Anna Reidová
Leningrad

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Dalším vynálezem Lesnické akademie byl „kvasnicový extrakt“, vyráběný z kvasících pilin břízy. Byl distribuován do závodních jídelen a kantýn v tabulkové formě, přidáním horké vody z extraktu vznikalo něco, čemu se říkalo „kvasnicová polévka“.

Klíčovým prvkem osudu každého během obležení, základní formou, na níž závisel život každého jedince, byl přídělový systém. Za války jej používaly všechny bojující strany a všude jej podkopávaly korupce, šmelinaření na černém trhu a podvody. Ale v obleženém Leningradu byly jeho vady ohromující. Bylo to dáno nejen extrémními válečnými podmínkami, ale také brutalitou a nekompetentností sovětského režimu jako takového. A následky byly také ohromující. Všude jinde by špatné plánování a neschopné vedení znamenalo jen nepříjemné hladovění; málo jednotvárného jídla. Ale v Leningradu to znamenalo nespočetné množství mrtvých.

V Sovětském svazu jídlo vždycky sloužilo jako prostředek donucování nebo odměňování, v extrémních případech pak jako prostředek eliminace neužitečných a uchovávání užitečných. Jak to Lenin jasně vyjádřil během hladomoru uprostřed občanské války v roce 1921 na Všeruské konferenci o výživě:

Není to jen záležitost správné distribuce (potravin); distribuce musí být považována za metodu, instrument, prostředek zvyšování produkce. Státní podpora ve formě potravin musí být poskytována jen těm dělníkům, kteří jsou nezbytně nutní k nárůstu produktivity práce. A distribuce potravin musí být využívána jako politický nástroj, tudíž používána k redukci počtu těch, kdo nejsou bezpodmínečně potřební, a podpory a podněcováni těch, kdo jsou.

Základní princip, jenž vyjadřoval slogan „Kdo nepracuje, ať nejí“, byl ozkoušen v prvních sovětských pracovních táborech na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Vězni zde byli rozdělení do tří kategorií: na ty, kteří se hodí k těžké práci, na ty, již se hodí k lehké práci, a na invalidy. První skupina dostávala 800 gramů chleba na den, druhá 500 gramů na hlavu a den a třetí 400 gramů. Jak se dalo čekat, ti nejsilnější, relativně dobře živení, si zdraví dokázali udržet; ti nejslabší, kteří dostávali oproti první skupině přesně poloviční dávku, slábli dál a umírali. Systém, jenž byl navržen tak, aby byly tábory soběstačné (s neúspěšným výsledkem), byl poté okopírován v Gulagu.

Na druhé straně škály sloužilo jídlo jako prostředek rozlišování úrovní v hierarchii strany a institucí. „Uzavřené“ obchody a restaurace byly přístupné pouze výše postaveným straníkům a zaměstnancům vybraných institucí, úrovně v jídelnách a kantýnách na pracovištích byly odstupňovány mnohem jemněji než v jakékoliv nejsebestřednější bance na Wall Streetu. Válečný dopisovatel Vasilij Grossman ve svém epickém životopisném románu Život a osud popisuje šest rozdílných menu, která byla podávána ve Fyzikálním institutu moskevské Akademie věd:

Jedno jídlo bylo pro doktory věd, další pro výzkumné pracovníky, další pro výzkumné asistenty, další pro laboratorní asistenty, jiné pro techniky a ještě jiné pro pomocný personál. Nejdivočejší vášně vzbuzoval rozdíl mezi menu prvních dvou nejvyšších skupin, lišilo se jen v dezertech – v prvním případě to byl kompot, ve druhé rosol z prášku.

Jiný novinář, britský komunista jménem John Gibbons, za války pracoval pro Moskevský rozhlas. Během zimy 1941–1942, kdy nedostatek potravin představoval v Sovětské svazu akutní problém, se nedokázal smířit se skutečností, že jeho oběd v jídelně rozhlasu sestával ze suchého chleba a čaje bez cukru, zatímco jeho šéf, který s ním sdílel stejnou kancelář, dostával šunku s vejci. Přestože to Gibbons akceptoval jako součást systému a „bezpochyby to bylo docela v pořádku“, bylo pro něj nicméně „zatraceně nepříjemné cítit šunku s vejci. A o to více, že se šéf domníval, že je to docela normální a nikdy mi nenabídl ani kousíček šunky“.

