Steve L. Lichtag
Tanec modrých andělů

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Velrybí šaman čaruje

…Po snídani jsme naskákali do obou člunů a vyrazili na moře. Doufal jsem, že nám i dnes bude přát štěstí minimálně tak jako včera. Vypluli jsme na člunech, které se jako obvykle plazily rychlostí 200 metrů za hodinu.
Naši posádku tvořil „velitel ponorných člunů a stavitel draků“ Bill, uškvařený Matěj měl na hlavě totální zábal a vypadal jako muslimská žena. Velitelem byl jako vždy Lorenzo. Já jsem byl čtvrtým členem posádky přetíženého „žužu“.
Hasili jsme si to tedy k prvnímu plejtvákovi, který se na obzoru objevil. Pak jsme jako vždy zpomalili, natočili jeho výfuk nebo výskok a plácnutí ocasní ploutve, aby nám během několika vteřin zmizel z očí. Čas letěl rychleji, než si kdokoli z nás přál.
Bylo už poledne, když jsme se dostali do blízkosti tříčlenné rodinky keporkaků. Matěj si dnes zasloužil mít právo prvního vstupu do vody. Potichu sklouznul po bočnici gumáku a zmizel v modré hlubině. Přál jsem mu, aby si po včerejším dni stráveném na spalujícím slunci schladil svou rudou tvář ve vodě. Po několika minutách se vynořil a rukou ukazoval, že mu něco podařilo natočit.
To byla opět velká injekce pro všechny, ale zůstali jsme ještě ve člunu. Nechtěli jsme mu zbytečně „kalit vodu“.
Matěj se nadechl a opět zanořil.
„Ty brďo, Matěj asi skóruje,“ zašeptal jsem potichu a čekali jsme, s čím se vynoří. V duchu jsme počítali. Jedna minuta… minuta třicet… dvě minuty… Matěj nikde.
„Kuchrrňa, Matěji, tak pojeď ven,“ zakňoural nervózně Honza.
Dvě minuty třicet… čtyřicet… padesát… tři minuty… po Matěji ani vidu, ani slechu!
„Pánové, obávám se, že je to jasné. Matěj tam zůstal!“ vyřknul jsem své obavy nahlas.
Najednou se blízko nás roztrhla hladina, jako když z ní vystartuje obrovská raketa.„Oh shit, hold on!“ stačil zařvat Bill a už to všechno lítalo. Gigantický plejtvák letěl nad hladinou a s mohutným dunivým třeskem dopadl do vody. Dvacetimetrový gejzír dokonale simuloval výbuch atomové bomby.
„Týýýýývole, dchrrržte se,“ stačil křiknout Honza. Připadali jsme si jako mravenci na skořápce od buráku.
Za několik vteřin, přesně v místě, kde se Matěj zanořil, vyletěl nad hladinu další obrovský panelák. Byla to samice a vedle ní malý rodinný domek.
„Look, look! It´s baby!“ ječel Lorenzo jako o život.
Vypadalo to, jako by je tam Matěj pod vodou píchl špendlíkem. Zírali jsme na to nepopsatelné divadlo a drželi se gumáku jako klíšťata. Jediný Lorenzo se zmohl na blekotavé: „Ou, Jesus, Matej, Matej, where is Matej?!
“Mně to stále nedocházelo.
Lorenzovi ano. Pokud jeden z těch obrů dopadne na Matěje, máme jednu zpáteční letenku volnou.
Uběhly další dlouhé vteřiny, ale Matěj se stále nevynořil.
„Ou, Jesus Christ, Matej,“ drmolil Lorenzo a přidal plyn směrem k místu, kde samice naposled vyskočila.
Já a Bill jsme se okamžitě začali připravovat na záchrannou misi.
„Rychle, Honzo, podej mi láhev! Musíme dolů, musíme ho najít. Ty vole, to je super průser!“ koktal jsem nervózně.
Bill a já jsme se rychle ponořili. Rentgenovali jsme hlubinu, ale Matěj nikde. Nechtělo se mi věřit, že po dnu trápení na slunci bez vody ukončila nakonec Matějův život velryba.
