Marek Audy
Brány do ztraceného světa
| Formát: | 210 × 304 mm |
| Vazba: | pevná vazba s přebalem |
| Počet stran: | 180 |
| Vydáno: | 30. 10. 2008 |
| ISBN: | 9788072176052 |
| EAN: | 9788072176052 |
| Fotografie: | Marek Audy a další |
Běžná cena: 588 Kč
Naše cena: 470 Kč
Unikátní objevy na stolových horách Venezuely
Když podniknete výšlap na stolovou horu ve Venezuele, nemusí to být v dnešní době ještě nic výjimečného. Když ale na oné „tepui“ najdete vstup do jeskyně, shodou náhod jste jeskyňář a shodou náhod má vaše výprava s sebou vybavení, abyste se mohli dostat dolů, dá se na to říct jedině: štěstí přeje připraveným.
Objevy mohou být dílem náhody, ale nejlepší je vyjít jim naproti, tak jako poctivě chodí Marek Audy při svých cestách do Jižní Ameriky. Spolu s dalšími venezuelskými, českými a slovenskými jeskyňáři tam objevil jeskyně, o kterých v prvních letech třetího tisíciletí ještě svět neměl tušení.
Na stolových horách Roraima a Chimantá byl díky několika výpravám popsán celý unikátní podzemní svět - můžeme ho tak označit díky ohromným prostorám jeskynních systémů a výjimečnosti umístění tohoto křemencového světa. Marek Audy navíc dokázal objevovat i na povrchu stolové hory, v její fauně a floře. Ano - objevovat! Knih o cestování je mnoho, ale „Brány do ztraceného světa" je knihou připraveného cestovatele, který své výpravy dokázal korunovat ve světovém měřítku jedinečným objevem. A jak se dočtete v knize, začalo to přitom tak nevinně...
Dotisk úspěšného titulu vyšel 3. listopadu 2010.
Kniha získala 1. místo na 12. ročníku festivalu filmů, fotografií a knih o cestování GO KAMERA 2009 v kategorii Nejkrásnější cestovatelská kniha.
V létě 2009 byla knize udělena cena Mezinárodního speleologického kongresu za významnou publikaci na téma jeskynní a krasové systémy v letech 2005-09.
OBJEVIL NEJDELŠÍ PÍSKOVCOVOU JESKYNI NA SVĚTĚ
Většinu peněz, které s manželkou vydělají, investují do cestování. Ale nejezdí na pláže nebo lyžovat do Alp. Marek Audy s manželkou Světlanou prozkoumávají jeskyně ve Venezuele. „Ve Venezuele dosud žádné jeskyně nebyly objevené. Správce parku nám nechtěl věřit, že jsme v jedné z nich byli,“ popisuje situaci Audy.
Na první výlet do Venezuely se Audy vydal v roce 2002. Tenkrát ještě nevěděl, že se mu podaří objevit nejdelší pískovcovou jeskyni na světě. Pojmenoval ji Krystalové oči, zmapoval ji, napsal o ní články. „Objevit jeskyni není jen tak, musíte ji prozkoumat a nakreslit, nejenom objevit vchod,“ tvrdí jeskyňář.
Od té doby se do venezuelských jeskyní vypravil ještě čtyřikrát. Zajímají ho ty, které se ukrývají pod stolovými horami. To jsou vyvýšeniny se strmými svahy, sahající v Guayanské vysočině až do výšek kilometru a půl nad zemí.
Po objevu krystalových očí ho kontaktoval venezuelský vědec Charles Brewer. Spolu prozkoumali další obrovskou jeskyni, o které Marek Audy důvěrmě mluví jako o ‚Brewerce'. „Když jsem poprvé viděl její fotku, skoro jsem si ani nevšiml tří...
Zobrazit celou recenzi
Většinu peněz, které s manželkou vydělají, investují do cestování. Ale nejezdí na pláže nebo lyžovat do Alp. Marek Audy s manželkou Světlanou prozkoumávají jeskyně ve Venezuele. „Ve Venezuele dosud žádné jeskyně nebyly objevené. Správce parku nám nechtěl věřit, že jsme v jedné z nich byli,“ popisuje situaci Audy.
