Julia Francková
Polednice
| Formát: | 140 × 210 mm |
| Vazba: | pevná vazba s přebalem |
| Počet stran: | 336 |
| Vydáno: | – |
| ISBN: | 9788072175864 |
| EAN: | 9788072175864 |
| Překladatel: | Lucy Topol¨ská |
| Původní název: | Die Mittagsfrau |
Běžná cena: 298 Kč
Naše cena: 238 Kč
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice. Život „krkavčí matky“ Heleny se odehrává na pozadí půl století německé historie - od 1. světové války, která silně poznamená osud její matky a znamená smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně s jejich chtivostí po životě, přes dobu fašismu a války. Každá doba, každý zvrat v historii i v osobním životě zanechává v hrdince jizvy i nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoliv perspektivy
Helena vyrůstá na konci 1. světové války v Lužici, její těžce zraněný otec se vrací z války domů zemřít, její židovská matka se uzavírá do fyzické i psychické izolace a se světem kolem sebe a se svými dcerami nedokáže lidsky komunikovat. Helena po nějakou dobu vede otcovský podnik, první a poslední šťastné chvíle prožívá se svou sestrou Martou v Berlíně, kde se jí otevírá blyštivý svět salonů a nočního života, a hlavně ve vzplanutí ke Carlovi, který ovšem těsně před svatbou nešťastnou náhodou zahyne. Manželství s inženýrem Wilhelmem je pro položidovku peklem, muž ji sice zachrání, Helena musí však nejen přijmout novou identitu, ale také snášet jeho neustálé ponižování. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena několikerým znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako její matka, nenachází Helena kontakt ke svému synovi a opouští ho.
Cena za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007.
Román Polednice získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, která oživují prostředí i děj.
V sobotu 16. května * na 15. mezinárodním knižním veletrhu SVĚT KNIHY PRAHA 2009 * proběhla v našem stánku autogramiáda Julie Franck, autorky této knihy.
Ta je velkou nadějí současné německy psané literatury. Obdržela cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Rozsáhlý román-epos je příběhem fascinující ženy ve spárech hrůzného 20. století.
DOTISK vyšel 11. 12. 2008.
POLEDNICE
Počínaje rokem 2005 je každoročně udělována bohatě honorovaná a rozporuplně vnímaná Německá knižní cena, a to za nejlepší německy psaný román. V roce 2007 připadlo ocenění německé spisovatelce Julii Franckové za román Polednice, jehož překlad pro český knižní trh připravilo brněnské nakladatelství JOTA.
Přebal knihy poněkud nadsazeně hovoří o „rozsáhlém románu-eposu“ a slibuje vyprávění o životě „krkavčí matky“, která v chaotické době krátce po druhé světové válce ponechá osmiletého syna svému osudu. Situace, kterou ve skutečnosti prožil autorčin otec, byla Julii Franckové východiskem vyprávění o osudu Heleny Würsichové, nechtěného dítěte narozeného v první dekádě 20. století do budyšínské měšťanské rodiny německému otci a nekonvenční židovce, která před tím porodila Heleninu sestru a čtyři mrtvé chlapce. Život rodiny zásadně ovlivní otcův odchod na frontu světové války, po kterém se matka definitivně uzavírá do světa shromážděných předmětů, zaplňujících celý dům. Otec se coby válečný invalida vrátí domů, brzy umírá a Helena se sestrou odjíždí do Berlína. V Berlíně prožívá první lásku k muži, který...
ČTĚTE VÍCE
Počínaje rokem 2005 je každoročně udělována bohatě honorovaná a rozporuplně vnímaná Německá knižní cena, a to za nejlepší německy psaný román. V roce 2007 připadlo ocenění německé spisovatelce Julii Franckové za román Polednice, jehož překlad pro český knižní trh připravilo brněnské nakladatelství JOTA.
Přebal knihy poněkud nadsazeně hovoří o „rozsáhlém románu-eposu“ a slibuje vyprávění o životě „krkavčí matky“, která v chaotické době krátce po druhé světové válce ponechá osmiletého syna svému osudu. Situace, kterou ve skutečnosti prožil autorčin otec, byla Julii Franckové východiskem vyprávění o osudu Heleny Würsichové, nechtěného dítěte narozeného v první dekádě 20. století do budyšínské měšťanské rodiny německému otci a nekonvenční židovce, která před tím porodila Heleninu sestru a čtyři mrtvé chlapce. Život rodiny zásadně ovlivní otcův odchod na frontu světové války, po kterém se matka definitivně uzavírá do světa shromážděných předmětů, zaplňujících celý dům. Otec se coby válečný invalida vrátí domů, brzy umírá a Helena se sestrou odjíždí do Berlína. V Berlíně prožívá první lásku k muži, který...
ČTĚTE VÍCE
POLEDNICE
Počínaje rokem 2005 je každoročně udělována bohatě honorovaná a rozporuplně vnímaná Německá knižní cena, a to za nejlepší německy psaný román. V roce 2007 připadlo ocenění německé spisovatelce Julii Franckové za román Polednice, jehož překlad pro český knižní trh připravilo brněnské nakladatelství JOTA.
Přebal knihy poněkud nadsazeně hovoří o „rozsáhlém románu-eposu“ a slibuje vyprávění o životě „krkavčí matky“, která v chaotické době krátce po druhé světové válce ponechá osmiletého syna svému osudu. Situace, kterou ve skutečnosti prožil autorčin otec, byla Julii Franckové východiskem vyprávění o osudu Heleny Würsichové, nechtěného dítěte narozeného v první dekádě 20. století do budyšínské měšťanské rodiny německému otci a nekonvenční židovce, která před tím porodila Heleninu sestru a čtyři mrtvé chlapce. Život rodiny zásadně ovlivní otcův odchod na frontu světové války, po kterém se matka definitivně uzavírá do světa shromážděných předmětů, zaplňujících celý dům. Otec se coby válečný invalida vrátí domů, brzy umírá a Helena se sestrou odjíždí do Berlína. V Berlíně prožívá první lásku k muži, který však náhle zemře. Později se seznámí s nacionálním socialistou Wilhelmem, který si ji chce vzít a opatří nutné doklady o původu. Helena se s manželem odstěhuje do Štětína a díky dokladům se vyhne deportaci. Přes všechnu svou snahu otěhotní a porodí chlapce. V době, kdy končí druhá světová válka, Helena pracuje v nemocnici a ponechává dítě sobě samému. V nastalém zmatku poválečných dní se rozhodne pátrat po sestře, která byla deportována do některého z táborů, a malého Petra prostě nechá na nádraží, s adresou příbuzných v tašce.
Řečové stereotypy nás nutí konstatovat, že onoho dne matka opustila svého syna. Text románu však umožňuje i jiný výklad tohoto činu. Pokud Helena říká, že její dítě jí nepatří, pak jí prostě nepatří, právě tak jako ona nemohla být dcerou ženy, která ji porodila a odmítla akceptovat její existenci. Dítě ostatně není do slova a do písmene počato v těle Heleny Würsichové, ale v těle ženy, která po několik let svého života musí být Alicí Schulzovou. Petr je dítětem počatým proti vůli své biologické matky a proti konvencím doby, dochází v něm totiž ke znečištění árijské rasy. K Heleně Würsichové pak skrze Petra přicházejí nejen vzpomínky na manžela, ale i diskurz doby - v protižidovské rýmovačce, kterou si dítě osvojí, snad na ulici, snad v mateřské škole.
Román Julie Franckové mapuje ženské prožívání světa, který rozvrhují muži. Slova jako „Verdun“, „Leningrad“ či „Ravensbrück“ sem zaléhají snad jen ozvěnou, muži sem pronikají v podobě nevítaných figurek, ať už v podobě nadrženého měšťanského strýčka, prvorepublikového lva salonů strkajícího tlustý jazyk do ucha dospívající dívky či buranského nácka. Mužský a ženský svět splývají snad v jediném momentu, archetypu milenců tvořících jedno tělo.
