Encyklopedie Britannica
Islám

Zásluhou brněnského nakladatelství Jota se k českému čtenáři dostává legendární britská Britannica. Nejde o famózní encyklopedii, ale o jednu z menších tematických knížek - průvodců, která je věnována islámu. Zájemcům přibližuje kulturu, umění, zvyky i historii muslimských zemí. Autorem předmluvy je spisovatel Ziauddin Sardar, Pákistánec žijící v Londýně. Česky takto vyšla už Moderní Čína, 100 nejslavnějších vědců a Mozek - průvodce po anatomii mozku a jeho funkcích.

Právo, 8. 3. 2010, str. 12, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky

ISLÁM, NÁBOŽENSTVÍ, HISTORIE A BUDOUCNOST

Encykolopedia Britannica je známa svými fundovanými studiemi z různých oblastí života. Autory knihy o islámu lze pochválit, že se neuchýlili k politickým komentářům a odsudkům věcí, které z jiného, než muslimského pohledu nám ostatním připadají jako nepochopitelné a někdy i odsouzeníhodné. Proto překlad výše uvedené knihy z nakladatelství JOTA je pro nás velmi poučný a myslím, že vlastně první takovou studií, jež se pokouší nám islámský svět, jeho myšlení, přiblížit objektivním pohledem. Ne vše se nám na tradicích islámu musí líbit, o lecčems můžeme ve dvacátém století pochybovat, ale je nutné si uvědomit, čteme-li poctivě pasáže z minulosti, že ve stejné době, jako i islámský svět prožíval své rané období, v Evropě díky militantnímu a netolerantnímu katolicismu umírali lidé na hranicích, na mučidlech a v těžkých žalářích, že jedině správná církev a jedině správné myšlení pochybovačům a jinak myslícím vytvářely za přispění tehdejších vládců peklo na zemi stejné jako ve století dvacátém pod nápisem Gott mit uns prováděla nacistická zlovůle. Dokonce v některých obdobích tolerance k nemuslimům byla v muslimských zemí větší, než tomu bylo v křesťanské Evropě, Jižní a Střední Americe či v Africe. Kniha velmi podrobně líčí počátky muslimské víry, zmiňuje se i oživotě Proroka
Mohammeda, kořenech islámu a jeho dalším vývoji, včetně expanzí a názorových střetů.
Nevyhýbá se problémům »sunité versus šíité«, ani kulturnímu odkazu islámu v průběhu století. Pro nás velmi důležité jsou některé momenty z dějin nejnovějších. Jako ukázku jsme si připravili části věnované některým nejradikálnějším organizacím, které dnes více či méně podporují militantní názory, jež ohrožují stabilitu v arabských zemích či dokonce v regionu a někdy i ve světě.

