John Geiger
Faktor třetího člověka

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Ráno 1. dubna 1983 bylo klidné a tiché. Osmadvacetiletý James Sevigny a jeho kamarád, třiatřicetiletý Richard Whitmire, se chystali zdolat horu Deltaform v kanadských Skalistých horách v provincii Alberta. V jasném světle končící zimy šplhali ledovou průrvou. Whitmire lezl v čele a náhle nechtěně odsekl kus ledu. „Padá led!“ zakřičel na Sevignyho pod sebou. Led Sevignyho minul, vzápětí se však nad průrvou na severní straně utrhlo sněhové pole. Ticho přerušil mohutný lomoz a jasný den se propadl do temnoty. Lavina strhla oba muže více než šest set metrů až k úpatí hory. Sevigny ztratil vědomí ve chvíli, kdy do něho padající masa sněhu narazila. Whitmire by jí možná unikl, nebýt toho, že je k sobě poutalo lano.
Vážně zraněný Sevigny asi po hodině nabyl vědomí. Měl na dvou místech zlomenou páteř, jednu paži přelomenou a druhá mu bezvládně visela z ramene v důsledku poškození nervů od zlomené lopatky. Dále si pohmoždil žebra a zpřetrhal vazy v obou kolenou; vnitřně krvácel a obličej měl hrozivě dobitý – zlomený nos, vyražené zuby. Netušil, kde se nachází a co se stalo. Chvíli mu trvalo, než poznal horu nad sebou, a postupně si začal vybavovat i samotný výstup. Pak se vyškrábal na nohy, aby se podíval po svém kolegovi. Whitmire ležel opodál a z jeho zdeformovaného těla bylo zřejmé, že je mrtvý. Sevigny si lehl vedle něj, přesvědčený, že ho zanedlouho bude následovat… Uvědomil si, že život a smrt neodděluje široká řeka, ale spíše úzký potůček, a v té chvíli mu připadalo snazší ten potůček překročit než bojovat o život.
Pak začal mít zvláštní pocit, jako by se vedle něj nacházela nějaká neviditelná bytost. „Neviděl jsem ji, ale cítil její fyzickou přítomnost.“ Ta bytost s ním komunikovala a její vzkaz byl jasný: „Nemůžeš to vzdát, musíš bojovat.“

„Řeklo mi to, co mám dělat. Já jsem v té chvíli chtěl jediné – lehnout si vedle Ricka, usnout a přijmout tak smrt. Ta bytost však rozhodovala za mě, já jenom přijímal pokyny… Chápal jsem, co po mně vyžaduje. Chtěla, abych přežil.“
Ta přítomnost přiměla Sevignyho, aby vstal a vyrazil, a dávala mu praktické rady. Sevigny se každým krokem bořil do hlubokého sněhu a kvůli svým zraněním z něj téměř nedokázal vytáhnout nohy. Chvílemi se plazil…
Když Sevigny dorazil do tábora, nemohl kvůli zraněním zalézt do spacáku ani jíst, protože měl vyražené zuby a oteklou tvář. Nedokázal ani zapálit vařič. Uvědomil si, že za pár hodin přece jen zemře. „Pamatuju si, že jsem věřil, že umřu.“ Pak měl najednou dojem, že zaslechl nějaké hlasy, a zavolal o pomoc. Nikdo se neozval. Právě v té chvíli si uvědomil, že ta bytost odešla. „Byla pryč, nic tam nezůstalo. Už mi nikdo neříkal, co mám dělat, a mně bylo jasné, že odešla.“ Poprvé od pádu laviny ho přemohl pocit osamělosti.

„Myslel jsem si, že mám halucinace, že ta bytost ví, že umírám, a že to vzdala. Ukázalo se ale, že to jsou lidé, běžkaři. Jeden z nich odjel pro pomoc a ještě tu noc pro mě přiletěl vrtulník. Ta bytost tedy odešla, protože věděla, že jsem v bezpečí.“

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.