Jan Wallentin
Strindbergova hvězda

Formát:	140 × 210 mm
Vazba:	pevná s přebalem
Počet stran:	416
Vydáno:	7. 12. 2011
ISBN:	9788072179510
EAN:	9788072179510
Překladatel:	Eliška Straková
Původní název:	Strindbergs stjärna

Běžná cena: 378 Kč
Naše cena: 302 Kč

Elektronickou knihu lze zakoupit přes:

NORD KRIMI

Jeden kříž. Jedna hvězda. Už pře sto let čekají odděleně každý ve své temnotě. Spolu tvoří klíč k nejlépe utajené záhadě na světě. Nyní se opět vynořily na světlo a štvanice začíná. Hon, v němž je historik Don Titelman jak lovcem, tak kořistí, aniž by přesně věděl proč. Tuší ale, že v nesprávných rukách by kříž s hvězdou mohly přivodit nepředstavitelnou katastrofu.

Příběh začíná v hluboké důlní šachtě v blízkosti švédského města Falunu, kde sportovní potápěč Erik Hall najde až děsivě dobře zachované mrtvé tělo, které v ruce křečovitě svírá mystický kříž. Když potápěč začne psát o svém nálezu v novinách, ukáže se, že o něj v různých částech světa usiluje řada mocných lidí. Začíná dlouhá a napínavá cesta Evropou až na sever, přes ledově studené moře. Kříž spolu s hvězdou, která k němu nedílně patří, totiž ukazují cestu k temnému tajemství uprostřed ledových ker. Dokážou hlavní hrdinové rozuzlit osud expedice, podniknuté před sto lety?

Strindbergova hvězda je napínavý historický, zároveň detektivní i dobrodružný román s prvky severské mytologie, mysticismu, science fiction i nacistického okultismu.

Ve svém žánru skvělé dílo, podobné románům Dana Browna.

„Chtěl jsem napsat něco, co by bylo až nestoudně zábavné, to byla moje hlavní myšlenka, když jsem s knihou začínal. Psal jsem hodně, když mi bylo kolem dvaceti, ale vždy to na něčem ztroskotalo, a když už jsem čekal patnáct let, řekl jsem si, že teď už se to nebude opakovat a napíšu příběh, který dá vyniknout mojí představivosti.“

Zahraniční nakladatelé rozpoznali potenciál knihy už půl roku před tím, než vyšla ve Švédsku. Za rekordní částku byla prodána mimo jiné do USA, Anglie, Německa, Francie, Itálie, Španělska, Brazílie, Norska, Finska, Dánska, na Island a do Holandska.

***

Jan Wallentin (*1970) se narodil v Linköpingu a v současné době žije ve Stockholmu. Než vyšel jeho debutový román Strindbergova hvězda, pracoval jako novinář a redaktor ve švédské televizi. Obdržel už smlouvu na další knihu, na které začne pracovat poté, co se vrátí z rodičovské dovolené.

Foto (c) Caroline Andersson

***

„První kniha, která se mi dostala do rukou, v níž se opravdu snoubí vlastnosti thrilleru, tedy děj plný mimořádného napětí, s kvalitou hodnotného románu.“
H. J. Balmes, šéfredaktor nakladatelství Fischer

„Mimořádný prodejní potenciál: mysticismus, akční děj, realistické prvky okořeněné parapsychologií a velmi zvláštní hlavní postavy.“
Menu, švédský kulturní časopis

vytisknout

Strindbergova hvězda – kniha plná překvapení

Jediný člověk se stává vodítkem k vyřešení historické hádanky, která ale v konečném důsledku může znamenat katastrofu. Štvanec na útěku, který se dozvídá šokující informace. Dokáže s nimi naložit tak, aby zachránil nejen sebe, ale i svět kolem?

Český knižní trh je v poslední době doslova zavalen knihami severských autorů. Jedna z nich, řadící se do kategorie Nord krimi, vyšla v loňském roce v nakladatelství Jota. Napsal ji bývalý novinář a redaktor Jan Wallentin. Jeho debutový román Strindbergova hvězda byl prodán za rekordní částky do několika zemí světa, například od Itálie, Německa, Holandska, USA či Velké Británie.

