Wimmerová Lenka, Borůvková Hrnčířová Vendula, Tobiášová Tereza
Soukromé pasti 2

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Povídka: Tatínkova holčička

Když začala Nikolka vřískat jak na lesy, chňapla Verča rovnou po taštičce s ubrousky a olejíčky a zkušeně ji vysvobodila z podělané plínky. Otírala jí zadek a úporně překonávala nevolnost, holčička jí to ale moc neusnadňovala.
„Neřvi tak. Nikdo ti nic nedělá.“
Strčila malé do ruky žlutou gumovou kachničku a odběhla pro novou plínku. Obvyklé zásoby v koupelně byly prázdné. Co teď? Vyběhla do patra, před ložnicí rodičů se ale zastavila. Nechtěla ten rozhovor poslouchat, jenže jinak to nešlo. Tátova tvrdá slova a mámino fňukání ji přibily k podlaze. Když na chvíli ztichli, pokusila se zmizet, kroky u dveří ji však zarazily. Radši prudce zaklepala, než aby ji viděli, jak odtud zdrhá. Otevřel otec, zakoktala se a nevěděla kam s očima.
„Nikolka je pokakaná. Došly nám pleny a nemůžu najít nový.“
Zahlédla mamku schoulenou apaticky na posteli.
„Mám je v autě. Pojď se mnou, pomůžeš mi s nákupem.“
Vzal Veroniku kolem ramen a nasměroval ji pryč ode dveří.
Nikolka v obýváku začala znovu vřeštět.
„Jak je mámě?“
„Dobře.“
Procedil to skrz zuby stroze a s neskrývaným opovržením.
Věděla, že dál se ptát nesmí.

Stín té hádky visel nad celým večerem. Oslavovali její vysvědčení teprve teď, přes týden na to nezbyl čas. Z přehrávače se linul romantický ploužák a Verča s tátou kroužili po improvizovaném
parketu. Vymýšlel pro ni krkolomné taneční figury, sem tam si vystřihli hluboký záklon jak z tanga. Smáli se a předváděli zamilované párečky, kytice růží se pyšně pnula ve váze a pohoštění slavilo obvyklý úspěch, jenže něco tady pořád drhlo. Máma ležela na pohovce, popíjela víno a rezignovaně plenila tác s jídlem. Vedrem oteklý obličej ztrácel s každou další vypitou skleničkou víc a víc ze své dřívější krásy.
„Jednohubky už na nás asi nezbydou. Dala jsi tam, doufám, nízkotučnou majonézu, Veru?“
Zasmál se, jako by udělal dobrý vtip. Simona vzdorovitě polkla hned dvě sousta najednou.
Po porodu držela různé diety, jenže nikdy nezhubla tolik, kolik by chtěla. Párkrát si zašla do posilovny, ale o nějaké pravidelnosti si mohla nechat zdát. Nikolka ještě pořád vyžadovala neustálou péči.
Veronika přestala tančit.
„Máma přece není tlustá.“
„Řekl jsem něco takovýho?“
Snažil se to spravit komickou grimasou a přitáhl si ji k sobě.
Hodina tance ještě neskončila. Zesílil hudbu a přeladil na rychlejší kousek, teď už se s dívkou točila celá místnost v zběsilém kruhu. Stolek s jídlem, matčina plačtivá ústa usrkávající víno ze sklenky, televizní deka, kterou si přetáhla přes nohy... to všechno se slilo v barevnou šmouhu, v jejímž středu pálily otcovy oči.
„Profesionální tanečníci nikdy neztrácejí rovnováhu, protože neustále pohledem fixují toho druhého,“ učil ji táta. „Sem se mi dívej.“
Nedokázala se zbavit pocitu, že jí to není tak úplně příjemné. Nebo naopak?
 

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.