Norman Mailer
Lesní zámek

ZEMŘEL NORMAN MAILER
Americký autor vytvořil provokativní dílo a bouřlivý byl i jeho osobní život

NEW YORK/PRAHA V sobotu zemřel ve věku 84 let americký spisovatel, novinář a scenárista Norman Mailer (1923-2007). Za své dílo byl dvakrát odměněn Pulitzerovou cenou, jednou také Národní knižní cenou.
Společně s Trumanem Capotem či Tomem Wolfem bývá přiřazován k proudu tzv. nového žurnalismu. Na svém kontě má dlouhou řadu titulů, z nichž ten poslední -román The Castle in the Forest, pojednávající o Hitlerově dětství -právě vydává v českém překladu nakladatelství Jota.
Autor si získal pozornost čtenářů a kritiků hned svou prvotinou, románem Nazí a mrtví (1948), v němž čerpal z válečných zkušeností v Tichomoří. Než však rodák z Long Branch v New Jersey vstoupil do armády, studoval na Harvardu letecké inženýrství. Po skončení války navštěvoval také pařížskou Sorbonnu.
Stejně bouřlivý a plodný jako Mailerův spisovatelský život byl i ten osobní. Autor, pocházející z židovské rodiny, byl šestkrát ženatý, zplodil osm dětí a byl také obviněn z bití manželky.
Vedle toho se profesionálně věnoval boxu a dvakrát neúspěšně kandidoval na starostu New Yorku. Se svými přáteli založil v 50. letech časopis The Village Voice. V roce 1980 pomohl na svobodu vrahovi Jacku Abbottovi, který se ovšem nedlouho po propuštění dopustil další vraždy.

Marilyn Monroe i Král Lear

Mezi další úspěšné tituly Normana Mailera patří Barbarské pobřeží (1951), Americký sen (1965) či Co děláme ve Vietnamu? (1967), kde se kriticky vyjadřoval k zásahu americké armády, a Armády noci (1968) o protestním protiválečném pochodu. Velký úspěch zaznamenala Katova píseň (1979), zachycující příběh dvojnásobného vraha.
Kniha Oswaldův příběh (1996) se pak věnuje údajnému vrahovi J. F. Kennedyho, v Ohni na měsíci zas spisovatel kriticky nahlédl lidi sledující v roce 1969 na Kennedyho mysu start Apolla na Měsíc.
Norman Mailer je také autorem textů o Marilyn Monroe, Henrym Millerovi či Pablu Picassovi. Zatím posledním do češtiny převedeným dílem je dvojdílný román Duch děvky, vracející se do doby studené války.

Nejvíce nenáviděný národ

Vedle literatury se Norman Mailer věnoval rovněž filmu. Na přelomu 60. a 70. let režíroval a hrál ve filmech podle vlastních scénářů: Beyond the Law, Wild 90 a Maidstone. Do filmové verze přepsal i Shakespearovo drama Král Lear a v epizodní roli se objevil také v Ragtimu Miloše Formana.
Norman Mailer se po celý život nepřestával vyjadřovat ke společenským a politickým problémům. V eseji Prisoner of Sex (1971) se kupř. vyslovil k otázce feminismu. Zastánkyně feministického hnutí knize věnovaly mnoho kritických výroků, a autor si dokonce vysloužil nálepku 'šovinistické prase'.
Velmi kritický byl také vůči politice Spojených států amerických. Po teroristických útocích na New York a Washington uvedl: 'Můžeme se stát nejvíce nenáviděným národem na Zemi.'

Z díla Normana Mailera

Nazí a mrtví (1948) Barbarské pobřeží (1951) Bílý černoch (1957) Americký sen (1965) Proč jsme ve Vietnamu? (1967) Armády noci (1968) Oheň na Měsíci (1969) Marilyn (1973) Katova píseň (1979) Dávné večery (1983) Ostří hoši netančí (1984) Duch děvky (1991) Portrét Picassa v jinošském věku (1995) Oswaldův příběh (1996) Proč válčíme? (2003) Lesní zámek (2007)

Lidové noviny, 12. 11. 2007, str. 18, autor: Ondřej Horák, rubrika: Kultura, oblast. Celostátní deníky


Mailerův poslední román vyjde česky

Události - literatura: Brno - Čeští čtenáři dostanou možnost seznámit se s posledním románem amerického prozaika Normana Mailera, jenž v sobotu zemřel. Překlad knihy s názvem Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak vydá v pátek nakladatelství Jota.

