelou, byla herečkou, moderátorkou, porodila dceru... a napsala román Vlhká místa. Zkrátka patří k tomu typu, který neustále čeří hladinu naší mediální mělčiny.
Říkám mu můj biorobertek To se autorce povedlo i s Vlhkými místy, jejichž téměř výhradním tématem je sex, i když v úvodu knihy vypravěčka mluví i o přání dítěte z rozvedené rodiny: "Až budou staří a nesamostatní, jen šoupnu jejich nový partnery do starobince a pak se postarám o svý rozvedený rodiče doma, kde je uložím do jedný manželský postele, než umřou." Tento "rodinný" motiv se v knize ještě několikrát vrací, a někdo by tak dokonce mohl tvrdit, že jde o ústřední motiv knihy. Minimálně v přeneseném významu by mluvil pravdu. Protože eskapády hlavní hrdinky se zdají být důsledkem právě toho, v jakém prostředí vyrůstala. Výsledek působení rodinného prostředí však není v tomto případě nijak vzácný.
Jde o osmnáctiletou slečnu, která je v mnohém velmi infantilní, zároveň se však zajímá jen o to, co bývá spojováno se světem dospělých - tedy o sex. I když, pravda, má ještě jednu zálibu: "Pěstuju avokádový stromky.
Je to kromě šukání mý jediný hobby." Především ji zajímají avokádová jádra... No ano, ve Vlhkých místech je těžké se splést: "Někdy si ho vytáhnu ze sklenice a zavedu si ho. Říkám mu můj biorobertek." Vlci, co roztrhali srnčí Vypravěčka se právě ocitla v nemocnici, kde jí operovali hemoroidy. I jinak čtenáři servíruje "lahodné" situace - pojídá své uhry, strupy a taky má ráda orální sex při menstruaci: "Když dolíže a zvedne ke mně hlavu, pusu celou od krve, políbím ho, abysme oba vypadali jako vlci, co právě roztrhali srnčí." Co se nám snaží Charlotte Rocheová říci? Nebo jí šlo jen o to, získat si pozornost? Opravdu pořád stačí jen psát "otevřeně o sexu"? Je to nahozená udička na pobouřené a zároveň lačné maloměšťáky v nás? Podle počtu prodaných výtisků v Německu se zdá, že to opravdu funguje.
Vlhká místa jsou možná ale také dalším důkazem současné infantilizace a také ztráty spontánnosti. Pravda, románovou hrdinku nikdy nikdo nemusí k "akci" nijak ponoukat, nicméně její neustálé tematizování sexu ukazuje, že možnost o něčem mluvit nemusí vždy mít pozitivní účinek. A v dnešním světě, plném osamělých lidí, je naopak mluvení o sexu často jedinou "sexuální aktivitou". Zatímco dříve to bylo spíše naopak: o tom, co děláme, mluvit nechceme. Román Charlotte Rocheové je knihou, která není šokující, ale také ne úplně nudná a která není napsána ani skvěle, ani zcela neohrabaně. Zkrátka další vlnka na moři průměrného čtiva.

Lidové noviny, 3. 10. 2008, autor: Ondřej Horák, str. 19, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky


