Gene Stone
Jak se dožít 100 let

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Úvod

Luigi Cornaro, bohatý benátský šlechtic, se narodil v zámožné rodině kolem roku 1460. Stejně jako jeho vrstevníci v renesanční Itálii vedl Cornaro výstřední život, nosil luxusní hedvábné oděvy dovezené ze zámoří a jedl kdykoli a cokoli se mu zachtělo.

Život aristokrata té doby spočíval z velké části ve vyhledávání rozkoší: sportu, intelektuální zábavy a jídla. Obvyklý denní program se skládal z bohaté snídaně, vyřízení obchodních záležitostí, poledního jídla, návštěvy koňských závodů nebo politické debaty s dóžetem, následovalo další jídlo a po krátkém zdřímnutí býval ples a nákladná večeře.

Bohatí lidé, jako byl Cornaro, konzumovali obvykle čtyři až pět velkých jídel denně. Hostiny byly příležitostí ohromit hosty bohatě prostřenými stoly, které nabízely množství různých chodů a důraz se kladl na exotické a těžko sehnatelné přísady jako byl cukr, (který byl drahý) nebo asparágus (mimo sezónu k dostání pouze mimo Itálii).

Tady je skutečný jídelníček jedné benátské hostiny pořádané v Cornarově době.

RŮŽOVÁ VODA (K OPLÁCHNUTÍ RUKOU)

PEČIVO Z CUKRU A PINIOVÝCH OŘÍŠKŮ

KOLÁČKY Z MANDLÍ A CUKRU

(PODOBÉ MARCIPÁNU)

ASPARAGUS

MALÉ KLOBÁSKY A MASOVÉ KULIČKY

PEČENÁ PERLIČKA S OMÁČKOU

CELÉ TELECÍ HLAVY, POZLACENÉ A POSTŘÍBŘENÉ

KAPOUNI A HOLUBI OBLOŽENÍ KLOBÁSKAMI, ŠUNKOU A KANČÍM MASEM,

PLUS HUSTÉ POLÉVKY

CELÁ PEČENÁ OVCE V KYSELÉ TŘEŠŇOVÉ OMÁČCE

VELKÝ VÝBĚR PEČENÝCH PTÁKŮ – HRDLIČKY, KOROPTVE , BAŽANTI, KŘEPELKY,

PĚNICE – PODÁVANÉ S NÁDIVKOU Z OLIV

KUŘE S CUKREM A RŮŽOVOU VODOU

CELÉ PEČENÉ SELE S MASOVÝM VÝVAREM

PEČENÝ PÁV S OBLOHOU

SLADKÝ PUDINK S ŠALVĚJOVOU PŘÍCHUTÍ

KDOULE VAŘENÉ S CUKREM, SKOŘICÍ, PINIOVÝMI OŘÍŠKY A ARTYČOKY

RŮZNÉ ZAVAŘENINY S CUKREM A MEDEM

DESET RŮZNÝCH DORT A MNOŽSTVÍ KANDOVANÉHO OVOCE

V devadesátých letech patnáctého století, když se blížily Cornarovy čtyřicáté narozeniny (asi deset let předtím než italští aristokraté patnáctého století obvykle umírali), onemocněl. Jeho lékaři ho informovali, že pokud chce přežít, bude muset upravit své stravovací návyky. Většina lidí, kteří dostali podobné rady, je ignorovali, ale on ne. První část svého života žil nestřídmě, tu druhou se rozhodl prožít moudře.

V tehdejší době nebyly znalosti o souvislosti mezi stravou a zdravím moc hluboké, a tak si Cornaro pokusně předepsal dietu, která drasticky omezovala množství jídla. Každý den musel vystačit s dvanácti uncemi pevné stravy a čtrnácti uncemi vína (středověké víno bylo mnohem lehčí než dnešní a bylo v jeho době stejně běžným nápojem jako voda).

Cornarův plán měl skoro okamžité účinky. Jeho zdravotní stav se tak výrazně zlepšil, že svou dietu dodržoval až do věku osmašedesáti let, kdy jeho doktoři v obavě, že jí příliš málo, trvali na tom, aby jedl a pil víc. Souhlasil, ale brzy dostal mírnou horečku, což ho přimělo vrátit se k lehčí stravě a té se držel do konce svého života – do věku 102 let.

