Kurt Vonnegut
Muž bez vlasti

KNIHY- próza: Kurt Vonnegut jr. MUŽ BEZ VLASTI (JOTA, 154 str.)

Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu. V této směsici minivzpomínek odhalujeme jeho rodinný odkaz a jeho tvrdošíjný , nemoderní humanismus. Nová kniha Kurta Vonneguta se od těch dosavadních v mnohém liší (nejde o beletrii, ale o krátké vzpomínky a úvahy), ale Vonnegut se svým ostrým zrakem a stručný mi, přesný mi komentáři je stále týž. Někdy zní sarkasticky, někdy nostalgicky, někdy téměř rezignovaně.

Reflex, 16. 11. 2006, str. 26 , rubrika - Knihy


Planeta jeden děsný zmatek

Muž má držet slovo. Jsou ovšem výjimky z bohulibého pravidla, které lze označit za šťastné.Kurt Vonnegut se před časem nechal slyšet, že zanechá spisovatelského řemesla. Na literární důchod má jistě nárok. Vydal na dvě desítky knih. Mnohé z nich se staly bestsellery a některé z něho navíc udělaly žijícího klasika. Ale dobrý spisovatel většinou nepíše jen kvůli úspěchu, vede ho k tomu také neodbytný návyk sdělit veřejně svůj názor. A Vonnegut považuje psaní za "výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším". I proto po několika letech odmlčení k dosavadním svazkům svého díla přidal ještě jeden. Díky bohu, okomentoval to jeho spisovatelský kolega Studs Terkel (mimochodem ročník 1912, tedy o rovných deset let starší).
Vonnegut je v tom nedodržení slova ovšem zčásti nevinně. Muž bez vlasti, jak se jeho nová kniha jmenuje, vznikl také přičiněním Daniela Simona, šéfa newyorského nakladatelství Seven Stories Press. Byl to jeho nápad, poskládat zlomky příležitostných textů, porůznu rozesetých článků, vzpomínek, promluv, přednášek, do celku, který připomíná jakousi literární koláž.
V nové knize se Vonnegut věnuje mnoha věcem. Jako by chtěl dostát své myšlence, že "tahle planeta je jeden děsný zmatek". Vypráví o sobě, o svých kořenech. Rozmlouvá se čtenářem o životě obecně, o umění, o kouření, o počítačích a psaní na stroji, o blues, o politice, o stavu americké duše, o aroganci velmoci, o lidské podstatě. Několikrát se vrátí k náletu na Drážďany, který zažil jako válečný zajatec a který jen čirou náhodou přežil. A uvažuje také o humoru (dokonce i v souvislosti s děsivou drážďanskou zkušeností, o níž se rozhodl veřejně promluvit až po mnoha letech, v románu Jatka č. 5). Dává lekci z tvůrčího psaní (pochopitelně velmi osobitou, odlišnou od všech jiných návodů, jak se stát spisovatelem). Vyrovnává si osobní účty s Georgem W. Bushem a jeho podobnými. Žertuje, provokuje, prorokuje...Muž bez vlasti je ovšem kniha plná skepse. "Už to zašlo příliš daleko," konstatuje, když myslí na tempo devastace planety nebo na ty nejvíce zneužívané, nejvíce návykové, nejvíce destruktivní a přitom zcela legální drogy, jakými jsou fosilní paliva. Cítí uspokojení při četbě svého oblíbeného Marka Twaina, který se v románu Tajemný cizinec nechal slyšet, že planetu i lidskou rasu stvořil ďábel. Těm, kdo o tom pochybují, Vonnegut doporučuje, aby si přečetli ranní noviny. "To je jedno které. A je jedno, z kterého dne."
Bylo by to pochmurné čtení, kdyby nebylo Vonnegutova způsobu, s nímž o všech těch apokalyptických věcech mluví. Způsobu na první zdání naivního a mile prostořekého, v hloubi však (řečeno s Terkelem) tvrdošíjně humanistického. I navzdory tomu, že humanismus je něco "tč. nemoderního". Ale právě díky tomuto náhledu lze Vonnegutovu (poslední?) knihu chápat i jako kurs tvůrčí sebezáchrany.
Kurt Vonnegut: Muž bez vlasti. Z angličtiny přeložil Jiří Rambousek. Nakladatelství Jota, Brno 2006.

