Doris Lessingová
Puklina
| Formát: | 140 × 210 mm |
| Vazba: | pevná vazba s přebalem |
| Počet stran: | 224 |
| Vydáno: | 26. 9. 2008 |
| ISBN: | 9788072176045 |
| EAN: | 9788072176045 |
| Překladatel: | Petr Pálenský |
| Původní název: | The Cleft |
Běžná cena: 248 Kč
Sleva: 24%
Akční cena: 189 Kč
Poslední román nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2007
Hloubavý římský senátor se na sklonku života pouští do posledního impozantního úkolu - převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh Puklin, prastarého ženského kmene obývajícího rajskou přímořskou divočinu. Pukliny nepociťují touhu po mužích, ani netuší o jejich existenci. Rození dětí se řídí měsíčním cyklem a Pukliny rodí pouze děvčata. Když se pak nečekaně narodí zvláštní dítě - chlapec -, je ohrožen soulad celého jejich společenství.
Lessingová v tomto fascinujícím a okouzlujícím románu staví proti sobě témata, která dala vzniknout většině jejích předešlých děl - soužití mužů a žen ve světě a způsob, jakým problematické aspekty pohlaví působí na všechny stránky naší existence.
DORIS LESSINGOVÁ je jednou z nejoslavovanějších a nejuznávanějších autorek naší doby. Získala Cenu Davida Cohena za literaturu, španělskou Cenu asturského prince, Prix Catalunya, byla jí udělena Zlatá cena PEN klubu S. T. Dupont za celoživotní mimořádný přínos literatuře a roku 2007 Nobelova cena za literaturu. Žije v severním Londýně.
JAK HLUBOKO DO HISTORIE MŮŽE ZAJÍT POSTMODERNA?
PUKLINA
Nejednou lidé rozebírali původ člověka, zpochybňovali biblický mýtus Adama a Evy, zpochybnili také teorii evoluce a spoustu historek o vzniku člověka. Ani jedna teze se neujala bez jakýchkoli pochybností. A aby v tom byl ještě větší zmatek, objevuje se kniha od Doris Lessingové, která nese název Puklina.Lessingová, pokud její knihu budeme brát čistě beletristicky, pracuje právě s tématy: „odkud se lidé vzali“, „jaký je vztah mezi mužem a ženou“, „kdo byl první“, atd. Kniha má také dvě konfrontační linie. Děj se odehrává ve dvou dobách. Prvním bodem na časové ose je prvopočátek zrození lidstva, a - ani bych se nebál říci - počátky lidského myšlení a sexuality. Naopak druhá příběhová linie se odehrává na počátku prvního tisíciletí a na rozdíl od předchozí je umístěna do konkrétního místa, jímž je starověký Řím za vlády císaře Nera.
Díky těmto dvěma liniím získáváme konfrontaci myšlení lidí „doby zrození lidstva“ a doby starověké. Abychom mohli dvě příběhové linie spojit, je nutné mít někoho (nebo něco), kdo by stál na obou březích. V...
Zobrazit celou recenzi
PUKLINA
Nejednou lidé rozebírali původ člověka, zpochybňovali biblický mýtus Adama a Evy, zpochybnili také teorii evoluce a spoustu historek o vzniku člověka. Ani jedna teze se neujala bez jakýchkoli pochybností. A aby v tom byl ještě větší zmatek, objevuje se kniha od Doris Lessingové, která nese název Puklina.Lessingová, pokud její knihu budeme brát čistě beletristicky, pracuje právě s tématy: „odkud se lidé vzali“, „jaký je vztah mezi mužem a ženou“, „kdo byl první“, atd. Kniha má také dvě konfrontační linie. Děj se odehrává ve dvou dobách. Prvním bodem na časové ose je prvopočátek zrození lidstva, a - ani bych se nebál říci - počátky lidského myšlení a sexuality. Naopak druhá příběhová linie se odehrává na počátku prvního tisíciletí a na rozdíl od předchozí je umístěna do konkrétního místa, jímž je starověký Řím za vlády císaře Nera.
Díky těmto dvěma liniím získáváme konfrontaci myšlení lidí „doby zrození lidstva“ a doby starověké. Abychom mohli dvě příběhové linie spojit, je nutné mít někoho (nebo něco), kdo by stál na obou březích. V...
Zobrazit celou recenzi
JAK HLUBOKO DO HISTORIE MŮŽE ZAJÍT POSTMODERNA?
PUKLINA
Nejednou lidé rozebírali původ člověka, zpochybňovali biblický mýtus Adama a Evy, zpochybnili také teorii evoluce a spoustu historek o vzniku člověka. Ani jedna teze se neujala bez jakýchkoli pochybností. A aby v tom byl ještě větší zmatek, objevuje se kniha od Doris Lessingové, která nese název Puklina.Lessingová, pokud její knihu budeme brát čistě beletristicky, pracuje právě s tématy: „odkud se lidé vzali“, „jaký je vztah mezi mužem a ženou“, „kdo byl první“, atd. Kniha má také dvě konfrontační linie. Děj se odehrává ve dvou dobách. Prvním bodem na časové ose je prvopočátek zrození lidstva, a - ani bych se nebál říci - počátky lidského myšlení a sexuality. Naopak druhá příběhová linie se odehrává na počátku prvního tisíciletí a na rozdíl od předchozí je umístěna do konkrétního místa, jímž je starověký Řím za vlády císaře Nera.
Díky těmto dvěma liniím získáváme konfrontaci myšlení lidí „doby zrození lidstva“ a doby starověké. Abychom mohli dvě příběhové linie spojit, je nutné mít někoho (nebo něco), kdo by stál na obou březích. V tomto případě je to právě vypravěč, který se nám tu dokonce zhmotňuje v době starověku v podobě historika, který právě sepisuje dějiny počátku lidstva, a tady se stává nezúčastněnou postavou a neviděným vypravěčem v druhé příběhové linii.
Tento vypravěč si nechává říkat Transitus, což jenom potvrzuje jeho funkci prostředníka (Transitus-přechod). Všimněme si, že autorka, čili žena, záměrně zvolila mužského vypravěče. Za prvé kvůli tradici, těžko si představit historičku ve starověkém Římě, a za druhé zřejmě kvůli samotnému příběhu, který zprvu vyhlíží až přehnaně feministicky, aby tak feminizující prvek eliminovala.
Jak již zde bylo zmíněno, v příběhu jsou dvě linie, které jsou spolu konfrontovány. V té první se nám vytváří svět a začínají první vztahy mezi muži a ženami. K pochopení knihy musím alespoň z části nastínit vyvíjející se příběh. Na počátku byly pouze ženy, v knize nazývané „Pukliny“, které rodily samy od sebe, později se však ženám začaly rodit zohyzděné „Zrůdy“, které ženy odnášely na skálu, aby je rozsápali orli. Jenže orlové jim darovali život a zanesli je dále do údolí, kde se Zrůdy samy vyvíjely, až později Pukliny zjistily, že jsou to vlastně jejich protějšky, tedy muži, které potřebují ke svému rozmnožování, jelikož ženy brzy ztratily svůj samooplodňovací dar (ne hermafroditický).
Autorka v tomto příběhu psychologicky nastiňuje vztahy mezi lidskými protějšky. Osobně bych tento vývoj rozdělil na čtyři části: 1) Pukliny a Zrůdy: nesnášenlivost zrůd, jejich zabíjení, 2) Pukliny a poznávání: nastiňuje opatrné sympatie ke Zrůdám, 3) Pukliny a muži: ženy zachovávají základní tradice (např. ženy žijí samostatně), ale už funguje základní rozvržení společenských rolí, 4) Muži a Ženy: zde končí prvopočátky historie.
Díky rozvržení pochopíme i další záměr autorky, a to nastínit vztahy mezi různými pohlavími. To se jí, nutno říci, povedlo velice vtipně. Ženám vkládá do úst stejné fráze, které slýcháváme dnes, a které podle historika Transita byly slýchány i ve starověku: „Muži… se sice rodí jako normální, avšak později již nemyslí na nic jiného než na svůj malík.“ Díky postavě Transita, který čerpá ze dvou pramenů, a to z historie, jak si ji předávaly ženy, a z historie, jak si ji předávali muži, vzniká vtipný protiklad i na této úrovni. Díky tomu kniha působí vyváženě a nezaujatě. Objevují se tu tedy nejen omšelé ženské fráze, které jsou vtipně vkomponované do díla, ale i mužské, např.: Dívky si stěžovaly jako obvykle.“
V knize Puklina si autorka nejen pohrává s historií, s psychologií mužů a žen, se čtenářovým smyslem pro humor, ale také se symbolikou. Jedním ze symbolů je samotný název, tedy Puklina, který značí ženské lůno, ale také jakousi sopku, která asociuje prapočátek světa. Bezpochyby dobrý překlad do češtiny, který dodržel metonymický vztah slov. Dále tu nalezneme známý symbol orla, tedy dravce, nebo symboliku v samotném jméně vypravěče. Takových příkladů bychom v textu našli více.
Po shrnutí všech těchto prvků mi nezbývá nic jiného, než knihu Puklina zařadit do zajímavých nově se objevujících titulů a označit ji za povedenou beletrizovanou fikční historii.
Haluze, č. 05/2008, str. 9-10, autor: Tomáš Suk
NOBEL: KDO MÁ ŠANCI?
Favority nejprestižnější literární ceny jsou Oz, Adonis, Magris, Roth i Oatesová
Praha - Hodinu po poledni dnes tajemník Švédské akademie, literární historik Horace Engdahl, vyhlásí letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Mezi horkými kandidáty jsou italský spisovatel Claudio Magris, básník Adonis a izraelský esejista a romanopisec Amos Oz. První pětici, na kterou vypsali sázkaři nejvyšší kurzy, uzavírají Američané Joyce Carol Oatesová a Philip Roth.