Cornaro napsal o svém plánu čtyřsvazkovou knihu, často překládanou jako Rozprava o umírněném životě, v níž vyjádřil svou filozofii, že lidé by s vyšším věkem měli méně jíst. Také rozpracoval své přesvědčení, že v době, kdy je tělo oslabené, je lepší nezatěžovat je trávením, to znamená, že je zdravější vyhýbat se jídlu, než se přecpávat. „Není pochyb,“ napsal, „že pokud by se takto poučený člověk držel mé rady, vyhnul by se v budoucnu všem nemocem, protože vyvážený život odstraňuje příčinu onemocnění.“

Cornaro nejen velice dlouho žil, ale až do doby těsně před smrtí byl zdravý. Jak poznamenal: „Dlouhý život plný nemocí a utrpení je horší než žádný život.“

Po následující staletí jeho knihu četli a diskutovali o ní mnozí spisovatelé a myslitelé, mezi jinými Joseph Addison, Sir William Temple (zaměstnavatel Jonathana Swifta) a filozof Francis Bacon. Ale během staletí vliv knihy slábl a dnes už je jen málo těch, kterým Cornarovo jméno něco říká. Nicméně jeho tajemství – snížení kalorického příjmu – bylo znovu objeveno v jedenadvacátém století jako cesta k dosažení dobrého zdraví a dlouhověkosti (viz str. 18).

Mnoho dalších soudobých tajemství dobrého zdraví má také původ v dávné minulosti, postupně ztratila oblibu a vědci zpochybňovali jejich účinnost. Ale podobně jako v Cornarově případě se často ukázalo, že jsou překvapivě efektivní.

Možná jste také odmítali povídačky o tom, že rybí maso je důležité pro náš mozek – ale mnoho studií z poslední doby prokázalo, že určité oleje z tučných ryb (jako jsou například makrely nebo sardinky) hrají důležitou roli při vývoji a fungování mozku. Konzumace ryb se spojuje i s pomalejším zhoršováním stavu starých pacientů a s mnoha dalšími blahodárnými účinky.

Po staletí se říkalo, že brusinkový džus může vyléčit infekci močového měchýře. Vědci z lékařské školy Harvard Medical School nedávno potvrdili, že brusinkový džus skutečně ničí bakterie na stěnách močového měchýře. Podobně může platit, že když jíte jedno jablko denně, opravdu nebudete potřebovat lékaře; údaje z Irské univerzity v Ulsteru ukazují, že vysoký obsah některých chemických látek obsažených v jablku pomáhá při ničení rakovinných buněk v tlustém střevě. Kromě toho výzkumníci na Cornellově univerzitě zjistili, že u zvířat jablka pomáhají v prevenci rakoviny prsu.

Když už mluvíme o zvířatech, často se říká, že chování domácích mazlíčků je dobré pro zdraví a pohodu. Nové důkazy to potvrzují: například majitelé psů trpí nemocemi méně než lidé, kteří psa nemají. „Ukázalo se, že už jen pouhé hlazení zvířete vyvolá okamžité uvolnění a snižuje tak krevní tlak,“ tvrdí Alan Beck, ScD, ředitel Centra pro výzkum vztahů mezi zvířaty a lidmi na veterinární škole Purdue University School of Veterinary Medicine.

Po tisíce let používali lékaři pijavice při pouštění krve; tato praxe byla přerušena až koncem devatenáctého století. Nedávné výzkumy však ukazují, že pijavice mohou pomáhat v léčbě mnoha příznaků, včetně osteoartritidy (zánětu kostních kloubů). I včelí žihadla znovu získala popularitu jako prostředek, který tlumí symptomy roztroušené sklerózy. A pokud máte proleženiny, jeden z nejlepších způsobů léčby je stejný jako byl v roce 1250. Jsou to červi, kteří konzumují odumřelou tkáň z otevřených ran a odstraňují bakterie tak, že vylučují roztok podobný čpavku.