CHARLOTTE ROCHEOVÁ VYSLOVUJE TABU O ŽENSKÉM TĚLE - ROZHOVOR

Charlotte Rocheová se narodila v roce 1978 v Anglii, vyrůstala ale v Německu. Autorka se proslavila již v polovině devadesátých let, kdy působila na televizních kanálech Viva, Arte a ZDF. Skutečně slavnou se ale stala až po vydání knihy Vlhká místa, nejprodávanější knihou internetového knihkupectví Amazon v měsíci březnu. Kniha místy čtenáře šokuje, ale zároveň upřímně a umně vykresluje obraz dnešní společnosti.
Byla jste velice úspěšná na televizní obrazovce. Proč jste se rozhodla napsat knihu?
Témata, která se objevují v knize - jako tělo, nemoc, nemocnice, masturbace, mne vždy fascinovala. Odvážím se říci, že jsou mými koníčky. Když se někdo zmíní, že podstoupil operaci, hned se začnu vyptávat. Takže jsem psala o věcech, které mne samotnou zajímají. Nebylo to tedy tak, že bych si vybrala šokující téma a poté se rozhodla o něm napsat.
Jsem přesvědčená, že v dnešní společnosti mnoho žen má pokroucenou a zkreslenou představu o svém těle. Jsme posedlí depilací. Chtěla jsem o částech těla s chlupy psát bez předsudků - na pomoc jsem si vzala svobodomyslnou hrdinku, která nemá v tomto směru předsudky.
Měla jste i vlastní motivaci k napsání knihy?
Určitě. Vždycky jsem záviděla mužům, že mají tak velký slovník ohledně svých intimních partií. Jsem přesvědčená, že mnoho žen v dnešní době nemasturbuje jen proto, že ani neví, jak o tom mluvit - zkrátka chybí slovník.
Chtěla jsem psát kreativním způsobem o ženském těle. Při psaní jsem často zavřela oči, odpoutala se od slov, které jsme ženskému tělu přidělili, a vymýšlela si své vlastní přívlastky a jména.
Myslím si, že přestože se feminismus někdy od šedesátých let rozšířil mezi veřejnost, je to pouze zdání, protože ve skutečnosti zůstává mnoho věcí stále tabu.
Jde o autobiografii?
Ne tak úplně. Při psaní jsem si uvědomila, že mám sama určité limity, které mi udávají o čem už nemůžu mluvit s ostatními. Proto jsem musela použít fiktivní postavu, která by lépe předala tyto myšlenky.
Napsala jste před knihou Vlhká místa jiné texty?
Pouze scénáře pro mé vlastní televizní show.
Ale hodně čtete?
Ne příliš. Když jsem dospívala, četla jsem více, dokonce i klasiky, hodiny německé literatury mne ale zcela od literatury odradily. Nyní mám pětiletého potomka a čas mi prostě nezbývá. Naposledy jsem četla Velkého Gatsbyho, i tak mi to trvalo tři roky, než jsem knihu dočetla.
Odkud se tedy vzala předloha hlavní hrdinky Heleny?
Samozřejmě se v knize objevují autobiografické momenty. Zvláště pocit, že dítě rozvedených rodičů je může opět dát dohromady. Tento sen nikdy neumírá.
V tisku se moc nepřetřásala paralela mezi vaším stylem psaní a vystupováním v televizi, přestože váš osobitý styl vám v televizní brandži přinesl několik ocenění.
Když jsem začala působit v televizi, chtěla jsem být originální, přijít s něčím novým. Osobně já sama jsem vždy byla pyšná na svou práci v televizi.
Několik kritiků popsalo vaši knihu jako literární porno. Vadí vám takové označení?
Nevadí. Chtěla jsem psát o ženském těle zábavným, ale zároveň sexy způsobem. Na druhou stranu jsem nechtěla psát pouze o perfektně čistém těle, které vidíme v reklamách. Ženské tělo má stejné biologické procesy jako mužské tělo, ať se to někomu líbí nebo ne.
Proč myslíte, že vaše kniha vyvolala tolik pozitivních reakcí?
Mnoho ženám se ulevilo, že někdo vyslovil jejich tabu a začal o nich otevřeně mluvit, psát. I ve dvacátém prvním století žijeme často ve společnosti, která pod slupkou svobodomyslnosti skrývá velké předsudky.

Ze zahraničních pramenů připravily KNIHY, vyšlo 7. 10. 2008


VLHKÁ MÍSTA

Šokující kniha o nejintimnějších partiích ženského těla. Nahlédněte do "nitra ženy" Bestseller, který rozdělí čtenáře na dvě strany. Kniha odtajní tabu.... nebojte se o tom mluvit!!!
Po malé „nehodě“ při vyholování svých intimních partií leží osmnáctiletá Helena v nemocnici na interně. Čeká na návštěvu rozvedených rodičů v naději, že by se snad u nemocničního lůžka své dcery mohli konečně usmířit. Zatím se však zabývá detailním líčením svých sexuálních postojů i praktik. Ošetřovatele Robina nechá fotografovat ony oblasti svého těla, jež je možno shlédnout v zrcadle pouze ve velmi krkolomné pozici. Kromě toho se věnuje své sbírce avokádových pecek, které jí poskytnou cenné služby i v sexuální oblasti. Díky svému vtipu a pravdomluvnosti se stává hvězdou nemocnice. Hovoří o věcech, na něž by se jiní neodvážili ani pomyslet.
Kniha - „Vlhká místa“ jsou exkurzí k posledním tabuizovaným tématům současnosti. Charlotte Roche se ve svém románu odvážně, radikálně a provokativně bouří proti všeobecné hygienické hysterii a sterilní estetice časopisů pro ženy, proti standardizovanému pojetí ženského těla a jeho sexuality - a vypráví přitom nádherně divoký příběh dívky poživačné i zranitelné zároveň.