Příběh začíná nedaleko švédského města Falunu, kde se odvážný potápěč Eric Hall snaží překonat další ze svých rekordů v potápění do podmořských jeskyní. Tentokrát chce pokořit dívčí duo, které objevilo cestu do zatopené důlní šachty. Místo slávy v této disciplíně ale pozná, jaké to je být médii nejsledovanějším člověkem. V jedné z jeskyní totiž objeví tělo mrtvého muže, které je až podivně zachovalé na to, jak dlouhou dobu zde nejspíš leží. I když je Eric z nálezu šokovaný, nezapomene si odnést z místa nálezu „památku“. Je to artefakt ve tvaru kříže, který mrtvola křečovitě svírá v ruce. O svém nálezu před policií pomlčí, což se vzápětí ukáže jako osudová chyba. Usilovně se snaží spojit s historikem Donem Titelmanem. Ten zprvu odmítá Erica navštívit, když mu ale potápěč nedá pokoj a volá mu neustále dnem i nocí, rozhodne se mu vyhovět. Jenže ve chvíli, kdy přijíždí k jeho domu, je Eric zavražděn. Titelman je obviněn z jeho vraždy. Zároveň je pod pohrůžkou smrti přinucen lidmi z německého zastupitelského úřadu, vedenými mužem jménem Eberlain, najít i zbývající část artefaktu – hvězdu. Ta je nedílnou součástí předchozího nálezu, tedy kříže. Je ovšem ukryta neznámo kde. Spojení hvězdy a kříže může znamenat obrovskou katastrofu. Eberlain a jeho lidé patří mezi ty, které bychom mohli velmi lehce zařadit do skupiny vyznavačů německého okultismu.

Tím se rozbíhá kolotoč plný napětí a akce, ve kterém se při čtení této knihy ocitnete.

Budete si chvílemi připadat jako na centrifuze – jednou nahoru, podruhé dolů. I tak by se totiž dal jednoduše charakterizovat Walletinův román. Čímž se zároveň potvrzuje pravidlo, že co se líbí jednomu, druhému tak skvělé již připadat nemusí…

V některých částech je příběh mimořádně skvěle podaný. Strhující děj vás posadí do křesla a nenechá odtrhnout oči od stránek. Jenže v dalším momentě jako když utne. Jakoby autor ztratil myšlenku a nevěděl, jak dál… Začnou se střídat nudné fráze s až příliš detailními popisy míst, kde se Titelman ocitá. A to včetně například sáhodlouhé historie památek, která snad bude zajímat milovníky dějepisu, ale už v menší míře čtenáře, kteří touží po uchvacujícím a komplikovaném pátrání. Celou dobu neustále očekáváte nějaký převrat v ději. Ten ale zřejmě nepřijde, na což přijdete po přibližně dvou těchto „výpadcích“. Poté vás ale opět čeká úžasné dobrodružství.

Pokud bylo autorovým záměrem nechat čtenáře na chvíli vydechnout, pak se domnívám, že se mu tento záměr nepovedl. Možná by bylo vhodnější omezit ony nezáživné, například několikastránkové popisy nějakého zapadlého hradu, na minimum a věnovat se spíše ději, který umí Wallentin skvěle podat. Z jakékoliv akce, a to se jich v knize vyskytuje poměrně dost, budete nadšeni. Stejně tak i z vykreslení psychologického pohledu hlavních hrdinů. Například zcela zářně dokázal autor přiblížit čtenáři postavu Dona Titelmana, který je zároveň i částečným vypravěčem příběhu. A právě zde mě velmi zaujalo líčení pocitů a toku myšlenek tohoto historika, který je silně závislý na všech možných lécích. Na něm se autor dokonale „vyřádil“ a zároveň tak ukázal své mimořádné schopnosti vykreslit duši člověka vytaženého z pohodlí domova do neznámých končin, obklopeného hrůzou nacistického okultismu.