Hospodářské noviny - Víkend, 24. 11. 2006, str. 26, autor - text Ivan Matějka, rubrika: Recenze


Kdyby ještě žil Pámbu, musel by být ateista

Jeden nikdy neví, kdy ho klepne, ale ta rána je dřív nebo později jistá. A kdo se podle toho zařídil líp než Kurt Vonnegut, když roku 1998 prohlásil škytavku Časotřesení za "svůj poslední pozemský román" a od té doby vyhlíží pepku, jestli nezabloudila?
Letošní čtyřiaosmdesátník má na odevzdanost nárok, má však vedle věrného čtenářstva i věrné editory, kteří krále ironie v americké literatuře zabavují schvalováním nových závětí, jako to udělal i Daniel Simon. Díky němu v jubilejním dvacátém překladu do češtiny, který obstarala kniha Muž bez vlasti, Vonnegut opět řádí, šátrá a provokuje v plné síle jako kultivovaný excentrik, jenž věru tuší, co je "mindrák z přežití".
Ten se v něm zformoval už v únoru 1945, kdy byl autor coby zajatý bažant nucen přihlížet nesmyslnému náletu na Drážďany a jatkám, které po něm zbyly. K největšímu masakru v dějinách Evropy se pak v létě téhož roku přidala dotěrná otázka, proč jsme krucipísek museli po Hirošimě dopustit i Nagasaki, což spisovatele ubezpečilo v názoru, že si pod sebou vlastnoručně podřezáváme větev. Lidstvo by tudíž nemuselo skončit jen jako něco, "co domů přitáhla kočka" (jak podotýká v dobrém rozmaru), nýbrž proměněné v radioaktivní saze a masokostní moučku (to když pohlédne do tváře realitě).

Fakta horší než fikce

Tucet Vonnegutových fejetonů pro list In These Times dumá nad naší růžovou budoucností na způsob sladkokyselých koláží z knih Květná neděle nebo Osudy horší než smrt, tentokrát se však zaměřuje na podstatu šibeničního humoru, škodolibosti a dalších podob komična, na kterých se v mnohém podíleli jeho němečtí krajané.
Pokud se tu autor opakuje tím, že se opět snaží přiblížit myšlenky Eugena Debse či smysl americké literatury spočívající v naději, kterou pak zanáší do grafů jako teoretik tvůrčího psaní, je to nejen důkaz jednoty v jeho duši, ale i poetiky jeho generace. Pokud mu při pop-artovém vylíčení skutečnosti stála modelem konzerva hovězí polévky nebo Marilyn na běžícím pásu, není divu, že ke každé kapitolce přikresluje díru do řiti.
Skutečnost je totiž strašlivější, než si kdy vystudovaný chemik a bývalý reklamní manažer General Motors vysnil - a pikantní na tom je, že byl hvězdou vědecké fantastiky. Skutečnost, jak víme ze zámořské literární teorie, přece dalekosáhle předčí fikci, a tak má Vonnegut vědecky potvrzeno, proč být cynikem, praktikem a nietzschovským agnostikem.
"Kdyby dnes žil Bůh," nejenže by "musel být ateista", ale asi by protočil panenky nad společností závislosti, kde i chudí mají nadváhu, kde se elektronické komunity tváří jako pokrok sám, ale nevybudují nic. Nemluvě o aroganci a korupci moci, kterou v očích tvůrce zosobňuje nejslavnější "dvojkař z Yaleu" v Bílém domě - jen "zjevně narušení jedinci kandidují na předsedu třídy".

Banánová opičárna

Aktuální verze autorovy poslední vůle je staronová, zato zábavnější než memoárové prskání jeho vrstevníka Mailera. Kurt Vonnegut má pouze potíže uvěřit svému prezidentovi a ztotožnit se s opičárnou, která se v jeho zemi provozuje, takže dobrovolně převzal roli bezdomovce. Naštvání s vervou Michaela Moorea však ku prospěchu jeho útržkovité skepse doplňuje i vhled jako vystřižený z Henryho Kissingera, který nedávno USA prorokoval: pokud se včas nezbavíme velmocenských manýr a vývozu spasitelství, skončíme jako banánová republika. Tu představu už Vonnegut ostatně ztvárnil v bezpočtu grotesek, ale protože je rada někdejšího šéfa americké diplomacie málo platná, obléká si autor znovu mundúr klauna a připomíná ji šklebem přes slzy, aby ukázal, čím humor léčí a kolik to humoristu vnitřně stojí.
Možná proto mu Češi tak rozumějí. Vždyť "muž bez vlasti" ještě nemusí být mužem bez vlastností, ačkoli jsou humanismus s morálkou t. č. nemoderní. Účinné zůstávají v tom, že stejně jako samo umění činí i iluze o naší slušnosti život snesitelnější.
A život po životě? Haj hou, běžte s nebem... vy-víte-kam.