Ve středověku bohatí pacienti často pili roztok se zlatým práškem (aurum potabile neboli „pitné zlato“), aby se zmírnily příznaky nemoci. Potom na stovky let upadl tento kov v nemilost, ale koncem minulého století výzkumy dokázaly, že malé množství tekutého zlata dokáže posílit imunitní systém a že je obzvlášť užitčný u pacientů trpících revmatickou artritidou. Podle vědců z Centra pro výzkum artritidy v Kanadě, „Terapie zlatem snižovala úroveň závažnosti artritidy u pacientů, kteří špatně reagovali na metotrexát, běžný lék používaný při léčbě této nemoci.“

xxx

Lidové léčebné metody uvedené výše nemají vyvolat dojem, že všechny lidové recepty předávané z generace na generaci matkami, porodními bábami, vědci nebo kýmkoli jiným jsou vždycky správné a užitečné. U spousty z nich to neplatí. Některé jsou bláznivé. Například trepanace, vyvrtávání otvorů do lebky s cílem ulevit tlaku, který údajně způsoboval nejrůznější onemocnění, se praktikovala po celém světě více než pět tisíc let. Nefungovalo to. Po celá staletí lidé věřili, že káva brzdí růst; není to tak. Měděné náramky, které měly přinášet úlevu pacientům s artritidou, zřejmě nemají žádné blahodárné účinky. Představa, že dostanete rýmu z pobytu venku za chladného počasí se ukázala jako chybná; skutečné riziko vzniká, když jste uvnitř ve společnosti lidí, kteří na vás vydechují bacily.

O bolehlavu se kdysi soudilo, že je užitečný při tlumení bolesti – ale také způsoboval smrt. Kokain byl považován za skvělý prostředek k bělení zubů i k léčbě závislosti na morfiu; Sigmund Freud prohlásil, že je to výborný povzbuzující prostředek bez jakýchkoli vedlejších účinků, který není návykový.

V jistém období bylo běžné pouštění žilou; věřilo se, že obnovuje rovnováhu tělesných tekutin. Když byl Georgie Washington nemocný, vypustili mu lékaři z těla osmdesát uncí krve, čímž pravděpodobně uspíšili jeho smrt.

V roce 1899 respektovaný Merk Manual doporučil arsenik k léčbě plešatosti. V dnešní době je tento kov s karcinogenními účinky uveden na seznamu toxických látek americké agentury pro ochranu životního prostředí Environmental Protection Agency. Merk Manual také uváděl kávu jako prostředek k úlevě při nespavosti. I jiným nápojů, zejména likérům (které původně vznikaly jako léky na všechno od parazitů až po impotenci), se nesprávně připisovaly léčivé schopnosti. Benediktýnský bylinný likér D.O.M. (Deo Optimo Maximo „Bohu nejlepšímu a nejvyššímu“), vytvořený v roce 1510 ze sedmadvaceti bylin a koření, byl určen k boji s malárií kolem benediktýnského opatství ve Fécamp na severu Francie. Mezi další likéry, dříve považované za léčivé, patří například belgický Elixir d´Anvers (proti bolestem žaludku), řecká mastika (úleva při trávicích potížích) a francouzský likér Vervaine du Velay (pro zvýšení libida).

V osmnáctém a devatenáctém století se hojně objevovaly nechvalně známé přípravky nazývané patentované léky (nebo nostrum), jejich tajné složení znal pouze výrobce, účinky byly pochybné nebo dokonce škodlivé. Tyto výrobky, populární v Evropě i va Spojených státech, slibovaly zázračné vyléčení čehokoli od koliky po rakovinu, včetně s oblibou inzerovaných „ženských potíží“.

Mnoho z těchto přípravků byly neškodné alkoholové roztoky, ale některé z nich obsahovaly nebezpečné opiáty nebo povzbuzující prostředky, jako jsou morfium, opium nebo kokain. Například lajdaným, přípravek na bázi opia, vychvalovaný lékaři jako účinný lék proti bolesti, bylo postrachem nejchudších vrstev ve viktoriánské Anglii. A heroin byl dokonce svého času inzerován firmou Bayer jako lék proti kašli.

Mezi neškodné směsi patřil i „hadí olej“, tento název vymyslel muž jménem Clark Stanley pro mast, kterou namíchal k ošetřování bolavých svalů – ale později se název vžil pro jakoukoli pochybnou medicínu. (Stanley se stal slavným, když na světovém veletrhu v Chicagu roku 1839 při předvádění svého výrobku zabíjel živé chřestýše). Přestože Stanleho hadí olej už se koupit nedá, jiné výrobky, kdysi patřící mezi patentované léky, jsou stále k dostání (i když už neinzerují léčivé účinky): Coca-Cola, Drahoušku Proper, 7UP, Angostura Bitter a tonik.