Podle Kateřiny Hypiusové z české pobočky švédské sázkové kanceláře Unibet však Nobelova cena pravděpodobně nepoputuje do Spojených států amerických - i přesto, že například o Philipu Rothovi se v souvislosti s Nobelovou cenou mluví už minimálně od roku 2001, kdy se stal laureátem Ceny Franze Kafky. "Nejpravděpodobnější je, že Nobelovu cenu nedostanou ani Evropané, ani Američané," vysvětlila Hypiusová, čímž dala za pravdu i další sázkové kanceláři, britské Ladbrokes, která mezi největšími favority zmiňuje syrského Adonise a izraelského Oze.
Dvě novinky Mezi patnácti favority se objevil také Čech Arnošt Lustig, který je navíc letošním laureátem Ceny Franze Kafky. "Význam Nobelovy ceny ani ostatních literárních cen nesmí autor přeceňovat. Lepšího spisovatele z vás žádná cena neudělá," vysvětlil svůj postoj k oceněním Lustig. V souvislosti s hlavním námětem jeho knih, tedy s vyrovnáváním se s hrůzami holokaustu, se však objevuje spojitost mezi některými kandidáty. Židovství a vztahy židovského národa jsou totiž nejenom Lustigovou doménou - reflektuje je ve své tvorbě i hebrejsky a izraelsky píšící Amos Oz, který se v 50. letech účastnil i bojů v šestidenní válce, i Philip Roth, který je spolu se Saulem Bellowem a Bernardem Malamudem nejznámějším židovským americkým autorem.
Právě Rotha favorizuje překladatelka Hana Ulmanová. "Roth je kulturní fenomén, i když chápu, že porotě nemusí konvenovat jeho politicky nekorektní názory. Pravděpodobně z tohoto důvodu cenu nedostane. Dalším mým favoritem je Amos Oz. V případě izraelsko-palestinského konfliktu je těžké říct, kdo je mírotvorce a kdo zrádce, v případě Oze však můžeme mluvit o živém svědomí národa," prozradila své favority Ulmanová.
Nobelova cena za literaturu byla udělena poprvé v roce 1901, kdy ji získal francouzský básník Sully Prudhomme. Loňskou držitelkou Nobelovy ceny se stala britská spisovatelka Doris Lessingová,
které právě rok od jejího ocenění vycházejí v češtině dvě knihy - nakladatelství Jota vydalo její Puklinu, Odeon sbírku povídek Muž a dvě ženy. "V případě Lessingové šlo o překvapující volbu. Takže je docela dobře možné, že i letos ocení Švédská akademie někoho, kdo má tvůrčí vrchol už za sebou," uzavřela Ulmanová.
Mladá fronta Dnes, 9. 10. 2008, str.10, autor: Klára Kubíčková, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky, odkaz na: www.idnes.cz
Doris Lessingová: PUKLINA
Poslední román nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2007 vydalo brněnské nakladatelsví Jota. Hloubavý římský senátor se na sklonku života pouští do posledního impozantního úkolu - chce převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh Puklin, prastarého ženského kmene obývajícího rajskou přímořskou divočinu. Pukliny nepociťují touhu po mužích, ani netuší o jejich existenci. Rození dětí se řídí měsíčním cyklem a Pukliny rodí pouze děvčata. Když se pak nečekaně narodí zvláštní dítě, chlapec, je ohrožen soulad celého jejich společenství. Spisovatelka Doris Lessingová v tomto fascinujícím a okouzlujícím románu staví proti sobě témata, která dala vzniknout většině jejích předešlých děl - soužití mužů a žen ve světě a způsob, jakým problematické aspekty obou pohlaví působí na všechny stránky lidské a hlavně současné existence.
Blanenský deník, 29. 9. 2008, Knižní novinky, rubrika: Kultura-region, Oblast: regionální deníky - Jihomoravský kraj; vyšlo také v: Brněnský deník, Břeclavský deník, Hodonínský deník, Vyškovský deník, Znojemský deník
Švédsko versus Amerika - Nobelovu cenu za literaturu dostal Francouz Le Clézio
Francouzi jásají, po třiadvaceti letech dostal jejich krajan nejslavnější literární ocenění světa. Le Clézio je jistě právoplatným laureátem, zároveň však jeho volba i některé její okolnosti vybízejí k zamyšlení nad postavením Nobelovy ceny v současném knižním provozu.
Nejvýznamnější výsada ceny, kterou od roku 1901 každoročně (až na sedm výjimek, většinu z nich zapříčinila druhá světová válka) vyhlašuje Švédská královská akademie věd, spočívá ve skutečnosti, že literatura je jako jediné umělecké odvětví postavena na úroveň exaktním vědám. Žádný standardně vzdělaný člověk na světě, ba ani členové české vlády, nepochybuje o tom, že fyzika, chemie či lékařství mají pro blaho lidstva zásadní vliv a že nejlepší osobnosti těchto oborů by měly být váženy a oceňovány. O literatuře si to už tolik lidí nemyslí, což je dobře vidět například na českém státním rozpočtu či třeba příspěvku na humanitní obory českých vysokých škol. Avšak Švédové se vytrvale drží stoleté tradice (jedinou inovaci přinesl rok 1969, odkdy se přičiněním švédské centrální banky Sveriges Riksbank uděluje Nobelova cena také za ekonomii) a každoročně alespoň na jeden týden vzbuzují emoce a národní hrdost v zemi, jejíhož autora vyzdvihnou nad všechny ostatní. Srovnatelné ocenění neexistuje v kinematografii (jistě, Oscar je slavnější, ale není stavěn na stejnou úroveň s vědeckými objevy) ani v hudbě či výtvarném umění; literatuře je tu přiznán pozapomínaný statut primárního tvůrčího aktu, od něhož jsou odvozeny film, divadlo či pop- music.
Profese a poslání
Jenomže v roce 2008 už literatura dávno nemá tu výsadní pozici, jakou měla ještě v devatenáctém a po převážnou část dvacátého století. Úlohu hlavního vypravěče příběhů převzala audiovizuální média, která to umějí názorněji, přístupněji a zábavněji. Také literatura se pod jejich tlakem přizpůsobuje, a jestliže předtím měla beletrie mnohá vznešenější a naléhavější poslání, momentálně se většina autorů soustřeďuje hlavně na to, aby čtenáře zaujala a udržela jeho pozornost až do konce. Idejí a experimentů se převážně vzdává anebo je alespoň skrývá. Nejde přece o život, jsou to jen knihy. Nobelova cena je možná jednou z posledních autoritativních instancí, které tento pád z piedestalu odmítají brát na vědomí. Naznačil to už tajemník Švédské akademie věd a člen poroty Horace Engdahl, jenž se ještě před vyhlášením vítěze pustil do globálně dominantní americké literatury, která je podle něho izolovaná, vzdálená okolnímu světu, ignorantská a také příliš podléhá vlivům popkultury. Svá slova sice později zmírňoval, ale do značné míry má pravdu, jakkoli tím není vinna americká literatura, ale spíše tamní publikum, které se jen v mizivém procentu zajímá o zahraniční autory; na milost bere nanejvýše ty, kteří píšou anglicky. Z více než čtyřiceti Le Cléziových knih jich bylo mimochodem do angličtiny přeloženo pouhých dvanáct (do češtiny šest). V každém případě je pravda - a to dlouhodobě - že na rozdíl od Evropanů jsou američtí spisovatelé mnohem pragmatičtější. Nezakládají žádné ideové spolky a umělecké směry, nevstupují do politických stran, nesnaží se svým psaním zachraňovat svět. Jejich hlavní ambicí je napsat dobrou knihu, což se pozná mimo jiné podle toho, že se dobře prodává.
Pragmatici a idealisté
Mají s tím úspěch také v Evropě (v prodejích anglosaská provenience pravidelně drtí konkurenci ve všech zemích starého kontinentu a jen občas podlehne nějakému národnímu hitu) a nakazili tím i mladší evropské spisovatele. A švédští akademici jako by se chtěli tomuto trendu bránit, k čemuž mají jediný nástroj - výběr laureáta. Americká média, která Engdahlovu kritiku popuzeně komentovala, připomněla, že od roku 1993 žádný americký spisovatel cenu nedostal. A sluší se dodat, že také tři poslední američtí laureáti se zmíněnému pragmatismu vymykají: Toni Morrisonová urputným zachycováním příběhů afroamerických žen, Josif Brodskij tematizováním emigrace (přičemž větší část básnického díla publikoval rusky), Isaac Bashevis Singer zase mapováním židovských osudů (nejen) v dramatických zvratech dvacátého století.
Naopak mnozí ocenění za poslední léta bývali (či ještě jsou) aktivními idealisty. Nejextrémnějšími příklady jsou vyhroceně levicoví Dario Fo a Elfriede Jelineková, ale významnou komunistickou epizodu má za sebou také Doris Lessingová, vůči tureckému establishmentu se vymezoval Orhan Pamuk, politicky aktivní byl Günter Grass. Le Clézio k nim patří, i když není natolik vyhraněný - ale jeho románová obrana nomádského světa severoafrické pouště (Poušť), ekologická uvědomělost (Terra Amata, Válka) či studium domorodých indiánských kultur ve Střední Americe má v sobě jasné aktivistické prvky.
