Slavomir Rawicz
Dlouhá cesta

Záhada dlouhé cesty - Neuvěřitelný útěk ze Sibiře stále čeká na svou pravdivou verzi

Jan H. VITVAR, Respekt, 02.05.2011

Úplně se mi z toho zpotily ruce. To je neuvěřitelné. Jsem šokován. Obětoval jsem tomu tolik času, tolik energie." Francouzský cestovatel Cyril Delafosse-Guiramand té zprávě prostě nemůže uvěřit. Má za sebou stovky kilometrů své pěší cesty ze Sibiře do Indie, kterou chce vzdát hold Polákovi Sławomiru Rawiczovi a jeho třem přátelům, kteří stejnou trasu absolvovali v roce 1941 při útěku ze sovětského lágru. Teď mu ale někdo satelitním telefonem říká, že si Rawicz svůj slavný příběh vymyslel. Delafosse-Guiramand už prošel Sibiř, území kolem jezera Bajkal a kus Mongolska a čeká ho nejobtížnější pasáž trasy, vedoucí skrz poušť Gobi. Nakonec redaktorovi BBC do telefonu říká, že cestu přesto zkusí dokončit, aby uctil všechny oběti Stalinova režimu.

Delafosse-Guiramand nebyl zdaleka jediným dobrodruhem, kterého uhranula světoznámá Rawiczova kniha Dlouhá cesta. Román z roku 1956 líčí neuvěřitelný příběh odysey několika uprchlíků z gulagu, kteří museli pěšky zdolat více než šest tisíc kilometrů, aby se ze Sovětského svazu na počátku druhé světové války dostali skrz Himálaj až do Indie na vytouženou svobodu. Jako inspirace knížka posloužila nespočtu odvážlivců, kteří se zhlédli v Rawiczově líčení toho, čeho je lidská vůle schopna v divočině dosáhnout. Jenže právě před pěti lety reportéři BBC přesvědčivě doložili, že to celé muselo být trochu jinak. A otázka, "jak to tedy bylo", ožívá právě teď i v Česku souběžně s uvedením Dlouhé cesty na knižní trh a s premiérou její filmové adaptace pod názvem Útěk ze Sibiře.
 

Mystifikace
Dlouhá léta to byla přímo čítanková story. Vystudovaný architekt Sławomir Rawicz (1915–2004) byl při společném vpádu Němců a Sovětů do Polska v roce 1939 zatčen coby důstojník sovětskými jednotkami. Nestihl ho sice osud tisíců kamarádů, kteří byli popraveni v katyňském lese, nicméně byl obviněn ze špionáže, po martyriu drastických výslechů byl donucen podepsat doznání a odsouzen na 25 let nucených prací. Přežil dvouměsíční transport do tábora 303 nedaleko Jakutska (poslední stovky kilometrů vstříc severnímu polárnímu kruhu museli trestanci absolvovat pěšky přivázaní na řetězech za nákladními auty). V táboře se Rawicz díky náhodě seznámil s manželkou jeho velitele, která mu záhy pomohla uskutečnit skupinový útěk.
Sedmičlenná skupina utečenců následně absolvovala jedenáctiměsíční cestu do Indie. Území pod vládou Británie bylo totiž jediným dosažitelným místem, které mužům odsouzeným Stalinem k likvidaci dávalo naději k přežití. Do cíle se dostali jen čtyři poutníci: dva zemřeli vysílením v poušti Gobi, respektive v Tibetu, třetí se zabil při pádu z himálajského srázu. V Indii pak Rawicz vstoupil do služeb britské armády, která ho spojila s oddíly polského zahraničního vojska. V roce 1942 byl poslán do Iráku, pak do Palestiny, krátce před koncem války absolvoval pilotní výcvik v Británii, kde zůstal až do konce života.

O své ojedinělé pouti promluvil v polovině 50. let, kdy jeho příběh převedl do knižní podoby reportér listu Daily Mail Ronald Downing. Z knihy Dlouhá cesta, následně přeložené do pětadvaceti jazyků, se stal bestseller s prodejem více než půl milionů výtisků. Rawicz žil dál v ústraní jako učitel polytechniky, než po infarktu v 70. letech odešel do důchodu. Jeho kniha se stala terčem jistých pochybností už krátce po svém prvním vydání. Britský horolezec Eric Shipton, průkopník expedic do Himálaje, se například pozastavoval nad Rawiczovým líčením setkání se dvěma sněžnými muži, které považoval za naprosto absurdní. Jeho kolega Hugh E. Richardson, který strávil téměř dekádu v pozici diplomata přiděleného ve 30. a 40. letech do Tibetu, pak v recenzi Dlouhé cesty v Žurnálu Himálajského klubu už koncem 50. let citoval desítky nesrovnalostí s realitou, jichž se Rawicz v textu dopustil. Rawicz nikdy neměl pro oporu svého příběhu žádný dokument ani jiné svědectví kromě vlastních slov. Až do jeho smrti však navzdory pochybám panovalo obecné přesvědčení, že kniha vychází ze skutečných událostí. I když se nikdy nepodařilo zjistit identitu zbývajících aktérů útěku. Vše se změnilo v roce 2006.

