Irving Stone
Vášně mysli

Velkoryse pojatá románová freska zachycuje osudy zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda.
Kromě velkého množství biografických údajů nabízí autor čtenáři napínavý pohled na intelektuální zrání velkého experimentátora, přibližuje jeho vývoj od přísně vědecky založeného neurologa k odvážně pronikavému analytikovi lidské mysli. Poskytuje široké dobové souvislosti, oživuje atmosféru Vídně přelomu století, seznamuje s Freudovým rodinným zázemím, přáteli, spolupracovníky. Nechybí samozřejmě ani podrobné popisy nejvýznačnějších případů, které dokumentují proměny a zrání Freudových psychoanalytických úvah.
Román vydává brněnské nakladatelství Jota v překladu Jana Sládka. Kolážemi knihu ilustroval Miroslav Huptych.

Osušil se a oblékl, navoněl se levandulí, kterou měla Mathilda schovanou v malých řídkých sáčcích v Josefově přihrádce, a vydal se do Breuerovy pracovny v poschodí.
Breuer měl obdélníkovitou, pečlivě zastřiženou černou bradku, jednu z největších v celé Vídni, snad aby nahradil předčasně zmizelý porost vlasů.
"Mathilda říkala, že jsi přišel celý zničený, »grogy« abych byl přesný. Co se ti stalo? Jsem jedno velké ucho." 