Vysoká a populární
Záměr švédské akademie je zřejmý a možná i trochu idealistický. Otázkou zůstává, zda to má smysl a zda to neškodí ceně jako takové, protože opomíjením čtenářských favoritů může budit dojem čehosi příliš exkluzivního a posilovat oddělení "vysoké" a populární literatury. Nobelova cena má naštěstí takovou tradici a věhlas, že jí asi neublíží vůbec nic, na druhou stranu podpora idealistických, ale - eufemisticky řečeno - čtenářsky méně vděčných autorů má jen dočasný efekt. Dobrým příkladem v českém prostředí je Maďar Imre Kertész: než dostal v roce 2002 Nobelovu cenu, jeho klíčová kniha Kaddiš za nenarozené dítě se u nás dala sehnat za pakatel ve výprodeji. Následovalo vydání dalších titulů s příslušnou propagací, jenže nyní se situace opakuje a Kertész je zpátky ve výprodejích. Také Le Cléziovy knihy byly k dostání v Levných knihách, teď se nedají koupit vůbec, jejich malé náklady byly pod cenou rozebrány. Doris Lessingovou nyní, rok po jejím dekorování, vydala shodně tři nakladatelství, ovšem zatím se z těchto titulů bestsellery nestaly. Když se k tomu na mezinárodní úrovni přidá taková autorita, jako je německý kritik Marcel Reich- Ranicki (od Le Clézia nikdy nic nečetl a je rozčarován tím, že byl znovu opomenut Philip Roth), zdá se, že propříště by vstřícnost vůči americké "popkulturní" literatuře mohla Nobelově ceně prospět.
Jean-Marie Gustave Le Clézio
Narodil se roku 1940 v Nice a literatuře se věnuje od mládí. První román Zápis o katastrofě publikoval už v roce 1963 (česky vyšel o tři roky později) a stejně jako v následující Horečce (1965, česky 1967) či Potopě (1966) v něm experimentuje s románovou formou i možnostmi jazyka ve stylu tehdy ve Francii módního stylu "nový román". Od roku 1970 absolvoval několik dlouhých pobytů v Mexiku a Střední Americe a začal psát knihy, které někteří kritici označují za etnickou literaturu. Překládal staré indiánské texty a vypravování, trpkost ze zničení tamních civilizací vtělil také do románů. Stejnou měrou se však zajímal o dění v severní Africe (jeho manželka pochází z Maroka) či na ostrovech v Indickém oceánu. Ve Francii se prosadil románem Poušť (1980, česky 1996), za nějž dostal Cenu Paula Moranda udělovanou Francouzskou akademií a který si získal i větší čtenářskou pozornost. V pozdějších pracích se vrací jednak k době dětství (Onitša, 1991; Afričan, 2004) a také k podobně idylickému životu v civilizací nezatížených komunitách - ať už domorodých či dobrovolně utvořených (Ourania, 2005; Raga, 2006). Celkem publikoval přes čtyřicet knih: prózu, eseje, povídky i knihy pro děti. Česky kromě výše zmíněných vyšla ještě kniha pro děti Lullaby (1970/1996), román Bludná hvězda (1993/1996) a soubor povídek Mondo a jiné příběhy (1978/2001). Kromě ceny Paula Moranda dostal již v roce 1963 Cenu Théophrasta Raneudota, naopak nejsledovanější francouzské výroční ocenění Prix Goncourt se mu dosud vyhýbá.
Týden, 13. 10. 2008, str. 88, autor: Pavel Mandys, rubrika: Kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
PRESTIŽNÍ BRITSKÁ CENA: LITERÁRNÍ PŘEKVAPENÍ
Londýn - Nečekaným laureátem prestižní britské literární Man Bookerovy ceny se stal v pondělí v noci indický spisovatel Aravind Adiga. Cenu získal za svůj románový debut Bílý tygr, který letos vydalo londýnské nakladatelství Atlantis.
Porota ocenila Adigu za "působivý, rozhořčený a temně humorný" příběh chudého vesnického řidiče rikši Balrama Halwaiho, který se snaží uspět ve velkém městě a nebere si servítky. V literárních kruzích však rozhodnutí poroty vyvolalo překvapení. "Adigovo ocenění je nečekané, za posledních dvacet let se stalo snad jen třikrát, že by Man Bookerovu cenu získal někdo za svoje první dílo," vysvětlil trend pro udělování cen překladatel a odborník na britskou literaturu Viktor Janiš.
Dvě hodiny rozhodování Aravind Adiga je ve čtyřicetileté historii ceny čtvrtým indickým autorem, který ji získal, navíc byl letos nejmladším ze šestice nominovaných. Jako vítězi mu připadlo 50 tisíc liber. Favorizovaným autorem byl podle sázkových kanceláří Sebastian Barry s románem Tajný spis. "Barrymu bych cenu přál, i když spíš za jeho předchozí válečný román Long, Long way. Mimochodem Barry je jediným letošním autorem z úzké nominace Man Bookerovy ceny, jehož kniha, za kterou byl nominován, má podle dosavadních edičních plánů vyjít i v češtině," dodal Janiš.
Podle slov předsedy Michaela Portilla trvalo porotě déle než dvě hodiny, než se na Adigovi shodla. Kritériem pro udělení ceny byla hlavně čtivost díla. Tu porotci u Adigy oceňují, podle Portilla Bílý tygr čtenáři vyrazí dech. Na druhou stranu jeden z nejznámějších britských literárních kritiků John Self, který Bookerovu cenu analyzoval, označil Bílého tygra za zločinecky nudného.
Čeští čtenáři čtyřiatřicetiletého Adigu zatím neznají, podle dostupných informací se ho prozatím nechystá vydat žádné z velkých českých nakladatelství.
Man Bookerova cena je obdobou americké Pulitzerovy ceny, mohou ji získat jen spisovatelé z Británie nebo z některé její bývalé kolonie. Jejími laureáty se stali například Salman Rushdie, William Golding, Kingsley Amis, Margaret Atwoodová nebo loňská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingová - ta dokonce třikrát.
Mladá fronta Dnes, 16. 10. 2008, str. 10, autor: Klára Kubíčková, rubrika: Kultura, mutace: Zprávy z regionů, oblast: Celostátní deníky
KNIHA TÝDNE - Doris Lessingová PUKLINA
Román nositelky Nobelovy ceny: Římský senátor se na konci života rozhodne převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh starého ženského kmene Puklin. Pukliny nepociťují touhu po mužích ani netuší o jejich existenci. Pukliny rodí jen děvčata. Když se nečekaně narodí zvláštní dítě - chlapec, je ohrožen soulad celého společenství.
MFplus, 17. 10. 2008, str. 51. rubrika: Kulturní mixér, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
NA POČÁTKU BYLA ONA - Válku pohlaví má podle Lessingové na svědomí příroda
Lidé se rodili a žili nějaký čas, pokud se neutopili v moři, nestalo se jim něco zlého či je nevybrali, aby byli svrženi do Pukliny." Správně by tu mělo stát: rodily a žily. Bytosti, které britská spisovatelka Doris Lessingová umístila na počátek času, totiž byly výhradně ženského pohlaví. Román Puklina vydala loňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu v roce 2006, to jí bylo osmdesát sedm let. Hrouží se v něm do hlubin paměti, která už ale není osobním záznamem života; je pamětí lidského rodu. Pro Lessingovou byl vztah mezi mužem a ženou vždy základním tématem.
Píšu, protože píšu
Stáří dává Lessingové potřebný odstup, ale přitom nemáme pocit, že by se distancovala. Trpělivost, s níž opakuje otázky, má v sobě něco babičkovského, jejich nestydlivá přímost a místy až krutost však evokuje spíš pohled dítěte. Zároveň je text proteplený zkušeností. Lessingová žila intenzivně a dlouho a stejně jako její paměť i její zkušenosti se přetavily v něco obecně lidského, přitom si ale dokázaly uchovat svou jedinečnost. Její záznamy první něhy, žalu, osamělosti nebo prvního záblesku lásky v sobě nesou emocionální náboj - přesný a čerstvý. I proto v nás tento "román myšlenek", který postrádá klasické postavy i příběh, zanechá kromě úvah i silné dojetí nad prvními krůčky lidstva a také beznaděj: Lessingová totiž v podstatě tvrdí, že nekonečný kolotoč iritace, frustrace a touhy, ve kterém se točí vztahy mužů a žen, je něco daného. Doris Lessingová se narodila roku 1919 v Íránu anglickým rodičům, dětství a mládí strávila v Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe). Odešla z prvního manželství a nechala v něm dvě děti, z druhého utekla s malým synem do Londýna. V mládí si prodělala okouzlení komunismem, díky svému románu Zlatý zápisník byla považována za jednu z mluvčích feminismu. Psala celý život a píše i dnes. V řadovém domku v severním Londýně vstává tato pozoruhodná stařenka každý den v pět hodin ráno, na procházce nakrmí ptáky, nasnídá se a od devíti sedí u psacího stolu. Píše, protože - jak lakonicky uvedla v jednom rozhovoru - psaní je "to, co dělá".