Kurt Vonnegut: Muž bez vlasti Přeložil Jiří Rambousek, Jota, Brno 2006, 154 stran.

Právo, 27. 11. 2006, str. 17, autor: PetrMatoušek, rubirika: Kultura


Bush nemá rád arabské číslice

Překlad nejnovější knihy amerického prozaika Kurta Vonneguta, jr., Muž bez vlasti vydalo nakladatelství Jota.

Kurt Vonnegut, jr. (1922), autor proslulých románů Mechanické piano, Jatka č. 5, Kolíbka, Snídaně šampionů či Groteska, vydal po delší odmlce novou knihu.

Tentokrát však nejde o román, nýbrž o soubor přetržitých vzpomínek a úvah s názvem Muž bez vlasti (A Man Without a Country, 2005), který v češtině může možná evokovat (klamně) název nedokončeného románu Roberta Musila Muž bez vlastností.

V úvodní části svazku se Vonnegut zabývá smíchem a humorem a vrací se opět k fenoménu němého filmu a slavné komické dvojice Laurela a Hardyho: "Kdesi v nich je strašná tragédie. Ti chlapi jsou příliš milí na to, aby v tomhle světě přežili, a jsou neustále v hrozném nebezpečí. Kdokoliv by je mohl tak snadno zabít!"

Jaký je to propadák, být člověk

Při probírání tohoto tématu se autor také obrací do minulosti, k vlastním válečným útrapám: "Když nás bombardovali v Drážďanech, seděli jsme ve sklepě s hlavou zakrytou rukama, kdyby spadl strop, a najednou jeden voják řekl tónem vévodkyně na zámku v chladný a deštivý den: ,Co asi dnes večer dělají chudí?' Nikdo se nezasmál, ale stejně jsme byli všichni rádi, že to řekl. Aspoň jsme byli pořád naživu. A on to dokázal."

I následující kapitoly jsou plné humorného nadhledu (a také čtenářova smíchu). Vonnegut je vynikající stylista, text sviští kapitolu za kapitolou... O literatuře se dozvíme alespoň "to nejdůležitější": "Všimli jste si, že všechna velká literatura... je vždycky o tom, jaký je to propadák, být člověk?" A pak nám jako zkušený spisovatel udělí krátkou, ale výživnou lekci tvůrčího psaní. Mezi protínající se osy začátek-konec a štěstí-neštěstí zakreslí postupně příběh "chlap v kaši", "chlapec potká dívku", pak také Popelku, Kafkovu Proměnu a Shakespearova Hamleta.

Dalším problémem, který Vonneguta zajímá, je současná frekvence rozvodů. Důvod vidí v absenci široké rodiny, díky níž si měla manželka s kým popovídat a manžel získal nové kamarády: "Když se dnes manželé pohádají, mohou se domnívat, že je to kvůli penězům nebo rozhodování nebo sexu nebo výchově dětí nebo kvůli čemukoliv jinému. Ve skutečnosti se ale snaží, aniž si to uvědomují, říci jeden druhému: ,Nejsi dost lidí!'"

Kriticky se pak také "humanista", jak sám sebe Vonnegut označuje, vyjadřuje k zamořování Země výfukovými plyny, výrobě vodíkových bomb a také politice současného amerického prezidenta: "Když už je řeč o tom vrhání se do války, víte, proč je George W. Bush podle mého tak vysazený na Araby? Dali nám algebru. A také číslice, které používáme, včetně symbolu pro nic, jejž Evropané nikdy předtím neměli. Myslíte, že Arabové jsou hloupí? Jen si zkuste trochu složitější dělení s římskými číslicemi!"

Mafie andílků

Nejnovější kniha Kurta Vonneguta, jr., asi nebude ve slovnících a medailonech zmiňována v prvním sledu, nicméně svou kvalitu jistě má. Autor vyslovuje jasné názory, a to velmi jiskřivým jazykem plným pomrkávání a humoru. A tak ani po tomto počinu nelze amerického prozaika zařadit do kolonky "starý a nudný, který žije ze své bývalé slávy".