Charlotte Elisabeth Grace Roche (nar. 18. března 1978, High Wycombe) je německá moderátorka, producentka, zpěvačka, herečka a spisovatelka britského původu.
Narodila se ve Velké Británii, vyrůstala v Německu, kde je dnes velmi známou mediální osobností. Čeští diváci si ji mohou pamatovat jako moderátorku hudebního pořadu o alternativní scéně „Fast Forward“, který běžel od roku 1998 na Viva 2, resp. mezi lety 2002 až 2004 na kanálu Viva. Za své výkony v tomto pořadu obdržela v roce 2002 Bavorskou televizní cenu, dva roky nato pak Cenu Adolfa Grimmeho. Krátce působila u televizí Pro7 a Arte. V roce 2005 účinkovala na turné se známými německými baviči s veřejným čtením textu disertace jistého Michaela Alšibaje Theimurase na téma Zranění penisu při masturbaci s vysavači. V roce 2006 ztvárnila svou první hlavní roli v německé celovečerní komedii Eden. V roce 2007 moderovala zahájení Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně. V současné době je hostem těch nejsledovanějších talkshow v Německu (Harald Schmidt, Stefan Raab), a to jako autorka svého prvního kontroverzního románu Vlhčiny, který čtenářskou obec rozdělil na dva takřka nesmiřitelné tábory. Přesto, nebo právě proto se ho za první měsíce od vydání v únoru 2008 prodalo více než 400 000 výtisků.
Charlotte Roche žije v Kolíně nad Rýnem, je vdaná a má malou dcerku.

www.clubzena.cz, 9. 10. 2008, rubrika: Srdíčko, Club žena - magazín nejen pro ženy


HEMOROIDY A VYMAČKANÉ AKNÉ - Provokující německý bestseler Vlhká místa

Román či spíše novela Vlhká místa třicetileté Charlotty Rocheové je letos nejprodávanější knihou v Německu. Dosti překvapivě: celý se odehrává v nemocničním pokoji před operací hemoroidů a po ní.
Důležité a pro čtenáře zejména mladší generace nepochybně atraktivní je ale postava pacientky Heleny. Jde o prostořekou a vynalézavě drzou experimentátorku v sexuálním životě i v přístupu k všelijakým obvykle zahalovaným končinám a výměškům svého těla, o nichž se slušní (anebo v podání autorky příliš útlocitní či rovnou pokrytečtí) lidé zdráhají zmiňovat.

Extravagantní televizní star
Důležitá při propagaci knihy byla nepochybně i osobnost autorky. Rocheová byla v době vydání populární německou televizní hvězdičkou. Pochází z anglické rodiny inženýra a umělecky nadané politické aktivistky, od svých osmi let však žila nedaleko německého Düsseldorfu. To už byli rodiče rozvedeni a matka se pohybovala v prostředí západoněmecké bohémy. V roce 1993, když jí bylo šestnáct, odešla z domova, se třemi kamarádkami založila punkovou kapelu The Dubinskis a vyváděla různé vylomeniny včetně hojného užívání všemožných drog. V roce 1998 vyhrála konkurs, jehož prostřednictvím hledala německá hudební stanice Viva2 moderátorku pořadu o alternativní hudbě Fast Forward. Tam se proslavila extravagantním (ale dle německých médií zároveň "velmi kompetentním") stylem moderování i nekonvenčně vedenými rozhovory a brzy patřila mezi hlavní hvězdy zmíněné televizní stanice. Od té doby její popularita stoupala a její schopnosti oceňovali i odborníci: dostala bavorskou televizní cenu a také televizní Cenu Adolfa Grimma a ze stanice pro teenagery se přestěhovala na Pro7 i na intelektuálně laděný kanál Arte. Zahrála si titulní roli svobodné matky ve filmové romanci Eden (2006), občas jako zpěvačka hostovala na koncertech nebo deskách. Mezitím se vdala za producenta Fast Forward, porodila dceru (2002) a přišla o své tři mladší bratry, když s nimi matka havarovala při cestě na její svatbu.

