Alina Bronsky
Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně

Svérázný román vypráví o osudech tří žen, Tatarek. Trochu despotická Rosalinda je proti, aby její dcera donosila dítě. Když se ale všechny tři po rozpadu Sovětského svazu dostanou do Německa, stane se tou nejvášnivější babičkou – a vy budete svědkem neslýchaných a komických příhod. Tenhle černý humor je opravdu ostrý!

Marianne

***

Svérázné dílo, které v českém překladu vydává brněnské nakladatelství Jota, přibližuje osud tří žen, které spolu byly nedobrovolně a zároveň nerozlučitelně svázány v průběhu téměř tří desetiletí na ose Východ – Západ. Ruská spisovatelka Alina Bronsky vypráví příběh o dospívání dívenky pohybující se mezi nešťastnou matkou a sebestřednou babičkou, o životě mezi třemi kulturami, o třech desetiletích plných ran osudu a překvapivých obratů, o zapomenutých tajemstvích tatarské kuchyně – s hrdinkou, která i jako uklízečka v Německu stále tahá za všechny nitky.

Hodonínský deník

***

Recenze z Leselupe.de
Claudie Borries, 23. srpna 2010
http://www.leselupe.de/blog/2010/08/23/alina-bronsky-die-schaerfsten-gerichte-der-tatarischen-kueche/

Alina Bronsky: Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně

Netradiční rodinná historie se zábavnými zápletkami

Stejně jako ve svém prvním románu Scherbenpark (Park plný střepů) začíná Alina Bronsky svůj román Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně překvapivými efekty, vyjádřenými rytmickým, živým a ironickým stylem.
Rosalinda, tak se jmenuje hezká manželka Borise Kalganova, nezvykle otevřenou a přímou dikcí popisuje svou sedmnáctiletou dceru jako ošklivou, hloupou, odpudivou a vlastně nesympatickou. Navzdory veškerým jejím dojmům však Zulfia jednoho dne otěhotní. Nikdo neví jak a všechny Rosalindiny pokusy zbavit se nechtěného plodu selžou. Když na svět přijde Aminat, Rosalinda se jí ujme a okamžitě svou nebohou dceru vyřadí ze hry.
Dominantní a egoistická mladá babička určuje osudy všech, kdo s ní žijí. Aminat je krásná a Rosalinda k ní přistupuje jako ke svému majetku. Přes všechny její snahy Zulfia protestuje a několikrát s Aminat tajně zmizí. Její matka se však nevzdává a násilím se snaží si vnučku opět přivlastnit.
Ve svěžím duchu, vesele a živě nám Rosalinda předvádí svůj matriarchát, v němž nikdo nezůstane ušetřen, když si ona energicky a rozhodně vynucuje to, k čemu se rozhodla. Ať je to vlastní manžel, dcera nebo pozdější zeť, Rosalinda všechny ovládá.
Alina Bronsky píše otevřeným, bouřlivým stylem. Její hrdinka říká vždycky přesně to, co si myslí. Její subjektivní názor platí, ostatní se jí podřizují. Autorka neobyčejným způsobem ukazuje, jak lze procházet životem i bez konvencí a ohledů na druhé.
Rosalinda však má také skrznaskrz vřelé srdce. Myslí ovšem vždycky jen ve svých vlastních kategoriích. Resolutně a s převahou bere na vědomí veškeré životní změny a s rozhodností kráčí na své životní cestě stále kupředu. Kniha napsaná s vtipem a prokládaná lakonickými poznámkami působí nanejvýš zábavně. Nejtěžší záležitosti života jako rozchody, životní krize, opuštěnost, obavy a otřesy jsou zvládány s vervou a elánem. Také tak lze bojovat se životem: mazaně a chytrácky, vždy se zřetelem na komiku a absurditu. Tenhle román je přesně to pravé pro požitkářský a povznášející letní večer.