Zrůdy a Pukliny
K románu Puklina prý Lessingovou inspiroval vědecký článek o tom, že první "lidé" byli zřejmě ženského pohlaví. Odpovídal jejímu pocitu, že muži jsou jakousi "mladší odnoží druhu", protože jsou nestálí, bloudí a nejsou vybaveni onou základní harmonií se světem, která se zdá být vlastní ženám. Anglický kritik Harold Bloom obvinil Lessingovou z křižácké výpravy proti mužům. Jenomže při hlubším pohledu si musíme uvědomit, že Lessingová je stejně nesmlouvavě kritická k ženám jako k mužům. A to i v Puklině. Přiznává ženám základní biologickou moudrost, ale zároveň píše o jejich lenosti, krutosti a omezenosti. Mužům připisuje schopnost nadšení, hry, snů a odvahy. Historii prvních lidí v románu rekapituluje na základě prastarých záznamů římský senátor a historik, čímž se děj posouvá do mytické doby, která dávno předcházela zrození západní civilizace. Zároveň je životní příběh Římana, který byl v mládí bojovníkem a dobrodruhem a ve stáří se stará o děti a svým vnímáním se posouvá spíš na "žensky moudrý" pól, dodatkem k Lessingové teorii o zrodu pohlaví. Relativizuje hodnoty připisované ženám a mužům a ukazuje, že Lessingová je ve svém pohledu mnohem dvojsmyslnější a komplexnější. Tak tedy: první lidé byli ženského pohlaví. Prarod polovodních bytostí se nazýval Pukliny, podle skály, kterou uctívaly oběťmi a která na oplátku udržovala cyklus měsíčního krvácení a těhotenství. Není jasné, jak byly Pukliny oplodňovány, ale rodily další Pukliny a udržovaly rod v blaženém a líném bezčasí. Až do okamžiku, kdy se narodila první Zrůda - dítě, které v místě pukliny mělo podivné a nesmyslné výrůstky. Ženy se Zrůd nejprve zbavovaly, pak je ze zvědavosti nechávaly žít a mrzačily je. Když se jich ale rodilo čím dál tím víc, začaly cítit ohrožení a strach. Postupně se ze zapuzených chlapců vytvořilo společenství a tady začíná drama vzájemné hrůzy a zároveň přitažlivosti. Muži tvoří, objevují a destruují. Ženy zůstávají, rodí, obnovují. První a věčné obvinění od mužů zní: "Jak jste omezené." A první výčitka od žen: "Copak vám na nás nezáleží?" Muži se vydávají na první velkou výpravu do neznáma a teprve na konci sil objevují pojem "domov". Jejich pokořeným návratem a zkázou posvátné Pukliny končí mytické období lidstva. Je to okamžik, kdy se mezi zesláblým mužem a zoufalou ženou rodí láska a zároveň s ní i projekt společného života. Ten ale musí ze své podstaty, jak ji demaskuje Lessingová, zůstat z větší části neporozuměním a zápasem.
Proč se tak trápíme?
Téměř současně s románem Puklina se v naší knižní distribuci objevila ještě jedna kniha Lessingové, sbírka devatenácti povídek Muž a dvě ženy. Máme tak možnost autorčin vývoj nahlédnout z perspektivy jejího dřívějšího psaní. V povídkách, jako je Jedna z vyvolených nebo Muž a dvě ženy, Lessingová řeší v podstatě stejné věci jako v Puklině. I když docela jinou formou. Opět tu jde o válku mezi pohlavími, ale nejsme svědky příčin, nýbrž následků. Úspěšná divadelní výtvarnice stejně jako žena v domácnosti nebo malířka, která se stane matkou, se zde potýkají s problémem, jak spojit a realizovat různé role moderní ženy: jak být zároveň matkou, milenkou a veřejně činnou osobou. Lessingová se stále dokola ptá: proč se spolu muži a ženy tak trápí? Zdá se, jako by v Puklině našla konečnou a radikální odpověď: na vině je příroda, odlišnost druhu. Ale snad je to ještě jinak. Možná, že ženský "soulad se světem", ta moudrost, která podle Lessingové staví muže do pozice synů, mladších bratrů, nebo dokonce "mladších lidí", nebyla na počátku, ale objevuje se až ke konci. Snad je to něco tvrdě vybojovaného, výsledek dlouhodobé práce na tom sladit a spojit jednotlivé ženské "identity" do jedné osobnosti. Nádherným dokladem takového úsilí je ostatně sama Lessingová, která v rozhovoru po udělení Nobelovy ceny na otázku, zda viděla zdůvodnění poroty, řekla: "Ne, neviděla. Vracela jsem se totiž v poledne z nemocnice, kam jsem vezla svého syna."
Respekt, 20. 10. 2008, str. 58, autor: Magdaléna Platzová, rubrika: kultura / LITERATURA, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
DĚJINY LIDSTVA Z POHLEDU PUKLINY
Z děl loňské držitelky Nobelovy ceny Doris Lessingové (* 1919) vyšel letos na podzim česky kromě souboru povídek Muž a dvě ženy i její novější román Puklina z roku 2007.
Puklina Doris Lessingové je román na dvě teze. První je o povaze a hodnotě lidské dvoupohlavnosti. Druhá se týká povahy a hodnoty vyprávění, jehož předmětem jsou dějiny lidstva: prehistorie neméně než historie.
O povaze a hodnotě románu Co myslíme tím, když o románu řekneme, že je tezovitý? Postavy jsou jednorozměrné: namísto plnokrevných lidí chodící argumenty. Románový děj je prvoplánový, neorganický, zaonačený autorem tak, aby čtenáře přesvědčil o platnosti nějaké ideologie. Akt vyprávění není dialogem hlasů soupeřících o nadvládu, ale nerušeným monologem. Když o románu řekneme, že je tezovitý, říkáme, že je to špatný román.
Lessingové Puklina je tezovitý román a zároveň dílo, jež naši představu o románu odhaluje jako ideologicky motivovaný předsudek. Autorka dílem stvrzuje své postavení v elitním kroužku angloamerických autorů řady tezovitých románů (Margaret Atwoodová, V. S. Naipaul, J. M. Coetzee, Cormac McCarthy), jež chtějí být něčím jiným a zajímavějším než pouhý "dobrý" či "dobře napsaný" román. Příznakem tezovitosti děl je jejich polemický náboj. Příznakem jejich románovosti je to, že polemika má podobu souboje vyprávění spíš než argumentů. Převyprávějme si Puklinu, aby vynikla tezovitost její románovosti a románovitost jejích tezí, a to co nejadresněji. Oslovme tu přímo ony ctihodné muže, k nimž a proti nimž se Lessingová obrací svým psaním jakoby mezi řádky.
Darwinovi o původu člověka Na začátku byly nahé, vodomilné lidoopky s tukem obalenými těly, podobnými tuleňům. Mezi nohama měly puklinu, z níž se bez přispění jiného pohlaví rodily zase jen lidoopky s puklinou. Pukliny žily v jeskyních na mořském pobřeží a kromě rybolovu a plavání už toho moc nedělaly, jen se válely na vyhřátých skaliskách. Jednou za měsíc, za úplňku, když jim pukliny krvácely, se účastnily rituálu na posvátné skále s průrvou, již nazvaly Puklina. Jednou za rok se účastnily rituálu, při němž z Puklin vybraly oběť a svrhly ji do Pukliny. A tak to běželo pořád dokola po celé věky, dokud se do idyly nevlámal čas katastrofou.
Puklinám se začali rodit netvoři, kteří měli v rozkroku místo úhledné puklinky odpudivé výrůstky. Zprvu Zrůdy končily odložené na skalisku jako ostatní znetvořená nemluvňata coby potrava orlů. Ale jak jich přibývalo (a Puklin ubývalo), začaly Pukliny zkoušet, zda by jinak čilé Zrůdy přece jen nešlo k životu upotřebit. Bez úspěchu. Matky se k odpudivým kojencům neměly, pít jim dávaly jen neochotně. Zrůdy byly uřvanější než Pukliny a svou neukojitelností doháněly matky k šílenství. V jeskyních nebylo k vydržení. Nepomohlo ani uřezávání výrůstků ve snaze napomoci nedokonalé přírodě k dokonalosti. Všechno mohli ještě zachránit orli, kdyby odkládanými nepovedenci krmili mláďata, jak měli. Jenže oni je odnášeli v pařátech přes horský hřeben až do údolí k řece. A tam se z uprchlých kleštěnců a "orlích" kojenců stali - časem, šťastnou souhrou okolností a za přispění velmi trpělivých laní - první muži: Malíci.
Freudovi o totemu a tabu Otcem byl Malíkům orel a matkou laň. S první vraždou otcovraždou či s oidipovským komplexem tahle rodinka neměla co dělat. To původ z nemateřských Puklin byl prvopočátečním traumatem, jež se Malíci snažili zatlačit do nevědomí, seč to šlo, například popěvkem: "Zabij Pukliny/ zabij, než teplé pobřeží a jeskyně chráněné před větrem i deštěm. Malíci byli ale čilejší a vynalézavější než Pukliny, a tak v boji o přežití obstáli na jedničku. Pořád mezi sebou soutěžili, kdo dál a kdo výš, stále něco nového vymýšleli: jak postavit chatrč, jak udržet při životě oheň, jak si z trávy a orlích per spíchnout zástěrku na malíka. Neznámá síla je hnala vpřed: o jejím původu v neukojitelném malíkovi nic netušili.
Ale i s Puklinami se cosi dělo. Začalo to nešťastnicí, jež se sama procházela na pobřeží od jeskyň dost vzdáleném, a o únos a znásilnění si tak vlastně řekla. Některé Pukliny byly náhle "jako nové" - rodily se uřvané a zvědavé a samostatné. Největší obrat nastal, když přišly na to, k čemu jim mohou být malíci (a ztratily schopnost partenogeneze). Daly si jména. Naučily Malíky lidské řeči, a samy se od Malíků naučily obstarávat oheň. Pochopily, že Malíci jsou nejen synové, ale i otci. Staly se sběračkami a uklízečkami, a lov nechaly mužům.
Hlavní zvrat nastal, když si nové Pukliny zošklivily tulení povahu natolik, že se obrátily proti "starým" Puklinám a svedly s nimi vítěznou válku. Malíci v ní hráli podružnou roli. Další "první vraždou" spáchanou prvními muži bylo ubití zákeřné stařeny, jež na Malíky vymyslela past, ale až když bylo po boji.
Nietzscheovi o genealogii morálky Přes vzájemné obcování si Pukliny a Malíci nerozuměli. Malíci připadali Puklinám "hloupí": v hravosti a soutěživosti neznali míru ani strach, nedokázali se do druhého vcítit ani vmyslet. Malíkům zase připadaly "hloupé" Pukliny: pomalé, nevynalézavé, nejraději by seděly doma v jeskyni, ustrašené, ustarané a obtěžkané dětmi, věčně vyčítající. "Copak vám na nás nezáleží?" kvílely ženy vždy, když muži zabraní do hry nechali z nepozornosti zahynout dítě.