Jeho síla totiž spočívá v tom, že si patrně stále velmi dobře dokáže uvědomit, že je rozdíl mezi tím, kdo říká moudra, a tím, kdo je moudrý. Třeba když píše: "Když žijete dost dlouho, zemře vám spousta vašich nejbližších." A Vatikán jistě může čerpat také z této sentence: "Není důvodu, proč by dobro nemohlo zvítězit nad zlem, jen se musí andělé zorganizovat po způsobu mafie." Nebo už je to pro římskokatolickou církev stará vesta?

Lidové noviny, 30. 11. 2006, str. 18, Ondřej Horák, souběžně také lidovky.cz


LITERATURA : Nemoderní humanista

O Kurtu Vonnegutovi, kterému právě vyšla v češtině kniha Muž bez vlasti.

O některých spisovatelích se říká, že píší celý život jednu knihu. Míní se tím, že v celém svém díle zobrazují určitou mozaiku postřehů, emocí, subjektivních deskripcí skutečnosti, s průběžně a neustále přítomnou společnou ozvěnou autorského ega. Jinými slovy: takový autor píše vlastně celý život sám o sobě, promítá se do svých příběhů, ale tyto příběhy si bez autorova vyhraněného ega nelze představit: neexistovaly by, rozpadly by se na prach slov, která by nedávala žádný smysl. Tato charakteristika určitě, zejména v posledních patnácti letech jeho tvorby, platila třeba na Bohumila Hrabala. K tomu patří jeho vypjatý subjektivismus, psaní nekonečného příběhu plného zdánlivě pitoreskních postaviček, které ale pocházely z vnějšího světa jen zprostředkovaně: přes autorovu velmi intenzivně angažovanou mysl. Stylově úplně jinak, ale paradigmaticky z téhož území pochází americký spisovatel, dnes už klasik literatury 20. století, Kurt Vonnegut.

Narodil se 11. listopadu 1922 v Indianapolisu, ve státě Indiana. Studoval na technice, věnoval se především biochemii a později antropologii. Pro literární dráhu se rozhodl už v 50. letech. Nejprve tiskl své povídky časopisecky, a to i v magazínech s jiným než literárním zaměřením, příkladně v Playboyi, ale také třeba v Ladie´s Home Journal. Sám to později sarkasticky hodnotil větou: "Psal jsem zakzvanou ulízanou literaturu, bylo v ní hodně science-fiction." Roku 1952 Vonnegutovi vyšla románová prvotina Mechanické piano. Už od této knihy, a pak průběžně během celé jeho tvorby se vedly nekonečné diskuse o tom, zda je Vonnegut autorem žánru science-fiction či autorem tzv. vážné literatury. V jeho románech totiž najdete značné množství rekvizit běžných právě pro vědeckofantastickou literaturu. Ale jde právě a pouze o rekvizity. Za nimi je zpravidla závažné sdělení, které nemá s žánrem sci-fi pranic společného. Ovšem pokud sci-fi chápeme jen jako nezávaznou hru na vesmír, rakety a mimozemské civilizace. Velcí autoři žánru, počínaje Clarkem a konče Lemem, nám už dávno ukázali, že podstatou dobré sci-fi není hra s technikou, nýbrž filosofické poznání světa až bolestivě vezdejšího. U Vonneguta toto poznání má bez výjimky hořkou a velmi často ostře ironickou příchuť. To ovšem nic nemění na jeho závažnosti

Vonnegut je totiž, a v tom je to podstatné, autor do morku kosti politický. Všechny jeho romány jsou politické, nesou politické sdělení, postoj, názor. A je úplně lhostejné, zda je tento názor zabalen do rekvizit sci-fi jako je to asi nejcitelněji v románu Sirény z Titanu, nebo zda je tomuto politickému sdělení opatřena ambaláž reálných či pseudoreálných historických kulis. Nejvíc k dějinám Vonnegut přičichl v románech Matka noc a Jatka č. 5, kde zpracoval své zážitky z 2. světové války, a také v románu Hokus pokus, kde se vyrovnává pro změnu se syndromem války ve Vietnamu. To byly knihy, do nichž bylo historické pozadí vtěleno bezprostředně. Jenomže bez těchto dějinných traumat by nevznikly ani nejsilnější Vonnegutovy romány, které si s časem minulým, současným i budoucím pohrávaly až dadaisticky, kde dějinná deskripce ztrácela kontury ve zdánlivě vědeckofantastické či futuristické konstrukci a fikci. A to vše bylo lemováno neustálým autorovým vstupováním do příběhu prostřednictvím jedovatých glos a komentářů, připomínajících, že v knize jde o víc, než o jatka minulá a budoucí. Jde tu o sám smysl lidských jatek, a to s uvozovkami i bez nich. K takovým vrcholným dílům patřily romány Snídaně šampionů, Groteska, Kolíbka, Galapágy či Kriminálník.

