Archie Brown
Vzestup a pád komunismu

VZESTUP A PÁD KOMUNISMU

Internetový politologický časopis e-Polis, 7. 3. 2011

Publikace Archieho Browna podává hutný přehled vývoje politického hnutí, jež se tragickým způsobem podílelo na utváření dějin 20. století. Od analýzy zrodu myšlenky komunismu se autor dostává k ruské revoluci a k prvním rokům bolševického zřízení v Sovětském svazu. Brown zaznamenává Trockého předpověď vzniku diktátorského režimu. Stalinova policie pak skutečně jen v letech 1937–38 pozavírala téměř 1,7 milionu lidí a nejméně 818 000 jich popravila.

Čtenář se dozví často fascinující podrobnosti o nástupu komunistických režimů v dalších zemích, a to nejen evropských. Zachycen je jejich další vývoj a nechybí samozřejmě ani kapitola věnovaná Pražskému jaru.

Závěrečná část knihy se podrobně zabývá koncem sovětského systému, jak byl připravován za zavřenými dveřmi Kremlu, a následným zhroucením komunistické vlády v mnoha vazalských státech i nezamýšlenými důsledky tohoto vývoje, například sjednocením Německa. Z hluboké analýzy příčin pádu komunismu vyvstává otázka: Co z ideologie komunismu přežívá dodnes?

***

Za vším hledejte Gorbačova

Erik TABERY, Respekt, 27. 6. 2011, s. 64
 

Stačilo málo a komunismus mohl v Sovětském svazu a možná i v jeho satelitech přežívat dodnes. Unikátní shoda okolností, štěstí a především vůle jednoho muže však změnily svět. I to je jedna z mnoha zajímavých interpretací v knize britského historika Archieho Browna Vzestup a pád komunismu.

Pro ložní prádlo 

Na českém knižním trhu se objevila řada dobrých knih na toto téma, ať už jde o Komunismus Richarda Pipese, Útěk od praporů Karla Durmana či Soudruzi Roberta Service. Výjimečnost Brownovy knihy spočívá v tom, že pokrývá celou historii komunismu – od ideových předchůdců (například J. Wycliffa, J. Balla či T. Mora) až po současnost – a sleduje přijetí této ideologie ve všech koutech planety. Čtenář se dostane nejen do Sovětského svazu, Číny či Československa, ale může sledovat i reakce v západních zemích, kde se komunismu nikdy nedařilo.

Brownova práce je ze všech jmenovaných knih nejobsáhlejší, čítá 904 stran. Přitom ani na chvíli nenudí. Vypráví se tu poutavě, autor faktické a všeobecné informace výborně kombinuje s detaily, jež vybudí představivost a odhalí i "lidský" rozměr komunistické éry. Příkladem je zmínka o československém prezidentovi Novotném, který sehrál důležitou roli při politických procesech v padesátých letech – mimo jiné pomohl na popraviště Vladimíru Clementisovi. Brown tu dokládá, že jakmile se mu to podařilo, vyrazil spolu s manželkou do jeho bytu pro Clementisův čajový servis a ložní prádlo, jež si dříve při přátelské návštěvě vyhlédli.

A když už se pohybujeme na území české historie, možná mnohé překvapí, že Brown dochází na základě studia archivů k závěrům, že Československo mělo po roce 1945 možnost volby. "Není pravděpodobné, že by Sovětský svaz zemi koncem 40. let minulého století vojensky obsadil, kdyby čeští politici, včetně českých komunistů, odolali politickému a psychologickému nátlaku Moskvy, aby vytvořili režim sovětského typu." Sovětský svaz byl totiž po válce vyčerpán a bál se dalšího nejistého konfliktu.

Jak už bylo řečeno, Brown sleduje i reakce západních společností na komunismus. Například ve Velké Británii byly ještě na začátku 20. století životní podmínky dělníků tak hrozivé, že by se zdálo, že právě tam komunismus najde živnou půdu. Dlouholetá demokratická tradice ale evidentně pronikla do krve většině britské společnosti. Třeba v roce 1933 vedli britští komunisté kampaň proti kapitalistickým státům, protože se v nich prý nedostává svobody. Vrcholný orgán britských odborů na to však zareagoval obhajobou: "Stát zatím nemá pravomoc střílet občany bez soudu. Lidé také nemizí v rukách tajné policie a ani kritika vlády není považována za zločin… Instituce svobodného občanství a existence demokratických organizací představují naši nejsilnější obranu."