Dokonce i některé z nedávných léčebných prostředků se neosvědčily. Před pár desetiletími se mělo za to, že chození do solária v zimě pomáhá udržet vysokou hladinu vitamínu D a zabránit sezónním expresím – dokud časopis Lancet Oncology neuveřejnil zprávu, že u osob do věku třiceti let se tím o pětasedmdesát procent zvyšuje riziko onemocnění rakovinou. Na základě toho pak Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny překlasifikovala solária na „nepochybný karcinogen“ spolu s tabákovými výrobky, arzénem a yperitem.

xxx

Která tajemství týkající se zdraví jsou rozumná a která ne? Kdo z nich může mít největší užitek? Jak si můžete zajistit dlouhý a zdravý život? Jak se vyhnete tomu, abyste si museli v práci brát nemocenskou dovolenou?

A jak se prostě můžete úplně vyhnout onemocnění?

Tato kniha nabízí odpovědi na předešlé otázky, protože když budeme vědět, co pomůže nám a lidem okolo nás zůstat zdraví, budeme z toho mít užitek všichni.

I já jsem si byl jistý, že by se mé zdraví mohlo zlepšit. Posledních dvacet let jsem toho coby novinář a nájemný spisovatel napsal o zdraví spoustu. Jako člověk, který se cítí zodpovědný za to, co píše, jsem vyzkoušel skoro všechny tipy, techniky a přípravky, o kterých jsem psal. (Jediná výjimka: elektrokonvulzivní terapie. Lékaři, se kterými jsem dělal rozhovor, mi nabídli jedno ošetření zdarma, ale odmítl jsem).

Díky tomuto přístupu jsem pravděpodobně podstoupil víc testů než jakýkoli jiný relativně zdravý člověk. Dělali mi elektrokardiogramy, 2D a Doppler echokardiogramy, skenovali mi tělo i kosti, podstoupil jsem denzitometrické vyšetření kostí DEXA, testy IgG zjišťující alergii na potraviny. Testovali mi krev na C-reaktivní protein, homocystein, fibrinogen, hladinu inzulínu, lipoprotein Lp(a) a glukózovou toleranci. Brali mi urinární vzorky a vyšetřovali můj lipidový profil; hladinu cholesterolu mi zjišťovali tak často, že výsledky připomínají graf Dow Jonesova indexu. Dělali mi testy na všechny myslitelné alergie (jsem mírně alergický na kočky, některé pyly a plísně). Zkoumali moje svaly, vyšetřovali moje orgány a vylaďovali mé mozkové vlny pomocí jakéhosi aparátu, který mi nasadili na hlavu (místo vysílání vln alfa se můj mozek naladil na místní rádiovou stanici).

Vyzkoušel jsem i nespočetné lázeňské kůry včetně ájurvédské omlazovací péče a spousty postupů New Age, mimo jiné regresi do minulých životů, znovuzrození, krystalovou terapii, ušní svíce a léčbu polarizovaným světlem. Odborníci na feng-šuej mi přeskládali věci v bytě, aby tam lépe proudila energie, a experti na léčbu sezónních depresí mi doma nainstalovali osvětlení na podporu dobré nálady. Vyzkoušel jsem akupunkturu, biofeedback, hypnoterapii, bioenergetiku, Alexandrovu techniku, Rolfing, reiki i reflexologii.

Jelikož jsem v zásadě poslušný, obvykle jsem vyzkoušel všechno, co mi odborníci doporučovali, od cvičení praktikovaného v osmdesátých letech (kardiovaskulární trénink a posilování) po cvičení jedenadvacátého století (intervalový trénink). Dovolil jsem lékařům ve spánkových laboratořích, aby mi na hlavu připevnili elektrody, a v laboratořích pro výzkum vědomí jsem je nechal zkoumat vnitřek svého mozku.

Experimentoval jsem s freudovskou i jungovskou psychoterapií, primální terapii, kognitivní terapii, aromaterapii i EMDR(desenzibilizaci a přepracování pomocí očních pohybů). Mluvil jsem o svém zdraví se senzibily a o zdraví svých domácích mazlíčků se senzibily specializovanými na domácí zvířata. (Jeden z nich vyslovil teorii, že moje kočka v noci kňučí, aby mě varovala, že schodiště v našem bytě je nebezpečné.)