Prožitek lásky mezi snoubenci Helenou a Carlem je ovšem dočasný. Carlova smrt při automobilové nehodě je příznačně spojena s technickou dimenzí lidského života. Automobily, lodě a technika vůbec v románu přitahují pozornost mužů, ženy ji neobdivují samu o sobě, ale chápou ji instrumentálně: Šicí stroj slouží prostě k šití, gramofon k přehrávání hudby. Podobně ani událostmi velkých dějin nejsou románové ženy , na rozdíl od mužů, nijak fascinovány, po pravdě je nereflektují a většinou ani neregistrují. Helena, původem židovka, nijak nevystupuje proti nacionálněsocialistické ideologii a na proměnu světa i svého osobního života reaguje tak, že přestane mluvit, podobně jako žena, která kdysi porodila ji. Na místo idejí, které hýbaly světem první poloviny 20. století, a velkých bitev Helena věnuje pozornost hnijícímu pahýlu otcovy nohy či roztříštěné hlavě zraněného muže. Jakmile přestane být tento styk se světem únosný, poté co v lese ucítí a uvidí vězně uprchlého z dobytčáku, hledá Helena útěchu v lesní samotě, podobně jako její biologická matka ji kdysi nalezla v domě zaplněném věcmi.
Přinejmenším od doby Rousseauovy se neúnavně opakuje soustava frází o úniku člověka od světa, společnosti, skutečnosti, o člověku pasivním a neužitečném. Román Julie Franckové patří k dílům, která toto klišé zpochybňují: V hlavní postavě Heleně Würsichové, nekonvenční ženě emancipované od efemérních postojů a názorů, lze spatřovat hrdinku tím spíše, že by se za žádných okolností nepostavila proti dějinám s flintou v ruce.
Tvar, 19. 8. 2008, str. 23, autor: Martin Hrdina
Julia Francková: POLEDNICE
Cena za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007
Román Polednice získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm ocenila jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění s mnoha pozoruhodnými detaily, které oživují prostředí i děj.
Neobyčejný, mimořádně působivý román Julie Franckové byl oceněn německou Knižní cenou za rok 2007 a okamžitě se stal v zemi původu bestsellerem, který se vyšplhal na vrchol literárních žebříčků prestižních časopisů Focus a Spiegel. Kniha byla krátce po vydání několikrát dotiskována a prodejnost v Německu dosáhla přes 400 000 kopií.
Práva se doposud prodala do neuvěřitelných dvaceti osmi jazyků světových jazyků a literární svět o ni jeví nebývalý zájem.
Těsně po skončení války utíká matka Helena s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však zanechá samotné na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed shonu a chaosu poválečných dní ponechá chlapce svému osudu?
Právě o tom vypráví román Polednice. Život „krkavčí matky“ se odvíjí na pozadí německé historie — od 1. světové války, která silně poznamená osud její židovské matky a přivodí smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně, dobu fašismu a další války. Každý zvrat v historii i v osobním životě zanechá v hrdince jizvy i nezhojené rány. Manželství s inženýrem Wilhelmem se pro ni stává peklem. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako kdysi její matka, ztrácí Helena vztah ke svému synovi a nechává ho napospas. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez naděje.
Rozsáhlý román-epos Julie Franckové je příběhem fascinující ženy ve spárech hrůzného 20. století. Julia Francková se narodila roku 1970 v Berlíně. Studovala amerikanistiku, filozofii a novější německou literaturu na berlínské univerzitě. V roce 1998 vyšla její prvotina Der neue Koch (Nový kuchař), následoval román Liebediener (Služebník lásky, 1999), Bauchlandung. Geschichten zum Anfassen (Nouzové přistání. Příběhy k ohmatání, 2000), Lagerfeuer (Táborový oheň, 2003). Za svůj poslední román Die Mittagsfrau (Polednice, 2007) obdržela Německou knižní cenu. Je považována za jednu z velkých nadějí současné německy psané literatury.
Ve svých prózách líčí na pozadí dějinných událostí osudy jednotlivců, které jejich vnitřní síla neuchrání před „vyhasnutím“.
Impulzem k fiktivním dějům jsou jí události z rodinné biografie. Její emigrace s matkou do západního Berlína v roce 1978 dala podnět k románu Táborový oheň, příběh jejího otce souzní s příběhem malého Petra v románu Polednice. Nejde ovšem o romány autobiografické, ale o zobec ňující příběhy, v nichž autorka ukazuje, jak doba a její zvraty dramaticky ovlivnily lidské osudy.
Xantypa - aktuálně, 22. 8. 2008, autor: Zuzana Klimplová
O odložených, ztracených a zavražděných dětech
Hned tři romány, které se nově objevily na pultech knihkupectví, se zabývají tím, co se stane, když rodiče přijdou o dítě.
Tématu se chopil Francouz Guillamue Musso v románu Protože tě miluji i Němka Julia Francková v próze Polednice. Musso patří k nejnovějším hvězdám současné francouzské literatury, jeho knihy se vždy dlouho drží na tamním žebříčku bestsellerů v konkurenci mnohem zkušenějších a renomovanějších autorů domácích i anglosaských.
Zatímco Protože tě miluji se odehrává od devadesátých let až po současnost, Julia Francková se vrací do hlubší minulosti, konkrétně do let druhé světové války. Román Polednice začíná scénou, kdy mladá matka Helena na nádraží ve Štětíně, odkud spolu s dalšími německými občany města prchá před ruskými vojáky, zanechá svého osmiletého syna Petra. Hned poté se autorka vrací do Helenina dětství a mládí a pomalu nechává vyjít najevo důvody, které Helenu k onomu odsouzeníhodnému činu vedly.
Podobně jako Musso ve Francii patří Francková k mladým talentům německé literatury, ve svých osmatřiceti letech, již publikovala čtyři romány a Polednice vydaná v roce 2007 je jejím pátým. Kniha získala výroční Německou knižní cenu, která od roku 2005 hledá nejlepší román roku a má být obdobou slavnějších cen Man Booker Prize (Velká Británie) či Prix Goncourt (Francie). Francková je zajímavá i tím, že náměty pro své knihy čerpá z vlastní minulosti: její rodina v roce 1978 ze socialistické NDR emigrovala do západního Berlína a podobný osud jako Petr z její knihy měl údajně její otec. Polednici přeložila Lucy Topoľská a vydalo nakladatelství Jota.
www.tyden.cz, 2. 9. 2008, autor: Pavel Mandys, rubrika: kultura-literatura-knižní novinky
Co si přečíst? Doporučuje Alice Horáčková
Julia Francková: Polednice
Román berlínské autorky (1970), který loni získal Německou knižní cenu, prochází zvraty německé historie 20. století. Vypráví příběh ženy s židovskými kořeny, která je na sklonku války znásilněna sovětskými vojáky a opustí svého osmiletého syna.
Překlad Lucy Topoľská. Jota, 331 stran.
Mladá fronta Dnes, 6. 9. 2008, str. 22, rubrika: Scéna - knihy, oblast: Celostátní deníky
Julia Francková: Polednice - KNIŽNÍ NOVINKY
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice, který získal německou knižní cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007.
Dobrý den s kurýrem, 8. 9. 2008, str. 26, rubrika: Kultura, oblast: Regionální časopisy - Olomoucký a Zlínský kraj
Knihy - Julia Francková: Polednice
Těsně po skončení války utíká matka Helena s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však zanechá samotné na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed shonu a chaosu poválečných dní ponechá chlapce svému osudu?