Na první výlet do Venezuely se Audy vydal v roce 2002. Tenkrát ještě nevěděl, že se mu podaří objevit nejdelší pískovcovou jeskyni na světě. Pojmenoval ji Krystalové oči, zmapoval ji, napsal o ní články. „Objevit jeskyni není jen tak, musíte ji prozkoumat a nakreslit, nejenom objevit vchod,“ tvrdí jeskyňář.
Od té doby se do venezuelských jeskyní vypravil ještě čtyřikrát. Zajímají ho ty, které se ukrývají pod stolovými horami. To jsou vyvýšeniny se strmými svahy, sahající v Guayanské vysočině až do výšek kilometru a půl nad zemí.
Po objevu krystalových očí ho kontaktoval venezuelský vědec Charles Brewer. Spolu prozkoumali další obrovskou jeskyni, o které Marek Audy důvěrmě mluví jako o ‚Brewerce'. „Když jsem poprvé viděl její fotku, skoro jsem si ani nevšiml tří...
Zobrazit celou recenzi
OBJEVIL NEJDELŠÍ PÍSKOVCOVOU JESKYNI NA SVĚTĚ
Většinu peněz, které s manželkou vydělají, investují do cestování. Ale nejezdí na pláže nebo lyžovat do Alp. Marek Audy s manželkou Světlanou prozkoumávají jeskyně ve Venezuele. „Ve Venezuele dosud žádné jeskyně nebyly objevené. Správce parku nám nechtěl věřit, že jsme v jedné z nich byli,“ popisuje situaci Audy.
Na první výlet do Venezuely se Audy vydal v roce 2002. Tenkrát ještě nevěděl, že se mu podaří objevit nejdelší pískovcovou jeskyni na světě. Pojmenoval ji Krystalové oči, zmapoval ji, napsal o ní články. „Objevit jeskyni není jen tak, musíte ji prozkoumat a nakreslit, nejenom objevit vchod,“ tvrdí jeskyňář.
Od té doby se do venezuelských jeskyní vypravil ještě čtyřikrát. Zajímají ho ty, které se ukrývají pod stolovými horami. To jsou vyvýšeniny se strmými svahy, sahající v Guayanské vysočině až do výšek kilometru a půl nad zemí.
Po objevu krystalových očí ho kontaktoval venezuelský vědec Charles Brewer. Spolu prozkoumali další obrovskou jeskyni, o které Marek Audy důvěrmě mluví jako o ‚Brewerce'. „Když jsem poprvé viděl její fotku, skoro jsem si ani nevšiml tří vrtulníků , kteří v jeskyni přistávaly. Tak je obrovská,“ líčí Audy. Nejdražší na cestách do venezuelského vnitrozemí je paradoxně jedna z nejkratších částí. Let vrtulníkem. „Většinu peněz z celé cesty utratíme za jednu hodinu. Silnice na stolové hory nevedou,“ dodává Audy.
Na cestách zažil také perné chvilky. Jednou jeho skupina utíkala před povodní, která nakonec odřízla jeskyni od zbytku světa na dva dny. „Voda je v jeskynních zrádná, buď musíte vždy po proudu nebo čekat až opadne. Nikdy s ní bojovat,“ radí jeskyňář. Jednou se zpozdil vrtulník se zbytkem výpravy a potravinami. A on měl sebou jenom pár polívek v sáčku. „Nevím, jak bychom tam týden přežívali, kdyby nepřiletěli,“ líčí své zážitky.
A jak se devětatřicetiletý Audy k objevování jeskyní dostal? „Rodiče byli jeskyňáři. Dá se říct, že jsem to zdědil. A navíc Moravský kras mám kousek,“ říká Audy
Venezuela není jediné místo, kam se podíval. Fotil také vznik největší solné jeskyně na světě v Iránu. Tenkrát s geology s Univerzity Karlovy propojili dvě jeskyně v jednu, která získala prvenství ve statistikách . Marka Audyho lákají také africké stolové hory a možné jeskyně pod nimi. „Ale Guinea, kde je jich hodně, není zrovna země vhodná pro turisty,“ myslí si.
Své zážitky a objevy tři roky sepisoval a tento pátek pokřtí svou knihu. Nazval ji Brány do ztraceného světa. Křtít se bude ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních od šestnácti hodin. „Přijede dokonce venezuelský velvyslanec. Trochu mám obavy, abychom se do Eliščiny jeskyně vlezli.“
Blanenský deník, listopad 2008, autor: Petra Havlíková
BRÁNY DO ZTRACENÉHO SVĚTA
Motto: Kdyby Artur Conan Doyle znal Marka Audyho, napsal by další díl Ztraceného světa.