Propast neporozumění, zející mezi oběma druhy hlouposti, mezi námi a vámi, překlenul teprve sled událostí, jež dohnaly první lidské společenství na pokraj zániku. Přírodní katastrofu následovala výprava Malíků, při níž zahynula většina malých chlapců, a po ní přišel výbuch posvátné Pukliny, do níž Malíci zkusmo hodili pár kamenů. Ženu smířila s mužem teprve jeho upřímná provinilost. Muže smířil se ženou náhlý nával něhy. Muž se stal "malým dítětem v náručí své matky, laskající a odpouštějící...". Z nás a vás jsme se stali - na okamžik - my. Historie prehistorie V Puklině je nám turbulentní příběh zprostředkován slovy historika amatéra, římského aristokrata žijícího na venkově za vlády císaře Nerona. Tento manévr má tři stránky. Za prvé upozorňuje na zaujatost každého historika. Zde si z pramenů vybírá (a vymýšlí) muž, zemědělec-pastevec, starší manžel mladé ženy a Říman dobyvatel. Za druhé klade otázku o přechodu od ústní k psané paměti. A za třetí nás staví před problém vyprávění "evolučních" dějů, neodehrávajících se v letech, desetiletích či staletích, ale v prehistorických érách: Puklina začíná v pliocénu a vrcholí v pleistocénu, v jakési trvalé době meziledové.
Jak zachytit "okamžik", kdy se z tisíciletého opakování téhož s malými odchylkami "náhle" vynoří něco nového - člověk, rodina, cit, jazyk? Jak vyprávět příběh, jehož děj se neřídí "zevnitř" jistou logikou (ať už organicky, deterministicky či teleologicky), ale souhrou nahodilostí (přírodní pohromou, selekcí mutace, střetem kultur či tím vším a mnohým dalším najednou)? Z náhody se za spolupůsobení okolností stane "návyk" či "zvyklost", o jejichž výklad musí být průběžně sváděn boj, opět za spolupůsobení různých náhod.
Puklina je plná nepravděpodobností. Nechme stranou bájné orly a laně,
Skrýt celou recenzi
PUKLINA
Nejednou lidé rozebírali původ člověka, zpochybňovali biblický mýtus Adama a Evy, zpochybnili také teorii evoluce a spoustu historek o vzniku člověka. Ani jedna teze se neujala bez jakýchkoli pochybností. A aby v tom byl ještě větší zmatek, objevuje se kniha od Doris Lessingové, která nese název Puklina.Lessingová, pokud její knihu budeme brát čistě beletristicky, pracuje právě s tématy: „odkud se lidé vzali“, „jaký je vztah mezi mužem a ženou“, „kdo byl první“, atd. Kniha má také dvě konfrontační linie. Děj se odehrává ve dvou dobách. Prvním bodem na časové ose je prvopočátek zrození lidstva, a - ani bych se nebál říci - počátky lidského myšlení a sexuality. Naopak druhá příběhová linie se odehrává na počátku prvního tisíciletí a na rozdíl od předchozí je umístěna do konkrétního místa, jímž je starověký Řím za vlády císaře Nera.
Díky těmto dvěma liniím získáváme konfrontaci myšlení lidí „doby zrození lidstva“ a doby starověké. Abychom mohli dvě příběhové linie spojit, je nutné mít někoho (nebo něco), kdo by stál na obou březích. V tomto případě je to právě vypravěč, který se nám tu dokonce zhmotňuje v době starověku v podobě historika, který právě sepisuje dějiny počátku lidstva, a tady se stává nezúčastněnou postavou a neviděným vypravěčem v druhé příběhové linii.
Tento vypravěč si nechává říkat Transitus, což jenom potvrzuje jeho funkci prostředníka (Transitus-přechod). Všimněme si, že autorka, čili žena, záměrně zvolila mužského vypravěče. Za prvé kvůli tradici, těžko si představit historičku ve starověkém Římě, a za druhé zřejmě kvůli samotnému příběhu, který zprvu vyhlíží až přehnaně feministicky, aby tak feminizující prvek eliminovala.
Jak již zde bylo zmíněno, v příběhu jsou dvě linie, které jsou spolu konfrontovány. V té první se nám vytváří svět a začínají první vztahy mezi muži a ženami. K pochopení knihy musím alespoň z části nastínit vyvíjející se příběh. Na počátku byly pouze ženy, v knize nazývané „Pukliny“, které rodily samy od sebe, později se však ženám začaly rodit zohyzděné „Zrůdy“, které ženy odnášely na skálu, aby je rozsápali orli. Jenže orlové jim darovali život a zanesli je dále do údolí, kde se Zrůdy samy vyvíjely, až později Pukliny zjistily, že jsou to vlastně jejich protějšky, tedy muži, které potřebují ke svému rozmnožování, jelikož ženy brzy ztratily svůj samooplodňovací dar (ne hermafroditický).
Autorka v tomto příběhu psychologicky nastiňuje vztahy mezi lidskými protějšky. Osobně bych tento vývoj rozdělil na čtyři části: 1) Pukliny a Zrůdy: nesnášenlivost zrůd, jejich zabíjení, 2) Pukliny a poznávání: nastiňuje opatrné sympatie ke Zrůdám, 3) Pukliny a muži: ženy zachovávají základní tradice (např. ženy žijí samostatně), ale už funguje základní rozvržení společenských rolí, 4) Muži a Ženy: zde končí prvopočátky historie.
Díky rozvržení pochopíme i další záměr autorky, a to nastínit vztahy mezi různými pohlavími. To se jí, nutno říci, povedlo velice vtipně. Ženám vkládá do úst stejné fráze, které slýcháváme dnes, a které podle historika Transita byly slýchány i ve starověku: „Muži… se sice rodí jako normální, avšak později již nemyslí na nic jiného než na svůj malík.“ Díky postavě Transita, který čerpá ze dvou pramenů, a to z historie, jak si ji předávaly ženy, a z historie, jak si ji předávali muži, vzniká vtipný protiklad i na této úrovni. Díky tomu kniha působí vyváženě a nezaujatě. Objevují se tu tedy nejen omšelé ženské fráze, které jsou vtipně vkomponované do díla, ale i mužské, např.: Dívky si stěžovaly jako obvykle.“
V knize Puklina si autorka nejen pohrává s historií, s psychologií mužů a žen, se čtenářovým smyslem pro humor, ale také se symbolikou. Jedním ze symbolů je samotný název, tedy Puklina, který značí ženské lůno, ale také jakousi sopku, která asociuje prapočátek světa. Bezpochyby dobrý překlad do češtiny, který dodržel metonymický vztah slov. Dále tu nalezneme známý symbol orla, tedy dravce, nebo symboliku v samotném jméně vypravěče. Takových příkladů bychom v textu našli více.
Po shrnutí všech těchto prvků mi nezbývá nic jiného, než knihu Puklina zařadit do zajímavých nově se objevujících titulů a označit ji za povedenou beletrizovanou fikční historii.
Haluze, č. 05/2008, str. 9-10, autor: Tomáš Suk
NOBEL: KDO MÁ ŠANCI?
Favority nejprestižnější literární ceny jsou Oz, Adonis, Magris, Roth i Oatesová
Praha - Hodinu po poledni dnes tajemník Švédské akademie, literární historik Horace Engdahl, vyhlásí letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Mezi horkými kandidáty jsou italský spisovatel Claudio Magris, básník Adonis a izraelský esejista a romanopisec Amos Oz. První pětici, na kterou vypsali sázkaři nejvyšší kurzy, uzavírají Američané Joyce Carol Oatesová a Philip Roth.
Podle Kateřiny Hypiusové z české pobočky švédské sázkové kanceláře Unibet však Nobelova cena pravděpodobně nepoputuje do Spojených států amerických - i přesto, že například o Philipu Rothovi se v souvislosti s Nobelovou cenou mluví už minimálně od roku 2001, kdy se stal laureátem Ceny Franze Kafky. "Nejpravděpodobnější je, že Nobelovu cenu nedostanou ani Evropané, ani Američané," vysvětlila Hypiusová, čímž dala za pravdu i další sázkové kanceláři, britské Ladbrokes, která mezi největšími favority zmiňuje syrského Adonise a izraelského Oze.
Dvě novinky Mezi patnácti favority se objevil také Čech Arnošt Lustig, který je navíc letošním laureátem Ceny Franze Kafky. "Význam Nobelovy ceny ani ostatních literárních cen nesmí autor přeceňovat. Lepšího spisovatele z vás žádná cena neudělá," vysvětlil svůj postoj k oceněním Lustig. V souvislosti s hlavním námětem jeho knih, tedy s vyrovnáváním se s hrůzami holokaustu, se však objevuje spojitost mezi některými kandidáty. Židovství a vztahy židovského národa jsou totiž nejenom Lustigovou doménou - reflektuje je ve své tvorbě i hebrejsky a izraelsky píšící Amos Oz, který se v 50. letech účastnil i bojů v šestidenní válce, i Philip Roth, který je spolu se Saulem Bellowem a Bernardem Malamudem nejznámějším židovským americkým autorem.
Právě Rotha favorizuje překladatelka Hana Ulmanová. "Roth je kulturní fenomén, i když chápu, že porotě nemusí konvenovat jeho politicky nekorektní názory. Pravděpodobně z tohoto důvodu cenu nedostane. Dalším mým favoritem je Amos Oz. V případě izraelsko-palestinského konfliktu je těžké říct, kdo je mírotvorce a kdo zrádce, v případě Oze však můžeme mluvit o živém svědomí národa," prozradila své favority Ulmanová.
Nobelova cena za literaturu byla udělena poprvé v roce 1901, kdy ji získal francouzský básník Sully Prudhomme. Loňskou držitelkou Nobelovy ceny se stala britská spisovatelka Doris Lessingová,
které právě rok od jejího ocenění vycházejí v češtině dvě knihy - nakladatelství Jota vydalo její Puklinu, Odeon sbírku povídek Muž a dvě ženy. "V případě Lessingové šlo o překvapující volbu. Takže je docela dobře možné, že i letos ocení Švédská akademie někoho, kdo má tvůrčí vrchol už za sebou," uzavřela Ulmanová.
