Evan Wright
Generation Kill

„Válka je jen pokračování politiky jinými prostředky“ citát připisovaný Carlu Philippu Gotfriedu Von Clausewitz.
V Iráku jsou dva druhy lidí. Ti co jsou dobří a ti co jsou mrtví.“z dopisu seržanta A
V diskusích o blízkovýchodní politice a americké úloze v ní občas probleskne názor, že jedna z hlavní chyb americké administrativy bylo nepokračování v útocích směrem do Iráku během
osvobozování Kuvajtu v létech 1990 – 91. Nikdy nepotvrzené zprávy o zbraních hromadného ničení by nemusely být manipulovány, David Kelly (britský zbraňový specialista který spáchal sebevraždu - byl obviňován ze lživých informací o iráckém vojenském arzenálu) by pravděpodobně žil a historie Iráku by se možná vyvíjela méně dramaticky. Po úspěšném osvobození Kuvajtu totiž dostal Saddám Husajn a mezinárodní diplomacie dvanáctiletý oddechový čas, který následně vzplanul do konfliktu v němž válčil – jen s mírnou nadsázkou řečeno – Irák proti zbytku světa. Kdo jsou kluci z americké námořní pěchoty nesoucí na svých kolech a botách do Iráku „americký sen, svobodu a demokracii“?

„Jsou to muži, či spíše chlapci, kteří „výraz motherfucker (zkurvysyn) používají jako výraz pro láskyplné uznání. Pro některé z nich je ten nejtvrdší raper Tupac velký americký vlastenec a texty jeho písní jsou známější, než projevy prezidenta Abrahama Lincolna. Jsou mezi nimi i takoví tvrdí hoši, kteří se modlí k Buddhovi a dokážou citovat z orientálních učení, nebo ti, kdo svět chápou podle pouček z televizních pořadů Oprah Winfreyové nebo filmů propagujících bojové umění kung-fu. Další byli dříve členy pouličních gangů, jiní věřícími křesťany a poměrně velký počet z nich měl před vstupem do Sboru námořní pěchoty každodenní zkušenosti s drogami a alkoholem.“

Wright se musel maximálně přizpůsobit vojenským poměrům, od pobytu v protichemickém obleku, přes odevzdání mobilního telefonu až po takové maličkosti, jakou je symbolické nepojídání těch potravin z vojenských dávek, které „nosí smůlu“. Text nepodléhá politické hyperkorektnosti, jež tradičně v USA dosahuje až bizarních rozměrů. Klidně napíše, že o černé kávě mluví mariňáci jako o „šťávě z negrů“ prostě proto, že se tak u jednotky skutečně mluví. Kniha je literaturou faktu a zmíněný citát je bezesporu faktem. Je to stejné, jako když čeští policisté mluví o na Mostecku či Ostravsku „cigoších“ a nikoli o „romských nepřizpůsobivých spoluobčanech“ jak se posléze objeví v hlášení. Se stejnou strohou upřímností popisuje autor chaotická rozhodnutí velení. „Jsou určité zákonitosti, které platí i ve víru válečného dění. Jakmile se nějaká jednotka usadí někde na noc a dokončí hloubení okopů na spaní, určitě dojde k mírné změně postavení a jsou nuceni kopat znovu. Jestliže dostane družstvo rozkaz , že musí být připraveno k přesunu do pěti minut, zcela jistě budou čekat na místě po několik hodin. Naopak platí, že mají-li zůstat na místě po tři hodiny, tak vzápětí obdrží rozkaz vyrazit během dvou minut.“
Pořekadlo, které si autor těchto řádku odnesl z dvouleté prezenční služby u armády ČSSR – totiž, že armáda je organizovaný bordel –  evidentně pasuje nejen na jednotky bývalé Varšavské smlouvy. V ostrém iráckém konfliktu se k tomu přidává nasazování vojáků coby živých terčů mající na sebe vylákat střelbu či zcela nekompetentní rozhodování nejméně jednoho z velitelů (kapitán „Amerika“, který se podle popisu chování zdá být duševně nemocný). Wright poodhaluje některé taktické a strategické manévry a píše v podstatě bez příkras. Odhaluje nedostatečnou výzbroj v akci, zatímco se v klidu zázemí vyvíjejí právě pro jednotky v předních liniích čím dál sofistikovanější zbraně. V textu je přiznáno používání od 2. světové války hojně kritizované a dnes už zakázané kazetové munice. Jediným nápadně nepravděpodobným bodem je počet mrtvých vojáků z „jeho“ jednotky. V podstatě se tam takřka nevyskytují. Vytknout by se dalo snad jen nevysvětlení některých zkratek, neboť jejich slovníček v úvodu neobsahuje všechny.