Objevy jeskyní nejsou zas až tak výjimečné, jak by se mohlo na první ppohled zdát. Navíc patří čeští speleologové v oboru mezi světovou špičku, stačí kupříkladu připomenou objev solné Jeskyně tří naháčů v Íránu. Název knihy speleologa a fotografa Marka Audyho jasně odkazuje na Ztracený svět z pera sira A.C.Doyla. Tomu jeho The Lost World (Ztracený svět) vyšel poprvé v roce 1912 a dodnes, v době poznamenané Jurským parkem, se dá číst s nádherným zaujetím. Zatímco hrdinové Ztraceného světa zažívali svá (fiktivní) dobrodružství na vrcholu jedné ze stolových hor, „Audy a jeho parta" prožívali své skutečně objevy uvnitř Roraimy. Ačkoli hlavní síla speleologické publikace je díky fotografu Audymu v obrazové části, nelze opominout část informační (faktografickou). Vysvětlující boxy jsou mimo jiné věnované lelkům jeskynním a jejich schopnosti echolokace, endemické floře, genezi křemencových jeskyní či formám jejich výplní. Už to samo o sobě posouvá knihu, která by mohla být „obyčejným cestopisem" o několik řádů před běžnou cestovatelskou produkci.
Fotografování v jeskyních je samostatná fotografická disciplína nejen kvůli stísněným prostorám značně komplikující dopravu fototechniky, ale zejména pro naprostý nedostatek světla. Dokonalost Audyho podzemních záběrů běžnému čtenáři na první pohled nedojde, protože prostor je nasvětlený tak dokonale, že záběry vypadají naprosto přirozeně. První pocit diváka je, že „na tom nic není". Přičemž jde o běžnému čtenáři velmi skrytou dokonalost. „Zapálením hořčíkového prášku mohu dosáhnout téměř neomezeného světelného výkonu. Tabulka na dávkování magnézia, která se tolik osvědčila v evropských jeskyní je pro vzdálenost čtyřicet metrů. Navíc nedokážu odhadnout, jak daleko je protější svah, 100 nebo 50 metrů? Naštěstí pokračování exponenciální křivky grafu dávkování, který před lety nakreslil a experimentálně odzkoušel můj táta, se dá odhadnout. Po odsypání pětadvaceti gramů na první expozici si uvědomuji další průšvih. Zásoba světelné hořčíkové slože mi vyjde sotva na pár záběrů. Obávám se, že to co v Evropě stačilo na fotoexkurze do jeskyní po celý rok, bude tady „vyboucháno" za první den." Každý kdo fotil v jeskyních, které nebyly nasvícené coby turistická atrakce ví, že dosáhnout „přirozeného" světla je neuvěřitelně problematické. Ale jak vidno, ne nemožné. Občas jsou vtipné souvislosti rozesety v různých částech knihy. Zatímco v předmluvě je řečeno,, že členové výpravy „si nic, žádný křišťál či endemickou rostlinu neodvezli, nic nepoškodili...", tak dále v textu se dočteme, že si vařili polévky z místních rostlin. Jde o naprostou banalitu, protože každý, kdo navštívil Jižní Ameriku ví, že oficiálně se vyvézt nesmí v podstatě nic, ale zničit (ať už v rámci místního hospodaření či třeba těžební činnosti) se mohou desítky hektarů. Navíc samotná expedice měla z vývoje byrokratické situace obavy, neboť stejně tak jako v kterémkoli jiném oboru lidské činnosti, tak i ve vědě, se objevy kradou. Proto si členové expedice svá povolení buď pečlivě chránili, nebo rovnou některá nařízení ignorovali. Žádost, která by musela být zdůvodněná (speleologický výzkum v oblasti, kde se jeskyně nepředpokládaly a už vůbec ne takového rozsahu) by mohlo vést buď k zamítnutí, nebo k „provalení" informace venezuelským jeskyňářům, kteří už by se o objev postarali sami.