Sigmund se za celý den vůbec poprvé usmál. Josef byl skutečně jedno velké ucho, tedy dvě, odstávající od hlavy takřka v pravém úhlu jako úchyty velkého hrnce. Nebylo člověka, který by ho kdy považoval za pohledného muže, ale v jeho očích se odrážela silná a vlídná povaha.
Pracovna v poschodí byla malá, měl tam jen stůl, u kterého mohl psát, když zrovna nebyl v laboratoři. Služebná na jeho dřevěnou desku položila nažehlený bílý ubrus a prostřela talíře se studeným kuřecím masem, které zbylo od oběda, a trochou také studené zeleniny. Vedle postavila láhev vychlazené minerálky Giesshübler a polovinu koláče s cukrovou polevou. Když do sebe Sigmund naládoval dva kusy prsíček a stehno, opřel se na židli a začal si prohlížet Josefův kostnatý nos a neurovnané obočí. Každý sebemenší rys jeho tváře znal ze společných cest fiakrem vídeňskými ulicemi a z jízd na venkov, kam doktor Breuer zajížděl za svými pacienty.
"Mám radost, Josefe, že Mathilda vypadá už zase spokojeně."
"Jedem spolu na měsíc líbánek do Benátek."
"To je ten správný lék. A co ji vlastně trápilo? Nebo se raději nemám ptát?"
"Teď, když už je to za námi, ti to klidně můžu říct. Šlo o Berthu Pappenheimovou. To je její pravé jméno, té ženy, které jsem říkal Anna O. Léčil jsem ji dva roky. Nejzajímavější případ, s jakým jsem se kdy setkal, tedy alespoň v oboru neurologie."
"To je ta věc, o které jsi mluvil jako o »léčbě hovorem«?"
"Ano. Slečna Pappenheimová tomu říkala »vymetání komína«. V posledních měsících se Mathildě zdálo, že se slečnou Berthou trávím příliš času. Samozřejmě to tak nebylo, prostě mě potřebovala. Zjevně jsem o ní ale mluvil častěji, než bylo zdrávo. Musíš mě pochopit, nemohl jsem si pomoct. Měl jsem tak neskutečné úspěchy s hypnózou a odstraňováním symptomů její paralýzy. Teď už je to ale za mnou. Dnes ráno jsem ji prohlásil za vyléčenou a utíkal přímo domů za Mathildou, abych jí oznámil, že má začít chystat zavazadla. Teď ale chci slyšet tvůj příběh."
Sigmund vyprávěl klidně; jak mu Martha Bernaysová "naznačila", že ho miluje; jak se rozhodl požádat profesora Brückeho o místo asistenta; jak mu profesor sdělil, že jako vědec nemá žádnou perspektivu, že musí nastoupit do Všeobecné nemocnice a věnovat se dalšímu studiu, rokům přípravy a pak si otevřít soukromou praxi.
"Mluvíš o Marthě Bernaysové z Hamburku? Dceři Bermana Bernayse, osobního asistenta profesora von Steina?" zeptal se Josef.
"Ano. Zemřel před dvěma roky."
"Vím. Na univerzitě jsem u von Steina studoval dějiny a ekonomii."
"Můžeš mi věřit, Josefe, že to byl nejhrůznější den mého života. Nevidím absolutně žádné východisko."
Breuer vypadal pozoruhodně klidný.
"Taky žádné není. Místo útěku se musíš vrhnout do práce. Říkal jsi mi, že toužíš vymýtit celé choroby, místo abys léčil jednotlivé nemocné. Vždycky mi připadalo, že je v tom pořádný kus mesiášství."
"A co je na mesiášství špatného, pokud slouží dobrému cíli?"
"Vůbec nic. Spasení by ale mělo být výsledkem snažení, ne jeho počátkem. Víš, Sigmunde, já jsem v tobě už dávno pod vrstvou bázlivosti objevil mimořádně odvážného a statečného člověka."
Sigmund na svého přítele chvíli zíral s otevřenými ústy.
"Já bych řekl, že to tak skutečně je, Josefe, ale jak mi to má pomoct v mé současné situaci? Vždycky jsem svou budoucnost, celý život spojoval s univerzitou, chtěl jsem všechen čas věnovat výzkumu a učení. Nejlépe se cítím v prostředí plném podnětných myšlenek. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset při shánění obživy soupeřit s ostatními."
"Prostě se ti líbí klášterní život."
"Určitě, jen s tím rozdílem, že univerzita je klášter, kde se získávají vědomosti pro budoucnost namísto dávno zasutých mouder minulosti. A po pravdě nemám nijak rád peníze."
"Nemáš je rád nebo se ti nelíbí představa, že bys je měl vydělávat?"
Zde musel Sigmud chtě nechtě zrudnout: Breuer mu totiž mnohokrát vypomáhal, když mu zoufale chyběly finanční prostředky. Vždy tvrdil, že vzhledem k tomu, že sám má dostatečný příjem a Sigmund ještě ani nezačal pořádně pracovat, má právo trochu mu ulehčit život. Sigmund si vedl o půjčkách přesné záznamy, takže věděl, že v současné době Breuerovým dluží několik set guldenů; bude trvat řadu let, než bude moct začít se splácením.
"Akademický život skvěle obhajuješ, Sigi, ale podle mě bys dlouho šťastný nebyl. Chyběla by ti volnost. Musel by ses přizpůsobit. Mohl bys být novátor jen v přesně vymezených hranicích. Vždy by na tebe někdo dohlížel, říkal by ti, jakým směrem se máš zaměřit, tlačil by tě do vydávání článků a knih na témata, která někdo nezávisle na tobě schválil, ničili by výsledky, které by se jim nehodili."
Vstal od stolu a začal přecházet pokojem.
"Teď máš, Sigi, šanci postavit se na vlastní nohy. Základem lékařského oboru je práce s pacienty, péče o jejich nemoci. Prostřednictvím praxe, které by se měl věnovat každý doktor, můžeš dosáhnout daleko větších objevů, než když budeš zírat do mikroskopu. Pojď do laboratoře."
Breuer před roky odstranil stěnu oddělující sousední podkrovní pokoje. Pod okny s výhledem na zadní zahradu stál dlouhý pracovní stůl a na přilehlých stěnách visely klece na holuby a hrdličky, králíky a bílé myši, které potřeboval ke své práci, a našli byste tu také skleněné nádoby s rybami. Po místnosti se válely elektrické baterie na elektroterapii; nádoby s chemikáliemi, krabice plné preparátů, mikroskopy a přímo na stole ležely listy papíru s Breuerovými vědeckými spisy.
"Ty teda opravdu nezahálíš, Josefe."
"To ne. Tahle laboratoř funguje jako trojsměrné dynamo. Když dostanu zaplaceno od pacientů, dám peníze do přístrojů a na experimenty. Co při nich zjistím, použiju při léčbě. Teď mám za sebou mimo jiné dvacet let studia semicirkulárních kanálků u holubů. Ale to nejdůležitější, co jsem ti chtěl říct, příteli, je toto: Mám při práci dokonalou, naprostou svobodu. Musím se pochopitelně starat o své nemocné, ale zbytek života mám jen pro sebe."
Někdo ostře zaklepal na dveře. Byla to Mathilda. V ruce držela zprávu zalepenou v obálce.
"Právě ji přinesl jeden ze sluhů od Pappenheimových."
Breuer roztrhl obálku a zbledl.
"Jde o slečnu Berthu. Dostala silné křeče do břicha. Musím hned za ní."
"Ale, Josefe, sliboval jsi mi, že jsi s tím případem skončil."
"Ne dokud jsem stále ještě ve městě."
Mathildě do očí vhrkly slzy. Pomalu se vydala dolů ze schodů. Breuer zkontroloval svou černou tašku a řekl:
"Počkej tady na mě, prosím tě, Sigi. Zkus to nějak vysvětlit Mathildě…"
Mathilda se zavřela v ložnici. Sigmund přešel do knihovny, posadil se do Josefova vysokého křesla a dal se do čtení titulů odborných knih, které stály vyrovnané u mosazné tyče na okraji stolu. Byl to půvabný pokoj s vysokým malovaným stropem, ořechovým klavírem ostrých tvarů a pestrobarevně vyvedenou venkovskou truhlou z osmnáctého století, na které stál stříbrný