Mladá fronta Dnes, 9. 10. 2008, str.10, autor: Klára Kubíčková, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky, odkaz na: www.idnes.cz
Doris Lessingová: PUKLINA
Poslední román nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2007 vydalo brněnské nakladatelsví Jota. Hloubavý římský senátor se na sklonku života pouští do posledního impozantního úkolu - chce převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh Puklin, prastarého ženského kmene obývajícího rajskou přímořskou divočinu. Pukliny nepociťují touhu po mužích, ani netuší o jejich existenci. Rození dětí se řídí měsíčním cyklem a Pukliny rodí pouze děvčata. Když se pak nečekaně narodí zvláštní dítě, chlapec, je ohrožen soulad celého jejich společenství. Spisovatelka Doris Lessingová v tomto fascinujícím a okouzlujícím románu staví proti sobě témata, která dala vzniknout většině jejích předešlých děl - soužití mužů a žen ve světě a způsob, jakým problematické aspekty obou pohlaví působí na všechny stránky lidské a hlavně současné existence.
Blanenský deník, 29. 9. 2008, Knižní novinky, rubrika: Kultura-region, Oblast: regionální deníky - Jihomoravský kraj; vyšlo také v: Brněnský deník, Břeclavský deník, Hodonínský deník, Vyškovský deník, Znojemský deník
Švédsko versus Amerika - Nobelovu cenu za literaturu dostal Francouz Le Clézio
Francouzi jásají, po třiadvaceti letech dostal jejich krajan nejslavnější literární ocenění světa. Le Clézio je jistě právoplatným laureátem, zároveň však jeho volba i některé její okolnosti vybízejí k zamyšlení nad postavením Nobelovy ceny v současném knižním provozu.
Nejvýznamnější výsada ceny, kterou od roku 1901 každoročně (až na sedm výjimek, většinu z nich zapříčinila druhá světová válka) vyhlašuje Švédská královská akademie věd, spočívá ve skutečnosti, že literatura je jako jediné umělecké odvětví postavena na úroveň exaktním vědám. Žádný standardně vzdělaný člověk na světě, ba ani členové české vlády, nepochybuje o tom, že fyzika, chemie či lékařství mají pro blaho lidstva zásadní vliv a že nejlepší osobnosti těchto oborů by měly být váženy a oceňovány. O literatuře si to už tolik lidí nemyslí, což je dobře vidět například na českém státním rozpočtu či třeba příspěvku na humanitní obory českých vysokých škol. Avšak Švédové se vytrvale drží stoleté tradice (jedinou inovaci přinesl rok 1969, odkdy se přičiněním švédské centrální banky Sveriges Riksbank uděluje Nobelova cena také za ekonomii) a každoročně alespoň na jeden týden vzbuzují emoce a národní hrdost v zemi, jejíhož autora vyzdvihnou nad všechny ostatní. Srovnatelné ocenění neexistuje v kinematografii (jistě, Oscar je slavnější, ale není stavěn na stejnou úroveň s vědeckými objevy) ani v hudbě či výtvarném umění; literatuře je tu přiznán pozapomínaný statut primárního tvůrčího aktu, od něhož jsou odvozeny film, divadlo či pop- music.
Profese a poslání
Jenomže v roce 2008 už literatura dávno nemá tu výsadní pozici, jakou měla ještě v devatenáctém a po převážnou část dvacátého století. Úlohu hlavního vypravěče příběhů převzala audiovizuální média, která to umějí názorněji, přístupněji a zábavněji. Také literatura se pod jejich tlakem přizpůsobuje, a jestliže předtím měla beletrie mnohá vznešenější a naléhavější poslání, momentálně se většina autorů soustřeďuje hlavně na to, aby čtenáře zaujala a udržela jeho pozornost až do konce. Idejí a experimentů se převážně vzdává anebo je alespoň skrývá. Nejde přece o život, jsou to jen knihy. Nobelova cena je možná jednou z posledních autoritativních instancí, které tento pád z piedestalu odmítají brát na vědomí. Naznačil to už tajemník Švédské akademie věd a člen poroty Horace Engdahl, jenž se ještě před vyhlášením vítěze pustil do globálně dominantní americké literatury, která je podle něho izolovaná, vzdálená okolnímu světu, ignorantská a také příliš podléhá vlivům popkultury. Svá slova sice později zmírňoval, ale do značné míry má pravdu, jakkoli tím není vinna americká literatura, ale spíše tamní publikum, které se jen v mizivém procentu zajímá o zahraniční autory; na milost bere nanejvýše ty, kteří píšou anglicky. Z více než čtyřiceti Le Cléziových knih jich bylo mimochodem do angličtiny přeloženo pouhých dvanáct (do češtiny šest). V každém případě je pravda - a to dlouhodobě - že na rozdíl od Evropanů jsou američtí spisovatelé mnohem pragmatičtější. Nezakládají žádné ideové spolky a umělecké směry, nevstupují do politických stran, nesnaží se svým psaním zachraňovat svět. Jejich hlavní ambicí je napsat dobrou knihu, což se pozná mimo jiné podle toho, že se dobře prodává.
Pragmatici a idealisté
Mají s tím úspěch také v Evropě (v prodejích anglosaská provenience pravidelně drtí konkurenci ve všech zemích starého kontinentu a jen občas podlehne nějakému národnímu hitu) a nakazili tím i mladší evropské spisovatele. A švédští akademici jako by se chtěli tomuto trendu bránit, k čemuž mají jediný nástroj - výběr laureáta. Americká média, která Engdahlovu kritiku popuzeně komentovala, připomněla, že od roku 1993 žádný americký spisovatel cenu nedostal. A sluší se dodat, že také tři poslední američtí laureáti se zmíněnému pragmatismu vymykají: Toni Morrisonová urputným zachycováním příběhů afroamerických žen, Josif Brodskij tematizováním emigrace (přičemž větší část básnického díla publikoval rusky), Isaac Bashevis Singer zase mapováním židovských osudů (nejen) v dramatických zvratech dvacátého století.
Naopak mnozí ocenění za poslední léta bývali (či ještě jsou) aktivními idealisty. Nejextrémnějšími příklady jsou vyhroceně levicoví Dario Fo a Elfriede Jelineková, ale významnou komunistickou epizodu má za sebou také Doris Lessingová, vůči tureckému establishmentu se vymezoval Orhan Pamuk, politicky aktivní byl Günter Grass. Le Clézio k nim patří, i když není natolik vyhraněný - ale jeho románová obrana nomádského světa severoafrické pouště (Poušť), ekologická uvědomělost (Terra Amata, Válka) či studium domorodých indiánských kultur ve Střední Americe má v sobě jasné aktivistické prvky.
Vysoká a populární
Záměr švédské akademie je zřejmý a možná i trochu idealistický. Otázkou zůstává, zda to má smysl a zda to neškodí ceně jako takové, protože opomíjením čtenářských favoritů může budit dojem čehosi příliš exkluzivního a posilovat oddělení "vysoké" a populární literatury. Nobelova cena má naštěstí takovou tradici a věhlas, že jí asi neublíží vůbec nic, na druhou stranu podpora idealistických, ale - eufemisticky řečeno - čtenářsky méně vděčných autorů má jen dočasný efekt. Dobrým příkladem v českém prostředí je Maďar Imre Kertész: než dostal v roce 2002 Nobelovu cenu, jeho klíčová kniha Kaddiš za nenarozené dítě se u nás dala sehnat za pakatel ve výprodeji. Následovalo vydání dalších titulů s příslušnou propagací, jenže nyní se situace opakuje a Kertész je zpátky ve výprodejích. Také Le Cléziovy knihy byly k dostání v Levných knihách, teď se nedají koupit vůbec, jejich malé náklady byly pod cenou rozebrány. Doris Lessingovou nyní, rok po jejím dekorování, vydala shodně tři nakladatelství, ovšem zatím se z těchto titulů bestsellery nestaly. Když se k tomu na mezinárodní úrovni přidá taková autorita, jako je německý kritik Marcel Reich- Ranicki (od Le Clézia nikdy nic nečetl a je rozčarován tím, že byl znovu opomenut Philip Roth), zdá se, že propříště by vstřícnost vůči americké "popkulturní" literatuře mohla Nobelově ceně prospět.
Jean-Marie Gustave Le Clézio
Narodil se roku 1940 v Nice a literatuře se věnuje od mládí. První román Zápis o katastrofě publikoval už v roce 1963 (česky vyšel o tři roky později) a stejně jako v následující Horečce (1965, česky 1967) či Potopě (1966) v něm experimentuje s románovou formou i možnostmi jazyka ve stylu tehdy ve Francii módního stylu "nový román". Od roku 1970 absolvoval několik dlouhých pobytů v Mexiku a Střední Americe a začal psát knihy, které někteří kritici označují za etnickou literaturu. Překládal staré indiánské texty a vypravování, trpkost ze zničení tamních civilizací vtělil také do románů. Stejnou měrou se však zajímal o dění v severní Africe (jeho manželka pochází z Maroka) či na ostrovech v Indickém oceánu. Ve Francii se prosadil románem Poušť (1980, česky 1996), za nějž dostal Cenu Paula Moranda udělovanou Francouzskou akademií a který si získal i větší čtenářskou pozornost. V pozdějších pracích se vrací jednak k době dětství (Onitša, 1991; Afričan, 2004) a také k podobně idylickému životu v civilizací nezatížených komunitách - ať už domorodých či dobrovolně utvořených (Ourania, 2005; Raga, 2006). Celkem publikoval přes čtyřicet knih: prózu, eseje, povídky i knihy pro děti. Česky kromě výše zmíněných vyšla ještě kniha pro děti Lullaby (1970/1996), román Bludná hvězda (1993/1996) a soubor povídek Mondo a jiné příběhy (1978/2001). Kromě ceny Paula Moranda dostal již v roce 1963 Cenu Théophrasta Raneudota, naopak nejsledovanější francouzské výroční ocenění Prix Goncourt se mu dosud vyhýbá.