Právě o tom vypráví román Polednice. Život "krkavčí matky" se odvíjí na pozadí německé historie - od 1. světové války, která silně poznamená osud její židovské matky a přivodí smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně, dobu fašismu a další války. Každý zvrat v historii i v osobním životě zanechá v hrdince jizvy i nezhojené rány. Manželství s inženýrem Wilhelmem se pro ni stává peklem. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s "osleplým srdcem", stejně jako kdysi její matka, ztrácí Helena vztah ke svému synovi a nechává ho napospas. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez naděje.
Román Polednice obdržel cenu pro nejlepší německy psanou knihu za rok 2007.
V této knize najdeme sugestivně vylíčené životní příběhy malířů, kteří pohnuli výtvarným uměním naprosto novým
Hospodářské noviny, 10. 9. 2008, str, 17, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky
Novinky
Julia Francková: Polednice, přeložila Lucy Topoľská, Jota, 327 stran
Román uvedený citátem z Franze Kafky se vrací zpátky v čase. Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však nechá samotné na opuštěném nádraží v Pasewalku. Francková sleduje řadu událostí - historických i osobních -, které mladou ženu vedly k tomuto rozhodnutí a způsobily, že ztratila ke svému dítěti cit. Od první světové války, přes 20. léta v Berlíně, po nástup fašismu a druhou válku. Nepovedené manželství a znásilnění sovětskými vojáky jsou poslední kapkou, která vede až k úplnému otupění a uzavření se do života ze dne na den - bez naděje.
Respekt, 29. 9. 2008, str. 51, rubrika: kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
POLEDNICE - Tenká hranice odpuštění
Téma lidských osudů během dlouhých válečných let v Evropě v první polovině 20. století je v literatuře stále aktuální. Opětovně to potvrzuje i německá autorka Julia Francková (Nový kuchař; Služebník lásky; Nouzové přistání; Táborový oheň), která se k tématu křivolakých a časti i tragických osudů vrací ve své poslední knize Polednice.
Samotný titul mnohým čtenářům asociuje Erbenovu tajuplnou postavičku a vězte, že právě Polednice Franckové s ní má mnoho společného. Polednicí Franckové je krkavčí matka, jejíž citová vyprahlost a vnitřní prázdnota jsou osudné pro jejího syna. Co je způsobilo a proč se stala tato žena tak chladnou? Slibný námět podtrhuje ocenění za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007, přičemž Francková je považována za jednu z velkých nadějí současné německy psané literatury.
Na úvod autorka nastiňuje dobu těsně po skončení války, kdy matka s osmiletým synem Petrem utíká ze Sověty obsazeného Štětína. Své dítě ale zanechá samotné na malém nádraží a už se k němu nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu? Život „krkavčí matky“ Heleny následně Francková svěžím a poutavým stylem líčí na pozadí půlstoletí německé válečné historie.Čtenář postupně odhaluje příčiny přeměny Heleny, které jí jakoby logicky ospravedlňují. Každá doba, každý zvrat v osobním životě zanechávají v hrdince jizvy a nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoli perspektivy. Její vyprahlost a ztráta citu jsou dovršeny několikerým znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako její matka, nenachází Helena kontakt se svým synem a opouští ho. Lze ale přesto vůbec takový čin odpustit? Kde je hranice samotného odpuštění? Jak je možné, že se z dívky plné ideálů a snů stala zatrpklá zklamaná žena? Autorka tak čtenáře nechává přemýšlet o složitých hranicích, které není možné vymezit.
Porota, která Julii Franckové udělila ocenění za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007, na románu vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, které oživují prostředí i děj. Polednice potvrzuje, že Francková právem patří mezi autorky nové vlny německé imaginace.
Kult. 12/2008, str. 12, autor: Kateřina Mahovská
JAKÉ HITY PŘIŠLY Z JINÝCH ZEMÍ - Julia Francková: POLEDNICE
Pro silné povahy
Román má Německou knižní cenu jako nejlepší německy psaná kniha za rok 2007. Matka nechá své dítě na konci války samotné na lavičce na nádraží a už se nevrátí. Galerie evropských dějin první poloviny 20. století v tragickém osudu jedné ženy.
Mladá fronta Dnes, 6. 12. 2008, str. 26, mutace: Zprávy z regionů, rubrika: Scéna - knihy na Vánoce, oblast: Celostátní deníky
KRONIKA RODINNÉ OPUŠTĚNOSTI
Román Polednice mladé německé autorky Julie Franckové byl v roce 2007 oceněn jako nejlepší německy psaná próza. Autorka v něm vypráví o tichém utrpení osamělých členů jedné židovské rodiny na pozadí velkých historických událostí dvacátého století a skrze metaforu pohádkové bytosti okrádající rodiny o malé děti polemizuje s tématem krutosti mateřské lásky.
"Fräuleinwunder" neboli dívčí zázrak znamenal před téměř deseti lety pro německou literaturu výraznou událost. Mladé autorky, které mnohdy spojoval pouze věk a s ním související mediálně přitažlivá fotogeničnost, najednou ve velké míře vydávaly nejrůznější romány a povídkové cykly ze současného Německa, v nichž se snažily - někdy méně a někdy zase více úspěšně - podat plastický portrét chaotických a dynamicky se proměňujících devadesátých let. Základním kamenem byla neobvykle silná a svižná ironie, která vedle nostalgie a laskavě přátelského humoru tehdejší literární hvězdy Thomase Brussiga připadala většině čtenářů i literárních kritiků jako dlouho očekávaný svěží vánek. Po veleúspěšné próze Zóna Berlín Tanji Dückersové, dvou povídkových sbírkách Judith Hermannové, knihách Juli Zehové a Terézie Moraové se nyní v českém překladu objevila další mladá německá spisovatelka. Julia Francková debutovala v roce 1997 románem Der neue Koch, který krátce na to následovaly generační berlínské prózy Liebediener a Bauchlandungen, v nichž si již nenápadně načrtla téma mnohem vyzrálejší, emotivnější a na tak mladou spisovatelku poněkud netypické - strastiplný útěk obyvatel východního Německa na Západ - které zpracovala v románu Lagerfeuer.
Zdaleka nejvážněji však vyznívá v kontextu autorčiny tvorby zatím poslední dílo, Die Mittagsfrau neboli Polednice, zachycující na pozadí několika historicky krutých let tiché drama jedné německé rodiny.
Nové začátky, nové konce
Po zdánlivě nelogickém prologu, v němž se setkáváme se sedmiletým Petrem vyprávějícím o své milované matce Alici, přechází Francková ke komornímu příběhu dvou sester, starší a společenštější Marty a přirozeně inteligentnější i zvídavé Heleny. Dívky to v Budyšíně po první světové válce nemají zrovna lehké: nejenže se během relativně krátké doby musejí vyrovnat se smrtí milovaného otce, zároveň s ním jakoby ztrácely i matku, stíhanou nevysvětlitelnou psychickou chorobou. Ta se uzavírá stále více do sebe, nevšímá si svých dcer, není již schopna se o ně jakkoliv postarat. Sestry tak berou osud do svých rukou, kontaktují vzdálenou tetu z Berlína a po několika dopisech se za ní rozhodnou odjet. V podstatě bez jakéhokoliv pocitu viny opouštějí matku, aby mohly v novém městě začít docela nový život - Marta jako zdravotní sestra, Helena jako lékárnice potýkající se s prvními milostnými eskapádami. Krátce po příjezdu do Berlína nalézá mladší ze sester překvapivě upřímnou lásku, jež však v podání Franckové nemůže skončit jinak než tragicky. Helena však rezignovaně přijímá vše, co jí život nabízí, po nějaké době s novým budoucím manželem dokonce opouští svou starou židovskou identitu a sžívá se s jinou, jež by ji snad měla zachránit v blížící se válce. V jediném okamžiku se stává Alicí, ženou bez minulosti, s trpěnou přítomností a nakonec ani příliš nadějnou budoucností. Až několik málo stran před koncem knihy se před čtenářem odkrývají promyšlené úmysly Julie Franckové.