mnohoramenný svícen. Na policích mezi knihami ležely archeologické nálezy z nedávných vykopávek.
Sigmund věděl, že teď nemá žádnou cenu s Mathildou mluvit. Byla příliš rozrušená. Vzhledem k Josefově zázemí ale bylo jasné, že se od něj nedá čekat, že by jakýmkoli způsobem zanedbával své povinnosti. Jeho dědeček pracoval jako lékař nedaleko Wiener Neustadtu, staral se o venkovské pacienty ze širokého okolí až do své smrti, která přišla v dosti nízkém věku. Josefův otec se musel o své vzdělání postarat sám; ve třinácti došel pěšky do osmdesát kilometrů vzdálené Bratislavy, aby tam vstoupil do teologického semináře, a když mu bylo šestnáct, opět po svých pokračoval o tři sta dvacet kilometrů dál na západ do Prahy, kde dokončil studium. Stal se významným učitelem, působil v Praze, Budapešti a Vídni, vyučoval hebrejštinu, historii a kulturu. Breuer Sigmundovi o otci vyprávěl s pýchou. Podle něj pomohl nahradit "židovský žargon spisovnou němčinou a mezi polovzdělané obyvatele ghetta přinesl západní vzdělanost". Josefův otec jej vychoval s pomocí Talmudu; není myslitelné, že by se někdy zachoval jako nemorální člověk.
Teď se Sigmund ve svých myšlenkách přesunul k Anně O., kterou nyní znal již také jako slečnu Pappenheimovou. Byla to Marthina přítelkyně ze školních let. Její rodina se přistěhovala z Frankfurtu. Byl to vskutku zvláštní a naprosto fascinující případ, s kterým ho Josef Breuer postupně seznamoval celé dva roky. Slečna Bertha byla štíhlá, třiadvacetiletá kráska, dáma jiskřivého intelektu, dcera velmi blahobytných, ale bigotně puritánských rodičů, kteří jí v šestnácti letech po dokončení lycea odmítli poskytnout další vzdělání. Dokonce jí odpírali i knihy a divadlo ve strachu, že by tak mohla přijít o svou panenskou čistotu. Velmi milá a přátelská Bertha se suchému stereotypu svého života vzepřela tím, že si stvořila své vlastní "divadlo", jehož základem bylo fantaskní denní snění inspirované příběhy Hanse Christiana Andersena.
V červenci 1880 Berthin otec onemocněl. Bertha se o něj začala s veškerým možným úsilím starat. Dopřávala si tak málo odpočinku či spánku, že nikoho nepřekvapilo, když začala sama churavět. Nejprve se objevila celková ochablost, bledost a nechutenství. Musela ulehnout na lůžko. Zavolali rodinného lékaře Breuera, aby ji zbavil silného kašle, ale ten objevil daleko vážnější nemoc: slečna Bertha trpěla "výpadky"; její mysl se zcela odpoutávala od reality. Současně měla halucinace, v místnosti kolem sebe viděla hlavy mrtvol a kostry; mašle do vlasů pro ni byli hadi. Potácela se mezi výbuchy nadšení a hlubokou úzkostí, stěžovala si, že má v hlavě dokonale temno, bála se, že ohluchne a oslepne. Silné bolesti hlavy vystřídalo částečné ochrnutí poloviny obličeje a pak také ruky a nohy. Mluvila neuspořádaně, nemohla najít správná slova, ztrácela syntax a gramatická pravidla, nebylo jí rozumět. Nakonec zcela přestala mluvit.
Po roce její choroby otec umřel. Slečna Bertha už nerozeznávala lidi, propadala se do hluboké melancholie, v ničivých záchvatech odtrhávala knoflíky na noční košili, skoro nejedla. Doktor Breuer byl zoufalstvím a bezmocností celý bez sebe: jeho zlatá ruka se změnila ve sprostou mosaz, protože nemohl najít žádnou fyzickou příčinu Berthiných potíží. Důvtipná, půvabná dívka s poetickou duší mu umírala před očima a on nemohl nic dělat.
Tedy až do chvíle, než narazil na první vodítko. Bertha nežila od června nebo července roku 1881, vracela se k událostem předchozího roku, kdy se starala o svého nemocného otce. Do tohoto stavu se dostala autohypnózou. Její vzpomínky mohl spolehlivě ověřit pomocí deníku, který si vedla paní Pappenheimová. V tomto bodě Breuer dospěl k několika závěrům: Bertha trpí hysterií, a pokud se dokáže uvést sama do hypnotického stavu, mělo by se to podařit i jemu. Napadlo ho, že kdyby se s ní dokázal dostat ke kořenům jejích symptomů, mohl by s ní o nich mluvit a navrhnout nápravu.