Tehdy se producent rádia BBC Hugh Levinson rozhodl, že se na nesrovnalosti podívá zblízka. Vyslal štáb reportérů do východoevropských archivů. A ti zde odhalili zásadní díru v celém vyprávění: Rawicz se totiž podle dokumentů sice připojil k polskému zahraničnímu vojsku v roce 1942, jak tvrdil, nebylo tomu tak ale v Iráku, nýbrž v Sovětském svazu. Dokumenty podepsané jeho rukou totiž ukázaly, že z gulagu neuprchl, ale ve skutečnosti byl spolu s tisíci dalších polských vojáků amnestován po útoku Německa na Sovětský svaz, kdy Sověti začali spolupracovat s polským exilem. Zdálo se tedy, že Sławomir Rawicz byl ve skutečnosti autorem jedné z největších mystifikací v dějinách literatury. Nicméně mělo se ukázat, že všechno je ještě složitější.
 

Čas na pravdu
Příchod tří polských utečenců ze Sibiře do Indie totiž potvrdil Rupert Mayne, který za války sloužil v Kalkatě jako příslušník britské výzvědné služby a setkal se tu s nimi. Když je ale zřejmé, že Rawicz cestu rozhodně nepodnikl, čím příběhem se tedy mohl inspirovat? Oříšek rozlouskl před necelými dvěma lety novinář John Dyson, který se dozvěděl o jistém Witoldovi Glińském, který měl mít se sibiřským útěkem cosi společného. Bývalý dělník, který svá důchodová léta tráví v malém bungalovu na jihozápadě Británie, Dysonovy všetečné otázky dlouho odbýval, pak ale prohlásil: Ano, on je iniciátorem a zároveň posledním živým účastníkem útěku ze Sibiře. Rawicz s útěkem neměl nic společného, nejspíš se nějak dostal k oficiální výpovědi, kterou Gliński učinil pro britské vojáky, a Rawicz se jí nechal inspirovat. Gliński proti jeho knize neprotestoval, protože prý chtěl na pohnuté události zapomenout, ze stejného důvodu se o útěku dnes šestaosmdesátiletý muž více než půlstoletí nezmínil ani před svými nejbližšími.

"Teď je ale čas říci pravdu," prohlásil po Dysonově akci Gliński v časopise Mirror. Jeho příběh se až na detaily přesně shoduje sDlouhou cestou. Z gulagu utekl v únoru 1941 se šesti muži, ti se k němu ale připojili až ve chvíli, kdy viděli, jak se snaží nenápadně podhrabat pod plotem. "Řekl jsem jim, že půjdeme dvacet hodin denně, jestli s tím souhlasí. Jestli se jim to nelíbí, mohou si sednout a čekat na Rusy." Skupinka se skládala z Američana zatčeného při stavbě moskevského metra, ukrajinského vraha, jugoslávského majitele kavárny a tří polských vojáků. Během cesty se k nim připojila polská dívka, která utekla z jiného sovětského lágru. Dívka a tři polští vojáci pak zemřeli postupně v poušti a v Himálaji. Z vysněné Indie se pak Gliński dostal do Británie, vstoupil do tamních polských legií, účastnil se vylodění v Normandii, kde byl zraněn střepinou ze šrapnelu. Po válce se v Británii oženil a až do důchodu tu pomáhal stavět dálnice.

Tahle verze příběhu byla známá už v době, kdy se k látce dostal režisér Peter Weir (Společnost mrtvých básníků, Piknik na Hanging Rock). Ten ovšem k celé historii sibiřského útěku přistoupil velmi volně. Velký důraz například v duchu hollywoodské tradice klade na onu polskou dívku, která tu v podání herečky Saoirse Ronanové představuje křehké pouto mezi unavenými a vystresovanými poutníky. V Rawiczově knize jí přitom patří pár stránek a v Glińského vzpomínkách vystupuje jako nemocná dívka, která už krátce po jejich setkání zemře na nožní gangrénu. Mnohem podstatnější nesrovnalostí je nicméně scéna, v níž Weir nechá uprchlíky při překročení hranic Sovětského svazu s ohromením zírat na mongolskou ceduli s rudou hvězdou a Stalinovým portrétem. Přitom skuteční poutníci museli samozřejmě vědět, že v Mongolsku vládnou stalinisté, kopírující sovětský režim už od 20. let.