Hizballáh
Milice a politická strana Hizballáh (Hizb Alláh, »Boží strana«) vznikla jako frakce v Libanonu po izraelské invazi v roce 1982. Šíitské muslimy, tradičně nejslabší náboženskou skupinu v Libanonu, nejdříve zastupovalo umírněné a převážně sekulární hnutí Amal. Po islámské revoluci v šíitském Íránu (1979) a izraelské invazi do Libanonu (1982) založila skupina šíitských kleriků Hizballáh s cílem vytlačit Izrael a založit v Libanonu islámský stát. Hnutí mělo základnu v převážně šíitských oblastech údolí Bikáa na jihu Libanonu a v jižním Bejrútu, odkud své působení úzce koordinovalo s Íránem, který mu poskytoval značnou logistickou podporu, a své členy získávalo hlavně mezi nespokojenými mladými lidmi a radikálnějšími příslušníky hnutí Amal.
V 80. letech se hnutí Hizballáh zapojilo do čím dál sofistikovanějších útoků proti Izraeli a bojovalo v libanonské občanské válce (1975-1990), během níž se opakovaně střetávalo s hnutím Amal. Údajně se podílelo na teroristických útocích, včetně únosů a vražd, zaměřených převážně proti obyvatelům Západu, vytvořilo však také rozsáhlou síť sociálních služeb pro své stoupence. Jelikož Hizballáh jako jednu z mála milic Syřané ke konci občanské války neod-zbrojili, hnutí pokračovalo v guerillovém boji proti Izraeli v jižním Libanonu až do jeho stažení v roce 2000. V poválečném Libanonu se z hnutí stala přední politická síla.
Ve snaze přimět Izrael k propuštění tří Libanonců z izraelského vězení provedl Hizballáh 12. července 2006 vojenskou operaci proti Izraeli, při níž zabil několik izraelských vojáků a dva zajal a unesl. Izraelskou odpovědí byla rozsáhlá vojenská ofenziva proti hnutí. Následná válka si během 34 dnů vyžádala na tisícovku mrtvých Libanonců a milion běženců. Jelikož se Hizballáh izraelským jednotkám postavil a přiměl je zastavit (což žádné jiné arabské milice nedokázaly), většina arabského světa vnímala hnutí a jeho vůdce Hassana Nasralláha jako hrdiny. V rámci Libanonu využilo hnutí svou pověst k pokusu o sesazení vlády, když jeho členové (spolu se členy hnutí Amal) opustili krátce po skončení konfliktu vládní kabinet.
Al-Káida
Islámskou teroristickou organizaci al-Káida (»Základ-na«) založil Usáma bin Ládin jako logistickou síť na podporu muslimů bojujících proti sovětské okupaci Afghánistánu, přičemž členy získával po celém islámském světě. Podobně jako tisíce dalších muslimů i bin Ládin, jeden z více než padesáti potomků jedné z nejbohatších saúdsko-arabských rodin, se přidal k afghánskému odporu krátce po sovětské invazi v roce 1979, jelikož vypuzení okupantů považoval za svou muslimskou povinnost. Po stažení Sovětů v roce 1989 se vrátil domů jako hrdina, vzápětí ho ale zklamala zkaženost saúdskoarabské vlády i vlastní rodiny.
Nesouhlas s pobytem amerických vojsk v Saúdské Arábii během války v Zálivu vyústil v sílící spory s čelnými představiteli země.
Do roku 1993 bin Ládin údajně zformoval prvotní síť al-Káida, sestávající převážně z militantních muslimů, s nimiž se setkal v Afghánistánu. Skupina se stavěla proti zkaženým islámským režimům (jak je vnímali její vůdci) a cizí - zejména americké - přítomnosti v islámských zemích. S aktivními členy a příznivci v desítce zemí si kolem roku 1996 zřídila hlavní stan v Afghánistánu, pod ochranou tálibánské vlády, a spojila se s dalšími islámskými extremistickými organizacemi, včetně Islámského dži-hádu a Islámské skupiny. S využitím značného bin Ládi-nova majetku zakládala al-Káida výcvikové tábory pro muslimské militanty z celého světa a financovala a zorganizovala několik útoků, včetně nastražení náloží v nákladních vozech proti americkým cílům v Saúdské Arábii (1996), zabití turistů v Egyptě (1997), souběžných explozí na amerických ambasádách v keňském Nairobi a tan-zanském Dáresalámu (1998) a sebevražedného bombového útoku na americkou válečnou loď Cole v jemenském Adenu (2000).
V letech 1996-1998 vydal samozvaný učenec bin Ládin řadu náboženských stanovisek zvaných fatwa, v nichž vyhlásil džihád proti Spojeným státům, které obvinil mimo jiné z plenění přírodních zdrojů muslimského světa a z napomáhání a podněcování nepřátel islámu. Usiloval zřejmě o zatažení USA do rozsáhlého válečného konfliktu v islámském světě, jenž by ve svém důsledku vedl ke svržení umírněných islámských vlád a znovunastolení chalífátu.
Dne 11. září 2001 provedla skupina devatenácti militan-tů spojených s al-Káidou útok proti Spojeným státům. V reakci na tento čin USA zformovaly mezinárodní vojenskou koalici, v jejímž čele zaútočily na síly Tálibánu a al-Káidy v Afghánistánu, svrhly tálibánskou vládu, zabily a zajaly tisíce militantů a zbývající členy a jejich vůdce (včetně bin Ládina) zahnaly do úkrytu. Navzdory následnému zajetí několika klíčových členů al-Káidy (včetně toho, jenž údajně naplánoval a zorganizoval útoky z 11. září) pokračovali její stoupenci v provádění teroristických činů po celém světě.
Tálibán
Tálibán (z perského Talebán- »studenti«) je ultrakonzer-vativní politická a náboženská frakce, jež vznikla v Afghánistánu v polovině 90. let po odchodu sovětských vojsk, kolapsu afghánského socialistického režimu a následném zhroucení společenského řádu. Název skupina převzala ze své členské základny tvořené studenty náboženských škol (madras), zakládaných v 80. letech pro afghánské uprchlíky v severním Pákistánu. Ke studentům se brzy začali přidávat další, včetně mudžáhidůa bojovníků dříve spojených s komunisty - mnozí z nich přešli na druhou stranu díky štědrým platbám od vlády Saúdské Arábie, v té době hlavního sponzora Tálibánu.
Tálibán vznikl jako síla pro společenský řád v roce 1994 v jihoafghánské provincii Kandahár a rychle si podmanil místní vojenské velitele, kteří ovládali jih země. Duchovním a politickým vůdcem hnutí se stal bývalý mudžáhid mulla Muhammad Umar, jenž proslul zejména zbožností a účastí v bojích proti sovětským okupantům.
Koncem roku 1996 Tálibán díky podpoře etnických Paš-tunů v jižním Afghánistánu a islámských konzervativních sil v zahraničí, zejména z Pákistánu, dobyl hlavní město Kábul, čímž ovládl zemi. Odpor proti Tálibánu však pokračoval, zejména mezi nepaštunskými etniky (Tádžiky, Uzbe-ky a Hazáry) v severních, západních a centrálních oblastech Afghánistánu, kde vládu převážně paštunského Tálibánu považovali za pokračování tradiční hegemonie Paštunů v zemi. Do roku 2001 Tálibán ovládal téměř celé území Afghánistánu s výjimkou malé oblasti na severu.
Tálibánskou vládu formálně uznaly pouze Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emíráty, hnutí však nezískalo křeslo Afghánistánu v OSN. Světové mínění povětšinou nesouhlasilo s tálibánskou sociální politikou zahrnující téměř úplné vyloučení žen z veřejného života (včetně zaměstnání a vzdělání), systematické ničení neis-lámských uměleckých památek (například ve městě Bam-ján) a zavedení tvrdých trestů pro zločince. Ještě významnější byla skutečnost, že Afghánistán se pod vládou Tálibá-nu stal útočištěm islámských militantů z celého světa, včetně vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina. Zamítavý postoj Tálibánu k vydání bin Ládina Spojeným státům po útocích z 11. září 2001 podnítil vojenský konflikt s USA a spojeneckými mocnostmi, které ho následně odstavily od moci. Na počátku 21. století však tálibánský odpor vlivem rostoucí podpory zejména na paštunských kmenových územích zesílil a došlo k nárůstu cílených útoků a sebevražedných atentátů v Kábulu i celé zemi.

Haló noviny, 7. 6. 2010, str. 4, mutace: Naše pravda, autor: (kz), rubrika: Historie, oblast: Celostátní deníky
 
Skrýt