Vladimír Plešinger
Peru pod kůží

"Prošel jsem Peru, abych viděl tolik provincií, kolik jen bylo možno, abych jim porozuměl a zachytil, co bylo v každé z nich. Od této chvíle budu proto bez přehánění nebo vynechání něčeho, co musím říct, vyprávět o tom, co jsem viděl a zažil," napsal španělský conquistador Pedro Cieza de León, ve své Kronice Peru. Slovo od slova by se totéž dalo říci o V. Plešingerovi. Jen s tím rozdílem, že on si zemi nepřišel podmaňovat.
Kniha o 376 stranách představuje "zemi Inků" způsobem, jež definuje samotného autora. Geologa se smyslem pro detail, jenž umí propojit informace vyčtené i viděné a používá své vzdělání i selský rozum k tomu, aby se dopátral, a v tomto případě i představil čtenářům, věci zjevné (turisticky atakované Machu Picchu ), přes méně zjevné (jaký byl jazyk Inků, co jsou to kipu ), i pro českého čtenáře zcela neznámé ( informace o filmové detektivce BAJO LA PIEL, k v níž hlavní roli hrají rituální vraždy páchané ve stylu močické kultury). Autor spojuje informace do souvislostí, které z knihy průměrné publikaci nadprůměrnou.
Jeden příklad za mnoha: vražda zajatého inckého vládce Atahualpy poté co jej conquistasdor Pizzaro nechal zaplatit výkupné je obecně známý fakt. Zlaté předměty nevyčíslitelné hodnoty byly přetaveny do zlatých cihel a prutů, protože pro Španěly mělo zlato zcela jinou hodnotu, než pro Inky. Proč dobyvatelé zničili kulturní i kultovní předměty (jak by se řeklo pomocí běžného klišé) nevyčíslitelné hodnoty? Jednoduše. Potřebovali hodnoty nevyčíslitelné převést vyčíslitelných. "Za necelý půlkilogram zlata se tou dobou ve Španělsku vyplácelo 120 zlatých dukátů, přičemž celoroční plat kvalifikovaného námořníka sloužícího bez přestávky se rovnal padesáti dukátům".
Autor nenahlíží na zemi skrz růžové brýle. Kritické připomínky podává jazykem decentním, nicméně neskrývá, že v zemi se politikaří a výměna šéfů na nejrůznějších politických postech je víceméně běžná. Mnohý z nich chce po sobě nechat nějaký (nesmyslný) pomníček, nebo prostě jen zneužije svého postavení. Příklad prvého je plán jednoho z viceministrů na zboření části městské zástavby z důvodů stavby "inckého" památníku ve městě odkud pochází a kde je ona "místnost výkupného", příkladem druhého budiž místní funkcionáři, kteří si svých domovů protiprávně nechali svést balneologické vody. Nic, co bychom v jiných kulisách neznali od nás. Peru je výrazně větší země a jejich politici mají tedy mnohem větší prostor. "Prezident Garcia si nechal parlamentem schválit nesmírně arogantní doplňky Zákona o lesích a divoké fauně, čímž si stát uvolnil cestu ke kšeftování se ne méně, než čtyřmi sty padesáti tisíci čtverečními kilometry. S územím větším, než mají dohromady Česko a Německo" Část z popisovaných zajímavostí je dokumentována na 150 barevných a množství černobílých fotografiích. Navíc je grafika knihy v úvodu každé kapitoly oživena zajímavými pérovkami z historie incké říše. Vytýkat knize drobné chyby by bylo hnidopišské, protože se jedná o zcela nepodstatné maličkosti. Nebo snad fakt, že jedna a tatáž opice je jednou pojmenována jako uakari šarlatolící ( v textu - správný název) a podruhé jako uakari červenolící (na fotografii) či překlep v rodovém jméně lvíčka zlatého přijde až tak tragický? Drobných chybek je opravdu poskrovnu a bylo by s podivem, kdyby se do tak nahuštěného textu nějaké nevloudily.

Velká část české knižní cestopisné produkce trpí neduhem pouhopouhého popisování dojmů z cest opepřeným nějakým tím údajem opsaným z průvodců. Nová kniha V. Plešingera to této kategorie nespadá, což pro věci znalého čtenáře by nemělo být překvapením. Jeho předchozí Kniha Konga získala v roce 2007 cenu E. E. Kische coby nejlepší dílo literatury faktu a o rok později obsadila první příčku v kategorii Cestopisy 1 místo na Tourmapu. Lidově řečeno, V. Plešinger neusnul na vavřínech. Nakladatelství JOTA přistoupila k Peru pod kůži po grafické stránce méně honosně, takže z hlediska designu knihy zůstává Kniha Konga výrazně exkluzivnější. Jako červená nit se knihou prolíná a v různých místech vykukuje důvod autorova peruánského pobytu - monitoring a využití horkých pramenů. Ale nejde jen o ně. Potěšeni budou jak lidé jdoucí po peruánské klasice, jako je Machu Picchu, kresby na planině Nazca či dvanáctirohý kámen v uličce Hatum Rumiyock, který autor označil za "nejfotografovanější kámen na světě" (má svou fotografii i ve wikipedii), tak hledači neznámého - třeba z geologického pojetí času právě zrozenou vulkanickou kupu západně od Cuzka. Není důležité všechno vědět, ale je důležité, kde všechno najít. Peru pod kůží nabízí obrovské množství zajímavých tipů, přesně tak, jak to formát cestopisu vyžaduje. Kdo chce proniknout ještě více pod kůži popisované země, ten bezesporu uvítá závěrečný výběr z literatury o 62 položkách, z nichž část odkazuje na v češtině vydané tituly. Podobně důležitou úlohu hraje rejstřík na konci knihy umožňující operativně najít potřebné informace. Vše o Peru v knize není. Ale je tam toho dost na to, aby stála za přečtení každému, kdo se do země chystá nebo o ní chce o ní psát. 

Blog.Respekt.cz, 14. 3. 2011, autor: Topi Pigula
Skrýt celou recenzi