Vůbec není divu, že předmluvu ke knize dělal Vladimír Plešinger, jehož Kniha Konga (shodou okolností taky z nakladatelství JOTA) má podobnou úroveň. Brány do Ztraceného světa by si měl přečíst každý, kdo se chystá pustit se psaní vlastního dílka z cest. Jen vzdálené přiblížení se by mělo za následek vylepšení současní knižní cestovatelské produkce. Stačí letmý pohled do kteréhokoliv knihkupectví, aby bylo jasné, že na jedné straně existují výpravné knihy do nichž dali autoři veškeré své znalosti a zkušenosti, nechali je vytisknout na kvalitní papír a ze strany redakce a nakladatelství jim byla věnována vysoká péče. Takových knih je opravdu málo. Na druhé straně jsou na pultech knihkupců publikace vycházející z marketingových plánů, průzkumů trhu a šijí se horkou jehlou, jen aby byly na trhu co nejdříve a generovaly zisk.
Shrnout obsah publikace v jedné větě je v tomto případě jednoduché. Vynikající kniha, jež o několik řádů přesahuje běžnou cestovatelskou produkci a po všech stránkách (grafické, obsahové, redakční i autorské) je vidět vysoká profesionalita zpracování.
Travelfocus, březen 2009, autor: Topí Pigula (autor je šéfredaktorem tohoto geografického magazínu)
OHLAS ČTENÁŘE - Brány do ztraceného světa
Vážení,
velmi se mi líbí Vaše kniha s názvem „Brány do ztraceného světa“, kterou jsem si zakoupil! Je opravdu jedinečná - úchvatné přírodní scenérie aj. Jsem přesvědčen, že by tato kniha měla dostat zvláštní ocenění!!!
Děj románu „Ztracený svět“ od Doyleho se týká stolové hory, zvané Kurupira! Dosud zde nestanula lidská noha, takže se neví, co tam žije! Občas bývá slyšet zvláštní klokotavý řev nějakého dravce (není to, co by současná věda znala)! Krom jiného indiáni z kmene Waiků nakreslili věrně podobu pteronadona, což je neméně zajímavé - vždyť nemají žádné paleontologické znalosti! Jak to mohli dokázat, to by toho pteranodana museli vidět na vlastní oči!!! Moc mně mrzí, že nevím, co tam opravdu žije, to už se studiem literatury o této hoře zabývám mnoho let!
Autor: Jaroslav Resl, 23. 9. 2009, Sedlíšťka, p. Sychrov u Turnova
Skrýt celou recenzi
Většinu peněz, které s manželkou vydělají, investují do cestování. Ale nejezdí na pláže nebo lyžovat do Alp. Marek Audy s manželkou Světlanou prozkoumávají jeskyně ve Venezuele. „Ve Venezuele dosud žádné jeskyně nebyly objevené. Správce parku nám nechtěl věřit, že jsme v jedné z nich byli,“ popisuje situaci Audy.
Na první výlet do Venezuely se Audy vydal v roce 2002. Tenkrát ještě nevěděl, že se mu podaří objevit nejdelší pískovcovou jeskyni na světě. Pojmenoval ji Krystalové oči, zmapoval ji, napsal o ní články. „Objevit jeskyni není jen tak, musíte ji prozkoumat a nakreslit, nejenom objevit vchod,“ tvrdí jeskyňář.
Od té doby se do venezuelských jeskyní vypravil ještě čtyřikrát. Zajímají ho ty, které se ukrývají pod stolovými horami. To jsou vyvýšeniny se strmými svahy, sahající v Guayanské vysočině až do výšek kilometru a půl nad zemí.
Po objevu krystalových očí ho kontaktoval venezuelský vědec Charles Brewer. Spolu prozkoumali další obrovskou jeskyni, o které Marek Audy důvěrmě mluví jako o ‚Brewerce'. „Když jsem poprvé viděl její fotku, skoro jsem si ani nevšiml tří vrtulníků , kteří v jeskyni přistávaly. Tak je obrovská,“ líčí Audy. Nejdražší na cestách do venezuelského vnitrozemí je paradoxně jedna z nejkratších částí. Let vrtulníkem. „Většinu peněz z celé cesty utratíme za jednu hodinu. Silnice na stolové hory nevedou,“ dodává Audy.
