Richard Händl
Historie zase trochu jinak

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Jana v tiáře aneb Papež byl ženská

Co to je? To se někdo převlékl za ženu a hrál si na papeže? Římský biskup, který má hodnost papeže, přece nesmí být ženou! Chyba ale v názvu kapitoly není. To se jenom občas v historii udály věci, které by si člověk snad ani nevymyslel. Jedná se (možná!) skutečně o osobu, která se nazývala a nazývá papežka Jana a je s ní spojen fascinující příběh v dějinách římské církve. Je známo mnoho verzí této historické epizody, nicméně začínám tou nejznámější:

„Po svrchu řečeném Lvovi (papež Lev IV. zemřel snad 17. července roku 855 našeho letopočtu) nastoupil Jan (jako Jan VIII.), původem Angličan, který přišel z Mohuče a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji jako mladou v mužském převleku vzal její milenec do Athén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Tak po přednáškách o triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v tak velké úctě, jak kvůli jejímu životu, tak i její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem.
Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě ze Svatého Petra do Lateránu, a mezi Koloseem a kostelem sv. Klimenta povila dítě. Potom zemřela a byla prý na tomto místě pochována. A protože se papež vždy této cestě vyhýbá, jsou tací, kdo jsou naprosto přesvědčeni, že to dělá z ošklivosti nad tou událostí. Není uvedena ani v soupise papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti takového jednání.“

Autorem této kronikářské zprávy (napsána v roce 1265), dalo by se říci uznávané jako základní, je Martinus Polonus, kterého si dříve Češi přivlastňovali s příjmením Bohemus (tak ho ve světě ovšem nikdo nezná). Tento Martin se narodil v Opavě někdy okolo první třetiny třináctého století, tedy v době, kdy Slezsko ještě patřilo k Polsku. Potom se odebral do Prahy, kde vstoupil do dominikánského řádu. Dále už jeho kariéra pokračovala v Římě, kde se stal načas i papežským kaplanem, a měl tak přístup ke všem vatikánským dokumentům.
Proslavil se jako církevní historik, zejména svým dílem Kronika papežství a císařství.

Ukamenována, pověšena, nebo klášter?
Od středověkých kronikářů se o tom ovšem můžeme dočíst prý zhruba v pěti stovkách pramenů, byť s odlišnými detaily. Pro ilustraci několik z nich:
Papežka Jana je po porodu, hned na cestě, přivázána k ocasu koně a lidem ukamenována, někdy také pověšena, v některých verzích i s dítětem. Jindy se dítě zachrání (byl to prý chlapec) a stává se z něj později biskup z Ostie. V jiných zase Janu nechali dožít buď v klášteře, nebo ve vězení. Zde představivost nezná hranic. Bodejť by ne, divím se, že příběh ještě nebyl zfilmován (tedy aspoň o tom nevím).

Anastázius
V příběhu o historii papežky Jany je jedna (možná klíčová) postava, a tou je její současník, známý pod jménem Anastázius. Je člověkem bezesporu velkých schopností, schopným ovšem všeho. Jednou se mu dokonce podaří, podvodem a násilím, nechat se zvolit papežem. V seznamu papežů se udává jako vzdoropapež, a volba se měla odehrát někdy v srpnu nebo září roku 855, tedy zhruba v té době, kdy je uvažováno o možném pontifikátu papežky Jany, která, jak je nutno dodat, by se jmenovala papež Jan VIII.
Anastázius je sice již tři dny po volbě svržen, je ale prapodivné, že není zabit ani nemusel utéci, a v klidu se stal v Římě opatem. Přežil potom několik dalších papežů, přičemž byl, a to je pro nás důležité, bibliotékářem církve v Římě.
Uvažuje se o tom, jaká mohla být jeho role ve vztahu k Janě. Tak především: jako bibliotékář (možná) z papežských záznamů odstraňuje vše, co s Janou souvisí, a vymazává ji tak z oficiálních církevních dějin. To samozřejmě má svoji logiku. Jsou ovšem i spekulace, že Anastázius je sám oním tajemným milencem Jany a že ona s ním snad už přichází z Athén do Říma. Nabízí se tak jedna trochu fantaskní teorie. Totiž že když neuspěl Anastázius, nechala se zvolit za papeže Jana, která patřila do blízkého okruhu předchozího papeže Lva IV., a je skutečností, že tehdy byli papeži voleni především z této skupiny.
Mohl to dobře umožnit tehdejší způsob papežské volby. V té době neexistovalo konkláve kardinálů, tak jak jej známe z pozdějších časů, ba ani volba jenom církevními hodnostáři. Papeže tehdy volil především římský lid. Což byl asi pozůstatek z „demokracie“ antického Říma, kdy jednoho císaře vojáci zabili a druhého sice vybrali, ale zvolit jej musel, po teatrálním výstupu, římský lid.
V tom zmatku tedy mohla být zvolena právě Jana, jako Jan VIII., neboť byla pro svou povahu mezi lidem oblíbena a navíc nesmíme zapomenout na její mimořádné duševní schopnosti. Mohlo se tedy stát, že ačkoliv se to neplánovalo, byla k tomu Jana donucena, neboť jen tak mohla zachránit svého milence Anastázia.
Jedna důležitá poznámka: Teprve v době nedávno předcházející polovině devátého století bylo kněžstvo nuceno holit si vousy. To mohla být důležitá okolnost, která by Janě pomohla při skrývané záměně pohlaví. Dříve by to totiž nebylo možné, když se všichni kněží honosili vousem.