Mladá fronta Dnes, 13. 11. 2007, str. 8, mutace: Zprávy z regionů, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky


VYJDE POSLEDNÍ MAILERŮV ROMÁN

Čeští čtenáři dostanou možnost seznámit se s posledním románem světoznámého amerického prozaika Normana Mailera, jenž v sobotu zemřel.
Překlad knihy s názvem Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak v pátek vydá brněnské nakladatelství Jota. Román popisuje dětství diktátora Adolfa Hitlera a život tří generací jeho předků, přičemž podle autorova zvyku proplétá fikci s realitou, řekla Zuzana Klimplová z nakladatelství.
Romanopisec zemřel ve věku 84 let. Poslední dílo vydal letos po desetileté odmlce. Ve Spojených státech kniha vyšla letos v lednu. Vypravěčem je příslušník SS Dieter, jenž je vyslancem ďábla a zasahuje do Hitlerova osudu. Kniha podle anotace zkoumá kořeny zla a popisuje jeho věčný svár s dobrem.
Novinář a spisovatel Mailer byl dvojnásobným držitelem Pulitzerovy ceny. Ve více než 40 románech a dlouhé řadě esejí Mailer často čtenáře provokoval, a to hlavně ostrým pohledem na politiku USA, války ve Vietnamu a v Iráku i násilí obecně.
V knihkupectvích se nyní prodává například dvojdílný román Duch děvky a jeho debut Nazí a mrtví.

Právo, 13. 11. 2007, str. 14, autor (ČTK), rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky


PÁTRÁNÍ PO HITLEROVÉ DĚDEČKOVI - Norman Mailer

Můžete mi říkat D. T. Je to zkratka Dietera, což je německé jméno, a D. T. bude vyhovovat, teď když jsem v Americe, v té nepochopitelné zemi. Docházejí mi zbytky trpělivosti, neboť čas tu plyne, aniž má nějaký smysl, a to je stav, který v člověku probouzí odbojné sklony. Je to snad důvod, proč píšu knihu? Stejně jako všichni mí bývalí kolegové jsem musel přísahat, že se o něco takového nikdy nepokusím. Vždyť jsem byl členem zpravodajské skupiny, která neměla sobě rovnou. Nesla kódové označení SS, zvláštní oddělení IV-2a, a pracovala pod přímým dozorem Heinricha Himmlera. Dnes je ten člověk považován za zrůdu a já ho nehodlám obhajovat - nakonec se ukázalo, že byl strašlivá zrůda. Himmler se nicméně pyšnil originálním myšlením a právě jedna z jeho tezí mě přivádí k literárním záměrům, které nejsou, slibuji, nijak všední.

Milerád se zmíním o posedlosti, která se soustřeďuje kolem Adolfa Hitlera. Avšak co dokáže vrhnout temnější stín na náladu člověka než život s otázkou, jež nemá odpověď? I dnes zůstává největší posedlostí Hitler sám. Ukažte mi Němce, který se mu nesnaží porozumět. A pak mi ještě najděte takového, který je spokojen s odpovědí.
Asi vás překvapím. Mě samotného tento konkrétní svízel netrápí. Žiju v pevném přesvědčení, že jsem s to Adolfovi rozumět. Neboť skutečnost je taková, že ho znám. Musím to zopakovat. Znám ho skrz naskrz. Vypůjčím-li si pár slov od Američanů, vzhledem k tomu, jak drsně užívají vulgarity, mohu prohlásit: 'Znám ho jak svou vlastní prdel.'
Posedlý jsem nicméně dosud. Ale naprosto odlišným problémem. Když pomyslím na to, že bych vylíčil, jak je možné, že toho tolik vím, vzedme se ve mně úzkost, která se dá srovnat se skokem po hlavě - v noci ze strmého útesu do temných vod.Ať je tedy jasné, že zpočátku budu postupovat opatrně a budu mluvit pouze o tom, co bylo tehdy dostupné SS.
Prozatím to zřejmě bude stačit. Mohu vám kupříkladu nabídnout detaily o jeho rodinných kořenech. Ve zvláštním oddělení IV-2a - jak jsem už vysvětlil - jsme výsledky našeho šetření obklopovali neprostupnou zdí. Museli jsme. Právě my jsme zcela bez skrupulí hledali odpovědi na nejožehavější otázky. Nevyhnutelně jsme žili ve strachu, že někde vyhrabeme informaci, která bude tak zhoubná, že ohrozí Třetí říši.
Na druhé straně jsme byli hodně sebejistí. Když jsme zjistili nějaký fakt, který se ukázal rozkladný, vždycky jsme dokázali vybrat nepravdu, která pozvedla vlastenecké cítění obyvatelstva. Samozřejmě jsme nemohli dopředu zaručit, že každý výsledek našeho šetření bude zvládnutelný. Existovala možnost, že odkryjeme fakt, který nám vybuchne pod rukama. Jako například: Byl dědeček Adolfa Hitlera z otcovy strany Žid?