Vlhká senzace
Podrobnosti z jejího soukromého života tu neuvádíme náhodou. Některé posloužily jako literární inspirace, jiné zase prokazují, že hlavní hrdinka knihy Charlotty Rocheové není zdaleka tak autobiografická, jak si někteří čtenáři mohou domýšlet. Vlhká místa vyšla letos v únoru a stala se hlavní německou literární senzací roku. Rocheová se zcela vyvlékla ze škatulky televizní hvězdy a napsala promyšleně provokativní, ale zároveň vtipnou i naléhavou prózu. Úspěch se dostavil okamžitě - kniha stále vede německý žebříček bestsellerů a patří jí i (zatím) jedno mezinárodní prvenství: stala se prvním německým titulem, který dosáhl na pozici nejúspěšnější knihy v prodejích mezinárodního internetového knihkupectví Amazon. Pomohla tomu samozřejmě německá média, pro které je prostořeká Rocheová už od konce devadesátých let vděčným objektem zájmu, a také časté označování knihy za pornografickou. To není úplně pravda (což neznamená, že by tam chyběly popisy převážně neobvyklých sexuálních praktik), ale jako reklama to poslouží vždycky spolehlivě. A čtenáři převážně nejsou zklamáni, protože jakkoli Vlhká místa není kniha nijak převratná (i když to tak mnohým z nich může připadat), přinejmenším se velmi dobře čte.

Výsměch hygieně
Klíčovými pasážemi knihy jsou detailní a názorné popisy činností, s nimiž se člověk obvykle nesvěřuje ani těm, s nimiž má nejintimnější vztah. Helena leží v nemocnici, nejprve před operací hemoroidů, pak po ní. Nemůže se moc hýbat, nemá tu televizi a knihy asi nečte, a tak vzpomíná na své podivné drobné zábavy a některé také přímo v nemocnici vymýšlí. Její "perverzita" spočívá v tom, že se neštítí zkoumat svůj poševní i řitní otvor, že je oba různě trénuje a provádí s nimi vůbec ne zcela obvyklé věci (třeba výplach), že se směsicí zvědavosti i rozkoše ochutnává všelijaké výměšky svého těla, od vaginálního sekretu až po vymáčknuté akné. Helena se ráda potí a vůbec se vyžívá ve všech možných tělesných nečistotách, radostně podvrací zažité a společensky vyžadované hygienické zvyky. Občas to komentuje výsměšnými poznámkami na adresu nadnárodních koncernů, které vyrábějí hygienické pomůcky; Helena je samozřejmě nepoužívá. Rocheová zároveň tuší, že jen s podobným křiklavě nechutným líčením úplně nevystačí, a snaží se vymyslet i nějakou zápletku. Tu poněkud neorganicky nachází ve vlastních vzpomínkách na zkrachovalé manželství rodičů: také Helenini rodiče jsou rozvedeni a navzdory předpokladům se pacientka nesnaží z nepopulárního oddělení co nejrychleji zmizet, ale naopak se tam snaží zůstat tak dlouho, dokud se jí nepodaří po letech zorganizovat setkání rodičů u své postele. A to i za cenu sebepoškození, když hrozí, že bude z ošetřování propuštěna příliš brzy. K tomu se přidává i v rodině tabuizovaný moment z dětství: Helena našla matku s mladším bratrem ležet u puštěného plynu a na poslední chvíli jim zachránila život. Ovšem ani jeden z těchto motivů Rocheová příliš nerozpracuje, neospravedlní dostatečně důvěryhodně jejich zařazení. Což neznamená, že by byly falešné, pouze působí dodatkovitě, jako by jejich hlavním účelem bylo přidat knize větší vnitřní hloubku, aby nezůstala jen u drzé anatomie.