Důsledně nepatetická konstruktérka
Julii Franckové se v rozsáhlé próze povedlo nastínit hned několik tíživých otázek, které se dotýkají ztráty mateřského citu, aniž by sklouzla k patetickému psychologismu. Francková nechává Helenu činit v podstatě tytéž chyby, jakých se kdysi dopustila její matka, nemá však potřebu její chování jakkoliv ospravedlňovat. Přes všechen její dřívější důvtip a bystrost ji nechává krůček po krůčku ztrácet kontakt s realitou, přijímat náhradní životní řešení bez většího přemýšlení a konečně opustit vlastního syna, tak jako ji samotnou kdysi zanechala vlastnímu osudu její matka. Helena ostatně trpí i obdobnými depresemi kvůli svému židovskému původu. Polednice v názvu je pak právě onou nepřekonatelnou psychickou nemocí trápící matku. Francková totiž dává svým postavám čas od času planou naději - polednice by se totiž prý dalo zbavit velmi snadno, dokonce by stačilo, aby nešťastná žena jedinou hodinu rozmlouvala s polednicí o zpracování lnu. Spisovatelka ústy svých ztrápených hrdinů vede nepřímou, ale o to vyzrálejší úvahu o ožehavých skutečnostech, které se tak moc bojíme přijmout, až věříme v jakousi jejich pomyslnost, v útěšnou představu, že "pomatenost je pouze kletba, kterou lze snadno zaplašit". Francková však zdaleka není jen výbornou vypravěčkou, Polednice působí i přes svou nechronologickou kompozici s vizionářsky vloženým úvodem a závěrem jako pozoruhodně kompaktní epické dílo, což ocenila i německá kritika cenou za nejlepší německy psanou knihu roku 2007. Třebaže spisovatelka zvolila jako téma své prózy nedostatek citu ve vztahu mezi rodiči a dětmi, tedy námět veskrze emotivní a - zpracovat jej jiný autor - možná až patetický, zachytila jej s pozoruhodnou stylistickou střízlivostí, se smyslem pro chladné, ale o to promyšlenější konstruování příběhu, do nějž zasadila funkční metaforu: přeměnu jména postavy v souladu s jejím vnitřním psychickým přerodem. Julia Francková sevřela svůj tragický příběh dvěma světovými válkami, nenaplněnou láskou, nevyslyšenou nadějí, ale především osamělostí, které provází v jistých obměnách všechny její postavy. Polednice se tedy více než čím jiným stává krutou kronikou rodinné opuštěnosti, ve které není nikdo úplně špatný, a už vůbec nikdo úplně dobrý, což je v podstatě nejreálnější obraz skutečného života.
Literární noviny, 8. 12. 2008, str. 10, autor: Michaela Hečková, rubrika: Literatura, oblast: Časopisy - kultura a TV (autorka je studentkou české filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci).
KRÁSNÁ LITERATURA - NOVÉ KNIHY: FRANCKOVÁ, Julia Polednice
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice. Život "krkavčí matky" Heleny se odehrává na pozadí půl století německé historie - od 1. světové války, která silně poznamená osud její matky a znamená smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně s jejich chtivostí po životě, přes dobu fašismu a války. Každá doba, každý zvrat v historii i v osobním životě zanechává v hrdince jizvy i nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoliv perspektivy. Román Polednice získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, které oživují prostředí i děj.
Literární noviny, 19. 1. 2009, str. 1, rubrika i mutace: Nové knihy, oblast: Časopisy - Kultura a TV
KNIHOVNIČKA
Válečná<BR>
Historie válek není jen historií bitev a brilantních tahů geniálních stratégů. Je to také historie nespočetných lidských osudů. Zvláště v souvislosti s historií druhé světové války už byla mnohokrát položena otázka legitimity civilních obětí. Diskuze je to skutečně široká. Až na výjimky nikdo nepochybuje o zrůdnosti holocaustu a zbytečných obětech v důsledku represí v okupovaných a obsazených zemích. V poslední době se ale stále častěji otvírají témata spojená s civilními oběťmi na straně nacistického Německa. Generace autorů se snaží odpovědět na otázku, do jaké míry je národ zodpovědný za činy své politické reprezentace a do jaké míry má nést následky jejÍch rozhodnutí. Nacházíme jak zastánce tvrdého postupu vůči agresorovi, tak autory, kteří považují téměř každou akci proti agresi za nehumánní. Jsou to samozřejmě krajní polohy, objektivní pravda se hledá velmi obtížně, pokud ji lze vůbec v tomto tématu najít. V noci ze 13. na 14. února 1945 napadly tisíce spojeneckých bombardérů německé Drážďany. Během noci a následného rána byly téměř smazány z povrchu země. Kniha britského autora ALANA COOPERA Cíl: Drážďany (Naše vojsko, Praha 2006, 263 stran, 249 Kč, překlad Jan Krist), se snaží seznámit čtenáře s touto událostí v co nejširších historických, vojenských a politických souvislostech. Přes zjevnou snahu akci obhájit autor snáší velké množství dat a argumentů a nechává na čtenáři, aby si udělal svůj úsudek. V úvodních kapitolách nastiňuje vznik a vývoj letectva jako zbraně, jeho uplatnění v první světové válce, meziválečný vývoj (s důrazem na militarizaci Německa a vznik Luftwaffe) a počátek druhé světové války. Další kapitoly seznamují čtenáře se strukturou a organizací RAF s důrazem na jednu z jejích složek - Bomber Command. Podrobně se zabývá postavou Sira Arthura Harrise, jejího velitele a velkého zastánce strategického bombardování. Jádrem knihy jsou kapitoly, které se věnují závěrečné fázi války, konkrétně náletu na Drážďany, jeho výsledku a ohlasu. Nepopírá, že nálet měl obrovský dopad na morálku německého obyvatelstva a Wehrmachtu a po německé protiofenzívě v Ardenách i na morálku spojeneckých vojáků.
Téma válečných obětí se vedle historické literatury a literatury faktu objevuje i v beletrii. Český čtenář dozajista zná například díla Vladimíra Körnera. Bude určitě zajímavé zjistit, jak k tématu přistoupili autoři němečtí.
CHRISTIAN VON KROCKOW v knize Hodina žen (Naše vojsko, Praha 2008, 212 stran, 259 Kč, překlad Vladimír Mach) zachytil pohnuté osudy své sestry Libussy a události zpracoval v částečně dokumentární podobě. Místem děje jsou Pomořany, jejichž větší část patřila před druhou světovou válkou Německu. Po válce došlo k posunutí hranic, a území, které se ještě nevzpamatovalo z přechodu sovětské armády, připadlo Polsku. Libussa měla šlechtický původ, bezstarostný život a svatbu s německým důstojníkem. Právě v tomto okamžiku se s ní setkáváme, s jejími malichernými starostmi a okázalými přípravami na svatební hostinu. Je červen roku 1944, německá armáda pomalu, ale jistě ztrácí pevnou půdu pod pásy svých tanků. Ovšem autentická hlášení Wehrmachtu, kterými je Libussino vyprávění proloženo, neustále proklamují hrdinné vítězství německých vojáků.
Na podzim téhož roku se staly Východní Pomořany křižovatkou cest mnoha lidí. Jedni prchali z východu na západ před rabující a vše plenící sovětskou armádou, druzí ze západu na východ před stupňujícími se nálety na Německo. Všude vládne zmatek, zděšení, rabují a vypalují se bohatší statky, soudí a odsuzuje se bez soudů. V této pohnuté době se Libusse narodí zdravá dcera Claudie, která je příčinou toho, že se z její matky stává nejsilnější žena na světě. Aby ochránila své dítě i sama sebe, sebere sílu i odvahu a statečně přijímá a řeší každodenní strasti.