Všemu uvedenému navzdory jsem každoročně nejméně dvakrát onemocněl. Každou zimu přišel okamžik, kdy jsem musel ulehnout se silnými bolestmi v krku, které přešly v dlouhotrvající nachlazení. Potom, buďto koncem jara nebo začátkem podzimu, jsem dostal jiný druh nachlazení, který začal mírným škrábáním v krku, to se přesunulo do hrudníku, pak se mi usadilo v nose a tam setrvávalo jako nezvaný host, který se vám celé dny povaluje na gauči a nemůžete ho dostat z domu.

Nedávno mě napadlo, že jsem bral nesprávné léky. Místo toho, abych se spoléhal výlučně na odborníky, napadlo mě hledat radu u lidí, kteří nejsou závislí na lékařských nebo jakýchkoli jiných expertech, ale nicméně se jim daří udržet si pevné zdraví.

V životě jsem takových lidí poznal spoustu. Zatímco já jsem bojoval s jedním nachlazením za druhým, oni si vesele žili pod ochranou nějakého vlastního tajného receptu, díky němuž byli zdraví, i když já jsem se svíjel, kýchal a smrkal v područí nějakého viru nebo bacilu nebo jiné neidentifikované formy života, která zrovna přišla do styku s mým organismem.

RUCE DOKTORA SEMMELWEISE

Někdy i ty nejlepší poučky týkající se zdraví zůstávají tajemstvím ne proto, že by je jejich zastánci před lidmi tajili, ale proto, že jim nikdo nevěří, jako v případě Ignác Semmelweise.

Semmelweis byl původem Maďar, v roce 1840 se stal lékařem a odešel pracovat na porodní oddělení jedné vídeňské nemocnice. V té době mnoho žen dostávalo po porodu horečku omladnic, v dnešní době vzácnou infekční chorobu, která bývala nejběžnější příčinou mateřské úmrtnosti v Evropě. Kupodivu se horečka omladnic vyskytovala méně často u domácích porodů vedených porodními bábami, než u porodů vedených lékaři v porodnici. Uvádělo se mnoho možných důvodů, ale žádný se nedal prokázat. A potom si Semmelweis, který byl tímto problémem posedlý, uvědomil, že lékaři a studenti medicíny často chodí na porodní sál přímo z pitevny, kde se dotýkali mrtvol. Vyvodil z toho, že úmrtnost by klesla, kdyby si doktoři prostě umývali a desinfikovali ruce před dalším zákrokem nebo porodem.

Nikdo mu nevěřil. V té době nebyl důvod domnívat se, že nečisté ruce by mohly způsobit nemoc – teorie o bacilech ještě neexistovala, natož aby byla prokázána. Semmelweis byl vysmíván, ale ve svém neúspěšném boji za mytí rukou nepolevil, časem zahořkl a nakonec ho manželka a příbuzní umístili do ústavu pro choromyslné. Tam za dva týdny zemřel, údajně na následky bití personálem ústavu.

Dodržování čistoty na porodnickém oddělení a na operačních sálech získalo širokou podporu až koncem 19. století, poté co vědci (zejména francouzský chemik a mikrobiolog Louis Pasteur) vyvinuli teorii o bakteriálních onemocněních. Dnes je Semmelweis považován za průkopníka zdravotnické péče.

Ne že by všechny tajné recepty stály za pozornost – jak jsem už říkal, některé jsou přímo škodlivé a jiné jsou prostě divné. Ale to, co mají všechna tajemství v této knize společné, je fakt, že účinkují na lidi, kteří je propagují, a často mnohem lépe než vědou nabízená řešení. Navzdory staletím pokroku medicíny při záchraně lidských životů nám lékařští odborníci stále ještě nedokážou poradit, jak zůstat zdraví. Běžná rýma je dnes stejně častá jako byla před tisíciletími a nevypadá to, že by byla mírnější než dřív. Tak proč nezkusit hledat řešení u těch, pro které běžná rýma není běžná?

Tomuto jsem se věnoval posledních několik let: najít lidi, kteří nejsou nikdy nemocní, zjistit proč a posoudit, jestli je jejich tajemství použitelné i pro ostatní.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.