Stephen E. Ambrose
Bratrstvo neohrožených

Kniha z˙pera autora Stephena E. Ambroseho Bratrstvo neohrožených nás zavádí do prostředí pluku 101. vzdušné výsadkové divize z˙Normandie až do Hitlerova Orlího hnízda. Vypráví o pozoruhodné rotě armády USA, sleduje kromě historických událostí hlavně vztahy mezi příslušníky roty. Podle slavné literární předlohy byl natočen stejnojmenný seriál v˙produkci Stevena Spielberga a Toma Hankse.Vydalo nakladatelství JOTA.

Chtěli jsme ten odznak s˙křídly - Tábor Toccoa, červenec-prosinec/1942

Armády Spojených států pocházeli z různého společenského prostředí a z různých koutů země. Byli to farmáři a horníci, lidé z hor a synové dalekého Jihu. Někteří byli zoufale chudí, jiní pocházeli ze střední třídy. Jeden z nich studoval na Harvardu, jeden na univerzitě v Yale, několik na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Pouze jediný byl již předtím vojákem z povolání a pouze několik jich bylo v záloze. Většinou to byli všechno obyčejní lidé.

Setkali se poprvé v létě roku 1942, Členové roty E 506. parašutistického pluku 101. vzdušné výsadkové divize kdy v Evropě již tři roky zuřila válka, a koncem roku 1944 byli již elitní rotou výsadkové lehké pěchoty. Časného rána Dne D, při své první bojové akci, se rota zmocnila německé baterie čtyř děl ráže 105 mm namířených dolů na Utah Beach. Rota vedla útok na Carentan, bojovala v Holandsku, bránila pozice u Bastogne, vedla protiútok v˙bitvě v Ardenách, bojovala v Porýní a obsadila Hitlerovo Orlí hnízdo v Berchtesgadenu. Utrpěla téměř sto padesát procent ztrát. Na vrcholu svých sil, v Holandsku v říjnu 1944 a v˙Ardenách v led nu 1945, to byla nejlepší rota na světě.

Když bylo po všem, rota byla rozpuštěna a muži se vrátili domů.
Každý ze sto čtyřiceti mužů a sedmi důstojníků, kteří tvořili původní rotu, přišel do tábora Toccoa v Georgii, kde vznikla, odjinud, ale všichni měli něco společného. Byli mladí, narodili se po první světové válce, všichni byli běloši, neboť Armáda Spojených států v době druhé světové války byla rasově segregovaná, a až na tři výjimky byli všichni svobodní. Hodně jich na střední škole sportovalo nebo to byli lovci.

Byli mimořádní, pokud jde o žebříček hodnot. Nejdůležitější pro ně byl hmotný blahobyt, autorita a příslušnost k elitní jednotce. Byli to idealisté toužící splynout v jedinou skupinu, jež by bojovala za svou věc, v kolektiv, s nímž by se mohli ztotožnit, k němuž by náleželi, jenž by jim mohl být rodinou. Podle vlastních slov se dobrovolně přihlásili k˙výsadkářům z touhy po dobrodružství, po cti a také kvůli padesáti dolarům, o něž výsadkáři dostávali měsíčně více (u důstojníků to činilo sto dolarů). Především však vstoupili do této jednotky ze dvou hlavních, osobních důvodů. Za prvé, jak to vyjádřil Robert Rader, "převládla v nich touha být lepší než ostatní". Podle Richarda Winter se každý z nich dospěl svou vlastní cestou k poznání, že čas v armádě stráví lépe poctivým úsilím než fňukáním a výmluvami ve výcvikovém táboře.

Armádu chápali jako pozitivní, poučnou zkušenost a výzvu.

Za druhé věděli, že půjdou do války, a neměli zájem, aby v˙boji stanuli po boku mužů, kteří by byli nedostatečně vycvičeni a nedostatečně motivováni. Pro to pokud si měli zvolit mezi osudem výsadkáře, jenž stojí vždy v první útočné linii, a osudem obyčejného pěšáka, který se nemůže spolehnout na nikoho kolem sebe, došli k názoru, že být pěšákem obnáší větší riziko. Až se začne střílet ostrými, chtěli stát po boku někoho, ke komu by mohli vzhlížet s úctou a nikoli s despektem.

Většina z nich byla obětí ekonomické krize třicátých let. Mnozí vyrůstali v hladu, s děravými botami a v otrhaných šatech, neměli na auto a často ani na rádio. Jejich studium přerušila buď krize nebo válka.

"Přes všechny tyto nesnáze jsem však svou zemi nesmírně miloval a dodnes miluji," prohlásil o čtyřicet osm let později Harry Welsh. Přesto že si mohli na svůj úděl oprávněně stěžovat, nezanevřeli ani na svůj osud, ani na svou zemi.

Díky krizi oplývali mnoha užitečnými vlastnostmi. Byli samostatní, zvyklí na tvrdou dřinu a byli zvyklí po slouchat. Sport a lov jim také dopomohl k sebevědomí a k tomu, že znali vlastní cenu.

Věděli, že je čeká obrovské nebezpečí. Věděli, že budou muset ze sebe vydat ještě více, než kolik se od nich žádá. Původně neměli v žádném případě v úmyslu obětovat roky svého mládí válce, kterou ani sami nezačali. Raději by byli házeli baseballovým míčkem než granáty, raději by byli stříleli z˙malorážky na mís to z M-1. Jelikož se však do sta li do války, rozhodli se zhostit svého poslání v armádě se ctí.