Jeho metoda fungovala, i když s překvapením zjistil, že mu slečna Bertha odpovídá výhradně v angličtině. V hypnóze si dokázala vybavit postup své nemoci. Breuer s ní hovořil o jednotlivých problémech a "navrhl", že by opět mohla a měla jíst. Sdělil jí, že má zrak i sluch v pořádku, že ochrnutí samo zmizí, pokud si to sama bude přát; že ačkoli její otec zemřel, není to pro ni konec, umírají všichni rodiče a ona může žít dál bez nadměrného smutku a mučivých výkřiků, které doprovázely několik málo hodin spánku.
Doktor Breuer jeden po druhém odstranil všechny symptomy. Po čase již nepotřeboval hypnózu, Bertha se mu "otevírala" bez ní. Vstala z postele, začala cvičit, vrátila se jí řeč a dala se do čtení německých knih. Ačkoli se vyskytovaly i regrese, na konci druhého roku léčby byl Breuer spokojen, že jeho pacientka může opět vést normální život.
Když Breuer mluvil o zvláštním případu Anny O., Sigmund se ho několikrát ptal:
"Když jsi, Josefe, zjistil, že příčinou symptomů byla hysterie, dokázal bys vysvětlit také to, co způsobilo ji?"
Josef jen odevzdaně zavrtěl hlavou.
"Myslíš kromě trápení nad otcovou nemocí a možná sebeobviňováním, protože si nepřipadala jako dokonalá pečovatelka? Jak bych to mohl vědět? Odpověď se skrývá v nejhlubších zákoutích lidské mysli, kam se nikdo nedostane. A ani se o to nemusíme snažit, pokud se nám podaří odstranit symptomy a vrátit pacientovi zdraví."
Breuer byl zpátky daleko dřív, než by Sigmund považoval za možné. Tvář měl popelavě bledou, prsty levé ruky zaťaté, jako by se snažil potlačit třes. Sigmund byl zděšen.
"Nechceš mi říct, Josefe, že ta dívka zemřela?"
Breuer si nalil půl sklenky portského a rychle ho vypil. Pak se sesul do křesla s vysokým opěradlem, zvedl krabici s havanskými doutníky a pokynul Sigmundovi, aby si také jeden zapálil. Několikrát potáhl, viditelně se uklidnil a naklonil se přes stůl.
"Když jsem došel k Pappenheimovým, našel jsem Bertu ve strašných bolestech. Vůbec mě nepoznala. Zeptal jsem se jí, co ji trápí. Odpověděla: »Za chvilku porodím děťátko doktora Breuera.«"
"Cože!"
Breuer vytáhl z kapsy složený kapesník a utřel si z obočí několik krůpějí potu, kterým měl nasáklý celý límec. Sigmund na svého přítele nevěřícně zíral.
Josef vyhrkl: "Je to panna. Nemá ani tušení, jak se dělá dítě."
"Hysterické těhotenství! Slyšel to někdo z rodiny?"
"Naštěstí ne. Zhypnotizoval jsem ji a nechal spát. Až se ráno probudí, nebude si vůbec nic pamatovat."
Breuer se celý zachvěl.
"Bože můj, Sigi, jak se to jen mohlo stát? Já se v hlavě té dívky vyznám jako v učebnici a v tomhle případě nikdy nebyla ani špetka sexuality…"
Do knihovny vstoupila Mathilda. Obličej měla celý opuchlý. Josef vyskočil a objal ji.
"Jak by se ti líbilo, drahoušku, kdybychom do Benátek odjeli už zítra ráno?" Do tváří se jí okamžitě vrátila barva. "Myslíš to vážně, Josefe? Ale jistě že myslíš, to přece dobře poznám. Vlak jede dost brzy, ale já budu mít všechno připravené." Sigmund vyšel hlavním vstupem na ulici, zamknul za sebou a Josefův klíč vhodil do otvoru s nápisem "Domovník". Na své vlastní problémy teď neměl ani pomyšlení. Nemohl přestat myslet na Berthu Pappenheimovou. Bylo zcela jasné, že slečna Pappenheimová není zdaleka vyléčená. Pokud, jak Breuer říkal, v její nemoci nebyla ani stopa po sexuálním motivu, proč si pak Bertha vybrala ze všech možných halucinatorních symptomů právě představu, že se chystá porodit dítě svého lékaře? A jak je možné, že doktora Breuera nepoznala. Je to snad tím, že by mu pak nemohla jakoby cizímu člověku sdělit: "Za chvilku porodím děťátko doktora Breuera." Co mohlo vyvolat podobný výmysl, když měla břicho, které svírala v bolestech, ploché jako nekynutý chléb.
Během chůze po Kaiser Josefs-Strasse k domovu se z ničeho nic polohlasně zasmál. Když pak procházel vnitřním nádvořím svého činžovního domu, poté co domovníkovi zaplatil deset krejcarů za to, že ho pustil dovnitř takhle dlouho po desáté, tiše zamumlal:
"Jak se zdá, v soukromé praxi na člověka čeká daleko víc nebezpečí, než Josef naznačoval."