Týden, 13. 10. 2008, str. 88, autor: Pavel Mandys, rubrika: Kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
PRESTIŽNÍ BRITSKÁ CENA: LITERÁRNÍ PŘEKVAPENÍ
Londýn - Nečekaným laureátem prestižní britské literární Man Bookerovy ceny se stal v pondělí v noci indický spisovatel Aravind Adiga. Cenu získal za svůj románový debut Bílý tygr, který letos vydalo londýnské nakladatelství Atlantis.
Porota ocenila Adigu za "působivý, rozhořčený a temně humorný" příběh chudého vesnického řidiče rikši Balrama Halwaiho, který se snaží uspět ve velkém městě a nebere si servítky. V literárních kruzích však rozhodnutí poroty vyvolalo překvapení. "Adigovo ocenění je nečekané, za posledních dvacet let se stalo snad jen třikrát, že by Man Bookerovu cenu získal někdo za svoje první dílo," vysvětlil trend pro udělování cen překladatel a odborník na britskou literaturu Viktor Janiš.
Dvě hodiny rozhodování Aravind Adiga je ve čtyřicetileté historii ceny čtvrtým indickým autorem, který ji získal, navíc byl letos nejmladším ze šestice nominovaných. Jako vítězi mu připadlo 50 tisíc liber. Favorizovaným autorem byl podle sázkových kanceláří Sebastian Barry s románem Tajný spis. "Barrymu bych cenu přál, i když spíš za jeho předchozí válečný román Long, Long way. Mimochodem Barry je jediným letošním autorem z úzké nominace Man Bookerovy ceny, jehož kniha, za kterou byl nominován, má podle dosavadních edičních plánů vyjít i v češtině," dodal Janiš.
Podle slov předsedy Michaela Portilla trvalo porotě déle než dvě hodiny, než se na Adigovi shodla. Kritériem pro udělení ceny byla hlavně čtivost díla. Tu porotci u Adigy oceňují, podle Portilla Bílý tygr čtenáři vyrazí dech. Na druhou stranu jeden z nejznámějších britských literárních kritiků John Self, který Bookerovu cenu analyzoval, označil Bílého tygra za zločinecky nudného.
Čeští čtenáři čtyřiatřicetiletého Adigu zatím neznají, podle dostupných informací se ho prozatím nechystá vydat žádné z velkých českých nakladatelství.
Man Bookerova cena je obdobou americké Pulitzerovy ceny, mohou ji získat jen spisovatelé z Británie nebo z některé její bývalé kolonie. Jejími laureáty se stali například Salman Rushdie, William Golding, Kingsley Amis, Margaret Atwoodová nebo loňská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingová - ta dokonce třikrát.
Mladá fronta Dnes, 16. 10. 2008, str. 10, autor: Klára Kubíčková, rubrika: Kultura, mutace: Zprávy z regionů, oblast: Celostátní deníky
KNIHA TÝDNE - Doris Lessingová PUKLINA
Román nositelky Nobelovy ceny: Římský senátor se na konci života rozhodne převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh starého ženského kmene Puklin. Pukliny nepociťují touhu po mužích ani netuší o jejich existenci. Pukliny rodí jen děvčata. Když se nečekaně narodí zvláštní dítě - chlapec, je ohrožen soulad celého společenství.
MFplus, 17. 10. 2008, str. 51. rubrika: Kulturní mixér, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
NA POČÁTKU BYLA ONA - Válku pohlaví má podle Lessingové na svědomí příroda
Lidé se rodili a žili nějaký čas, pokud se neutopili v moři, nestalo se jim něco zlého či je nevybrali, aby byli svrženi do Pukliny." Správně by tu mělo stát: rodily a žily. Bytosti, které britská spisovatelka Doris Lessingová umístila na počátek času, totiž byly výhradně ženského pohlaví. Román Puklina vydala loňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu v roce 2006, to jí bylo osmdesát sedm let. Hrouží se v něm do hlubin paměti, která už ale není osobním záznamem života; je pamětí lidského rodu. Pro Lessingovou byl vztah mezi mužem a ženou vždy základním tématem.
Píšu, protože píšu
Stáří dává Lessingové potřebný odstup, ale přitom nemáme pocit, že by se distancovala. Trpělivost, s níž opakuje otázky, má v sobě něco babičkovského, jejich nestydlivá přímost a místy až krutost však evokuje spíš pohled dítěte. Zároveň je text proteplený zkušeností. Lessingová žila intenzivně a dlouho a stejně jako její paměť i její zkušenosti se přetavily v něco obecně lidského, přitom si ale dokázaly uchovat svou jedinečnost. Její záznamy první něhy, žalu, osamělosti nebo prvního záblesku lásky v sobě nesou emocionální náboj - přesný a čerstvý. I proto v nás tento "román myšlenek", který postrádá klasické postavy i příběh, zanechá kromě úvah i silné dojetí nad prvními krůčky lidstva a také beznaděj: Lessingová totiž v podstatě tvrdí, že nekonečný kolotoč iritace, frustrace a touhy, ve kterém se točí vztahy mužů a žen, je něco daného. Doris Lessingová se narodila roku 1919 v Íránu anglickým rodičům, dětství a mládí strávila v Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe). Odešla z prvního manželství a nechala v něm dvě děti, z druhého utekla s malým synem do Londýna. V mládí si prodělala okouzlení komunismem, díky svému románu Zlatý zápisník byla považována za jednu z mluvčích feminismu. Psala celý život a píše i dnes. V řadovém domku v severním Londýně vstává tato pozoruhodná stařenka každý den v pět hodin ráno, na procházce nakrmí ptáky, nasnídá se a od devíti sedí u psacího stolu. Píše, protože - jak lakonicky uvedla v jednom rozhovoru - psaní je "to, co dělá".
Zrůdy a Pukliny
K románu Puklina prý Lessingovou inspiroval vědecký článek o tom, že první "lidé" byli zřejmě ženského pohlaví. Odpovídal jejímu pocitu, že muži jsou jakousi "mladší odnoží druhu", protože jsou nestálí, bloudí a nejsou vybaveni onou základní harmonií se světem, která se zdá být vlastní ženám. Anglický kritik Harold Bloom obvinil Lessingovou z křižácké výpravy proti mužům. Jenomže při hlubším pohledu si musíme uvědomit, že Lessingová je stejně nesmlouvavě kritická k ženám jako k mužům. A to i v Puklině. Přiznává ženám základní biologickou moudrost, ale zároveň píše o jejich lenosti, krutosti a omezenosti. Mužům připisuje schopnost nadšení, hry, snů a odvahy. Historii prvních lidí v románu rekapituluje na základě prastarých záznamů římský senátor a historik, čímž se děj posouvá do mytické doby, která dávno předcházela zrození západní civilizace. Zároveň je životní příběh Římana, který byl v mládí bojovníkem a dobrodruhem a ve stáří se stará o děti a svým vnímáním se posouvá spíš na "žensky moudrý" pól, dodatkem k Lessingové teorii o zrodu pohlaví. Relativizuje hodnoty připisované ženám a mužům a ukazuje, že Lessingová je ve svém pohledu mnohem dvojsmyslnější a komplexnější. Tak tedy: první lidé byli ženského pohlaví. Prarod polovodních bytostí se nazýval Pukliny, podle skály, kterou uctívaly oběťmi a která na oplátku udržovala cyklus měsíčního krvácení a těhotenství. Není jasné, jak byly Pukliny oplodňovány, ale rodily další Pukliny a udržovaly rod v blaženém a líném bezčasí. Až do okamžiku, kdy se narodila první Zrůda - dítě, které v místě pukliny mělo podivné a nesmyslné výrůstky. Ženy se Zrůd nejprve zbavovaly, pak je ze zvědavosti nechávaly žít a mrzačily je. Když se jich ale rodilo čím dál tím víc, začaly cítit ohrožení a strach. Postupně se ze zapuzených chlapců vytvořilo společenství a tady začíná drama vzájemné hrůzy a zároveň přitažlivosti. Muži tvoří, objevují a destruují. Ženy zůstávají, rodí, obnovují. První a věčné obvinění od mužů zní: "Jak jste omezené." A první výčitka od žen: "Copak vám na nás nezáleží?" Muži se vydávají na první velkou výpravu do neznáma a teprve na konci sil objevují pojem "domov". Jejich pokořeným návratem a zkázou posvátné Pukliny končí mytické období lidstva. Je to okamžik, kdy se mezi zesláblým mužem a zoufalou ženou rodí láska a zároveň s ní i projekt společného života. Ten ale musí ze své podstaty, jak ji demaskuje Lessingová, zůstat z větší části neporozuměním a zápasem.
Proč se tak trápíme?
Téměř současně s románem Puklina se v naší knižní distribuci objevila ještě jedna kniha Lessingové, sbírka devatenácti povídek Muž a dvě ženy. Máme tak možnost autorčin vývoj nahlédnout z perspektivy jejího dřívějšího psaní. V povídkách, jako je Jedna z vyvolených nebo Muž a dvě ženy, Lessingová řeší v podstatě stejné věci jako v Puklině. I když docela jinou formou. Opět tu jde o válku mezi pohlavími, ale nejsme svědky příčin, nýbrž následků. Úspěšná divadelní výtvarnice stejně jako žena v domácnosti nebo malířka, která se stane matkou, se zde potýkají s problémem, jak spojit a realizovat různé role moderní ženy: jak být zároveň matkou, milenkou a veřejně činnou osobou. Lessingová se stále dokola ptá: proč se spolu muži a ženy tak trápí? Zdá se, jako by v Puklině našla konečnou a radikální odpověď: na vině je příroda, odlišnost druhu. Ale snad je to ještě jinak. Možná, že ženský "soulad se světem", ta moudrost, která podle Lessingové staví muže do pozice synů, mladších bratrů, nebo dokonce "mladších lidí", nebyla na počátku, ale objevuje se až ke konci. Snad je to něco tvrdě vybojovaného, výsledek dlouhodobé práce na tom sladit a spojit jednotlivé ženské "identity" do jedné osobnosti. Nádherným dokladem takového úsilí je ostatně sama Lessingová, která v rozhovoru po udělení Nobelovy ceny na otázku, zda viděla zdůvodnění poroty, řekla: "Ne, neviděla. Vracela jsem se totiž v poledne z nemocnice, kam jsem vezla svého syna."