Z vojáckých diskusí občas s probleskne filosoficky světonázorová perla dokazující, že nejde o elitu národa, ale obyčejné kluky, jací žijí kdekoli kolem nás. „Když vidím, jak tady lidé žijou, tak je mi z toho na blití,“ tvrdí seržant Antonio Espera. „No co, žijou jako Mexičani v Mexiku,“ shrnuje to desátník Gabriel Garza. „Spojený státy by měly obsadit všechny tyhle země tady i v Africe, nastolit v nich americkou vládu a vybudovat zadarmo celou infrastrukturu – komplet i s McDonaldy, Starbucksy a MTV – a potom to všechno předat místním obyvatelům. Jestli máme zabít sto tisíc lidí, abychom zachránili dalších dvacet milionů, to se přece vyplatí. Sakra, dyť vláda Spojených států dělá po celé stovky let totéž – zabíjela indiány, používala černé otroky, vykořisťovala imigranty na vybudování systému, kterej je dnes dobrej pro všechny. Jakže tomu říká bílej muž? Manifest Osudu?

„Iráčani mají krátkou paměť, stejně jako americká veřejnost. Hned jak přestanou oslavovat, že se zbavili Saddáma, a my jim utnem to šílený chichotání a jásání, tak si uvědomí, že do nich nikdo nebude futrovat jen tak pro nic za nic prachy. – žádný auťáky nebo barevný televize pro všechny se konat nebudou – tak se okamžitě postaví proti nám,“ uvažuje jeden z mariňáků. Kniha vyšla v USA v roce 2008 a jak se zdá, že předpověď neznámého mariňáckého hlasu ze tmy pomalu začíná dostávat konkrétní obrysy.

Evan Wright se coby novinář dostal k příslušníkům průzkumného praporu amerických mariňáků a spolu s nimi prodělal invazi do Iráu. Není ani vycvičený voják, ani hrdý Američan přesvědčený, že demokracii je potřeba vyvážet do světa třeba i na hlavních děl či pod křídly nepilotovaných Predátorů. Americký voják není v knize popisován jako ultranacionalista hrdý na „spokojené státy“ tak, že má symbolicky vyvedenou vlaku s pruhy a hvězdami i na záchodovém prkýnku a vytetovanou na zadnici. Není ani totálně zmanipulovaný stroj na zabíjení, jak by ho rádi viděli míroví aktivisté. Wrightova kniha je velmi, VELMI! povedený pokus o OBJEKTIVNÍ líčení válečných událostí. Možná, že mariňákům trochu nadržuje, ale kdo z nás by to nedělal. Je potřeba si uvědomit, že popisuje život s kluky, kteří stříleli na ty, kdož stříleli na něj. My si Kill Generation přečteme. On si ji odžil a přežil bez zranění. Nejde ani o historickou literaturu faktu, ani o klasickou military literaturu. Přesto se dá doporučit milovníkům obojího. Dějovost knihy si dramatickým spádem nezadá s detektivkou bez ohledu na množství faktografických údajů. Není se co divit, že kniha získala prestižní ocenění National Marine Award. Ale že Wrightovu otevřenost ocení i Marine Corps Heritage Foundation (Nadace tradic Sporu námořní pěchoty USA) – to přece jen trochu překvapí. Kill Generation je autobiografickou knihou člověka, který válku v Iráku nevybojoval, ale chtěl ji vidět.

blog.respekt.cz, 14. 6. 2010, autor: Topi Pigula

 
Skrýt celou recenzi