(C) Jota, Translation (C) Jan Sládek 
--
Irving Stone  (vlastním jménem Irving Tannenbaum, 1903–1989) se proslavil životopisnými romány o osobnostech kulturního či vědeckého světa. Český čtenář se
s jeho jménem poprvé setkal v roce 1938, kdy ve Škeříkově Symposionu – čtyři léta po originálu – vyšel román Žízeň po životě o malíři Vincentu van Goghovi; překlad byl
dílem básníka a prozaika Ivana Jelínka. V roce 1941 vydali pak Toužimský a Moravec poprvé román o Jacku Londonovi Námořník na koni.
Do češtiny byly přeloženy (a několikrát reeditovány) také romány Nesmrtelná žena (o americké spisovatelce a političce Jessii Fremontové-Bentové), Clarence Darrow
obhajuje (o známém americkém advokátovi), Řecký poklad (o Heinrichu Schliemannovi), Agónie a extáze (o Michelangelovi). 

ART: MIROSLAV HAUPTYCH 

Literární noviny, 2. 12. 2010, str. 17, rubrika: Čtení, oblast: Časopisy - kultura a TV

KNIŽNÍ TYPY: SIGMUND FREUD OČIMA AMERICKÉHO AUTORA BESTSELLERŮ

Jeden z nejpopulárnějších autorů románových biografií se nezajímal jen o umělce s pohnutým osudem. Silný příběh našel i v životě jednoho z nejvlivnějších vědců 20. století.