Autor není spisovatel z povolání, pouze zachytil vyprávění své sestry. Přesto, či možná právě proto, je kniha velmi čtivá. Jejím přínosem je především obsah sdělení. Poslední knihou tohoto výběru je román Polednice německé autorky JULIE FRANCKOVÉ (Jota, Brno 2008, 329 stran, 298 Kč, překlad Lucy Topoľská). Mladá autorka za svůj již pátý román obdržela v roce 2007 Německou knižní cenu. Stejně jako miliony lidí i hlavní hrdinka Helena je příslušnicí generace, kterou krutě postihly světové války. Heleny se nedotkly tělesně, zasáhly však její duši a duše všech jí blízkých lidí. Již první kapitola je citlivé nervy drásající. Jaké události či zkušenosti způsobí, že matka nechá svého malého syna pouze s kufříkem a adresou strýce na nádraží? Navíc v době, kdy se Německem žene zběsilá, unavená a devastující sovětská armáda.
Retrospektivně prožíváme s Helenou její dětství, pocity nechtěného a nemilovaného dítěte, které nezajímá ani matku ani otce. Jediným světlým bodem je Helenin vztah ke starší sestře Martě. Večírky, zábava, Martin lesbický vztah, Heleniny oplzlí nápadníci, posléze její první láska. Mladý student Carl a Helena prožívají cit, který má vyvrcholit zásnubami a svatbou. Místo toho Carl při nehodě umírá a Helena se hroutí. Události jsou líčeny bez patosu, Helena pouze útrpně přijímá osud. Nevzpouzí se, nebojuje. Sama se nakonec stává bezcitnou, tak jako všichni okolo. Máme pochopit, že epizoda s dítětem na nádraží byla nevyhnutelným vyústěním dobových okolností či bezcitného rodinného zázemí? Nevím. Nikdy nepochopím. Kniha je silná především svým příběhem, ve kterém se autorka brání hodnocení a lehkému psychologizování. Nechává na čtenáři, ať zhodnotí sám.
Literární noviny, 6. 4. 2009, str. 16, autor: Kateřina Frýbortová, rubrika: literatura, oblast: Časopisy - kultura a TV
Skrýt
Počínaje rokem 2005 je každoročně udělována bohatě honorovaná a rozporuplně vnímaná Německá knižní cena, a to za nejlepší německy psaný román. V roce 2007 připadlo ocenění německé spisovatelce Julii Franckové za román Polednice, jehož překlad pro český knižní trh připravilo brněnské nakladatelství JOTA.
Přebal knihy poněkud nadsazeně hovoří o „rozsáhlém románu-eposu“ a slibuje vyprávění o životě „krkavčí matky“, která v chaotické době krátce po druhé světové válce ponechá osmiletého syna svému osudu. Situace, kterou ve skutečnosti prožil autorčin otec, byla Julii Franckové východiskem vyprávění o osudu Heleny Würsichové, nechtěného dítěte narozeného v první dekádě 20. století do budyšínské měšťanské rodiny německému otci a nekonvenční židovce, která před tím porodila Heleninu sestru a čtyři mrtvé chlapce. Život rodiny zásadně ovlivní otcův odchod na frontu světové války, po kterém se matka definitivně uzavírá do světa shromážděných předmětů, zaplňujících celý dům. Otec se coby válečný invalida vrátí domů, brzy umírá a Helena se sestrou odjíždí do Berlína. V Berlíně prožívá první lásku k muži, který však náhle zemře. Později se seznámí s nacionálním socialistou Wilhelmem, který si ji chce vzít a opatří nutné doklady o původu. Helena se s manželem odstěhuje do Štětína a díky dokladům se vyhne deportaci. Přes všechnu svou snahu otěhotní a porodí chlapce. V době, kdy končí druhá světová válka, Helena pracuje v nemocnici a ponechává dítě sobě samému. V nastalém zmatku poválečných dní se rozhodne pátrat po sestře, která byla deportována do některého z táborů, a malého Petra prostě nechá na nádraží, s adresou příbuzných v tašce.
Řečové stereotypy nás nutí konstatovat, že onoho dne matka opustila svého syna. Text románu však umožňuje i jiný výklad tohoto činu. Pokud Helena říká, že její dítě jí nepatří, pak jí prostě nepatří, právě tak jako ona nemohla být dcerou ženy, která ji porodila a odmítla akceptovat její existenci. Dítě ostatně není do slova a do písmene počato v těle Heleny Würsichové, ale v těle ženy, která po několik let svého života musí být Alicí Schulzovou. Petr je dítětem počatým proti vůli své biologické matky a proti konvencím doby, dochází v něm totiž ke znečištění árijské rasy. K Heleně Würsichové pak skrze Petra přicházejí nejen vzpomínky na manžela, ale i diskurz doby - v protižidovské rýmovačce, kterou si dítě osvojí, snad na ulici, snad v mateřské škole.
Román Julie Franckové mapuje ženské prožívání světa, který rozvrhují muži. Slova jako „Verdun“, „Leningrad“ či „Ravensbrück“ sem zaléhají snad jen ozvěnou, muži sem pronikají v podobě nevítaných figurek, ať už v podobě nadrženého měšťanského strýčka, prvorepublikového lva salonů strkajícího tlustý jazyk do ucha dospívající dívky či buranského nácka. Mužský a ženský svět splývají snad v jediném momentu, archetypu milenců tvořících jedno tělo.
Prožitek lásky mezi snoubenci Helenou a Carlem je ovšem dočasný. Carlova smrt při automobilové nehodě je příznačně spojena s technickou dimenzí lidského života. Automobily, lodě a technika vůbec v románu přitahují pozornost mužů, ženy ji neobdivují samu o sobě, ale chápou ji instrumentálně: Šicí stroj slouží prostě k šití, gramofon k přehrávání hudby. Podobně ani událostmi velkých dějin nejsou románové ženy , na rozdíl od mužů, nijak fascinovány, po pravdě je nereflektují a většinou ani neregistrují. Helena, původem židovka, nijak nevystupuje proti nacionálněsocialistické ideologii a na proměnu světa i svého osobního života reaguje tak, že přestane mluvit, podobně jako žena, která kdysi porodila ji. Na místo idejí, které hýbaly světem první poloviny 20. století, a velkých bitev Helena věnuje pozornost hnijícímu pahýlu otcovy nohy či roztříštěné hlavě zraněného muže. Jakmile přestane být tento styk se světem únosný, poté co v lese ucítí a uvidí vězně uprchlého z dobytčáku, hledá Helena útěchu v lesní samotě, podobně jako její biologická matka ji kdysi nalezla v domě zaplněném věcmi.
Přinejmenším od doby Rousseauovy se neúnavně opakuje soustava frází o úniku člověka od světa, společnosti, skutečnosti, o člověku pasivním a neužitečném. Román Julie Franckové patří k dílům, která toto klišé zpochybňují: V hlavní postavě Heleně Würsichové, nekonvenční ženě emancipované od efemérních postojů a názorů, lze spatřovat hrdinku tím spíše, že by se za žádných okolností nepostavila proti dějinám s flintou v ruce.
Tvar, 19. 8. 2008, str. 23, autor: Martin Hrdina
Julia Francková: POLEDNICE
Cena za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007
Román Polednice získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm ocenila jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění s mnoha pozoruhodnými detaily, které oživují prostředí i děj.
Neobyčejný, mimořádně působivý román Julie Franckové byl oceněn německou Knižní cenou za rok 2007 a okamžitě se stal v zemi původu bestsellerem, který se vyšplhal na vrchol literárních žebříčků prestižních časopisů Focus a Spiegel. Kniha byla krátce po vydání několikrát dotiskována a prodejnost v Německu dosáhla přes 400 000 kopií.
Práva se doposud prodala do neuvěřitelných dvaceti osmi jazyků světových jazyků a literární svět o ni jeví nebývalý zájem.
Těsně po skončení války utíká matka Helena s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však zanechá samotné na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed shonu a chaosu poválečných dní ponechá chlapce svému osudu?
