Sabina Bermanová
Žena, která se ponořila do srdce světa

František CINGER, šifra (cg), Právo, 12. prosince 2011, s. 14.

Jota, přeložila Simonetta Dembická, 230 stran, 278 Kč 

Román je dojemnou pohádkou pro dospělé s prvky magického realismu, kde se stírají hranice mezi obsahem a formou, protože se čtenář dívá na svět očima autistické dívky Karen a její čisté duše. Když hrdinka Isabelle přijíždí do mexického Mazatlánu, aby převzala vedení rodinného podniku, najde totiž v domě své zesnulé sestry opuštěné děvčátko, které neumí mluvit.

Díky její vytrvalé péči se Karen naučí mluvit, číst a psát, dokonce vystuduje zootechniku na univerzitě. Odhodlaná chránit život v oceánech a proměnit rodinný podnik v první humánní továrnu na tuňáky dospěje Isabelle k šokujícímu rozhodnutí… 

***
 

V mimolidských věcech jsme všichni autisty

 

Když se Isabelle vydává převzít továrnu na tuňáky v Mexiku, netuší, že po sobě zesnulá sestra zanechala nejen rodinný podnik, ale také své zamlčené polodivoké dítě. Malá Karen není plachá jen kvůli zacházení, které musela několik let snášet. Je navíc autistka. Bezdětná Isabelle se rozhodne poprat s byznysem i s výchovou nepochopeného děvčátka.

Příběh vyprávěný samotnou Karen plyne pomalu a zlehka stejně jako její myšlenkové pochody. Groom Winston svou nejslavnější postavu Forresta Gumpa také obdaroval, nebo možná ztrestal, nízkou inteligencí, a v jejím ztvárnění si vedl pravděpodobně ještě o něco lépe. Ale kdo z nás má právo posoudit, jak se doopravdy jeví svět těmto lidem? Románová prvotina Sabiny Bermanové ostatně nemá v úmyslu útočit čtenářovi na bránici. Má neoddiskutovatelné ambice pronikat hluboko do mysli, a především do čtenářova srdce. Svět filtrovaný nitrem Karen je fascinující.

Také se mi velmi líbí jména barev, což jsou věci, které skoro nejsou. Chci říct, že barvy jsou věci, u kterých stačí málo, aby neexistovaly. Mezi bytím a nebytím existují jakoby zázrakem. Zelená, modrá, žlutá, černá, bílá, červená. Připadá mi velmi směšné, že barvy jsou, když by bylo tak snadné, aby nebyly.

Karen se velmi často zaobírá Descartovým tvrzením „Myslím, tedy jsem.“ Tvrzením pro někoho, kdo se nachází mimo lidskou normu, jak říká, docela nepochopitelným.

Protože lidé žijí v přesvědčení, že nejdřív myslí a pak existují, myslí si, že všechno ostatní, co nemyslí, neexistuje vůbec. Co jim dává jistotu, že myšlení je činnost, která rozděluje věci na nadřazené a podřadné?

A toto je moje každodenní realita. Nejdřív jsem, a tedy – pouze někdy a s obtížemi, a jen když je to nezbytně nutné – myslím.

Život v prostředí továrny na tuňáky není jednoduchý. Ať každý rozhodne sám, zda se postaví za práva vybíjených ryb, nebo nalezne pochopení pro průmysl, který je jediným zdrojem obživy pro tisíce mexických rodin v době krize. Autorka vám víc než dostatečně zprostředkuje oba pohledy. Karen se během let ve společnosti své tety a osvobozujícího moře zlepšuje v komunikaci a chápání natolik, že je schopná nastoupit na univerzitu ve Spojených státech.

Pozoruj počítač, řekla mi moje teta. Počítač ve skutečnosti nepotřebuje vydávat zvuky ani dávat znamení, ale nikdo by počítač nepoužíval, kdyby nedával najevo, že komunikuje s uživatelem. Chci tím říct, že musíš druhým dávat víc znamení, Karen, musíš používat víc obličejů.

Karen zůstává věrná oboru, ve kterém se díky tuňákům pohybuje celý život, zootechnice a masnému průmyslu. Ne každý má ale pochopení pro její jednoduché uvažování, neschopnost vyjadřovat pocity nebo rozumět něčemu tak zavádějícímu, jako jsou eufemismy a metafory. Vysokou školu nedostuduje. Někdo milosrdný jí láme křídlo. Někdo ji ale možná stále dokáže pochopit.

Když to shrneme, řekla potom moje teta, v 90% měření standardní inteligence jsi mezi imbecilitou a idiocií, ale v 10% jsi na vrcholu populace. Zapomeneme na červených 90% tvých nedostatků a vsadíme na modrých 10% tvých vynikajících schopností.

A tak se stalo, že moje teta vsadila svůj osud a můj osud a osud 800 továrních dělníků na 10 geniálních % mozku ženy, která byla někde mezi idiotem a imbecilem...

Jak prostá (a přitom inspirativní) je Karen, tak prostý je i popis všeho, čeho je dívka svědkem. Pokud se ocitne na rybářských lodích, buďte si jisti, že vám naservíruje přesnou informaci o tom, co se odehrávalo před jejíma očima. Žádné nenáviděné eufemismy. Všechno s výrazným citem pro přesné počty.

K samotnému konci je dlouhá cesta, a přitom je stejně nekomplikovaný jako všechny myšlenky čisté duše s „odlišnými schopnostmi“ v celém jejím příběhu.

Karen se nikdo neptal. Byla ututlávanou dcerou majitelky továrny na smrt, děděné z generace na generaci, a proto se samozřejmostí uvrhli do jejího provozu i ji. Co když se ale dívka narodila s úplně opačným posláním? Co když je jejím údělem životy tuňáků od začátku chránit?

Existovat pro mne znamená odnaučit se spěchu. Uvolnit svaly srdce a nechat ho tlouct v jeho vlastním rytmu. Zase být na teplém slunci a nemyslet na teplo. Jíst, když hlad má hlad, a poslechnout ospalost, která přijde s příchodem noci, když temnota skryje věci a věci v temnotě mohou odpočívat.

Žena, která se ponořila do srdce světa má velký potenciál stáhnout do hlubiny citu a pochopení i vás. Možná není jako my. Otázkou je, zda bychom ale my neměli být někdy víc jako ona.

Hodnocení 80%

www.cbdb.cz, autor: Leona Škodová

 
Skrýt celou recenzi