Strindbergova hvězda je složitý román, který nelze zcela jednoznačně zařadit do kategorie „obyčejných“ detektivek, i když by se tak z počátku možná trochu jevil. Je určen pro náročné čtenáře, kteří se nespokojí s jednoduchou zápletkou a stále očekávají další, složitější překvapení. A třeba i trochu science-fiction. Tento žánr tu totiž hraje velmi důležitou roli, i když bych řekla, že až příliš nedůvěryhodnou. Ovšem záleží na výkladu. Pokud jste milovníky Foxe Muldera, pak budete uneseni a připomenete si i jeho příhody a úsilí najít pravdu, která „je někde venku“. Například se jedná o závěrečnou scénu v knize, která jakoby v určité chvíli z oka vypadla z celovečerního snímku Akta X.

Jste-li ale naopak milovníky historie a neméně slavného Indiana Jonese, pak si připomenete i jeho postavu ve chvíli, kdy se Don Titelman brodí kanalizačním systémem v horlivém nadšení objevit neznámý artefakt v hrobech ukrytých hluboko pod městem – vzpomínáte? A stejně jako „Indy“, i on má po boku ženu, které věří, ale jež skrývá mnohá tajemství, která ho mohou ohrozit…

A pokud vám k tomu všemu nebude vadit začlenění fašistického tyranství a nacistického nadšení z okultismu, pak jste našli knihu určenou právě vám!

Klubknihomolů.cz, 30.1.2012
Skrýt celou recenzi

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář

Pro možnost přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Erik se zastavil.

Když se jeho nohy přestaly pohybovat, pochopil, že to tam opravdu musí končit. Podíval se na měřič, který ukazoval nepochopitelných dvě stě dvanáct metrů hloubky. Skoro padesát metrů hlouběji než Dykedivers a dokázal to bez něčí pomoci.

Zkřehlými prsty vytáhl sprej a roztřeseně nastříkal nový nápis: „E-H, 212 metrů“. Poté se chvíli zamyslel a pak k tomu připsal „ad extremum“. Skvělý výraz, který jednou zahlédl v televizi. Ad extremum – do krajnosti, pokud to správně přeložili.

Nakonec udělal ještě několik snímků podvodním foťákem. Tentokrát s neoprenovou kuklou na hlavě, chlad nic jiného nedovoloval. Když se na obrázek podíval na displeji foťáku, všiml se, že má z nedostatku kyslíku pořádně červené oči. Naposled nechal světlo čelovky přejet po stěnách tunelu. Bylo tam něco...

O krok se přiblížil.

Znovu kužel světla na zrezivělém kovu. Ještě jedny dveře? Měl by se opravdu vrátit.

Ano, byly to další železné dveře, stejná zástrčka jako na vnitřní straně. Stejná... křída?

NÁSTRÖNDU

Těžký vzduch mu proudil do plic. Náströndu?

Co je na zrezivělém kovu napsáno, to už pro něj nebylo důležité, protože už se rozhodl, teď se...

Lehce do dveří strčil.

Ty hned povolily a se skřípěním pantů se otevřely dokořán.

Když Erik opět získal kontrolu nad svým dechem, odvážil se nakonec pohnout dopředu a nakouknout dovnitř. Hned za dveřmi se svažovaly dolů příkré schody.

Deset minut navíc.

Nastavil čas na svých potápěčských hodinkách a vydal se na cestu. Schody měly tvar ostré spirály, která ho vedla čím dál hlouběji a na konci ústila do – jak bychom to nazvali? Do krypty? Nebo ne, do velké jeskyně. Ano, byla to velká přírodní jeskyně, minimálně dvacet metrů vysoká.

Seshora tekla voda, pomalu odkapávala a padala do přeplněného bazénku. Uprostřed bazénku vystupoval z vody kámen a na něm leželo něco, co připomínalo pytel. Vzduch byl těžký jako hutná hlína a zápach horší než kdy předtím.

Jenom se rychle porozhlédnout a také udělat pár fotek.