Právě o tom vypráví román Polednice. Život „krkavčí matky“ se odvíjí na pozadí německé historie — od 1. světové války, která silně poznamená osud její židovské matky a přivodí smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně, dobu fašismu a další války. Každý zvrat v historii i v osobním životě zanechá v hrdince jizvy i nezhojené rány. Manželství s inženýrem Wilhelmem se pro ni stává peklem. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako kdysi její matka, ztrácí Helena vztah ke svému synovi a nechává ho napospas. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez naděje.
Rozsáhlý román-epos Julie Franckové je příběhem fascinující ženy ve spárech hrůzného 20. století. Julia Francková se narodila roku 1970 v Berlíně. Studovala amerikanistiku, filozofii a novější německou literaturu na berlínské univerzitě. V roce 1998 vyšla její prvotina Der neue Koch (Nový kuchař), následoval román Liebediener (Služebník lásky, 1999), Bauchlandung. Geschichten zum Anfassen (Nouzové přistání. Příběhy k ohmatání, 2000), Lagerfeuer (Táborový oheň, 2003). Za svůj poslední román Die Mittagsfrau (Polednice, 2007) obdržela Německou knižní cenu. Je považována za jednu z velkých nadějí současné německy psané literatury.
Ve svých prózách líčí na pozadí dějinných událostí osudy jednotlivců, které jejich vnitřní síla neuchrání před „vyhasnutím“.
Impulzem k fiktivním dějům jsou jí události z rodinné biografie. Její emigrace s matkou do západního Berlína v roce 1978 dala podnět k románu Táborový oheň, příběh jejího otce souzní s příběhem malého Petra v románu Polednice. Nejde ovšem o romány autobiografické, ale o zobec ňující příběhy, v nichž autorka ukazuje, jak doba a její zvraty dramaticky ovlivnily lidské osudy.
Xantypa - aktuálně, 22. 8. 2008, autor: Zuzana Klimplová
O odložených, ztracených a zavražděných dětech
Hned tři romány, které se nově objevily na pultech knihkupectví, se zabývají tím, co se stane, když rodiče přijdou o dítě.
Tématu se chopil Francouz Guillamue Musso v románu Protože tě miluji i Němka Julia Francková v próze Polednice. Musso patří k nejnovějším hvězdám současné francouzské literatury, jeho knihy se vždy dlouho drží na tamním žebříčku bestsellerů v konkurenci mnohem zkušenějších a renomovanějších autorů domácích i anglosaských.
Zatímco Protože tě miluji se odehrává od devadesátých let až po současnost, Julia Francková se vrací do hlubší minulosti, konkrétně do let druhé světové války. Román Polednice začíná scénou, kdy mladá matka Helena na nádraží ve Štětíně, odkud spolu s dalšími německými občany města prchá před ruskými vojáky, zanechá svého osmiletého syna Petra. Hned poté se autorka vrací do Helenina dětství a mládí a pomalu nechává vyjít najevo důvody, které Helenu k onomu odsouzeníhodnému činu vedly.
Podobně jako Musso ve Francii patří Francková k mladým talentům německé literatury, ve svých osmatřiceti letech, již publikovala čtyři romány a Polednice vydaná v roce 2007 je jejím pátým. Kniha získala výroční Německou knižní cenu, která od roku 2005 hledá nejlepší román roku a má být obdobou slavnějších cen Man Booker Prize (Velká Británie) či Prix Goncourt (Francie). Francková je zajímavá i tím, že náměty pro své knihy čerpá z vlastní minulosti: její rodina v roce 1978 ze socialistické NDR emigrovala do západního Berlína a podobný osud jako Petr z její knihy měl údajně její otec. Polednici přeložila Lucy Topoľská a vydalo nakladatelství Jota.
www.tyden.cz, 2. 9. 2008, autor: Pavel Mandys, rubrika: kultura-literatura-knižní novinky
Co si přečíst? Doporučuje Alice Horáčková
Julia Francková: Polednice
Román berlínské autorky (1970), který loni získal Německou knižní cenu, prochází zvraty německé historie 20. století. Vypráví příběh ženy s židovskými kořeny, která je na sklonku války znásilněna sovětskými vojáky a opustí svého osmiletého syna.
Překlad Lucy Topoľská. Jota, 331 stran.
Mladá fronta Dnes, 6. 9. 2008, str. 22, rubrika: Scéna - knihy, oblast: Celostátní deníky
Julia Francková: Polednice - KNIŽNÍ NOVINKY
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice, který získal německou knižní cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007.
Dobrý den s kurýrem, 8. 9. 2008, str. 26, rubrika: Kultura, oblast: Regionální časopisy - Olomoucký a Zlínský kraj
Knihy - Julia Francková: Polednice
Těsně po skončení války utíká matka Helena s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však zanechá samotné na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed shonu a chaosu poválečných dní ponechá chlapce svému osudu?
Právě o tom vypráví román Polednice. Život "krkavčí matky" se odvíjí na pozadí německé historie - od 1. světové války, která silně poznamená osud její židovské matky a přivodí smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně, dobu fašismu a další války. Každý zvrat v historii i v osobním životě zanechá v hrdince jizvy i nezhojené rány. Manželství s inženýrem Wilhelmem se pro ni stává peklem. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s "osleplým srdcem", stejně jako kdysi její matka, ztrácí Helena vztah ke svému synovi a nechává ho napospas. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez naděje.
Román Polednice obdržel cenu pro nejlepší německy psanou knihu za rok 2007.
V této knize najdeme sugestivně vylíčené životní příběhy malířů, kteří pohnuli výtvarným uměním naprosto novým
Hospodářské noviny, 10. 9. 2008, str, 17, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky
Novinky
Julia Francková: Polednice, přeložila Lucy Topoľská, Jota, 327 stran
Román uvedený citátem z Franze Kafky se vrací zpátky v čase. Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem ze Sověty obsazeného Štětína. Dítě však nechá samotné na opuštěném nádraží v Pasewalku. Francková sleduje řadu událostí - historických i osobních -, které mladou ženu vedly k tomuto rozhodnutí a způsobily, že ztratila ke svému dítěti cit. Od první světové války, přes 20. léta v Berlíně, po nástup fašismu a druhou válku. Nepovedené manželství a znásilnění sovětskými vojáky jsou poslední kapkou, která vede až k úplnému otupění a uzavření se do života ze dne na den - bez naděje.
Respekt, 29. 9. 2008, str. 51, rubrika: kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika
POLEDNICE - Tenká hranice odpuštění
Téma lidských osudů během dlouhých válečných let v Evropě v první polovině 20. století je v literatuře stále aktuální. Opětovně to potvrzuje i německá autorka Julia Francková (Nový kuchař; Služebník lásky; Nouzové přistání; Táborový oheň), která se k tématu křivolakých a časti i tragických osudů vrací ve své poslední knize Polednice.
Samotný titul mnohým čtenářům asociuje Erbenovu tajuplnou postavičku a vězte, že právě Polednice Franckové s ní má mnoho společného. Polednicí Franckové je krkavčí matka, jejíž citová vyprahlost a vnitřní prázdnota jsou osudné pro jejího syna. Co je způsobilo a proč se stala tato žena tak chladnou? Slibný námět podtrhuje ocenění za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007, přičemž Francková je považována za jednu z velkých nadějí současné německy psané literatury.
Na úvod autorka nastiňuje dobu těsně po skončení války, kdy matka s osmiletým synem Petrem utíká ze Sověty obsazeného Štětína. Své dítě ale zanechá samotné na malém nádraží a už se k němu nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu? Život „krkavčí matky“ Heleny následně Francková svěžím a poutavým stylem líčí na pozadí půlstoletí německé válečné historie.Čtenář postupně odhaluje příčiny přeměny Heleny, které jí jakoby logicky ospravedlňují. Každá doba, každý zvrat v osobním životě zanechávají v hrdince jizvy a nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoli perspektivy. Její vyprahlost a ztráta citu jsou dovršeny několikerým znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako její matka, nenachází Helena kontakt se svým synem a opouští ho. Lze ale přesto vůbec takový čin odpustit? Kde je hranice samotného odpuštění? Jak je možné, že se z dívky plné ideálů a snů stala zatrpklá zklamaná žena? Autorka tak čtenáře nechává přemýšlet o složitých hranicích, které není možné vymezit.
