Aron Ralston
127 hodin

Přidat komentář 

Hned pod římsou, na níž stojím, je zaklesnutý kámen velikosti autobusové pneumatiky, pevně vězí v úzkém prostoru mezi stěnami, jen pár desítek centimetrů od hrany. Kdybych na něj mohl stoupnout, čekala by mě hloubka necelých tří metrů, méně než při prvním sestupu. Zavěsil bych se a snadno dopadl na malou hromadu naplavených kamenů na dně kaňonu. Z římsy se rukama a nohama rozpírám mezi stěny, pomalu se sunu vpřed ke kameni. Zády se pevně přitisknu na jižní stranu průrvy, levou nohu ohnu v koleni a chodidlem se opírám co nejpevněji o severní stěnu. Pravou nohou kopnu do kamene, abych zjistil, jak pevně je zaseknutý. Ani se nehne, vypadá to, že mě snadno unese. Opatrně se přesouvám a stoupám na kámen. Drží na místě, ale trochu se pode mnou přece jen zakývá. Přesvědčím se, že nechci z výšky kamene komínovat, klekám si a chytám se za okraj tak, že jsem čelem obrácený zpátky do kaňonu směrem, kterým jsem přišel. Břichem se sunu přes jeho přední stranu, spouštím se a visím na plně natažených rukách, jako kdybych se potřeboval dostat ze střechy domu.
Zatímco se houpu, cítím, jak kámen reaguje na pohyby rukou hledajících nové úchyty, pod kroutivou silou mého těla se trochu viklá a nepříjemně přitom skřípe. Ve zlomku vteřiny je mi jasné, že jsem v pěkných problémech, instinktivně pouštím přetáčející se kámen a dopadám na dokulata omleté kameny pod sebou. Když zvednu hlavu, oblohu mi zastiňuje zezadu nasvícený balvan, který mi padá přímo na hlavu. Nemůžu ustoupit, protože bych spadl z malé římsy. Jedinou nadějí je zachytit padající kámen a co nejvíc uhnout hlavou.
Následující tři vteřiny ubíhají jako v desetinásobně zpomaleném filmu. Čas se nesnesitelně rozpíná, připadám si jako ve snu. Stejně zadržená je i moje reakce. Takže pěkně postupně: Balvan mi připíchne levou ruku k jižní stěně; sleduji náraz a v okamžiku dopadu co nejsilněji škubnu celou levou paží, kámen odskakuje, drtí mi pravou ruku a v zápěstí ji tiskne ke skále, palec míří vzhůru, prsty jsou doširoka rozevřené; balvan se sune o dalších třicet centimetrů níž a táhne s sebou i uvězněnou ruku, na vnější straně mi sdírá kůži z předloktí. Pak všude kolem zavládne ticho.
Chvíli se vůbec nedokážu pohnout, nevěřícně sleduju ruku mizející v neskutečně malé štěrbině mezi spadeným balvanem a stěnou kaňonu. Uběhne ale jen několik vteřin a úvodní šok střídá bolest, kterou bezodkladně reaguje můj nervový systém. Bože můj, má ruka. Příšerně bolí, takřka okamžitě podléhám panice. Křivím obličej a přes zuby cedím ostré „Do prdele!“. Hlava se snaží poručit tělu, „Vytáhni tu ruku ven!“ Třikrát s ní naivně škubnu ve snaze uvolnit ji, ale vůbec se nehne. Vězí pevně pod kamenem.
Přepadá mě děsivá úzkost, mozek mi přestává pracovat. Od zápěstí mi vzhůru paží stoupá spalující bolest, celou ruku mám v jednom ohni. Jako smyslů zbavený řvu, „Do prdele, do prdele, kurva do prdele!“ Zoufalý mozek přichází s pravděpodobně silně apokryfní historkou o matce, která v náhlém adrenalinovém návalu nadzvedne převrácené auto a vysvobodí zpod něj své dítě. Vsadil bych se, že si to někdo vymyslel, ale zrovna teď, kdy se mi v těle naplno rozbíhá příslušná chemická reakce, dobře vím, že je to moje jediná šance. Musím se zkusit vyprostit hrubou silou. Tlačím na velký balvan, zvedám se celým tělem, opírám se do něj levou rukou, pokouším se ho nadlehčit ohnutými koleny. Podsouvám pod sebe nohy, stehny se zapírám do kamene a opakovaně se zvedávám. Z hloubi hrdla vyrážím, „No tak se pohni… pohni se!“ Ale vůbec nic.
***
Balvan, který mi přištípl zápěstí ke skále, tady uvízl dávno před tím, než jsem se tu objevil. A pak nejen že na mě spadne, ale ještě mi uvězní ruku. Něčemu podobnému bych nikdy nevěřil. Je to skoro, jako by tu ten šutr na mě čekal, jako nějaká připravená past. A přitom to měl být docela snadný výlet, prakticky bez rizika, túra, na kterou s velkou rezervou stačím. Nechystal jsem se na zimní výstup na vysokou horu, jen jsem si chtěl užít dovolené. Jak to, že ten balvan neuvolnil někdo, kdo tu byl přede mnou? Určitě musel při cestě kaňonem udělat úplně stejný manévr. To mám vážně tak děsivou smůlu, že se kámen, který tu visí neskutečnou dobu, uvolní přesně ve zlomku vteřiny, když mu v cestě stojí moje ruka? I když mám důkaz, že je to skutečně možné, z hlediska pravděpodobnosti mi to přijde naprosto neuvěřitelné.
No vážně, kdo by něco takového čekal?

© Simon & Schuster, 2010
© Aron Ralston, 2004
Překlad © Jan Sládek
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.