Nevychované spisovatelky
Rocheová není zdaleka první spisovatelkou, která s okázalou otevřeností popisuje ženskou sexualitu a ta její přání, která jdou proti zvyklostem převažujícím v (nikterak prudérních) populárních ženských časopisech. Za průkopnici podobného druhu psaní bývá považována americká spisovatelka francouzského původu Anais Nin a její Deníky či prózy Ptáčci a Venušina delta (psané již ve čtyřicátých letech, ale vydané až o desetiletí později), případně Američanka Erica Jongová a její román Strach vzlétnout z roku 1973. Bojovně proti maskulinní sexualitě byla naladěna Kathy Ackerová (1947 - 1997, u nás vyšla próza Číča, král pirátů) a následovaly další autorky, které ostatně nedávno editorka a spisovatelka Ellen Sussmanová shromáždila do antologie 25 Writers Misbehave (lze přeložit asi jako 25 špatně vychovaných spisovatelek) - kromě Jongové tu figurují namátkou Joyce Maynardová, Caroline Leavittová či Laura Lippmanová. A příklady najdeme i u nás, od undergroundové básnířky Jany Krejcarové (1928 - 1981) až k současným mladým autorkám Petře Hůlové (především Umělohmotný třípokoj) či Věře Chase (básnická sbírka Šťáva). Jistě, jen málokteré zacházely do tak "nehygienických" krajností jako Rocheová, jejíž zaujetí slzami, strupy na rankách či menstruační krví nachází skromnější obdobu snad jen v románu Iana Bankse Vosí továrna. Zde má ovšem formu klukovského fetišismu; hlavní hrdina míchá "obřadní" směs ze špíny za nehty a v pupíku, ze slin, uschlých soplů, ušního mazu a podobných přísad. Rocheová jistě dosáhla svého, a přitom se zase tak nepodbízí. Všechny podivné úkony, které její hrdinka vykonává, jsou zdravotně nezávadné a neškodné, může se úspěšně hájit tím, že mimo společenské konvence je vytlačila úzkostlivě čistotná civilizace. A koneckonců, všechno se to děje jen na papíře.

Týden, 20. 10. 2008, autor. Pavel Mandys, str. 76, rubrika: Kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika


VLHKÁ MÍSTA - VÁŠEŇ AŹ K ZVRHLOSTI A ŠPÍNĚ 
(Nad jedním kontroverzním románem)

Próze, které Charlotte Rocheová (1978), Britka žijící v Německu, dala název Vlhká místa, předcházela pověst, že je to „kontroverzní román, který čtenářskou obec rozdělil na dva nesmiřitelné tábory“. A něco mezi tím by nemělo platit. S tímto sloganem na obálce uvádí knihu v překladu Jiřího Strážnického brněnské nakladatelství JOTA, v celé své historii libující si v přechodech od jedné přitažlivosti (a senzacechtivosti) - pokud se týká témat a tematických okruhů vydávaných knih - k přitažlivosti druhé.
Podle názoru dole podepsaného nejsou například díla Michala Viewegha nejšpičkovější co do literární kvality, tedy v našich poměrech nejsou srovnatelná s pracemi B. Hrabala, J. Kratochvila anebo J. Škvoreckého. Přesto jistou kvalitu mají a „nahoru“ je dostává právě zájem čtenářů. Lze konstatovat, že M. Viewegh se sice nevyhýbá lechtivým, respektive chcete-li „vlhkým místům“ na lidském těle, leč činí tak s „jistou mírou slušnosti“. Oproti tomu styl, podání děje a zpodobení postav, v první řadě osmnáctileté hlavní hrdinky (vlastně sebe sama), pobývající převážnou část děje v nemocnici, který je vlastní Ch. Rocheové, nachází se hluboko pod úrovní stylu té nejhrubší, slizké pornografie. Neboť autor pornografického textu ví, že chce napsat prózu s cílem - obrazně vyjádřeno - všechna vlhká místa ještě více vzrušit, zvlhčit. A dost. Jenže Rocheová jde až tak daleko, že dokáže i tu pornografii čtenáři znechutit.
Pár ukázek na podporu předchozího tvrzení. Hrdinka je doslova zamilovaná do své tělesnosti, láska je tedy v jejím podání jen soulož, orální a anální sex. Zvláště rozsáhlé pasáže věnuje „lásce po francouzsku“, neboli „minetu“, jak tyto polohy označovaly sexuální příručky. Ale! Ukájením, neboli zdrojem rozkoše je pro hrdinku rovněž pojídání různých výmětků vlastního těla, včetně menstruační krve anebo toho, co vydloubá prstem z nosu. Když popisuje zkušenosti s drogami, dozví se čtenář, že hrdinka a její partnerka pojídají vlastní zvratky - každá zvratky té druhé. To se asi nedá dělat každý den. Hledáme-li u autorky nějakou stopu cudnosti, pak ji lze objevit v tom, že nad touto skutečností se přece jen pozastavila; bylo jí z toho aspoň špatně.
Z předchozího je zřejmé, že autor glosy staví se na stranu těch, kteří recenzovanou prózu odmítají. Nechť Ch. Rocheová zůstane raději moderátorkou, producentkou, zpěvačkou a herečkou. Podle anotace „tím vším byla“. A jistě byla úspěšná, „byla ráda“, jako její hrdinka Helenka. Ale co když si přece jen zamane stát se úspěšnou spisovatelkou? A po Vlhkých místech zavede čtenáře ještě dál do hlubin pornografie. Pokud vůbec nějaká podobná „hlubší místa“ existují.