TIP TÝDNE - Beletrie IRVING STONE: Vášně mysli (Jota)
Velkoryse pojatá freska zachycující osudy zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Kromě velkého množství biografických údajů autor, dobře známý životopisnými romány o Vincentu van Goghovi (Žízeň po životě) nebo Jacku Londonovi (Námořník na koni), nabízí čtenáři napínavý pohled na intelektuální zrání velkého experimentátora, přibližuje jeho vývoj od přísně vědecky založeného neurologa k odvážně pronikavému analytikovi lidské mysli. Poskytuje široké dobové souvislosti, oživuje atmosféru Vídně přelomu století, seznamuje s Freudovým rodinným zázemím, přáteli, spolupracovníky. Nechybí samozřejmě ani podrobné popisy nejvýznačnějších případů, které dokumentují proměny a zrání Freudových psychoanalytických úvah.

kultura.idnes.cz, 13. 12. 2010, rubrika: Knižní tipy

KNIŽNÍ NOVINKY: SIGMUND FREUD, NYMFA A NOVODOBÁ LADY MACBETH

Protože zimní večery jsou teď skutečně velice dlouhé, rozhodli jsme se představit vám tři zajímavé romány, které by vám mohly tyto večery nejen ukrátit, ale i zpříjemnit. Nejprve vás seznámíme s románem o Sigmundu Freudovi nazvaným Vášně mysli, dále pak s Přelétavou nymfou, která v mnohém připomíná Nabokovu Lolitu, a nakonec i s románem Serena, který vypráví o ženě posedlé touhou. Příjemné počtení!
Zdroj: archív nakladatelství Jota, Koláž: Miroslav Huptych
Vášně mysli

První román, který vám dnes představíme, je shrnutím životního příběhu známého zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Autorem této knihy nazvané Vášně mysli, která mapuje jak Freudovo intelektuální zrání a dospívání k psychoanalytickému pohledu, tak jeho osobní život, je spisovatel Irving Stone. Pro nakladatelství Jota přeložil knihu z anglického originálu Jan Sládek a ilustracemi ji doplnil Miroslav Huptych. Román má 996 stran.

Topzine.cz, 16. 12. 2010

VÁNOČNÍ KNIHY - IRVING STONE, PETER TREMAYNE I CALVIN A HOBBES

Patříte-li ke hříšníkům, kteří ještě postrádají nějaké drobnosti pod vánoční stromeček, možná naleznete tip na pěkný dárek mezi dnešními knižními novinkami.

Nové knihy -  Irving Stone: Vášně mysli

Americký spisovatel Irving Stone známý svými životopisnými romány o slavných historických osobnostech ve své knize Vášně mysli přináší životní příběh Sigmunda Freuda.

Freudův soukromý život se odvíjel zcela harmonicky: spolu s manželkou Marthou přivedli na svět šest dětí a jejich vztah byl vzácně hluboký. Skandály Freud začal vyvolávat svým výzkumem v době, kdy se z přísně vědeckého fyziologa stal odvážným analytikem mysli. Poznatkem, že hysterie není způsobena poruchou mozku, ale psychickými představami, se dostal do sporu s tehdejšími lékařskými kapacitami. Vyložený odpor vzbudil svými názory na nevědomí a sexualitu...