Respekt, 20. 10. 2008, str. 58, autor: Magdaléna Platzová, rubrika: kultura / LITERATURA, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
DĚJINY LIDSTVA Z POHLEDU PUKLINY
Z děl loňské držitelky Nobelovy ceny Doris Lessingové (* 1919) vyšel letos na podzim česky kromě souboru povídek Muž a dvě ženy i její novější román Puklina z roku 2007.
Puklina Doris Lessingové je román na dvě teze. První je o povaze a hodnotě lidské dvoupohlavnosti. Druhá se týká povahy a hodnoty vyprávění, jehož předmětem jsou dějiny lidstva: prehistorie neméně než historie.
O povaze a hodnotě románu Co myslíme tím, když o románu řekneme, že je tezovitý? Postavy jsou jednorozměrné: namísto plnokrevných lidí chodící argumenty. Románový děj je prvoplánový, neorganický, zaonačený autorem tak, aby čtenáře přesvědčil o platnosti nějaké ideologie. Akt vyprávění není dialogem hlasů soupeřících o nadvládu, ale nerušeným monologem. Když o románu řekneme, že je tezovitý, říkáme, že je to špatný román.
Lessingové Puklina je tezovitý román a zároveň dílo, jež naši představu o románu odhaluje jako ideologicky motivovaný předsudek. Autorka dílem stvrzuje své postavení v elitním kroužku angloamerických autorů řady tezovitých románů (Margaret Atwoodová, V. S. Naipaul, J. M. Coetzee, Cormac McCarthy), jež chtějí být něčím jiným a zajímavějším než pouhý "dobrý" či "dobře napsaný" román. Příznakem tezovitosti děl je jejich polemický náboj. Příznakem jejich románovosti je to, že polemika má podobu souboje vyprávění spíš než argumentů. Převyprávějme si Puklinu, aby vynikla tezovitost její románovosti a románovitost jejích tezí, a to co nejadresněji. Oslovme tu přímo ony ctihodné muže, k nimž a proti nimž se Lessingová obrací svým psaním jakoby mezi řádky.
Darwinovi o původu člověka Na začátku byly nahé, vodomilné lidoopky s tukem obalenými těly, podobnými tuleňům. Mezi nohama měly puklinu, z níž se bez přispění jiného pohlaví rodily zase jen lidoopky s puklinou. Pukliny žily v jeskyních na mořském pobřeží a kromě rybolovu a plavání už toho moc nedělaly, jen se válely na vyhřátých skaliskách. Jednou za měsíc, za úplňku, když jim pukliny krvácely, se účastnily rituálu na posvátné skále s průrvou, již nazvaly Puklina. Jednou za rok se účastnily rituálu, při němž z Puklin vybraly oběť a svrhly ji do Pukliny. A tak to běželo pořád dokola po celé věky, dokud se do idyly nevlámal čas katastrofou.
Puklinám se začali rodit netvoři, kteří měli v rozkroku místo úhledné puklinky odpudivé výrůstky. Zprvu Zrůdy končily odložené na skalisku jako ostatní znetvořená nemluvňata coby potrava orlů. Ale jak jich přibývalo (a Puklin ubývalo), začaly Pukliny zkoušet, zda by jinak čilé Zrůdy přece jen nešlo k životu upotřebit. Bez úspěchu. Matky se k odpudivým kojencům neměly, pít jim dávaly jen neochotně. Zrůdy byly uřvanější než Pukliny a svou neukojitelností doháněly matky k šílenství. V jeskyních nebylo k vydržení. Nepomohlo ani uřezávání výrůstků ve snaze napomoci nedokonalé přírodě k dokonalosti. Všechno mohli ještě zachránit orli, kdyby odkládanými nepovedenci krmili mláďata, jak měli. Jenže oni je odnášeli v pařátech přes horský hřeben až do údolí k řece. A tam se z uprchlých kleštěnců a "orlích" kojenců stali - časem, šťastnou souhrou okolností a za přispění velmi trpělivých laní - první muži: Malíci.
Freudovi o totemu a tabu Otcem byl Malíkům orel a matkou laň. S první vraždou otcovraždou či s oidipovským komplexem tahle rodinka neměla co dělat. To původ z nemateřských Puklin byl prvopočátečním traumatem, jež se Malíci snažili zatlačit do nevědomí, seč to šlo, například popěvkem: "Zabij Pukliny/ zabij, než teplé pobřeží a jeskyně chráněné před větrem i deštěm. Malíci byli ale čilejší a vynalézavější než Pukliny, a tak v boji o přežití obstáli na jedničku. Pořád mezi sebou soutěžili, kdo dál a kdo výš, stále něco nového vymýšleli: jak postavit chatrč, jak udržet při životě oheň, jak si z trávy a orlích per spíchnout zástěrku na malíka. Neznámá síla je hnala vpřed: o jejím původu v neukojitelném malíkovi nic netušili.
Ale i s Puklinami se cosi dělo. Začalo to nešťastnicí, jež se sama procházela na pobřeží od jeskyň dost vzdáleném, a o únos a znásilnění si tak vlastně řekla. Některé Pukliny byly náhle "jako nové" - rodily se uřvané a zvědavé a samostatné. Největší obrat nastal, když přišly na to, k čemu jim mohou být malíci (a ztratily schopnost partenogeneze). Daly si jména. Naučily Malíky lidské řeči, a samy se od Malíků naučily obstarávat oheň. Pochopily, že Malíci jsou nejen synové, ale i otci. Staly se sběračkami a uklízečkami, a lov nechaly mužům.
Hlavní zvrat nastal, když si nové Pukliny zošklivily tulení povahu natolik, že se obrátily proti "starým" Puklinám a svedly s nimi vítěznou válku. Malíci v ní hráli podružnou roli. Další "první vraždou" spáchanou prvními muži bylo ubití zákeřné stařeny, jež na Malíky vymyslela past, ale až když bylo po boji.
Nietzscheovi o genealogii morálky Přes vzájemné obcování si Pukliny a Malíci nerozuměli. Malíci připadali Puklinám "hloupí": v hravosti a soutěživosti neznali míru ani strach, nedokázali se do druhého vcítit ani vmyslet. Malíkům zase připadaly "hloupé" Pukliny: pomalé, nevynalézavé, nejraději by seděly doma v jeskyni, ustrašené, ustarané a obtěžkané dětmi, věčně vyčítající. "Copak vám na nás nezáleží?" kvílely ženy vždy, když muži zabraní do hry nechali z nepozornosti zahynout dítě.
Propast neporozumění, zející mezi oběma druhy hlouposti, mezi námi a vámi, překlenul teprve sled událostí, jež dohnaly první lidské společenství na pokraj zániku. Přírodní katastrofu následovala výprava Malíků, při níž zahynula většina malých chlapců, a po ní přišel výbuch posvátné Pukliny, do níž Malíci zkusmo hodili pár kamenů. Ženu smířila s mužem teprve jeho upřímná provinilost. Muže smířil se ženou náhlý nával něhy. Muž se stal "malým dítětem v náručí své matky, laskající a odpouštějící...". Z nás a vás jsme se stali - na okamžik - my. Historie prehistorie V Puklině je nám turbulentní příběh zprostředkován slovy historika amatéra, římského aristokrata žijícího na venkově za vlády císaře Nerona. Tento manévr má tři stránky. Za prvé upozorňuje na zaujatost každého historika. Zde si z pramenů vybírá (a vymýšlí) muž, zemědělec-pastevec, starší manžel mladé ženy a Říman dobyvatel. Za druhé klade otázku o přechodu od ústní k psané paměti. A za třetí nás staví před problém vyprávění "evolučních" dějů, neodehrávajících se v letech, desetiletích či staletích, ale v prehistorických érách: Puklina začíná v pliocénu a vrcholí v pleistocénu, v jakési trvalé době meziledové.
Jak zachytit "okamžik", kdy se z tisíciletého opakování téhož s malými odchylkami "náhle" vynoří něco nového - člověk, rodina, cit, jazyk? Jak vyprávět příběh, jehož děj se neřídí "zevnitř" jistou logikou (ať už organicky, deterministicky či teleologicky), ale souhrou nahodilostí (přírodní pohromou, selekcí mutace, střetem kultur či tím vším a mnohým dalším najednou)? Z náhody se za spolupůsobení okolností stane "návyk" či "zvyklost", o jejichž výklad musí být průběžně sváděn boj, opět za spolupůsobení různých náhod.
Puklina je plná nepravděpodobností. Nechme stranou bájné orly a laně,
Skrýt celou recenzi
Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.
Dále doporučujeme
| Temný ráj Trilogie CHAOS. Kniha druhá. | Patrick Ness | 238 Kč |
| Pomsta Dvě sestry. Jeden sen. Vítěz bere vše. | Sharon Osbourneová | 286 Kč |
| Hvězdný hrad Kniha o Bohu a astronomii | Enrique Joven | 262 Kč |
| Křik neviditelných pávů | Jarmila Loukotková | 262 Kč |
| Obřad | Leslie Marmon Silková | 262 Kč |
K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.
Přidat komentář
Pro možnost přidávání komentářů se musíte přihlásit.