Zato v kontinentální Evropě se demokracie kvůli utopickému snu pošlapávala snadněji. Zejména v 30. letech pomáhala šíření komunistických idejí hrozba nacismu či občanská válka ve Španělsku. Svět ignoroval varování v podobě soudních procesů, cenzury či absence lidských práv. Mnozí chtěli věřit ideální představě komunistického ráje. Brown popisuje velmi důkladně příběhy lidí, kteří se nechali oklamat, a vysvětluje proč. Stejně tak ale vypisuje počty obětí a způsob perzekuce v Sovětském svazu, která neměla do toho času obdoby. Dalšímu rozšíření komunismu pochopitelně pomohla druhá světová válka, po níž sovětská vojska zůstala v Evropě. Nebýt této síly, komunismus by jen těžko zapouštěl kořeny. Stalin se ovšem rozhodl uzmout si svou válečnou kořist a získal celou východní Evropu. Jediná komunistická země, která se rozhodla pro jistou nezávislost na Moskvě, byla Jugoslávie. Brown tu popisuje různé podoby nátlaku, jež Stalin zkoušel, mimo jiné i pokusy o vraždu Tita.

Zmeškaný konec
Z knihy je patrné (dokládá to i rozhovor na str. 109), že Archie Brown má dvě srdeční témata – jedním je rok 1968 v Československu a druhým Michail Gorbačov. Obojí totiž spolu souvisí – podle britského historika Gorbačov v mnohém navázal na pražské jaro. Poutavě popisuje, jak Gorbačov brzy po převzetí moci poznává, že Sovětský svaz nemůže přežít, pokud nepřistoupí k ekonomickým reformám. Ty se však nemohou podařit, pokud je nedoprovodí i reformy politické. Díky konstelaci vnitřní, ale i vnější (americkým prezidentem byl R. Reagan, s nímž si Gorbačov rozuměl) mohl spustit proces, který záhy nabyl překvapivou rychlost. Už v polovině osmdesátých let Gorbačov představitelům satelitních států oznámil, že nebude zasahovat do jejich vládnutí, a to ani vojensky, pokud by došlo k převratu. Komunisté z východní Evropy byli jeho slovy tak překvapeni, že jim je musel zopakovat.

Důvěrná informace se o pár let později stává veřejnou. Gorbačov 28. června 1988 na 19. všesvazové konferenci strany prohlásil: "V této situaci patří prosazování sociálního řádu, způsobu života nebo politiky zvenčí — a to jakýmikoli prostředky, vůbec nemluvě o vojenských prostředcích — do nebezpečného arzenálu minulosti." To samé zopakoval i v prosinci téhož roku v OSN. Brown připomíná, že tato pasáž projevu překvapivě zapadla, protože veškerá pozornost se věnovala tomu, že Gorbačov oznámil omezení počtu vojáků v Evropě. Studená válka tedy skončila, ale tisk si toho nevšiml.

V letech 1988 a 1989 demokratizační cesta v Sovětském svazu v mnohém předběhla i satelitní země. V létě 1989 například časopis Novyj mir přemýšlel o vydání do té doby zakázaného Solženicyna. Ideologové strany to zpochybnili, ovšem jen do chvíle, kdy přímo Gorbačov řekl, že rozhodnutí záleží jen na svazu spisovatelů. A podobně to bylo s politickými reformami. Lidé si v roce 1989 mohli poprvé volit své poslance. Systém sice byl stále nepluralitní, ale šlo o zásadní průlom. Poslanci například otevřeně debatovali o politické situaci, složení vlády a dalších nutných reformách a jejich jednání v přímém přenosu sledovala televize. Nakonec se sice vysílání přerušilo a vysílaly se jen sestřihy, nikoli však z důvodu cenzury. Přenos však sledovalo kolem sto milionů lidí, což vedlo k poklesu pracovního nasazení.

Všechno mohlo být jinak
Jakmile se ukázalo, že Sovětský svaz se zaobírá výhradně sám sebou a odmítá zasahovat jinde, začal se komunismus hroutit i ve východní Evropě. Nikoli sám o sobě, jak zdůrazňuje Brown – v případě Československa například díky Chartě 77, která dokázala po listopadových událostech 1989 převzít iniciativu. Brown také v závěru vyvrací teorie, že nebyla jiná cesta než pád komunismu. Kdyby se Gorbačov vědomě nerozhodl systém politicky reformovat, mohl pomocí represí přežívat dodnes. Tím spíše, že později radikálně stoupla cena ruských surovin, jako je plyn, čímž by režim získal pro své udržení finanční prostředky.

***

Komunismus na Oxfordu?

RECENZE MĚSÍCE

Titulek jako obvykle přehání. Na Oxfordské univerzitě se komunismus nekoná, tam se »jen« vyučuje. Podobně jako na pařížské Sorbonně, či americkém Harvardu. To jen u nás se příslušné katedry krátce po převratu pro jistotu rozehnaly.