Číst Vonneguta znamená zažívat neustálé intelektuální vzrušení, ačkoli právě tohoto autora se literární kritika dlouhá léta snažila vysunout mimo tzv. seriózní žánry, do oblasti zábavné tvorby či pop kultury. Je to proto, že Vonnegut pracuje s poměrně jednoduchými a přehlednými jazykovými prostředky, neexhibuje před čtenářem složitými větnými stavbami, nezahlcuje jej intelektuálskými odkazy a citacemi, je někdy až nečekaně lapidární, a samozřejmě ve vyslovování svých často velmi příkrých názorů nutně zjednodušuje a záměrně vyhrocuje svá tvrzení. Jednak proto, aby se vyjádřil tak, aby jej nebylo možné přeslechnout, jednak proto, aby vyvolal diskusi. To ovšem v uhlazeném akademickém světě nenalézalo dlouho pozitivní odezvu. Vonnegut byl pro kritiku prostě málo literátský. A toto stigma se s ním nese vlastně po celý život. Skutečnost, že se o tom sám Vonnegut ve svých knihách tak často zmiňuje, svědčí o tom, že je to pro něj určité trauma. Ale zjevně zase ne tak veliké, aby mu to stálo za to začít dělat sám se sebou autorské či lidské kompromisy. Velmi výstižně charakterizuje tuto stránku Vonnegutova díla český anglista, překladatel a zasvěcený vykladač Josef Jařab: "Jeho největší úspěch je v tom, že se mu daří přivést masu čtenářů k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem."

Neschopnost či nevůle ke kompromisům je dalším stoprocentně čitelným poznávacím znamením Vonnegutových knih. Promítá se především právě do sféry politické. Vonnegutovy názory jsou ostré, někdy až radikální. Vonnegut o sobě nejen neskrývá, on to s jistou provokativní rozkoší vypráví skoro v každé knize, že je levičákem, ateistou, že vyznává obecně humanistické hodnoty, které chápe jako protiklad a nesmiřitelný antagonismus vůči tradičním hodnotám konzervativní americké politiky jako jsou pevné zakořenění ve víře, sebejistá až samolibá důvěra v reálnou existenci amerického snu, jakési kovbojské selfmademanství spojené s malou empatií k sociálně i jinak slabším vrstvám obyvatel. Není proto žádným překvapením, že ve Vonnegutovi má svého velmi razantního kritika i současný americký president George Bush.

Vonnegut samozřejmě není v protibushovském postoji mezi americkými intelektuály nijak osamocený. Vzpomeňme jen na zástupy rockových hudebníků, které před posledními presidentskými volbami podporovaly na svých koncertech demokrata Johna Kerryho. Vonnegutův postoj má podobně intuitivní kořeny: je velmi emotivní, někdy až naivně enviromentalistický, ale i pro zastánce opačného názoru může být v něčem sympatický. Přinejmenším ve své upřímnosti. Na rozdíl třeba od fanatického a bojovného režiséra Michaela Moorea, který svůj boj s Bushem vede na ideologické půdě a vnucuje podezření, že mu vlastně nejde o věc, nýbrž o osobní exhibici. Nic takového se o Vonnegutovi říci nedá. Přinejmenším jeho věk, zkušenost a nadhled jej vylučují z podezření, že by ve svých politických názorech hrál víc na osobní notu. Nemá to zapotřebí. V tom připomíná - opět v našem prostředí - třeba Ludvíka Vaculíka. Mají s Vonnegutem společný nejen věk, který již překročil osmdesátku, ale také jistou, někdy na nervy lezoucí, jindy sympatickou zakousnutost a urputnost, s níž vyslovují své absolutní soudy.