Režisér Weir bral jinak natáčení hodně zodpovědně. Při přípravách se setkal s několika pamětníky včetně syna kalkatského přidělence Ruperta Mayna a poradce mu dělal již rovněž zmíněný cestovatel Cyril Delafosse-Guiramand. Svými radami mu přispěla i historička Anne Applebaumová, autorka publikace Gulag: dějiny, za kterou dostala v roce 2004 Pulitzerovu cenu. Ambicí filmu ovšem nebylo dokázat, jak se celá událost ve skutečnosti stala, má být spíš metaforou obecného boje člověka o přežití v kritických podmínkách. A právě tento boj je vůbec největší záhadou spojenou s Dlouhou cestou.

Bez jídla a vody

Jak mohl někdo na počátku 40. let ujít bez jakéhokoli vybavení šest tisíc kilometrů v těch nejotřesnějších podmínkách a dlouhé měsíce přežívat jen díky tomu, co našel, a troše vody z bahnitých louží? Jak už bylo řečeno, několik odvážlivců se pokusilo Dlouhoucestu zopakovat. DelafosseGuiramand k tomu potřeboval 15 měsíců, čili ještě víc než Gliński, valnou část trasy navíc absolvoval v sedle koně, v kánoi či v autě. Měl mapu, kvalitní vybavení, jídlo a pití. O ničem takovém se Glińskému ani nesnilo.

Poslední pokus rekonstruovat průběh Dlouhé cesty skončil před pouhými pár měsíci. V listopadu loňského roku dorazila do Kalkaty skupina polských průzkumníků, měla za sebou sedm měsíců putování, které začalo v Jakutsku. "Je nemožné jít skrz poušť Gobi dva týdny bez jakékoli vody. Teploty tu dosahují 55 stupňů a v takových podmínkách umíráte už po dvou třech dnech. Pili jsme tři lahve vody denně, přesto jsme extrémně rychle vykazovali známky dehydratace," napsal na internetové stránky akce Long Walk Expedition její šéf Tomasz Grzywaczewski, novinář a cestovatel, který ji podnikl (opět s pomocí koní a jízdních kol) s dvěma kamarády. Před cestou se kontaktovali přímo s Witoldem Glińským, který jim na mapě ukázal, kudy nejspíš vedla trasa jeho pochodu z let 1941–1942.

Jedním z nejtěžších úseků se nakonec ukázaly průsmyky v Himálaji, které je podle Grzywaczewského prakticky nemožné zdolat bez horolezeckého vybavení. "S Glińským jsme hovořili tři dny, pokládali jsme mu mnoho, mnoho otázek a snažili se zjistit, jestli mluví pravdu. Jeho řeč byla velmi emocionální a bylo zřejmé, že musí být na tomhle příběhu osobně silně zainteresován." Pravdu tak mohou podle Grzywaczewského odhalit jen dokumenty z dosud nepřístupných sovětských archivů, které by dokázaly, že Gliński skutečně z gulagu uprchl.
Zatím se tedy musíme spokojit s tím, co víme. Kniha Dlouhá cesta dál vychází a dál se dobře prodává. Film Útěk ze Sibiře, který nyní vstoupil do českých kin, získal nominaci na Oscara za masky, kritici ho ovšem vesměs považují za nejslabší dílo režiséra Petera Weira. Sławomir Rawicz byl v gulagu, nikdy z něj ale neutekl. Witold Gliński nejspíš zůstane až do své smrti jednou z nejtajemnějších postav novodobé polské historie. A stále se čeká na to, jestli se nějakému dobrodruhovi časem podaří skutečně dojít ze Sibiře až do Indie pěšky.

***

Lukáš Kadeřábek, Moje psychologie, náš tip, 03.05.2011, s. 149

Otřepané pravidlo o tom, že nejsilnější příběhy píše sám život, dokazuje i kniha bývalého důstojníka polské kavalerie Slavomira Rawicze, z níž vychází film Útěk ze Sibiře. Přestože to není snímek vůbec špatný, samotné Rawiczovy memoáry jsou mnohem působivější. Jeho vyprávění o zajetí ruskou tajnou službou, obvinění ze špionáže, krutém transportu do sibiřského gulagu a následném útěku, během nějž se svými společníky překonal 6500 km v nehostinných podmínkách pouští i velehor, je fascinující ukázkou toho, jak silná může lidská vůle a odolnost být. Zvlášť pokud máte cíl a kromě rezignace a smrti není jiné volby než jít stále vpřed.
 
Skrýt celou recenzi