Což o to, fakt, že se na západních špičkových univerzitách po celá desetiletí připravovaly generace tzv. sovětologů, či znalců dalších odstínů (v praxi aplikovaného) komunismu, to u nás dříve znal i mnohý poučenější laik; málokdo však měl možnost si prostudovat příslušné univerzitní politologické učebnice věnované komunistickému učení. To je minulost. V polovině loňského roku totiž ve výborném českém překladu Ondřeje Svatoně vyšla v nakladatelství JOTA klíčová publikace britského politologa a historika Archibalda (Archie) Hawortha Browna Vzestup a pád komunismu, a ta potřebné srovnání v zásadě umožňuje.
Kdyby bylo třeba jen jednou větou objemnou 900stránkovou publikaci charakterizovat, tak slovy, že jde o srovnávací rozbor jednotlivých podob komunistického hnutí (lhostejno, zda ve vládnoucí či nevládní podobě), a to z hlediska geografického a časového. Srovnání zahrnuje především Evropu, kde komunistické hnutí mělo hodně odstínů – nejen bývalý Sovětský svaz a socialistické země, ale i země západní Evropy, a věnuje se též Asii a zámoří obecně.
Autor se vyhnul obvyklému úskalí nudné popisnosti. Těžiště práce proto spočívá zejména v obecnějších úvahách a závěrech, opřených o studium stovek pramenů a konzultace jak se spoustou vedoucích činitelů komunistických stran, tak disidentů z jednotlivých zemí zhruba od sedmdesátých let do současnosti. Průkazná argumentace je opřena o vyhodnocení řady sociologických a statistických údajů (například o složení členů komunistických stran třeba podle toho, zda jde o »starousedlíky« v dané zemi či o přistěhovalce, o přírůstcích či úbytcích stranické základny v závislosti na fázi hospodářského cyklu apod.), případně o podrobné studium dnes již většinou odtajněných archivů.
Kdo by snad od knihy očekával dobový konjunkturalismus, tedy buď glorifikaci či naopak zatracení komunismu (a především knih této provenience je na dnešním trhu zjevný nadbytek, především ve výprodejích), bude nutně zklamán. Archie Brown, letos čtyřiasedmdesátiletý, ne náhodou je emeritním profesorem politologie a ředitelem Centra pro ruská a východo-evropská studia při St. Antony College a hostujícícím profesorem na Yaleské univerzitě (dále na Kolumbijské, Texaské a Co-nnecticutské). Dvacet let je členem Britské akademie a čestným zahraničním členem Americké akademie věd a umění. Do těchto pozic se dostal nepochybně díky serióznosti a korektnosti svých četných publikací a přednášek. V pozadí jeho nesporné odborné autority je jím zvolená metoda celoživotního zkoumání »kauzy komunismus«, kterou lze mít za přísně vědeckou a na hony vzdálenou jak apologetizaci, tak primitivnímu hanobení.
Archie Brown si vymezil vždy dvě ve třech oblastech (politický, ekonomický a ideologický systém), tj. celkem šest definičních
charakteristik pro systém, který pak lze označit jako komunistický.
Jsou to: 1. monopol moci komunistické strany, neboli vedoucí úloha strany; 2. demokratický centralismus (závaznost rozhodnutí vyšších orgánů pro všechny orgány nižší); 3. nekapitalistické (tj. nesoukromé, společenské) vlastnictví (většiny) výrobních prostředků a s tím nutně spojené 4. (vědomé) příkazové řízení ekonomiky na rozdíl od (samovolné) hry tržních sil (prosím nepřehlédnout v této souvislosti satirický fejeton Jana Kellera »Co si přejí trhy« v příloze Salon, Právo 29. prosince 2011); 5. záměr vybudovat komunismus jako finální stádium vývoje dané společnosti jako legitimizující cíl pro nutnost uplatňovat vedoucí úlohu strany, a konečně 6. charakteristika - existence mezinárodního (komunistického) hnutí a pocit sounáležitosti s ním (poznámky v závorce J. Š.).
Pokud si autor tímto způsobem vymezil definiční charakteristiky pro uznání toho, zda konkrétní systém v dané zemi a čase je či není komunistický, pak mu nečiní potíže obhajitelně odpovědět na řadu dodnes velmi aktuálních a kontroverzních otázek, třeba: Jak a proč se komunisté dostali k moci?; Jak se v řadě případů dokázali udržet u moci tak dlouho?; Co způsobilo rozklad, či dokonce zhroucení komunistických systémů? a na spoustu otázek dalších.
A. Brown především obšírně a detailně popisuje, proč právě »…komunismus reprezentuje daleko úspěšnější a déle trvající hnutí, než jakým se stal kterýkoli