"Kdybyste se obtěžovali číst mé knihy jako vzdělané osoby," vzkazuje Vonnegut s neskrývaným sarkasmem svým čtenářům v autobiografické koláži Květná neděle počátkem 80.let, "dozvěděli byste se, že se nezaobírají sexem ani nepropagují násilí. Apelují na lidi, aby byli laskavější a zodpovědnější, než jsou." A v téže době, v románu Kriminálník, píše Vonnegut tato slova: "Nikdo se už vůbec nestará o to, co se skutečně děje, co se může v nejbližší době přihodit, anebo jak jsme se vůbec ocitli v takovémhle chaosu." A ještě mnohem dřív, v románu Kolíbka z roku 1963, Vonnegut píše: "Lidi musí pořád o něčem mluvit, mají-li si udržet svoje hlasové fondy v pořádku pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného." Právě na půdorysu této trojúhelné skepse - mezi nezájmem, neporozuměním a nedorozuměním mezi lidmi na sklonku přecivilizované civilizace se odehrává celé Vonnegutovo dílo. Jako zatím poslední mezník na této cestě vyšla loni v Americe a před pár dny i v českém překladu Vonnegutova kníha Muž bez vlasti. Je to opět svého druhu autobiografie. Ale s čím dál otevřenějšími politickými přesahy. Americký novinář Studs Terkel její vydání uvítal po vonnegutovsku: "Díky Bohu, Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu. V této kouzelné směsici minivzpomínek odhalujeme jeho rodinné kořeny i tvrdošíjný, t.č. nemoderní humanismus."
(Psáno pro Česká média)

Článek ze serveru Neviditelný pes, 2. 12. 2006, rubrika: kultura, oblast: Internet - společnost a životní styl, autor: Petr Žantovský


Novinky - V knihkupectvích

Kurt Vonnegut: Muž bez vlasti (Přeložil Jiří Rambousek, Jota) Krátké vzpomínky a úvahy pichlavého autora: většina z nich se posmívá současné Americe nebo si nad ní zoufá.

Týden, 4. 12. 2006, str. 89, autor: - kul-, rubirka: Kultura


KURT VONNEGUT: MUŽ BEZ VLASTI

Ne náhodou nabude čtenář poslední Vonnegutovy knihy přesvědčení, že oním mužem je sám autora že si toto tvrzení hořce uvědomuje po dvaceti knihách, které ho proslavily po celém světě. Kurt Vonnegut (1922) se zkušenosti válečného zajatce v rozbombardovaných Drážďanech zbavil románem Jatka č. 5. Z následujících jmenujme aspoň Kolíbku, Snídani šampiónů nebo Grotesku. Kurt Vonnegut píše literaturu sci-fi, již svérázně označuje jako technologickou, s výrazným zájmem o stav společnosti a světa. Muže bez vlasti nemohl napsat nikdo jiný...

Dvanáct prozaických kapitol uzavírá poetické Rekviem a autorova poznámka. Žánrově text kloubí prvky fejetonu, causerie, úvahy i svébytného výkladu kulturních dějin USA, na jejichž pozadí se rýsuje genealogie předků Vonnegutovy rodiny (Jsem německý Američan...). Finální otázka, kterou klade na straně 74 svému synovi dvaaosmdesátiletý spisovatel, zní:
O co vlastně v životě jde?
A doktor Vonnegut svému 'vetchému' otci odpovídá: Tati, jsme tu, abychom si navzájem pomohli tohleto přečkat, ať už je to co je to.
Téhleté inzerované solidarity je nám věru zapotřebí, stejně jako hudby, o které autor na okraj podotýká: Třeba během naší katastrofálně idiotské války ve Vietnamu byla hudba lepší a lepší a lepší. Mimochodem, tu válku jsme prohráli. V Indočíně se nepodařilo obnovit pořádek, dokud nás odtamtud lidé nevykopli.
A Kurt Vonnegut se svěřuje dál. O naivní víře v prosperitu po velké hospodářské krizi, o zákonitém vítězství nad fašismem, o vzorech v osobnostech Marka Twaina nebo Abrahama Lincolna. Prozrazuje důvody, proč je tento prezident pro současnou vládní garnituru USA nepřijatelný. Sdělil totiž veřejnosti, že americké imperialistické války se pod různými záminkami vedou s jediným cílem: k rozmnožení přírodního bohatství a zásobáren poslušné pracovní síly pro potřeby nejbohatších Američanů... Historický kontext je analogickou svorkou s aktuálním dneškem:
Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná... Řeknu-li, že naši vůdcové jsou šimpanzi opilí mocí, hrozí, že tím rozložím morálku našich vojáků, kteří bojují a umírají na Středním východě? Jejich morálka je stejně jako tolik neživých těl už dávno rozstřílená na kousky. Zachází se s nimi, a to mě nikdy nepotkalo, jako s hračkami, které dostalo bohaté děcko k Vánocům.
Dodejme ještě, že vypjatý pesimismus Kurt Vonnegut konejší originální úvahou o představivosti, přidá lekci tvůrčího psaní a jednu kapitolku s nadsázkou pojmenuje Takže, mám pro vás jednu dobrou zprávu. Laskavý humor vychází ze zkušenosti, s níž autor kupříkladu lpí na některých staromilských zvyklostech tvorby; text odesílaný k přepsání je chválou obyčejných věcí, pozemské radosti a kontaktů s lidmi. Mohl by třeba nést Název - Chvála psacího stroje. Vonnegut: Prvním románem napsaném na psacím stroji byl Huckleberry Finn. A takový Bill Gates si řekne: Jen počkejte, až uvidíte, čím se váš počítač ještě může stát. Vonnegut: Ale vyvíjet byste se měli vy, ne váš zatracený blbec počítač... A tak lze na závěr jenom souhlasit s americkým novinářem, který prohlásil:
Díky bohu, Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu.
Knihu Muž bez vlasti vydalo nakladatelství Jota, 2006, přeložil Jiří Rambousek, str. 154.