Porota, která Julii Franckové udělila ocenění za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007, na románu vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, které oživují prostředí i děj. Polednice potvrzuje, že Francková právem patří mezi autorky nové vlny německé imaginace.
Kult. 12/2008, str. 12, autor: Kateřina Mahovská
JAKÉ HITY PŘIŠLY Z JINÝCH ZEMÍ - Julia Francková: POLEDNICE
Pro silné povahy
Román má Německou knižní cenu jako nejlepší německy psaná kniha za rok 2007. Matka nechá své dítě na konci války samotné na lavičce na nádraží a už se nevrátí. Galerie evropských dějin první poloviny 20. století v tragickém osudu jedné ženy.
Mladá fronta Dnes, 6. 12. 2008, str. 26, mutace: Zprávy z regionů, rubrika: Scéna - knihy na Vánoce, oblast: Celostátní deníky
KRONIKA RODINNÉ OPUŠTĚNOSTI
Román Polednice mladé německé autorky Julie Franckové byl v roce 2007 oceněn jako nejlepší německy psaná próza. Autorka v něm vypráví o tichém utrpení osamělých členů jedné židovské rodiny na pozadí velkých historických událostí dvacátého století a skrze metaforu pohádkové bytosti okrádající rodiny o malé děti polemizuje s tématem krutosti mateřské lásky.
"Fräuleinwunder" neboli dívčí zázrak znamenal před téměř deseti lety pro německou literaturu výraznou událost. Mladé autorky, které mnohdy spojoval pouze věk a s ním související mediálně přitažlivá fotogeničnost, najednou ve velké míře vydávaly nejrůznější romány a povídkové cykly ze současného Německa, v nichž se snažily - někdy méně a někdy zase více úspěšně - podat plastický portrét chaotických a dynamicky se proměňujících devadesátých let. Základním kamenem byla neobvykle silná a svižná ironie, která vedle nostalgie a laskavě přátelského humoru tehdejší literární hvězdy Thomase Brussiga připadala většině čtenářů i literárních kritiků jako dlouho očekávaný svěží vánek. Po veleúspěšné próze Zóna Berlín Tanji Dückersové, dvou povídkových sbírkách Judith Hermannové, knihách Juli Zehové a Terézie Moraové se nyní v českém překladu objevila další mladá německá spisovatelka. Julia Francková debutovala v roce 1997 románem Der neue Koch, který krátce na to následovaly generační berlínské prózy Liebediener a Bauchlandungen, v nichž si již nenápadně načrtla téma mnohem vyzrálejší, emotivnější a na tak mladou spisovatelku poněkud netypické - strastiplný útěk obyvatel východního Německa na Západ - které zpracovala v románu Lagerfeuer.
Zdaleka nejvážněji však vyznívá v kontextu autorčiny tvorby zatím poslední dílo, Die Mittagsfrau neboli Polednice, zachycující na pozadí několika historicky krutých let tiché drama jedné německé rodiny.
Nové začátky, nové konce
Po zdánlivě nelogickém prologu, v němž se setkáváme se sedmiletým Petrem vyprávějícím o své milované matce Alici, přechází Francková ke komornímu příběhu dvou sester, starší a společenštější Marty a přirozeně inteligentnější i zvídavé Heleny. Dívky to v Budyšíně po první světové válce nemají zrovna lehké: nejenže se během relativně krátké doby musejí vyrovnat se smrtí milovaného otce, zároveň s ním jakoby ztrácely i matku, stíhanou nevysvětlitelnou psychickou chorobou. Ta se uzavírá stále více do sebe, nevšímá si svých dcer, není již schopna se o ně jakkoliv postarat. Sestry tak berou osud do svých rukou, kontaktují vzdálenou tetu z Berlína a po několika dopisech se za ní rozhodnou odjet. V podstatě bez jakéhokoliv pocitu viny opouštějí matku, aby mohly v novém městě začít docela nový život - Marta jako zdravotní sestra, Helena jako lékárnice potýkající se s prvními milostnými eskapádami. Krátce po příjezdu do Berlína nalézá mladší ze sester překvapivě upřímnou lásku, jež však v podání Franckové nemůže skončit jinak než tragicky. Helena však rezignovaně přijímá vše, co jí život nabízí, po nějaké době s novým budoucím manželem dokonce opouští svou starou židovskou identitu a sžívá se s jinou, jež by ji snad měla zachránit v blížící se válce. V jediném okamžiku se stává Alicí, ženou bez minulosti, s trpěnou přítomností a nakonec ani příliš nadějnou budoucností. Až několik málo stran před koncem knihy se před čtenářem odkrývají promyšlené úmysly Julie Franckové.
Důsledně nepatetická konstruktérka
Julii Franckové se v rozsáhlé próze povedlo nastínit hned několik tíživých otázek, které se dotýkají ztráty mateřského citu, aniž by sklouzla k patetickému psychologismu. Francková nechává Helenu činit v podstatě tytéž chyby, jakých se kdysi dopustila její matka, nemá však potřebu její chování jakkoliv ospravedlňovat. Přes všechen její dřívější důvtip a bystrost ji nechává krůček po krůčku ztrácet kontakt s realitou, přijímat náhradní životní řešení bez většího přemýšlení a konečně opustit vlastního syna, tak jako ji samotnou kdysi zanechala vlastnímu osudu její matka. Helena ostatně trpí i obdobnými depresemi kvůli svému židovskému původu. Polednice v názvu je pak právě onou nepřekonatelnou psychickou nemocí trápící matku. Francková totiž dává svým postavám čas od času planou naději - polednice by se totiž prý dalo zbavit velmi snadno, dokonce by stačilo, aby nešťastná žena jedinou hodinu rozmlouvala s polednicí o zpracování lnu. Spisovatelka ústy svých ztrápených hrdinů vede nepřímou, ale o to vyzrálejší úvahu o ožehavých skutečnostech, které se tak moc bojíme přijmout, až věříme v jakousi jejich pomyslnost, v útěšnou představu, že "pomatenost je pouze kletba, kterou lze snadno zaplašit". Francková však zdaleka není jen výbornou vypravěčkou, Polednice působí i přes svou nechronologickou kompozici s vizionářsky vloženým úvodem a závěrem jako pozoruhodně kompaktní epické dílo, což ocenila i německá kritika cenou za nejlepší německy psanou knihu roku 2007. Třebaže spisovatelka zvolila jako téma své prózy nedostatek citu ve vztahu mezi rodiči a dětmi, tedy námět veskrze emotivní a - zpracovat jej jiný autor - možná až patetický, zachytila jej s pozoruhodnou stylistickou střízlivostí, se smyslem pro chladné, ale o to promyšlenější konstruování příběhu, do nějž zasadila funkční metaforu: přeměnu jména postavy v souladu s jejím vnitřním psychickým přerodem. Julia Francková sevřela svůj tragický příběh dvěma světovými válkami, nenaplněnou láskou, nevyslyšenou nadějí, ale především osamělostí, které provází v jistých obměnách všechny její postavy. Polednice se tedy více než čím jiným stává krutou kronikou rodinné opuštěnosti, ve které není nikdo úplně špatný, a už vůbec nikdo úplně dobrý, což je v podstatě nejreálnější obraz skutečného života.
Literární noviny, 8. 12. 2008, str. 10, autor: Michaela Hečková, rubrika: Literatura, oblast: Časopisy - kultura a TV (autorka je studentkou české filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci).