Na cestách zažil také perné chvilky. Jednou jeho skupina utíkala před povodní, která nakonec odřízla jeskyni od zbytku světa na dva dny. „Voda je v jeskynních zrádná, buď musíte vždy po proudu nebo čekat až opadne. Nikdy s ní bojovat,“ radí jeskyňář. Jednou se zpozdil vrtulník se zbytkem výpravy a potravinami. A on měl sebou jenom pár polívek v sáčku. „Nevím, jak bychom tam týden přežívali, kdyby nepřiletěli,“ líčí své zážitky.
A jak se devětatřicetiletý Audy k objevování jeskyní dostal? „Rodiče byli jeskyňáři. Dá se říct, že jsem to zdědil. A navíc Moravský kras mám kousek,“ říká Audy
Venezuela není jediné místo, kam se podíval. Fotil také vznik největší solné jeskyně na světě v Iránu. Tenkrát s geology s Univerzity Karlovy propojili dvě jeskyně v jednu, která získala prvenství ve statistikách . Marka Audyho lákají také africké stolové hory a možné jeskyně pod nimi. „Ale Guinea, kde je jich hodně, není zrovna země vhodná pro turisty,“ myslí si.
Své zážitky a objevy tři roky sepisoval a tento pátek pokřtí svou knihu. Nazval ji Brány do ztraceného světa. Křtít se bude ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních od šestnácti hodin. „Přijede dokonce venezuelský velvyslanec. Trochu mám obavy, abychom se do Eliščiny jeskyně vlezli.“
Blanenský deník, listopad 2008, autor: Petra Havlíková
BRÁNY DO ZTRACENÉHO SVĚTA
Motto: Kdyby Artur Conan Doyle znal Marka Audyho, napsal by další díl Ztraceného světa.
Objevy jeskyní nejsou zas až tak výjimečné, jak by se mohlo na první ppohled zdát. Navíc patří čeští speleologové v oboru mezi světovou špičku, stačí kupříkladu připomenou objev solné Jeskyně tří naháčů v Íránu. Název knihy speleologa a fotografa Marka Audyho jasně odkazuje na Ztracený svět z pera sira A.C.Doyla. Tomu jeho The Lost World (Ztracený svět) vyšel poprvé v roce 1912 a dodnes, v době poznamenané Jurským parkem, se dá číst s nádherným zaujetím. Zatímco hrdinové Ztraceného světa zažívali svá (fiktivní) dobrodružství na vrcholu jedné ze stolových hor, „Audy a jeho parta" prožívali své skutečně objevy uvnitř Roraimy. Ačkoli hlavní síla speleologické publikace je díky fotografu Audymu v obrazové části, nelze opominout část informační (faktografickou). Vysvětlující boxy jsou mimo jiné věnované lelkům jeskynním a jejich schopnosti echolokace, endemické floře, genezi křemencových jeskyní či formám jejich výplní. Už to samo o sobě posouvá knihu, která by mohla být „obyčejným cestopisem" o několik řádů před běžnou cestovatelskou produkci.
Fotografování v jeskyních je samostatná fotografická disciplína nejen kvůli stísněným prostorám značně komplikující dopravu fototechniky, ale zejména pro naprostý nedostatek světla. Dokonalost Audyho podzemních záběrů běžnému čtenáři na první pohled nedojde, protože prostor je nasvětlený tak dokonale, že záběry vypadají naprosto přirozeně. První pocit diváka je, že „na tom nic není". Přičemž jde o běžnému čtenáři velmi skrytou dokonalost. „Zapálením hořčíkového prášku mohu dosáhnout téměř neomezeného světelného výkonu. Tabulka na dávkování magnézia, která se tolik osvědčila v evropských jeskyní je pro vzdálenost čtyřicet metrů. Navíc nedokážu odhadnout, jak daleko je protější svah, 100 nebo 50 metrů? Naštěstí pokračování exponenciální křivky grafu dávkování, který před lety nakreslil a experimentálně odzkoušel můj táta, se dá odhadnout. Po odsypání pětadvaceti gramů na první expozici si uvědomuji další průšvih. Zásoba světelné hořčíkové slože mi vyjde sotva na pár záběrů. Obávám se, že to co v Evropě stačilo na fotoexkurze do jeskyní po celý rok, bude tady „vyboucháno" za první den." Každý kdo fotil v jeskyních, které nebyly nasvícené coby turistická atrakce ví, že dosáhnout „přirozeného" světla je neuvěřitelně problematické. Ale jak vidno, ne nemožné. Občas jsou vtipné souvislosti rozesety v různých částech knihy. Zatímco v předmluvě je řečeno,, že členové výpravy „si nic, žádný křišťál či endemickou rostlinu neodvezli, nic nepoškodili...", tak dále v textu se dočteme, že si vařili polévky z místních rostlin. Jde o naprostou banalitu, protože každý, kdo navštívil Jižní Ameriku ví, že oficiálně se vyvézt nesmí v podstatě nic, ale zničit (ať už v rámci místního hospodaření či třeba těžební činnosti) se mohou desítky hektarů. Navíc samotná expedice měla z vývoje byrokratické situace obavy, neboť stejně tak jako v kterémkoli jiném oboru lidské činnosti, tak i ve vědě, se objevy kradou. Proto si členové expedice svá povolení buď pečlivě chránili, nebo rovnou některá nařízení ignorovali. Žádost, která by musela být zdůvodněná (speleologický výzkum v oblasti, kde se jeskyně nepředpokládaly a už vůbec ne takového rozsahu) by mohlo vést buď k zamítnutí, nebo k „provalení" informace venezuelským jeskyňářům, kteří už by se o objev postarali sami.
