Laura Hillenbrandová
Nezlomený

KNIHY SCÉNA

Laura Hillenbrand: Nezlomený

MOJE PSYCHOLOGIE, č. 12, 2. prosince 2011, , s. 111

Síla vůle

Letec Louis Zamperini je příkladem nezdolnosti lidského ducha, člověka, který dokáže překonat sám sebe a zajít až za hranici lidských možností. 

Autorka vypráví pravdivý životní příběh syna italských emigrantů do Spojených států Louise Zamperiniho, který za svůj život čelil nesčetným dramatickým osudovým zvratům. Všechno začalo už během jeho mládí, kdy se stal jedním z největších chuligánů v širokém okolí. Slibně rozjetou "kariéru" rváče a zlodějíčka však naštěstí pro Louise ukončila láska k běhání, která jeho nezdolnou energii nasměrovala na tu správnou cestu.

Cestu, jež ho dovedla až na olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Plány na život vrcholového sportovce však překazila válka. Z nadějného běžce se tak rázem stal bombometčík létající na americkém vojenském bombardéru B-25. Nicméně ani tato etapa Louisova života neměla dlouhého trvání. Ukončil ji pád jeho bombardéru do vod Tichého oceánu. Louis a další dva členové osádky katastrofu přežili, ale místo vysvobození je čekalo nekonečných 40 dní v malém záchranném člunu na otevřeném moři plném žraloků.

Vykoupení nepřišlo ani v momentě, kdy se jako zázrakem dostali na pevninu – okamžitě je totiž zajali Japonci, v jejichž zajateckých táborech pak Louis strávil celý zbytek války. 

Foto: Kniha získala mnohá ocenění včetně prestižní Los Angeles Times Book Prize za rok 2010 434 str., 448 Kč; nakl. Jota.

***
 

Je to příběh hodný hollywoodského zfilmování. Násilí, válka, krev, hrdina, záporňák... a neuvěřitelně šťastný konec. Není divu, že práva na filmové zpracování už byla zakoupena.

Louis Zamperini, syn italských emigrantů uchycených v USA, byl hajzlík, kterého by žádné městečko či obec nechtělo mít ve svém rajonu. Zlodějíček, podvodník, lhář. Pravda, každý "budoucí chlap" prožívá pubertální léta dokazováním svého chlapáctví, ale Zamperini svými výtržnostmi překračoval hranice zákona. Mnohokrát v jeho životě měl "víc štěstí, než rozumu". Základním šťastným bodem života se stal jeho bratr, jenž v Louisovi odhalil běžecký talent a "strhl" jej na sportovní dráhu. Tak ho nejen uchránil od kriminálu (pokud ne od něčeho horšího) ale dokonce byl prapůvodní příčinou toho, že mladý běžec dosáhl až na běh berlínské olympijády v roce 1936. Hry se sice měly stát "přehlídkou síly a čistoty rasy", ale protože Louis měl "tu správnou" barvu kůže, tak si zřejmě nějaké zcela zásadní poselství neodnesl. V tomto punktu Američany velice slušně zastoupil "černý" Jasse Owens, který sen o bílé nadřazenosti Hitlerovi slušně naboural. Po Pearl Harboru a následném vstupu USA do války se Zamperini dostal k americkému letectvu a při jednom z letů ve "svém" bombardéru B24 zmizel ve vlnách Pacifiku. Ironií osudu je fakt, že se jednalo záchrannou misi. Po neuvěřitelných 47 dnech a 2 000 mílích se s Russelem Allenem Phillipsem dostali na záchranném člunu do oblasti Marshallových ostrovů, byli zajati Japonci a hlavní aktér knihy následně putoval po různých japonských koncentrácích. Ačkoli si na něj jeden z nejbrutálnějších dozorců zasedl, Zamperini válku přežil, později trpěl postválečným stresem, problémy řešil alkoholem, sžíral se představami a plány na potrestání japonského dozorce (tedy na vraždu). Nakonec se stal silným křesťanem, dokázal odpustit, přežil většinu rodiny a stále žije. Tak by se ve stručnosti dal shrnout obsah velmi silného, a tedy i čtivého příběhu.