 

 

Recenze ze Suite101, Deutschsprachige Literatur
Andrea Reidt, 9. listopadu 2010
http://www.suite101.de/content/alina-bronsky-die-schaerfsten-gerichte-der-tatarischen-kueche-a91314

 

Alina Bronsky patří mezi šest nejlepších autorů německojazyčného knižního roku 2010

Alina Bronsky o jedné dobré ruské babičce

Čím se vyznačuje dobrá babička? Myslíte na kvality jako dobrosrdečnost, trpělivost, moudrost, velkorysost? Sebejistá a bojovná, snad i surová Ruska tatarského původu Rosalinda Kalganovová do tohoto idylického obrazu vůbec nezapadá, třebaže sama by se podobnými vlastnosti dozajista charakterizovala. Bouřlivým stylem napsaný román Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně od Aliny Bronsky začíná neúspěšným pokusem o potrat, neboť fešná, mladistvá Rosalinda ještě nechce být babičkou, a už vůbec ne, když její bezvýrazná dcera Zulfia nemůže ukázat na žádného otce. Tento pokus však žalostně ztroskotá a narodí se sladké děvčátko, jehož zaopatření a výchovu navzdory beznadějným snahám své dcery přejímá částečně válečnickými metodami sama Rosalinda. Jejím krédem je: „To nejlepší, co může žena pro rodinu udělat, je jasné a tvrdé vedení. Ústupky nikam nevedou.“
Tatarská, nebo sovětská jména?
Rosalinda je příznačně vdaná za přesvědčeného sovětského odborového předáka, který je doma pod pantoflem a je rovněž tatarského původu, ale věří, že aby byl komunismus úspěšný, je nutné potlačit jakoukoli národní identitu tohoto mnohonárodnostního státu, zapomenout na ni pro jednu společnou řeč a identitu všech sovětských občanů. Rosalinda sice svou vnučku pojmenuje po své tatarské babičce Aminat, toto jméno se však nejeví jako ruské a oficiálně se hned mění v Aňu. I Aminatina matka Zulfia se úředně jmenuje Sonja a tak ji oslovuje i její otec.
Cena za zdatnost
Prvních osmdesát stran románu Aliny Bronsky je k popukání, postupně se však čtenáři vkrádá pocit, že něco není v pořádku. Je to vyprávěcí perspektivou sebejisté ich-formy babičky, která pro všechny členy své rodiny musí neustále tahat kaštany z ohně. Rosalinda je starostlivá až k násilnictví, zdatná až k zasahování do věcí, které jí nepříslušejí, nezlomná až k brutalitě. Osobnostní práva a pocity méně zdatných členů rodiny zašlapává do země, její program se nese v duchu nerespektování a ignorance. Nikdo se jí nedokáže protivit, ona vždy dostane všechno, čeho lze dosáhnout — ale za jakou cenu?
Skrytý matriarchát v Rusku?
Kdo měl v německém zdravotnickém systému kdy co do činění s ruskými zdravotními sestrami nebo lékařkami, jejichž hlavními vlastnostmi se zdály být tvrdost, přísnost a důslednost, po lekci tohoto románů lépe chápe, proč se tyhle ženy staly právě takovými. Snad v Rusku skutečně panuje utajený matriarchát, jak naznačuje upoutávka na obálce knihy. Zcela na vedlejší linii se také dozvíme, jaký je to pocit, když v Rusku vzdělaná pedagožka se špatnou znalostí němčiny má ve vychvalované zemi hospodářského zázraku náhle pracovat jako uklízečka.
Tatarské dítě se stává televizní hvězdou
Velkolepý román, který čtenáři pomocí ironie a černého humoru naléhavě přibližuje celou sílu a tíži jednoho života v komunistickém hospodářství nedostatku, s těsným bytovým prostorem, života, v němž jsou na denním pořádku úplatky kvůli všedním potřebám a právům, končí slovy Aminat, která mezitím uprchla z babiččina zajetí a jež šokujícím způsobem shrnuje v tisku své dětství. Ve vychvalovaném Německu se jí podařilo udělat kariéru v soutěži Superstar a její babička čte o životě své vnučky v novinách.
Povolení k pobytu v Německu
„Četla jsem, jak Aminat vyrostla v jednom sovětském ghettu, bez otce, spolu s různými manžely své matky. Jak hladověla, jak byla bita, protože byla neposlušné dítě. Jak ji nakonec její babička prodala jednomu německému pedofilovi, který se pak oženil s její matkou, a tak se dostala do Německa.“ Že tohle líčení nesouhlasí s tím, jak sama sebe vnímá její babička, to už je v tomto okamžiku čtenáři jasné.
Tatarská, baškirská, kazašská, uzbecká, ázerbájdžánská, nebo jakutská?
Svérázný titul knihy se vztahuje k neúspěšnému projektu jednoho Němce, který se „s německou přesností“ snaží sepsat knihu o národních kuchyních na území bývalého Sovětského svazu. Oddělit tatarskou kuchyni od baškirských, kazašských, uzbeckých, ázerbájdžánských či jakutských vlivů je prostě nemožné.
Skrýt celou recenzi