KAM příloha 12/2008, autor: Ladislav Jurkovič


KNIHY, KTERÉ VLÁDLY EVROPÉ I ZÁMOŘÍ

Když se jeden rok láme v ten další, všechna světová média se předhánějí s bilančními žebříčky. Stejně je tomu i u literatury. Už v polovině prosince vydal list The New York Times seznam nejlepších knih roku a také seznam sta vydaných knih, kterých by si měl čtenář všimnout.
Žebříčky skutečných bestsellerů ve světě se však sestavují podobně komplikovaně jako tuzemské, problém je s anglicky mluvícími zeměmi, kde si čtenáři často objednávají knihy přes internet, který nerespektuje hranice států. Mezi jednotlivými evropskými zeměmi se navíc velmi těžko srovnává vzhledem k jejich národní literatuře.
Přesto se o to srovnání pokusme i s ohledem na tituly, které má možnost přečíst si v překladu i český čtenář. Francii loni vládl Stieg Larsson se všemi třemi díly svého Milénia. U nás před Vánocemi vyšel v nakladatelství Host první díl nazvaný Muži, kteří nenávidí ženy, jehož se ve světe prodalo přes šest milionů kusů. V říjnu do žebříčků prodeje ve Francii zasáhl čerstvý francouzský laureát Nobelovy ceny Jean-Marie Gustave Le Clézio. Německu v druhé polovině roku vévodila Charlotte Rocheová se svými skandálními Vlhkými místy. U nás knihu plnou oplzlostí vydala Jota. Napříč Evropou se dobře prodávala kniha Muriel Barberyové S elegancí ježka, která u nás už také vyšla, Littellovy Laskavé bohyně a stálice celosvětového prodeje Paulo Coelho s Bridou, který loni na frankfurtském veletrhu dokonce oslavoval sto milionů svých prodaných knih. Sem tam se během roku v některém evropském státě ocitl na špici prodejnosti i Paolini s některým dílem své dračí ságy o Eragonovi a podle data vydání posledního dílu Harryho Pottera v té které zemi samozřejmě i tento mladý čaroděj.
S americkým trhem je to složitější. Málokdy se v žebříčcích prodejnosti po měsíci zopakují ty stejné knihy. Už zmíněné The New York Times vydávají od roku 1942 každý týden žebříček bestsellerů v nedělní knižní příloze novin, který v prosinci doplní o nejkvalitnější knihy, a v lednu potom vytvoří sumář vítězů za uplynulý rok. Podobně pracuje i Publishers Weekly, týdeník věnovaný knižním trendům. Ve Spojených státech tedy podle těchto dvou zdrojů byl loni nejprodávanější knihou Host od Stephenie Meyerové, jejíž horory u nás vydává nakladatelství Egmont, následovaný Příběhem Edgara Sawtella od Davida Wroblewskiho a Tisíci planoucích sluncí Khaleda Hosseiniho, které už také vydalo nakladatelství Leda česky.
Co táhlo Napříč Evropou se dobře prodávala kniha Muriel Barberyové S elegancí ježka, Littellovy Laskavé bohyně a Brida od stálice světového prodeje Paula Coelha