Laura Hillenbrandová však nabízí ve své knize víc, než jen biografický příběh muže, který se stal hrdinou USA. Velmi dovedně do příběhu implantovala fakta vykreslující dobové souvislosti. O hitlerově eugenice se ( u nás v Evropě) mluvilo hodně, o americké téměř vůbec. "V třicátých létech zachvátila Ameriku pseudovědecká nauka o eugenice, pavědě slibující zušlechtění lidské rasy <vyřazením> nevhodných jedinců z lidského genofondu. Vedle slabomyslných, duševně chorých a zločinců byly považovány za nepřijatelné také ženy mající mimomanželský poměr (což se považovalo za duševní chorobu), sirotci, tělesně postižení, chudí, bezdomovci, epileptici, onanisté, slepí a hluší, alkoholici a dívky, jejichž genitálie přesahovaly určité rozměry. Desítky lidí zemřeli na nedostatek péče, nebo byli přímo zavražděni. V jedné psychiatrické léčebně v Illinois dostávali pacienti mléko od krav nakažených tuberkulózou ve víře, že zemřou jenom nežádoucí jedinci. Louis byl vždy jen krůček od polepšovny nebo vězení a jako věčný průšvihář, propadající student a podezřelý talián věděl, že přesně zapadá do škatulky těch, které by eugenici nejraději vymazali. Japonci stejně tak jako nacisté věřili v nadřazené a podřazené rasy, čemuž odpovídá nejen postavení se na "nesprávnou" stranu v rámci 2. světové války, ale i citát politika Nakadžimy z roku 1940. "Ve světě jsou nadřazené a podřadné rasy.". K zajímavý souvislostem patří i nelichotivý přehled leteckých havárií patřících do kategorie "nebojových". "Za dobu tří měsíců kdy muži podstupovali výcvik, došlo k nehodám u 3041 letounů, tedy více, než 33 denně a každý den zemřelo devět osob." Tedy mladých mužů, kteří se ještě nestihli zapojit do války jako takové. Právě archivní, a tedy relevantní údaje, dělají z "pouhého příběhu" amerického hrdiny knihu výrazně pestřejší.

Některé historky jsou jasně nadsazené a přehnané, což je bohužel škoda. Jedna z nich mluví o tanečním večírku, kdy Louis během tance nasypal neoblíbenému poručíkovi za límec několik hrstí mouky a pak mu tam nalil sklenici vody. "Poručík se točil dokola, celá záda od těsta". Nejen, že není pravděpodobné, že by si postižený nevšiml sypání mouky, ale je vyloučené, aby jedna narychlo vylitá sklenice udělala "těsto". Takovéto přibarvování má za následek, že čtenář je obezřetnější vůči dalším historkám, zejména těm ze zajetí. V nich je popisováno brutální postupování vůči zajatým Američanům, hromadné popravy, mučení... ale zajatci vždy vyznívají jako klaďasové i když je jasné, že i mezi nimi museli být "svině", šmelináři (o těch zmínka je, ale v dobrém - když byla nouze, rozdělili se) a udavači. Stejně bizarně zní rada ze "školení" jak se ve vodě ubránit žralokovi. "Vyvalit oči, vycenit zuby a kopnou žraloka do nosu (správně rypce - poz.autora)." Žralok má na rypci citlivé body, ale sestřelenému letci by tato obrana byla asi málo platná. Těžko se taky věří povídání o místním alkoholu po kterém "samovolně vypadávaly chlupy na prsou. Naopak velmi emotivně a věrohodně (s občasnými výjimkami) působí popis života v zajateckých táborech, týrání i vůle přežít. Právě popis koncentráčnických praktik, vzájemné vazby mezi vězni a reálný podání běhu života v japonském zajetí tvoří největší, ale i nejsinější část knihy.

V podstatě se jedná o literaturu faktu i biografii statečného muže, který měl kromě osobní statečnosti i neuvěřitelnou dávku štěstí. Cílový čtenář je buď fanda military literatury, milovník kurzů přežití v extrémních podmínkách (nejedná se jen o japonské tábory, ale i 47denní plavbu bez základního vybavení), zájemce o příběhy 2. světové války nebo prostý čtenář zajímající se o silné lidské příběhy. Za přečtení to rozhodně stojí. Podobných knížek vychází víc. Od v generaci dříve narozených totálně Meresjevova profláknutého Příběhu opravdového člověka, přes velmi dobře napsané putování Andy Mc Naba Konečná stanice Bagdád až třeba po Zónu 22 od Tiga Hahue - Brita, který se pro zapomenutého jointa dostal do současného ruského lágru. Silné lidské příběhy táhnou. Nezlomený má v sobě jisté morální poselství, mladším ročníkům dokáže předat atmosféru krutostí pacifické války s reálnými souvislostmi. Knížka získala Los Angeles Times Book Price za rok 2010 (originál vyšel rok před českým překladem). Je to prostě dobře napsaný dobrý příběh. A to vůbec není málo.

Topi Pigula
Skrýt celou recenzi