O výsadkových silách toho věděli jen tolik, že jsou to nové jednotky a skládají se výhradně z dobrovolníků. Bylo jim řečeno, že je čeká náročnější tělesný výcvik, než s jakým se dosud mohli setkat, výcvik, jaký by nebyla schopna vydržet žádná jiná armádní jednotka, ale to právě tyto mladé hrdiny lákalo. Očekávali, že po skončení výcviku budou silnější a odolnější než předtím a že jej budou absolvovat spolu s muži, po jejichž boku potom půjdou do boje.

"Krize byla pryč," vzpomíná na ono léto roku 1942 Carwood Lipton, "a na mne čekal nový život, jenž mne měl od základu změnit." Stejně jako i všechny ostatní.

Topzine.cz, 31. 7. 2010, str. 1, autor: Redakce Topzine.cz, oblast: Internet - společnost a životní styl

BRATRSTVO NEOHROŽENÝCH - RECENZE 

„Naučili jsme se, že hrdinství je způsob, jak přijít o život, a co hůře, jak nesplnit svůj úkol,“ říká v knize jeden z těch, kdož byli součástí roty E 506. pluku 101 vzdušné výsadkové divize. Ta se stala skutečnou a následně i filmovou legendou.
Knih o druhé světové válce jsou tisíce. Od specializovaných publikací věnovaných jednomu typu zbraně po popisy velkých operací. Kniha Stephena E. Ambroze popisuje cestu amerických hochů, jež se během tří let přeměnili na muže, z amerického výcvikového tábora skrz evropská bojiště do okamžiku celkové německé kapitulace. Válečné osudy od Dne D po konec války ukazují střípky mozaiky frontového života v níž chybí hrdinské řeči či filmové hlášky. Na ně ve skutečné válce není čas. Svůj čas tam naopak má strach, panika, organizační zmatky. Ačkoli si vojáci mohli myslet, že jsou v elitní výsadkářské jednotce perfektně připraveni na boj, hned po seskoku zjistili, že ne-li všechno, tak mnohé je jinak. „Vyskakovali z příliš malé výšky z letadel, jež letěla příliš rychle, měli sebou až příliš mnoho výstroje a největší chybou se ukázalo být to, že měli vyskakovat s dosud nevyzkoušeným vybavením.“ To nesvědčí o dokonale připravené akci, nemluvě o tom, že se k seskoku přidali zcela neplánované problémy. Od roztroušení jednotky, jejíž členové se nacházeli v okruhu dvaceti kilometrů, přes nepřesné místo vysazení, až po takové bizarnosti, jako byl seskok těsně za střílející německy protiletadlový kulomet ráže 20 mm. Autor odhaluje drobné pointy hraničící s absurdností doprovázející každou válku. Jeden příklad za všechny: Kongresovou medaili cti měl za bojovou akci v Normandii dostal pouze jeden voják z každé divize bez ohledu na to, zdali se v jedné divizi nezasloužili o podobné vyznamenání vojáci dva či dokonce tři. Jeden a dost. Tady nejde o spravedlnost, ale o počty. Přitom na konci války ti, co přežili, získávali za každou akci, medaili či zranění body, které jim urychlovali odchod do civilu, což je něco, co se po čertech pečlivě počítá. V Normandii nikoho nenapadlo, jak moc se po německé kapitulaci budou medaile hodit. Zato všechny podráždil způsob jejich rozdávání. Své měli i štábní písaři, kteří do skutečné bojové akce zasáhli minimálně a chyběly zdravotníkům zahraňující životy pod přímou palbou. Výsadkáři měli na rozdíl od pěšáků privilegium. Vraceli se ke své jednotce, zatímco pěšáky odveleli tam, kde byli potřeba. I to mělo za následek sehranost týmové práce jednotky a následné celoživotní přátelství většiny přeživších. S. Ambroze prostě popisuje válku očima můžů, kteří ji prožili a přežili. Nijak nezastírá, že i příslušníci roty E okrádali mrtvé (zejména německé armádní pistole, insignie či prsteny byly ceněnými suvenýry) a rabovali civilní objekty. Taková je válka a psychologie v podstatě jakéhokoli vojáka. Rabovalo se, byť bezesporu v menší míře, i v Američany obsazeném Iráku.

Závěr knihy je věnován poválečným osudům těch, kdož se vrátili zpět do USA. Mnozí využili podporu zajišťovanou dodatkem americké ústavy a vystudovali vysokou školu, jiní zůstali vojenskými specialisty. Pocit bratrství a sounáležitosti, jakkoli to zní nadneseně, však u naprosté většiny z nich zůstal.

Pro popírače holokaustu, novonácky a milovníky „bílých pořádků“ je dobré připomenout, že se jedná o literaturu faktu. Filmové zpracování Band of Brothers se drží své knižní předlohy překvapivě přesně. Snad jen návštěva koncentačního tábora je udělaná tak, aby připomínal tábor vyhazovací. Nicméně pro Američany s jejich důrazem na zachování života vojáků i civilistů (Sověti i nacisté své ustupující vojáky často stříleli) musel být zážitek naprosto šokující. Autenticita výpovědí i reálné popisy situací dokáží vtáhnout do děje podobně jako dobře napsaná detektivka. Tím je jasně daná cílová skupina. Na své si přijdou jak milovníci military literatury, tak všichni, které zajímá 2. světová válka. Nejedná se o žádný zásadní vydavatelský počin aspirující na Magnesiu Literu, ale o solidní knížku, která se velmi dobře čte, mnohé osvětluje a i laikovi zasadí život vojáka do kontextu války. Nic víc, nic míň. Ale málo to rozhodně není.
Ambrose E. Stephen: Bratrstvo neohrožených, BRNO: JOTA, 360 stran + 8 stran obrazové přílohy, ISBN 978-80-7217-772-1

Respekt.cz, 6. 9. 2010,  autor: Topi Pigula (pigula.blog.respekt.ihned.cz)

 
Skrýt celou recenzi