David Howarth
Každý umírá sám

Exkurze do ledové rakve

Kniha britského historika, spisovatele a válečného korespondenta, Davida Howartha, „Každý umírá sám“, potěší jak každého milovníka literatury faktu, tak čtenáře napínavých thrillerů, byť jde, slovy hudebního recenzenta, o starý hit. Kniha původně vyšla již v roce 1955, a od té doby se dočkala mnoha vydání, nedávno v prestižním nakladatelství Canongate Press. U nás se s ní ovšem čtenář, prostřednictvím nakladatelství Jota, seznámí poprvé.

Pokud by byl příběh knihy vymyšlený, což není, každý soudný čtenář by jen udiveně kroutil hlavou, či si přímo místy poklepával na čelo, co si to autor dovolil napsat. Hlavní hrdina, mladý špion, Jan Baalsrud, přežil totiž fyzickou zátěž a útrapy fakticky odporující biologii člověka. Tuhle zkoušku mu ovšem nepřipravili ani tak němečtí vojáci, okupující v době 2. světové války, kdy se román odehrává, norské území, jako spíš nemilosrdná příroda dálného norského severu. A o tom to je. O umění vydržet, nevzdat se i v těch nejbezvýchodnějších podmínkách a situacích. Kniha tak svým motivem připomíná spíše než válečný román, všechny slavné příběhy horolezců v nesnázích, jako je například „Pád do tmy“, či román „Přežít,“o zbytcích ragbyového mužstva ztraceného po pádu letadla v neprostupném, zasněženém masívu peruánských And. Na rozdíl od sportovců, byl ovšem Baalsrud většinu času v nehostinné přírodě sám, zraněný, a počasí začínajícího jara k němu bylo naprosto nemilosrdné.

Příběh začíná roku 1943, kdy se k norským břehům, pod rouškou noci, blíží z Anglie malá loď, na jejíž palubě jsou čtyři, k diverzním akcím vycvičení, norští odbojáři. Shodou nešťastných náhod, a tak trochu i amatérismu, jsou zrazeni, sotva se jejich nohy dotknou norského pobřeží. Dojde k přestřelce, kdy část z nich je zastřelena a část zajata. Unikne jediný z nich – mladík, Jan Baalsrud. Zatím jen lehce raněn, uniká v promočených šatech mrazivou nocí s četou německých vojáků v patách. Napoprvé se mu podaří v celkem dobrém stavu najít útočiště u svých krajanů. Poskytnou mu vše, co mají, včetně skrovné zásoby potravin a lyží, k útěku přes pustou náhorní rovinu do neutrálního Švédska. Není to zase tak daleko, aby nedorazil do cíle, to by se mu ale nesměly postavit do cesty, kromě Němců, veškeré rozmary počasí, včetně vichřice, krutého mrazu a nakonec i laviny a sněžné slepoty. Z posledních sil se doplazí k dalším obyvatelům, všude jsou ale Němci, a proto je ho nutno skrýt.

Baalsrudovi sice chce pomoci spousta obyčejných lidí, pro něž se postupem času stává jakýmsi symbolem odboje, nicméně to nejdůležitější, vydržet nelidské podmínky severu, je jen na něm. Leží v ledovém hrobě, má těžké omrzliny, nemůže se hýbat a pomalu slábne. A čas utíká…

Kniha, „Každý umírá sám“, jejíž název mi připadá trochu nespravedlivý k té spoustě lidí, kteří přispěli k Baalsrudově záchraně, se čte doslova jedním dechem. Pro nás, středoevropany, jde kromě toho tak trochu i o exkursi do neznámého prostředí fjordů, ledu, sněhu, sobů a Laponců.

Při čtení této knihy doporučuji sednout si, pokud máte, k plápolajícímu krbu, či se zabalit do tlusté deky. Teplo vám totiž určitě nebude.

David Howarth (1912 - 1991) byl britský historik, spisovatel a válečný korespondent. Po pádu Francie za druhé světové války se přihlásil k válečnému námořnictvu a později řídil špionážní síť. Ze svých zážitků čerpal při psaní této knihy i svého předchozí bestselleru The Shetland Bus. Je autorem dvou desítek významných historických děl.