Jota, překlad Jan Sládek, 984 str., váz.,

Novinky.cz, 24. 12. 2010

NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ PROF. FREUDA

Americký spisovatel Irving Stone (1903-1989) si vytvořil docela výkonnou manufakturu na výrobu životopisných románů. Oddaná knihovnice Esther Eulerová mu k nim vždy připravila neuvěřitelně přepečlivé rešerše, které Stone pak pospojoval do chronologického příběhu. Vznikl takto román o van Goghovi, Michelangelovi, Schliemannovi, Londonovi, Darwinovi. Ve sbírce nechybí ani objevitel psychoanalýzy Sigmund Freud a právě bezmála tisícistránkový román o jeho životě nabídlo brněnské nakladatelství JOTA i českým čtenářům pod názvem VÁŠNĚ MYSLI. Životopisný román lze hodnotit buď jako životopis, nebo jako román. U Stonea bude lepší, když zvolíme hledisko prvé. Z tohoto úhlu pohledu mu můžeme gratulovat. Přesněji tedy jeho věrné knihovnici. Díky nim máme nyní v češtině k dispozici zřejmě nejpodrobnější Freudův životopis vůbec. Přitom máme s čím srovnávat. Existují dva původní české životopisy - z nevkusně politických důvodů opomíjená práce Jiřího Cvekla z roku 1965 a životopis Michala Černouška z roku 1996. K tomu řada překladů. Již roku 1962 vyšel text Alexandera Metta v Mladé Frontě. Po revoluci pak životopis Storrův v Argu, Mannoniho ve Votobii, oba nikterak obohacující, a naštěstí také zdaleka nejlepší životopis Georga Markuse v Pasece (2002). Je jasné, z čeho Stone čerpal především - podobně jako všichni výše zmínění z dosud nepřekonaného trojdílného životopisu Ernesta Jonese. K tomu samozřejmě z hojné korespondence (zejména manželce Marthě a příteli Fliessovi). Také z Freudových odborných textů, často velmi upřímných. Zde ovšem vidím jistou nadbytečnost: namísto dlouhých citací například ze Studií o hysterii, bylo možno věnovat pozornost některým zajímavým detailům, které Stone obešel. Tak především, nás Čechy samozřejmě zamrzí, že se nepříliš hojně píše o Freudově rodišti, moravském Příboru. Zvláště v románu by šlo také jistě využít roztomilou historku, kterak si Freud zahrál partii kulečníku s proslulým mágem a věštcem Hanussenem, který se pobavil nad tím, že by snad tento zoufalý biliárista mohl odhalit tajemství podvědomí, jež patří jen mágům. Opět je za touto výtkou trapňoučký patriotismus: ta partie kulečníku se totiž odehrála na pražské Floře. Také by nás v naší kotlině asi hodně zajímalo, jak to bylo s Freudovou znalostí češtiny. Stone nezmiňuje, že se při sebeanalýze Freudovi tato znalost částečně vrátila. Nikde jsem se ale dosud nedočetl, jak moc. Rozuměl by česky? Měl přece na jazyky mimořádný talent. Zajímavé též je, že Stone takřka zcela vynechal Freudovo potýkání se s politikou. Snad proto, že by americký čtenář špatně chápal evropské souvislosti? Že by se mu špatně četlo, že Freud podporoval po většinu života rakouskou sociální demokracii a proslulý Viktor Adler byl jeho osobním přítelem? No, dejme tomu. Ale zrovna v románu by se přece krásně vyjímala ona historka, kterak mezi Adlerem a Freudem za studií málem došlo k souboji, když Freud už tehdy tvrdě hájil materialistická stanoviska a urazil Adlera poznámkou o tom, že je znát, že kdysi pásl vepře. Ve Stoneově textu je sice zmíněno, že se Mussolini přimlouval u Hitlera za Freudův bezpečný odjezd z nacisty obsazené Vídně kvůlivá věnování, jež mu kd J ysi velký psycholog vepsal do knihy, ale možná by šlo zmínit, že nešlo o věnování nikterak formální - znělo velkému kulturnímu hrdinovi. Jistě, bylo by třeba k tomu vysvětlit, že Freud byl zcela fanatickým milovníkem archeologie a Mussolini si získal jeho přízeň nařízením rozsáhlého archeologického výzkumu na území Říma. Vůbec se zdá, že Stone poněkud obešel právě ty detaily, které by, zejména v amerických očích, vrhaly na Freuda snad nějak podezřelé světlo. Chybí například zmínka, že čtyři Freudovy sestry skončily v koncentračním táboře. Proč? Kvůli možné vtíravé otázce, jestli pro ně Sigmund nemohl udělat víc? Román není doveden až k Freudově smrti. Proč? Protože zemřel eutanázií? Možná šlo všechny tyto zajímavé detaily do textu napěchovat třeba i na úkor obsesivně podrobného vídeňského místopisu, který může zaujmout opravdu asi jen Vídeňáky. Také nápadně chybí připomenutí Freudova vášnivého ateismu. Nebo některé rozkošné historky při potýkání se s novináři (Freud vyhodil z pracovny i budoucího známého režiséra Billy Wildera) a umělci (vzpomeňme Bretonovo zklamání ze šedé myši v kostýmu venkovského lékaře, Dalího nadšení z tvaru Freudovy lebky, Freudův strach z dvojníka Schnitzlera, peripetii s Gustavem Mahlerem...). Vůbec je asi škoda, že je dění nahlíženo pouze a výhradně z Freudovy pozice. Pocity ostatních z Freuda (například známé Jungovo zklamání ze společné cesty na lodi do Ameriky) se tak do textu nedostaly. Na druhou stranu vyčítat Stoneovi nedostatek materiálu věru nemůžeme. Pro nás Čechy kniha nabízí řadu zajímavých novinek: třeba že si Freudovi vždy najímali jen české služky, neboť jen jim věřili. Nebo že si jedna z Freudových sester vzala Čechoameričana. Nebo že Freud strávil až tolik času v českých lázních v Karlových Varech a Mariánkách. A nebo že byl Freud milovníkem originálních olomouckých tvarůžků. Stone též obohacuje naši představu o Freudově neuvěřitelném humoru, který se projevoval zvláště v šílených situacích. Historka s vídeňským gestapem, které po prohlídce Freudova bytu na něm chtělo, aby podepsal prohlášení, že s ním bylo dobře zacházeno, dopisů, každý zhruba o deseti stranách! Kdo by to dnes dokázal? Navíc: zveřejněna z nich byla sotva desetina, rodina víc nedovolila. Proč? Není to dobrý prostor pro románovou fabulaci tam, kde historie není ochotna vydat své tajemství? Mám podezření, že všechny dopisy nebyly zveřejněny nikoli proto, že by v nich Freud říkal něco politicky nekorektního, jak si myslí jedni, mystického, jak si myslí druzí, či byl vůči své snoubence až příliš patriarchálně tyranský, jak si myslí třetí. Obávám se, že Freudovi dědici nás jen chtěli ušetřit laviny nesnesitelně přeslazené romantiky. Ano, to bylo největší tajemství Sigmunda Freuda. Stone bohužel vynechal ještě jeden detail, který se mohl stát v tomto smyslu klíčem. Freudova dcera Anna se nikdy nevdala. Freudův žák, waleský analytik Ernest Jones, cítil povinnost jí sňatek ze slušnosti nabídnout. Takových manželství bylo v tehdejší Evropě uzavřeno spoustu, ba dokonce, tehdy ještě byly jonesovské motivy ke sňatku spíše převládající. Freud přesto Anně sňatek vymluvil. Někteří tvrdí, že ji chtěl mít jen pro sebe. Myslím však, že je to prosté: Freud prostě nechtěl dovolit poskvrnit institut manželství rozumem. Zoufale totiž věřil v lásku...