Leningradský přídělový systém fungoval podobně jako ten v Gulagu. Ač byl přídělový systém navenek vysvětlován tak, že má poskytovat každému podle jeho potřeb, v praxi směřoval k zachovávání (jen) těch, kdo byli životně důležití pro obranu města, tedy vojáků a průmyslových dělníků, a administrativní síly, staré lidi, nezaměstnané a děti odsuzoval ke smrti. Když byl v polovině července přídělový systém zaveden, počáteční příděly byly stejně vysoké jako v Moskvě – bohatě dostačujících 800 gramů chleba pro manuálně pracující, 600 gramů pro administrativní pracovníky a 400 gramů pro děti a nepracující, plus odpovídající množství masa, špeku, obilnin a makaronů a cukru. Udivující je, že městský sovět nezredukoval příděly až do 2. září, což bylo téměř čtrnáct dní poté, co byla přerušena přímá železniční trať s Moskvou. Na Pavlovovo naléhání po dalších deseti dnech následovala první redukce, na 500 gramů chleba pro manuálně pracující, 300 gramů pro zaměstnané v kancelářích, 250 gramů pro závislé osoby a 300 gramů pro děti. Aby se toto snížení přídělů vyrovnalo, byly současně zvýšeny dávky tuku a cukru, což ze zpětného pohledu představovalo obrovskou chybu. „Když se ohlédneme zpět,“ později připustil Pavlov, „můžeme říct, že příděly tuku – naprosto jasně – a cukru, neměly být v září zvýšeny. Přibližně 2500 tun cukru a 600 tun tuku, množství, které bylo vyčerpáno v září a říjnu… by bylo v prosinci nesmírně cenné“. Ale v té době, dodal, „si nikdo nedokázal představit, že by město zůstalo odříznuto tak dlouho“.

Po konečném snížení na nejmenší množství, ke kterému došlo 20. listopadu, spadly příděly na 250 gramů chleba na den pro 34 procent civilního obyvatelstva, klasifikovaného jako manuálně pracující, a 125 gramů (tři tenké krajíčky) pro všechny ostatní, plus směšné množství masa a špeku. Pro nejnižší kategorii to představovalo ekvivalent 460 kalorií na den, což je méně než čtvrtina ze 2000 až 2500 kalorií na den, jež potřebuje průměrný dospělý k tomu, aby si udržel svoji hmotnost. Ale i těchto 460 kalorií představovalo pouze oficiální údaj. Ve skutečnosti byl chléb značně nastavován „plniči“, maso zmizelo a byly dny, kdy nebyly příděly distribuovány vůbec. Dnešní odborníci na výživu, kteří využívají ty, již přežili blokádu, ke studiu dlouhodobých efektů dětské podvýživy, odhadují, pokud vezmeme v úvahu složení „plničů“, že reálné číslo se blíží 300 kaloriím na den. Pokud by k prvnímu snížení přídělů z 11. září došlo o šest dní dříve, Pavlov později přiznal, mohlo být ušetřeno téměř 4000 tun mouky a vůbec nemuselo dojít k poslednímu snížení přídělů.

Příděly byly také smrtelné kvůli své kvalitě, zejména se to týkalo starších dětí a adolescentů. Děti pod dvanáct let spadaly do jedné kategorie, tedy jedenáctileté dítě nedostávalo více než nemluvně. Od dvanácti do čtrnácti byly děti klasifikovány jako „závislé osoby“, dokonce i když pracovaly a i navzdory tomu, že jejich rychle se vyvíjející tělo potřebovalo více jídla než dospělé. Děti, které měly dvanácté narozeniny mezi dvěma sníženími dávek 12. září a 1. října, zjistily, že ve skutečnosti se jejich příděl chleba ještě snížil, ze 300 gramů na den na 250 gramů. Klasifikace, Pavlov přiznal, byla „nezdůvodněná“, ale „za této situace nebylo možné živit je lépe“. Podobně nefér byly klasifikovány nepracující matky jako „závislé osoby“, přestože na ně padala celá fyzická tíha stání ve frontách na chleba, shánění a dopravování paliva a vody. Jakmile byl někdo „závislou osobou“, dostával také menší příděly nepotravinových potřeb, například jen jednu krabičku sirek, ve srovnání se dvěma, jež dostával dělník. Přezdívka pro majitele přídělových lístků pro závislé osoby zněla smertnik od slova smerť, „smrt“.

Přesouvání dávek od produktivně pracujících k nepracujícím bylo zakázáno, existovalo nařízení, které zakazovalo dělníkům odnášet domů jídlo rodinám.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.