Ludmila Sovová

***

Každý umírá sám – recenze

U válečných příběhů nemusí jít o jejich velikost jen z hlediska nasazení bojové techniky či mužů ( bitva o Stalingrad, tanková bitva v Kurském oblouku, vylodění v Normandii) nebo jejich strategický význam (most Remagenu). Velké mohou být i válečné osudy jednotlivců. Zatímco ve filmovém zachraňování vojína Ryana šlo o fikci, v případě Jana Baalsruda jde o reálný osud s neuvěřitelně dramatickým dějem a nepochopitelně šťastným koncem.

 Andy McNab (jde o pseudonym zdůvodňovaný bezpečností bývalého příslušníka britské SAS) v předmluvě napsal: „Kdybych musel ještě někdy jít do nějaké operace, pokaždé bych si vzal že Jana Baalsruda sebou“. Ví o čem mluví. Sám má podobný útěk za sebou. Jen o několik desetiletí později. a nešlo o útěk z arktického Norska do neutrálního Švédska, ale o přesun skrz válečnou zónu irácké pouště do Sýrie. Logicky z toho vyplývá, že v jeho případě napsal předmluvu člověk z nejpovolanější. Nejen že má za sebou "podobnou" zkušenost, ale stal se i autorem mnoha slavných špionážních knih, přičemž ta první byla právě o jeho irácké anabázi. Autor knihy David Howarth byl britským historikem, spisovatele a válečným korespondentem (zemřel roku 1991), absolvoval výcvik u válečného námořnictva a později řídil špionážní síť. Zřejmě proto mu těžko uvěřitelnou historii z Anglie vyslaného norského špiona přišel natolik zajímavý, že se vydal po jeho stopách. Z hlediska logiky příběhu je důležité, že na prvních stránkách knihy objasňuje, proč bylo z vojensko-strategického hlediska norské pobřeží pro Němce tak důležité. „Spojenecké konvoje do ruských (správně sovětských) arktických přístavů, Archangelsku a Murmansku, musely proplouvat úzkým pruhem otevřeného moře mezi severem Norska a arktickým ledem. Právě ze severního Norska je Němci napadali s úspěchy někdy až drtivými." Kdyby se podařilo podpořit aktivní odboj a znásobit sabotážní akce, šlo by o velmi pozitivní signál směrem ke spojencům a úlevu pro ohrožené konvoje.

Akce agentů vysazených na norské pobřeží ztroskotala hned v samotném zárodku a Jan Baalsrud byl jediný, komu se po rozprášen komanda podařilo uniknout. Jeho anabáze je stěží uvěřitelná, prodělal sněžnou slepotu, přežil pád laviny, sám si amputoval omrzlé prsty na nohou. „S brandy jako anestetikem a nožem namísto skalpele se ve sněhu stočil do klubíčka, nohu si přitáhl k tělu, aby na ni dosáhl, a začal prsty opatrně jeden po druhém opatrně odstraňovat.“ Plných 27 dnů přežil v záhrabu bez možnosti pohybu – z toho týden pohřbený pod sněhem. „Sníh mu zasypával trup a nohy, až je měl celé zapouzdřené v jakémsi tunelu, překlenutém sílící vrstvou sněhu. Několik hodin udržoval alespoň volný prostor nad hlavou, tak aby stále viděl jasné nebe. Vrstva sněhu však byla pořád silnější, až už nedosáhl nahoru i když natáhl obě paže před sebe. Pak sníh ten otvor uzavřel a pohřbil ho zaživa.“ Těžce nemocného se jej norská podzemní organizace pokusila několikrát dostat přes norsko-švédskou hranici, aby Jana nakonec do Švédska dostal Laponec. Ne nadarmo Boston Post napsal, že jde o „příběh, jenž se stane legendou“.
 

Janův boj s přírodou a okolnostmi ukazuje nezdolnou vůli a naznačuje hranice lidských možností a zároveň odvahu Norů riskujících těžké represálie. V době nejrůznějších technických vymožeností, softshellového nepromokavého a větruvzdorného oblečení si lze jen těžko představit přežití v zimních arktických podmínkách jen za „přispění“ mokrých šatů a několika dek. Kniha je malým střípkem do skládanky vojenské historie a velkým osobním příběhem. Své příznivce bezesporu najde v řadách milovníků military literatury i literatury faktu a zaujme i „víkendové válečníky“. Pokud by kniha někoho nadchla do té míry, že se po vydá po Janových stopách, pomůže mu v orientaci 23 černobílých fotografií. Většina z nich ukazuje místa Janova drsného putování. Airsoftoví hošani s maketami výzbroje by mohli v knize najít nový model „tréningu“.

Blog Respekt, autor: Topi Pigula
 
Skrýt celou recenzi