Haló noviny, 25. 2. 2011, str. 12, autor: Jan Stern, rubrika: Týdeník pro literaturu a kulturu, mutace: Obrys kmen, oblast: Celostátní deníky

KNIHY – NOVINKY NA PULTECH KNIHKUPCŮ: Irving Stone – Vášně mysli, 1008 str., Nakl. Jota

Sigmund Freud je stále vděčným tématem mezi odborníky i laiky. Jen málokdo je však schopen nabídnout na jeho život i práci tak ucelený pohled jako Irving Stone, který na tisícovce stránek přináší detailní rozbor nejen psychologova díla a jeho nejznámějších případů, ale i velkoryse pojatý příběh jeho života. Svižně, čtivě a s nakažlivým zaujetím dává čtenářovi nahlédnout Freudovo intelektuální zrání i jeho přerod z exaktně založeného neurologa v analytika lidských myslí. Nechybí ani důležité dobové souvislosti a exkurze do psychoanalytikova rodinného zázemí a mezi jeho přátele a kolegy, které stejně jako samotného Freuda blíže poznáte také díky řadě fiktivních i reálných rozhovorů.

Moje psychologie, 3.3.2011, str. 117, autor. Lukáš Kadeřábek, rubrika: Recenze Scéna, oblast: Časopisy – oborové tituly

 
Skrýt celou recenzi