Mladá fronta Dnes, 17. 1. 2009, autor: Klára Kubíčková, str. 23, rubrika: Scéna - téma, oblast: Celostátní deníky

MOJE DOPORUČENÍ - PŘÍBĚHY PLNÉ TOUHY

Z deníku ČtenáŘe 

Jedním dechem jsem přečetla román Patricka Süskinda Parfém vraha, příběh pařížského nalezence Jeana Baptisty Grenouilla, posedlého vůněmi. Touha namíchat nejlepší parfém na světě ho žene k zabíjení dívek, jejichž panenská kůže mu má poskytnout jedinečnou esenci. I když se Grenouille chová brutálně, je těžké ho odsuzovat, vyrůstal bez lásky. Díky kriminální zápletce si román udržuje napětí až do posledních vět.
I další kniha je německá. Jmenuje se Vlhká místa, napsala ji Charlotte Roche a svého času vzbudila v Německu skandál. Šokovala svou otevřeností a postojem k sexualitě, o které ženy takto běžně nemluví. Hrdinkou je osmnáctiletá Helena, která se po razuře (oholení intimního místa) ocitne v nemocnici se zraněním konečníku a probádává veškeré intimní otvory svého těla. Opravdu sugestivní pohled do nejtajnějších fantazií dospívající dívky, do ženské erotické představivosti.

Víkend Dnes, 10. 4. 2010, str. 32, autor: Petra Vaňková, rubrika: Knihy, oblast: Časopisy - suplementy

SKANDÁLNÍ KNIHY: PIPI DLOUHÁ PUNČOŠKA, TENTOKRÁT SEXUÁLNÍ
 

Seriál MF DNES

Když na jaře 2008 vydalo německé nakladatelství DuMont román Vlhká místa devětadvacetileté Charlotte Rocheové, nebylo pochyb, že v ní bývalá moderátorka hudební televizní stanice Viva neřeší klimatické problémy. Prostě obhrouble a bez zábran napsala o ženské sexualitě.
Hlavní postavou je osmnáctiletá Helena, k jejímž zálibám patří především sex, vymačkávání uhrů a pěstování avokád. Ovšem její zahradničení není samoúčelné, neboť oválné pecky vynalézavě používá jako intimní "biohračku". Po "nehodě", kterou si přivodí při holení intimní části, si čas v nemocnici krátí tím, že svádí svého ošetřovatele a detailně vykresluje sexuální praktiky i vlastní intimní partie.
Až v druhé linii se do tohoto "very cool" příběhu vkrádají pravděpodobné příčiny hrdinčina chování: traumata z dětství, především matčin pokus o sebevraždu, incest nebo zkušenosti s drogami. S psychologickou stránkou knihy se však autorka zbytečně nezdržovala. A
proč, když si vystačila s obscénností?
Není tedy divu, že debut Rocheové otřásl německým mediálním světem a v diskusích zazněl i návrh, zda by se spolu s knihou nemohl distribuovat i sáček na případné zvratky. Příznivci románu vzdávali hold autorčině odvaze, kritika upozorňovala na banalitu děje a zejména pak na její vědomou provokaci, jejímž prostřednictvím si pohasínající hvězdička zajistila mediální návrat. V každém případě se toho laciného literárního odéru prodalo na 1,3 milionu exemplářů a román obsadil na sedm měsíců první příčky německých literárních žebříčků.
A novopečená bestselleristka nikdy neopomněla zdůraznit, že její hrdinka je ze sedmdesáti procent autobiografická. Ba co víc: Helena je pro ni "velice kreativní sexuální Pipi Dlouhou punčochou", během jejíhož devítiměsíčního zrodu se prý hodně nasmála. No, že by vás to taky nerozesmálo, paní Lindgrenová? 

Víkend Dnes, 24. 7. 2010, str. 34, autor: Lucie Drahoňovská, rubrika: Knihy, oblast: Časopisy - suplementy
 
Skrýt celou recenzi