Vůbec není divu, že předmluvu ke knize dělal Vladimír Plešinger, jehož Kniha Konga (shodou okolností taky z nakladatelství JOTA) má podobnou úroveň. Brány do Ztraceného světa by si měl přečíst každý, kdo se chystá pustit se psaní vlastního dílka z cest. Jen vzdálené přiblížení se by mělo za následek vylepšení současní knižní cestovatelské produkce. Stačí letmý pohled do kteréhokoliv knihkupectví, aby bylo jasné, že na jedné straně existují výpravné knihy do nichž dali autoři veškeré své znalosti a zkušenosti, nechali je vytisknout na kvalitní papír a ze strany redakce a nakladatelství jim byla věnována vysoká péče. Takových knih je opravdu málo. Na druhé straně jsou na pultech knihkupců publikace vycházející z marketingových plánů, průzkumů trhu a šijí se horkou jehlou, jen aby byly na trhu co nejdříve a generovaly zisk.
Shrnout obsah publikace v jedné větě je v tomto případě jednoduché. Vynikající kniha, jež o několik řádů přesahuje běžnou cestovatelskou produkci a po všech stránkách (grafické, obsahové, redakční i autorské) je vidět vysoká profesionalita zpracování.
Travelfocus, březen 2009, autor: Topí Pigula (autor je šéfredaktorem tohoto geografického magazínu)
OHLAS ČTENÁŘE - Brány do ztraceného světa
Vážení,
velmi se mi líbí Vaše kniha s názvem „Brány do ztraceného světa“, kterou jsem si zakoupil! Je opravdu jedinečná - úchvatné přírodní scenérie aj. Jsem přesvědčen, že by tato kniha měla dostat zvláštní ocenění!!!
Děj románu „Ztracený svět“ od Doyleho se týká stolové hory, zvané Kurupira! Dosud zde nestanula lidská noha, takže se neví, co tam žije! Občas bývá slyšet zvláštní klokotavý řev nějakého dravce (není to, co by současná věda znala)! Krom jiného indiáni z kmene Waiků nakreslili věrně podobu pteronadona, což je neméně zajímavé - vždyť nemají žádné paleontologické znalosti! Jak to mohli dokázat, to by toho pteranodana museli vidět na vlastní oči!!! Moc mně mrzí, že nevím, co tam opravdu žije, to už se studiem literatury o této hoře zabývám mnoho let!
Autor: Jaroslav Resl, 23. 9. 2009, Sedlíšťka, p. Sychrov u Turnova
Skrýt celou recenzi
Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.
Dále doporučujeme
| Západní stěna Pod sebou propast, před sebou vítězství | Reinhold Messner | 278 Kč |
| Embéčkem kolem světa | Michal Vičar | 262 Kč |
| Legenda H+Z Fenomén českého cestopisu – První cesta | Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund | 478 Kč |
| Kniha Konga | Vladimír Plešinger | 550 Kč |
| Tváře světa | Jiří Kolbaba | 478 Kč |
K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.
Přidat komentář
Pro možnost přidávání komentářů se musíte přihlásit.