Haló noviny, 14. 4. 2007, str. 2, autor: František Skorunka, oblast: Celostátní deníky

 

 

KURT VONNEGUT O IDEOLOGII ZBROJENÍ

 

"Nejvyšší možnou formou velezrady je tvrzení, že Američané nejsou milováni všude, kam vkročí, a za všechno, co dělají."
V podvečer místo sledování Šeherezády a jejích velmi dojemných příběhů jsem si na internetu otevřel Britské listy a objevil zajímavou diskusi o vyzbrojování diktátorů evropskými zbrojovkami. Původní článek byl tiskovou zprávou občanského sdružení Nesehnutí, na kterou postupně reagovali pánové Štěpán Kotrba, Jan Čulík a František Řezáč. Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno dočetl asi poslední knihu amerického spisovatele Kurta Vonneguta – Muž bez vlasti, kterou vydal v roce 2005 ve věku 82 let, dva roky před svou smrtí.

Kdyby ještě byl mezi námi, dodal by k uvedené diskusi jako čtvrtý v pořadí zřejmě tohle:
Nabité pistole jsou dobré v rukou každého kromě obyvatel věznic a blázinců.
Správně.
Miliónové výdaje na zdravotnictví vedou k inflaci.
Správně.
Miliardové výdaje na zbrojení inflaci snižují.
Správně.
Pravicové diktatury jsou americkým ideálům mnohem blíže než levicové diktatury.
Správně.
Čím máme víc hlavic s vodíkovou náloží, připravených v raketách k okamžitému odpálení, tím je lidstvo bezpečnější a tím bude lepší svět, který zdědí naše vnoučata.
Správně.
Průmyslový odpad, zejména radioaktivní, dohromady ještě nikomu neublížil, takže by o něm všichni měli přestat pořád kušnit.
Správně.
Průmyslové podniky by měly mít právo dělat, co chtějí: podplácet, trošku ruinovat životní prostředí, domlouvat kartelové ceny, ždímat prosťáčky zákazníky, zrušit konkurenci, a když zbankrotují, vzít útokem státní pokladnu.
Správně.
To je svobodné podnikání.
A to je správné.
Chudí se museli dopustit nějaké zásadní chyby, jinak by nebyli chudí. Takže jejich děti by měly nést následky.
Správně.
Od Spojených států amerických nelze očekávat, že se budou starat o své vlastní občany.
Správně.
Postará se o ně volný trh.
Správně.
Volný trh je automatický systém spravedlnosti.
Správně.
Dělám si srandu.
(Text je úryvkem z knihy Muž bez vlasti, autor Kurt Vonnegut, přeložil Jiří Rambousek, vydáno v nakladatelství JOTA, s.r.o., v Brně roku 2007.)

 

Britské listy, 25. 2. 2011, str. 1, autor: Jiří Šejnoha, oblast: Internet – společnost a životní styl

 
Skrýt celou recenzi