Lítali jsme pod vodou jako dvě torpéda, ale Matěj jako by se propadl dnem oceánu do Číny.Hledali jsme několik minut. Matějovo tělo nikde. Moře nám ho zkrátka nechtělo vydat.
Bylo nám jasné, že na nádech nikdo pod vodou nevydrží tak dlouho. Možná profesionální freediver nebo lovec perel, to ale Matěj zaručeně nebyl.
Zatímco my s Billem jsme luxovali hlubinu, Lorenzo zoufale kroužil s člunem okolo ve snaze zahlédnout na hladině tělo nebo něco, co by mohlo tělo připomínat.
„Tááám, look!“ křikl Honza na Lorenza.
¨Matějovo tělo se objevilo na hladině nedaleko od člunu. Kupodivu se i hýbalo. Dokonce kopalo ploutvemi, až se dokopalo k Zodiaku. To už jsme byli i my dva s Billem na hladině kousek od pohupujícího se gumáku.
Kopali jsme co nejrychleji k lodi, abychom Matějovi pomohli do člunu.
Pravda, netvářil se zrovna vesele. Překulil se do Zodiaku a zůstal bezvládně ležet na zádech. Na prsou mu visela malá minilahvinka se vzduchem, tzv. spare air, kterou Matěj vycucnul do nuly. Na tu jsme v tom zmatku úplně zapomněli. Proto ten kujón vydržel dole tak dlouho.
„Oh my god! Oh my god! Já jsem to věděl, já jsem to věděl,“ halekal nad ním Lorenzo.
„Ta velryba tě chtěla zabít kvůli tomu malému,“ drmolil pořád dokola.
„Ou, dostal jsem strašnou ránu ocasem,“ úpěl Matěj a na jeho spálené tváři se objevil úsměv.
Velrybí polibek nemohl skončit pro nikoho dobře. Matěj měl to velké štěstí, že ho ocasní ploutev trefila jaksi milosrdně a navíc to byla ploutev mláděte. Strašně mě zajímalo, jestli se mu podařilo něco z toho pekla zaznamenat. Hlavní ale bylo, že setkání s velrybou přežil. Nebyl jsem si jist, jestli je Matěj tak nezničitelný anebo jestli je jeho anděl strážný stejný workoholik a perfekcionista jako Bill. Možná obojí.
Po chvíli se Matěj v Zodiaku posadil, pak se přesunul na své místo, zkontroloval kameru, naplácal si kýbl masti na obličej a nasadil na spálenou hlavu čepici. „ Let´s go. Jdeme hledat dál. Jsem ready,“ řekl klidně.
„Další nárazy beru na sebe, snad to ta velryba prrchežije,“ hihňal se Honza a my s ním.
Řechtali jsme se na celé kolo, zatímco Lorenzo stál a nechápavě kroutil hlavou nad touto bandou magorů.
Když jsme se pomalu dohihňali, Lorenzo zvedl varovně prst a profesorsky pronesl.
„We must be more careful, more careful. It´s very bad, it´s very dangerous,“ lomil rukama. Co se týče nás, tak jako by hrách na stěnu házel. Čím víc byl vážnější, tím víc jsme se smáli. Prostě to jinak nešlo.
Lorenzo se najednou otočil a ukázal před sebe.
„Oh, my god, rowdie group, rowdie group, there!“
„Rowdie group? Lorenzo, what is rowdie group? Co je rowdie group?“ křičeli jsme jeden přes druhého.
„No to přece víte, rowdie group!“ hlas se mu třásl vzrušením.
Nevěděli jsme.
„Rowdie group, to jsou přece samci, co hledají samice. Jezdí strašně rychle, jezdí ve skupině a jsou strašně nebezpeční. Jestli nás trefí, nemáme šanci! Je s námi konec! Jede jich sem šest strašnou rychlostí! Zapomeňte na normální velryby. Zapomeňte na klidné samice s mládětem. Tohle je to nejhorší, co nás tu mohlo potkat!“ křičel Lorenzo a začal hekticky trhat startovací šňůrou motoru.

….

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.