Dan Vyleta
Pavel a já

K této publikaci zatím nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář 

Pavel spal a myslel si, že se mu to zdá. Vlhkou tvář tiskl k betonové podlaze. Nad ním stál muž v zimním kabátu s taškou přes rameno. Muž s páskou přes oko, který voněl kávou. Prostrčil ruku skrze mříže, ale nedotkl se ho.
Pavel spal a v duchu si říkal: Coppelius.
Odysseus v jeskyni obra.
Odin, Žižka, Oidipus, držící ve vzduchu matčinu špičatou brož. Jednooký mezi slepými králem.
Spal a cítil, že má na tváři sůl. Sůl z potu, ne z krve ani slz. Štípala ho z ní kůže a bylo mu horko. V království slepých bylo vedro. Nad Thébami zapadlo slunce a barvilo svět na červeno.
Pavel spal a připadalo mu, že vzduch hoří.
Podle toho poznal, že se mu to jen zdá.

* * *

Probudil se a uviděl mě. Dřepěl jsem za mřížemi jeho klece a nabízel mu cigaretu. Trhl sebou a převalil se na kolena. Obočí měl vlhké potem a tělo samou modřinu.
Bylo to poznat podle jeho pohybů. Košili měl na prsou a na zádech propocenou a kalhoty se mu lepily na stehna. Pozoroval jsem, jak se v zimě roku 1946 rozhlíží, snaží se najít své věci a popadnout dech. Chvíli musel mít pocit, že přišel o rozum, ale pak si vzpomněl na včerejší sestup a kouzlo Foskova sklepa. Horko vycházelo z obřích litinových kamen, které se pohodlně opíraly o zeď Pavlovy klece. Stály na nízkých zavalitých nohách, byly plné dvířek a vypadaly jako vynález z knih Julese Vernea. Před klecí stál stůl z neopracovaného dřeva, dvě židle a prázdná nádoba na vodu; také jsem tam byl já, jeho věznitel — čekal jsem na něj v podřepu. Čpělo to tam zatuchlinou, omítkou a hlínou, jakož i starou zaschlou krví.
„Vezměte si cigaretu,“ řekl jsem mu.
Když si bral první, skoro vůbec se mu nechvěla ruka. Zapálil jsem si a pozoroval, jak jeho oči bloudí místností. Dlouze si prohlížel dřevěný ponk, skříň plnou řemenů, trubiček a zahradního nářadí, sudy s petrolejem naskládané v rohu místnosti. Potom se zadíval na mě. Všiml si, že na sobě nemám kabát a že mám u košile rozepnuté dva horní knoflíky, ale můj přátelský úsměv, který mi hrál na rtech, neviděl. Cigaretu ohýbal mezi prsty. Popel oklepával na sebe, rychle a povrchně potahoval, kouř vůbec nevdechoval.
Asi vím, co ho tak rozrušilo. Určitě se sám sebe ptal: Kdy už konečně začne?
Típl cigaretu, rukou si přejel po obličeji, očima zabloudil k balíčku cigaret. Nehnul jsem se z místa a pozoroval ho. Snažil jsem se proniknout do jeho duše.
„Klidně si poslužte.“
Vzal si, pak ještě jednu a po ní další. Oči mu zvlhly otázkami.
Přemýšlel jsem, jestli vůbec někdy zažil mučení.
Když byl balíček cigaret prázdný, okázale jsem se protáhl a narovnal si nohy. „Zajdu nahoru pro kafe,“ řekl jsem. „Jak to snášíte?“ Pavel se ale zatím nerozhodl, jestli se mnou bude mluvit.

* * *
K obědu jsem mu přinesl kus krůtích prs, nádivku a velkou porci bramborového salátu. Na podnose byly dva talíře, dvě lžíce, dva ubrousky a dva citronové zákusky. Pavel jedl obezřetně, každé sousto přepečlivě pokousal. Zřejmě měl strach, abych ho neotrávil. Když jsme dojedli zákusek, otevřel jsem další balíček cigaret a potom vyměnil Pavlův špinavý talíř za plechový
kýbl, který sloužil jako záchod.
„Stačí říct a já vás tady nechám o samotě,“ poučil jsem ho, ale on na mě jen zíral svýma vlhkýma černýma očima. Kbelík byl vydrhnutý louhem a vydával výrazný zápach, který — jakmile jste si ho jednou uvědomili — přerazil všechny další pachy a otupil vaše smysly. Seděli jsme v jeho smradu a vyměňovali si pohledy. Trpělivě čekal, až mu položím první otázku. Ze skříně v rohu místnosti jsem přinesl šachovnici a zahájil sérii samotářských partií, věžemi jsem pronásledoval střelce a snažil se získat královnu. Po několika hodinách jsem přešel na dámu.
A on pořád čekal, čekal na moje otázky. Ale já pro něj zatím neměl žádné nachystané.

Líbí se Vám tato publikace? Můžete ji doporučit přátelům.