jeho totalitní nebo autoritářský soupeř« (s. 17). Aby tohoto cíle dosáhl, téma náležitě strukturoval. Kniha má proto celkem 30 kapitol rozdělených do pěti částí: První oddíl (Počátky a rozvoj) se systematicky zabývá historií komunismu jako ideového směru počínaje utopisty až do začátku 2. světové války, a to včetně analýzy meziválečného antagonismu mezi evropskými komunisty a sociálními demokraty (v našich poměrech s dozvuky až dodnes, viz třeba opakované spory o aktuálnost tzv. bohumínského usnesení), kdy volba časového úseku byla dána existencí reálného komunismu v jedné zemi – tehdejším SSSR. Druhý oddíl (Vzestup komunismu)
pokrývá relativně krátký úsek zhruba půldruha desetiletí mezi vypuknutím války a úmrtím J. V. Stalina, tedy dobu, kdy se komunismus rozšířil nejen na evropském teritoriu, ale také do Asie. Pro českého čtenáře bude pohled zvenčí speciálně na vývoj v tehdejší ČSR mezi roky 1945-1948 jistě v mnohém překvapující. Třetí část (Život bez Stalina) pojednává o následujícím zhruba čtvrtstoletí plném protikladných trendů v komunistickém hnutí: na jedné straně expanze především v Asii, zčásti i na americkém kontinentě (Kuba), nicméně bez zavedení byť v jediné africké zemi (snad s výjimkou Etiopie), ale na straně druhé nástup reforem v tehdejším Maďarsku či Československu, a to nehledě na fundamentální ideologický konflikt v podobě sporu sovětských a čínských komunistů. Autor, byť více historik a politolog než makroekonom, však samozřejmě nemohl přehlédnout narůstající ochablost výkonnosti zejména sovětské ekonomiky v éře tzv. Brežněvovy stagnace, a s tím spojené devastující dopady prakticky do všech oblastí doma i v zahraničí.
Čtvrtá část (Pluralizační tlaky) je sice stránkově nejkratší, v pouhých třech kapitolách se věnuje »polské výzvě« v podobě Wojtyly, Walesy a Solidarity, dále čínským hospodářským reformám za Teng Siao-pchinga, jakož i čistě technologickým výzvám Západu s jejich alternativním spotřebním sociálním státem, ale pro pochopení nastávající agónie většiny (evropských) komunistických režimů je to část klíčová. Ani dnes na levici nepanuje zrovna idylická shoda v názoru, že právě v osmdesátých letech především evropská podoba komunismu již ztratila historický dynamismus - v roce 1983 již tempo růstu HDP v tehdejších západních zemích včetně USA poprvé meziročně bylo vyšší než v tzv. socialistickém bloku, a odstup v ekonomické úrovni se začal znovu zvětšovat. Systém se plošně dostával do krize, nehledě na děsivé excesy kambodžské podoby komunismu, navazující na neméně tragickou etapu čínské kulturní revoluce probírané v předchozí části.
Autor se tak nutně dostává k detailnímu popisu a »Interpretaci
pádu komunismu«, kterým je věnována pátá část knihy: Logicky začíná u Gorbačovem iniciované (a nezvládnuté) perestrojky, aby vyústila v závěrečné tři stěžejní kapitoly, kde se A. Brown pokusil odpovědět na tři související otázky: Proč komunismus přežíval tak dlouho; Co způsobilo zhroucení komunismu; Co zbylo z komunismu? Omezený rozsah recence neumožňuje ani ve stručnosti parafrázovat autorovy závěry: nebylo by to ani vůči němu poctivé, protože riziko opomenutí některého z jeho argumentů je nepřehlédnutelné. Co je ale možné říci zcela otevřeně, že závěrečná část knihy rozhodně nepůsobí dojmem nekrologu.
Byť se v knize mluví hlavně o minulosti, není to »dějepis komunismu« ani náhodou. Jde o knihu tak čerstvou, tak aktuální, že místy až mrazí. Rozhodně by neměla chybět v knihovně lidí s kritickým myšlením, a nemusí jít zrovna o funkcionáře, poslance či členy obecních zastupitelstev. Jak známo, ten, kdo dobře porozuměl minulosti, má jedinečnou šanci se dobře orientovat v přítomnosti a být připraven na budoucnost.
Ještě zcela osobní poznámku: Řadu let jezdím lovit ryby do Norska. Ne vždy nás počasí pustí na moře. Proto i letos jsem si pro případ rizika nucené pauzy vzal s sebou knihu – tentokrát zmiňovaného Browna. Prvních zhruba sto stránek jsem přečetl sice už cestou autobusem, ale teprve až když v půli září dorazily k Hitře zbytky hurikánu, ničící koncem srpna východní pobřeží USA, a na jinak vzrušující rybolov v ty dny kvůli vlnobití nebylo ani pomyšlení, přečetl jsem zbývajících skoro osm set stran (včetně stopadesáti stránek poznámek) prakticky jedním dechem. A to jsem si do té doby myslel, že o moderních dějinách už toho vím dost…

Haló noviny, autor: Jaroslav ŠULC
 
Skrýt celou recenzi