KRÁSNÁ LITERATURA - NOVÉ KNIHY: FRANCKOVÁ, Julia Polednice
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice. Život "krkavčí matky" Heleny se odehrává na pozadí půl století německé historie - od 1. světové války, která silně poznamená osud její matky a znamená smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně s jejich chtivostí po životě, přes dobu fašismu a války. Každá doba, každý zvrat v historii i v osobním životě zanechává v hrdince jizvy i nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoliv perspektivy. Román Polednice získal cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, které oživují prostředí i děj.
Literární noviny, 19. 1. 2009, str. 1, rubrika i mutace: Nové knihy, oblast: Časopisy - Kultura a TV
KNIHOVNIČKA
Válečná<BR>
Historie válek není jen historií bitev a brilantních tahů geniálních stratégů. Je to také historie nespočetných lidských osudů. Zvláště v souvislosti s historií druhé světové války už byla mnohokrát položena otázka legitimity civilních obětí. Diskuze je to skutečně široká. Až na výjimky nikdo nepochybuje o zrůdnosti holocaustu a zbytečných obětech v důsledku represí v okupovaných a obsazených zemích. V poslední době se ale stále častěji otvírají témata spojená s civilními oběťmi na straně nacistického Německa. Generace autorů se snaží odpovědět na otázku, do jaké míry je národ zodpovědný za činy své politické reprezentace a do jaké míry má nést následky jejÍch rozhodnutí. Nacházíme jak zastánce tvrdého postupu vůči agresorovi, tak autory, kteří považují téměř každou akci proti agresi za nehumánní. Jsou to samozřejmě krajní polohy, objektivní pravda se hledá velmi obtížně, pokud ji lze vůbec v tomto tématu najít. V noci ze 13. na 14. února 1945 napadly tisíce spojeneckých bombardérů německé Drážďany. Během noci a následného rána byly téměř smazány z povrchu země. Kniha britského autora ALANA COOPERA Cíl: Drážďany (Naše vojsko, Praha 2006, 263 stran, 249 Kč, překlad Jan Krist), se snaží seznámit čtenáře s touto událostí v co nejširších historických, vojenských a politických souvislostech. Přes zjevnou snahu akci obhájit autor snáší velké množství dat a argumentů a nechává na čtenáři, aby si udělal svůj úsudek. V úvodních kapitolách nastiňuje vznik a vývoj letectva jako zbraně, jeho uplatnění v první světové válce, meziválečný vývoj (s důrazem na militarizaci Německa a vznik Luftwaffe) a počátek druhé světové války. Další kapitoly seznamují čtenáře se strukturou a organizací RAF s důrazem na jednu z jejích složek - Bomber Command. Podrobně se zabývá postavou Sira Arthura Harrise, jejího velitele a velkého zastánce strategického bombardování. Jádrem knihy jsou kapitoly, které se věnují závěrečné fázi války, konkrétně náletu na Drážďany, jeho výsledku a ohlasu. Nepopírá, že nálet měl obrovský dopad na morálku německého obyvatelstva a Wehrmachtu a po německé protiofenzívě v Ardenách i na morálku spojeneckých vojáků.
Téma válečných obětí se vedle historické literatury a literatury faktu objevuje i v beletrii. Český čtenář dozajista zná například díla Vladimíra Körnera. Bude určitě zajímavé zjistit, jak k tématu přistoupili autoři němečtí.
CHRISTIAN VON KROCKOW v knize Hodina žen (Naše vojsko, Praha 2008, 212 stran, 259 Kč, překlad Vladimír Mach) zachytil pohnuté osudy své sestry Libussy a události zpracoval v částečně dokumentární podobě. Místem děje jsou Pomořany, jejichž větší část patřila před druhou světovou válkou Německu. Po válce došlo k posunutí hranic, a území, které se ještě nevzpamatovalo z přechodu sovětské armády, připadlo Polsku. Libussa měla šlechtický původ, bezstarostný život a svatbu s německým důstojníkem. Právě v tomto okamžiku se s ní setkáváme, s jejími malichernými starostmi a okázalými přípravami na svatební hostinu. Je červen roku 1944, německá armáda pomalu, ale jistě ztrácí pevnou půdu pod pásy svých tanků. Ovšem autentická hlášení Wehrmachtu, kterými je Libussino vyprávění proloženo, neustále proklamují hrdinné vítězství německých vojáků.
Na podzim téhož roku se staly Východní Pomořany křižovatkou cest mnoha lidí. Jedni prchali z východu na západ před rabující a vše plenící sovětskou armádou, druzí ze západu na východ před stupňujícími se nálety na Německo. Všude vládne zmatek, zděšení, rabují a vypalují se bohatší statky, soudí a odsuzuje se bez soudů. V této pohnuté době se Libusse narodí zdravá dcera Claudie, která je příčinou toho, že se z její matky stává nejsilnější žena na světě. Aby ochránila své dítě i sama sebe, sebere sílu i odvahu a statečně přijímá a řeší každodenní strasti.
Autor není spisovatel z povolání, pouze zachytil vyprávění své sestry. Přesto, či možná právě proto, je kniha velmi čtivá. Jejím přínosem je především obsah sdělení. Poslední knihou tohoto výběru je román Polednice německé autorky JULIE FRANCKOVÉ (Jota, Brno 2008, 329 stran, 298 Kč, překlad Lucy Topoľská). Mladá autorka za svůj již pátý román obdržela v roce 2007 Německou knižní cenu. Stejně jako miliony lidí i hlavní hrdinka Helena je příslušnicí generace, kterou krutě postihly světové války. Heleny se nedotkly tělesně, zasáhly však její duši a duše všech jí blízkých lidí. Již první kapitola je citlivé nervy drásající. Jaké události či zkušenosti způsobí, že matka nechá svého malého syna pouze s kufříkem a adresou strýce na nádraží? Navíc v době, kdy se Německem žene zběsilá, unavená a devastující sovětská armáda.
Retrospektivně prožíváme s Helenou její dětství, pocity nechtěného a nemilovaného dítěte, které nezajímá ani matku ani otce. Jediným světlým bodem je Helenin vztah ke starší sestře Martě. Večírky, zábava, Martin lesbický vztah, Heleniny oplzlí nápadníci, posléze její první láska. Mladý student Carl a Helena prožívají cit, který má vyvrcholit zásnubami a svatbou. Místo toho Carl při nehodě umírá a Helena se hroutí. Události jsou líčeny bez patosu, Helena pouze útrpně přijímá osud. Nevzpouzí se, nebojuje. Sama se nakonec stává bezcitnou, tak jako všichni okolo. Máme pochopit, že epizoda s dítětem na nádraží byla nevyhnutelným vyústěním dobových okolností či bezcitného rodinného zázemí? Nevím. Nikdy nepochopím. Kniha je silná především svým příběhem, ve kterém se autorka brání hodnocení a lehkému psychologizování. Nechává na čtenáři, ať zhodnotí sám.
Literární noviny, 6. 4. 2009, str. 16, autor: Kateřina Frýbortová, rubrika: literatura, oblast: Časopisy - kultura a TV
Skrýt
Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.
Dále doporučujeme
| Nazí a mrtví Stěžejní protiválečný román americké literatury | Norman Mailer | 318 Kč |
| Katova píseň | Norman Mailer | 383 Kč |
| Zády k sobě | Julia Francková | 238 Kč |
| Hvězdná znamení | Linda Goodmanová | 238 Kč |
| Kniha líných radostí | Dan Kieran a Tom Hodgkinson | 198 Kč |
![[2013/katalog_obalka_2013.jpg]](http://www.jota.cz/content/images/2013/katalog_obalka_2013.jpg)
![[partner/www.sphere.cz.jpg]](http://www.jota.cz/content/images/partner/www.sphere.cz.jpg)
K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.
Přidat komentář
Pro možnost přidávání komentářů se musíte přihlásit.