Pravda, nebo výmysl?
Podívejme se očima částečně osleplýma dávnou dobou na to, zda tento příběh je, či není pravdivý. Pokud to chceme hodně zjednodušit, můžeme říci, že středověk většinou uznával papežku Janu za skutečnou osobu (byť s tím, že to byla ostuda církve). Později, po reformaci, protestantský tábor pochopitelně pravdivost této „legendy“ potvrzoval, neboť to byl evidentní škraloup na pověsti katolické církve. Samozřejmě v reakci na to někteří katolíci začali Janu řadit do říše účelově vymyšlených báchorek, dokonce tvrdili, že zprávy o papežce Janě protestantské spiknutí dodatečně zfalšovalo ve starých kronikách, kde původně vůbec nebyly.
Argument o falšování kronik se později stává neudržitelným z různých důvodů, ale jeden z nich je zcela jasný. Je přece nemožné, aby oškliví protestantští padělatelé byli schopni se dostat k tolika v té době existujícím kronikám. Vždyť byly přece také (a především) v držení katolíků. Navíc, ty kroniky buď přepsat, nebo neznatelně do nich vsunout příběh papežky Jany? To by byla tak obrovská práce, že je velmi pravděpodobné, v případě jejího uskutečnění, že by nemohlo zůstat jen u jedné fikce s Janou, ale toho bláta na katolickou církev by tím pádem muselo být o mnoho více (když už by ta možnost byla).

Metoděj rokoval s Janou
Je ale také další zajímavá verze, která pochází od významného církevního historika kardinála Baronia ze šestnáctého století. V té je uvažováno, že termín „papežka Jana“ je skryt pod samotným papežem Janem VIII., který dle soupisu papežů byl v úřadě od roku 872 do 882, tedy nastoupil do funkce o sedmnáct let později, než byla data výše uvedených teorií spojovaných s papežkou Janou. Prý si tento papež pro svou mírnou a poddajnou povahu vysloužil přezdívku „Jana“. To se ovšem příliš neshoduje s tím, jak razantně vystupoval v politických jednáních či například když se postavil do čela vojska proti útočícím Saracénům. Navíc se o něm traduje, že udržoval nedovolené styky s oběma svými sestrami.
Pro nás je přitom zajímavé, že právě tento Jan VIII. byl papežem, který se postavil za moravského arcibiskupa Metoděje, když byl německými biskupy vězněn, a dosáhl také pro Metoděje propuštění. Později (roku 880), když se Metoděj dostavil do Říma, aby se obhájil z obvinění z kacířství, nejenže jej uznal za nevinného, ale opětovně mu potvrdil schválení používání slovanského jazyka při liturgických obřadech, dále zřídil arcibiskupství pro Moravu a postavil ji pod ochranu papežského stolce.
Byl to ale první papež, který ve středověku zahynul násilnou smrtí (zde je shoda s legendou o Janě). Prý se jej příbuzným nepodařilo otrávit, tak sáhli k prostředku jistějšímu — utloukli ho kladivem. Jan VIII. nebyl zavražděn kvůli incestu, ten se papežům toleroval, ale kvůli moci, ta se toleruje hůře.
Je jasné, že skutečný papež Jan VIII. byl muž (možná s ženskou přezdívkou), ale bylo by pro nás jistě pikantní, kdyby zrovna Metoděj o věcech víry diskutoval s papežkou Janou.

Židle s otvorem a Jan Hus
Je zajímavou skutečností, že při obřadu nastolení nového papeže se dříve provádělo ověřování jeho pohlaví. Dokonce k tomu byla zhotovena speciální židle (ve Vatikánu nedávno objevená ve skladištích muzea), na kterou si papež sedl, a ona židle měla na příslušných partiích tvarovaný otvor tak, aby mohl jeden z přítomných kardinálů hmatem ověřit, jestli se nachází na správném místě to, co činí muže mužem. Inspirace Janiným příběhem je zcela jasná!
Nakonec jedna historická skutečnost, která je s papežkou Janou spjata a navíc dobře ilustruje, jaké o ní bylo ve středověku obecné povědomí. Navíc, velmi se dotýká české historie.
Jan Hus na koncilu v Kostnici (roku 1415), když byl před celým shromážděním vyslýchán, použil při svém odmítání, či lépe řečeno zpochybňování papežské autority tato slova:
„Copak církev nezůstala bez panovníka dva roky a pět měsíců, kdy papežský stolec okupovala Jana?“ Dále na Janu poukazoval jako na příklad hříchu a omylu. Hlavně však namítal, v této souvislosti (což mělo mít pochopitelně stejnou paralelu v Husově současnosti), že pouhé zvolení nestačí na to, aby se ze zvoleného stal vyvolený, tedy papež. Podstatné je, aby toho úřadu byl hoden!
Je také známo, že na Husova slova o existenci papežky Jany nikdo z přítomných stovek církevních potentátů neprotestoval v tom smyslu, že to není pravda a že Jana vůbec neexistovala. I z toho tedy zřetelně vyplývá, že tehdejší církev skutečnou Janu uznávala, byť tak trochu se zaťatými zuby.

Pokud bychom Janin příběh brali jako kaňku na církevním kabátě, nepatřila by mezi kaňky nijak veliké. Pokud bychom ji nebrali jako kaňku vůbec, mohla by být dobrou inspirací, kam až se může chytrá a schopná žena dostat s tím, že dnes už ji nikdo neukamenuje. Že by si to ale v dnešním Římě vzali k srdci? No, tak za dvě století — snad!

Rámeček:
Tiára je pokrývka hlavy homolovitého tvaru, která je jedním z druhů panovnických korun. Nejznámější je jako koruna (trojnásobná) římského biskupa, tedy papeže.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.