Snažil se pohybovat, jak nejtišeji to šlo, ale kroky po štěrku se v prostoru hory stejně rozléhaly. Zastavil se, aby se trochu uklidnil a poslouchal padající kapky. Světlem čelovky přejížděl po stěnách. Napravo se celou cestu až ke stropu jeskyně třpytila měděná žíla. A nalevo?

Erik sebou trhl, když spatřil něco, co připomínalo obloukový otvor. Když ale přišel blíž a přejel rukavicí přes tvrdý povrch hory, došlo mu, že se nechal ošálit hrou stínů. Naposledy posvítil směrem doleva, aby potom..., ale tam něco je!

Stejné roztřesené čáry křídou – avšak tentokrát si dal pisatel práci a napsal víc než jedno jediné slovo.

Erik se roztřesenými řádky stěží prokousal. Vytáhl foťák, zmáčkl blesk a s nedůvěrou se podíval na displej.

Na zpáteční cestě ke schodům ho napadlo, že by si možná mohl ze srdce hory odnést nějaký suvenýr. Možná něco z toho pytle, který stál opodál na kameni v jeskynním bazénku...? Potom pocítil chlad, jak se brodil po pás hlubokou vodou. Když se konečně k pytli dostal, všiml si, že je pokrytý něčím, co vypadá jako plesnivá síť.

Erik si sundal rukavice, aby to mohl lépe uchopit.

Slizká změť provlhlých šedých a černých šňůr. Pokusil se je zvednout a při tom uviděl, že je v nich zapletený nějaký předmět. Možná se tam zachytilo nářadí. Uchopil rukojeť z bíle se třpytícího kovu. Jenomže rukojeť nešla uvolnit, vypadalo to, že je připevněná. Zašmátral ještě výš podél hladkého povrchu a narazil na dva, ne, tři uvázané provazy.

Erik vytáhl titanový nůž a čepelí uřezal první provaz. Ozvalo se křupnutí. Křupnutí? Byl provaz tak starý, že zkameněl?

Pustil se do druhého provazu a provedl ještě jeden řez. Další křupnutí a najednou se celý pytel začal hýbat. Navzdory chladu pocítil Erik vlnu horečnatého tepla. Uřízl třetí provaz a všiml si, jak vydechl.

Poté co se rukojeť uvolnila, nejprve se mu zdálo, že připomíná neobvykle velký klíč. Když ale blikotavé světlo čelovky přejelo podél předmětu, uviděl, že se ve skutečnosti jedná o nějaký druh kříže tvořený svislým a příčným břevnem, ale nad příčným břevnem bylo ještě bílé očko, které se ve tmě třpytilo a mělo oválný tvar smyčky.

Erik se holou rukou vrhl na změť šňůr a pokusil se je odsunout, aby se dostal k obsahu pytle. Vypadalo to, že jsou šňůry přišité, takže nashromáždil pořádný chumel a zatáhl. Příliš pozdě si uvědomil, že se do toho opřel zbytečně moc. Jak zabral, strhl na sebe celý pytel a nejistě klopýtal pár kroků dozadu, než se pod jeho tíhou svalil.

Hlava zmizela pod ledovou vodou bazénku. Když se konečně vyhrabal a posadil se, spatřil ve světle čelovky pokřivený obličej. Kůže tenká jako papír byla napnutá kolem zírajících ženských očí a v čele nad kořenem nosu zela díra velikosti mince.

Pod vodou nahmatal ty tři uříznuté kousky. Neodřízl uvázané lano, ale prsty té ženy. Instinktivně ucouvl, ale její hlava ho následovala, jako kdyby to byla hadrová panenka. Ještě jednou zatáhl a při tom mu došlo, že šňůry, které drží, jsou dlouhé vlasy mrtvoly.

Když se omylem nadechl nosem, i přes okolní zápach jasně ucítil pach těla. Žena byla cítit krví a železem a sluncem vyhřátou dřevěnou stěnou chléva. Byl to pach, který Erik ihned rozpoznal. Byla cítit falunskou červení.

© Jan Wallentin, 2010
Translation © Eliška Straková, 2011
© nakladatelství jota, s.r.o., 2011