To byla jedna možnost. Další byly skoro stejně extrémní. Nějaký čas jsme si hráli s vyšetřováním polokomické, ale ožehavé fámy. Monorchismus. Patří náš Führer k té skupině nešťastných a hyperaktivních mužů, kteří mají pouze jedno varle? Je pravda, že kdykoli se měl fotografovat, pravidelně si zakryl rozkrok rukou, klasické gesto, pochopitelně, když si chcete chránit zbývající varle. Ale zaregistrovat tak citlivou skutečnost je jedna věc, ověřit si ji druhá. Třebaže výsledky jsme mohli získat poměrně snadno, totiž výslechem těch několika žen, které měly s Führerem intimní vztah a byly dosud naživu, jak bychom udrželi pod kontrolou zpětné reakce? Co kdyby se Hitler doslechl, že mu nějací důstojníci SS, aby se tak řeklo, osahávali genitálie (genitálii)? Museli jsme ten projekt vzdát. Rozhodl to Himmler: 'Pokud se ukáže, že náš vážený Vůdce je incestník prvního stupně, pak to zahrnuje i všechny otázky ohledně monorchismu. Vždyť monorchismus je patrně vedlejší produkt incestu prvního stupně.'
Bylo to jasné. Měli jsme se vrátit k nejuspokojivějšímu výkladu legendární Führerovy Vůle - Pokrevnímu dramatu!
Eventualita, že dědeček Adolfa Hitlera z otcovy strany byl Žid, se nám navíc hnusila. Nejenže by zničila Himmlerovy teze, ale zavazovala by nás, abychom ututlali obrovský skandál. Náš stísněný pocit částečně pramenil z pověstí, které se mezi námi začaly šířit před osmi lety, v roce 1930, kdy na Hitlerův pracovní stůl dorazil jeden dopis. Mladý muž, který jej napsal, se jmenoval William Patrick Hitler, z něhož se nakonec vyklubal syn Adolfova staršího nevlastního bratra Aloise Hitlera mladšího. Synovcův dopis obsahoval náznak vydírání. Odkazoval na 'sdílené faktory z minulosti naší rodiny'. (Hoch zašel tak daleko, že ta slova podtrhl.) Kdyby žil v Německu, vystavil by se takovým dopisem velkému nebezpečí, ale toho času se zdržoval v Anglii.Co tedy byly ty 'sdílené faktory'? William Patrick Hitler hovořil o Führerově babičce Marii Anně Schicklgruberové. V roce 1837 porodila syna, jemuž dala jméno Alois. Žila tehdy i poté v ubohé díře zvané Strones, chudičké samotě v rakouském kraji Waldviertel, a dostávala malé, ale pravidelné částky peněz. Sousedé se domnívali, že je posílá anonymní otec jejího chlapce.Jenže tentýž hoch dospěl v Hitlerova otce. I když se Adolf narodil až v roce 1889 a k moci se dostal až v roce 1933, jedna pověst se mezi stroneskými vesničany udržela při životě. A totiž ta, že pravidelná platba přicházela od zámožného Žida, který žil v bývalém sídelním městě Štýrském Hradci. Maria Anna Schicklgruberová podle legendy pracovala v domácnosti řečeného Žida coby služebná, otěhotněla a vrátila se do své vísky. Když přinesla nemluvně ke křtu, farář zaznamenal jeho původ jako 'nemanželský', což bylo v těch končinách běžné prohlášení. Waldviertel byl koneckonců znám jako chudobinec Rakouska. O sto let později mě po anšlusu roku 1938 poslali do té oblasti a výsledky šetření se popravdě ukázaly fascinující. I když je ještě příliš brzy na to, abych objasnil, jak jsem se to všechno dověděl, mohu vám nicméně poskytnout své závěry. Prozatím to musí stačit. Doufám, že časem seberu odvahu a prozradím víc.

Ve dnech, kdy se v novinách po celém světě objevily nekrology, vychází spisovateli Normanu Mailerovi česky jeho poslední román Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak (The Castle in the Forest, v USA vyšel v lednu tohoto roku). Ironickým vypravěčem o rodině Adolfa Hitlera je v ní ďábel - pravda, čert nižší kategorie, proto mu Maestro svěřil jen Hitlerovo dětství, ale právě proto, z uražené ješitnosti, se tenhle řadový pekelník, později převtělený do elegantního esesáka, rozhodl napsat knihu. Pětisetstránkový příběh přeložil Robert Křesťan, vydává jej nakladatelství Jota. Pro Salon jsme vybrali úryvky z úvodu knihy.

Právo, 15. 11. 2007, str. 3, rubrika Salon, oblast: Celostátní deníky


KE PSANÍ POTŘEBUJI DOKOPAT
Robert Křesťan hovoří o přebásnění Boba Dylana i překladu nového Mailerova románu

Praha - Přeložit do češtiny písně Boba Dylana a nahrát je tak, aby působily podobně hluboce jako originál, toť kousek věru husarský. Zpěvák, písničkář a překladatel Robert Křesťan a kapela Druhá tráva ho na albu Dylanovky zvládli. Ostatně kdo jiný by měl? Křesťan proslul oduševnělými cover- verzemi už v dobách kapely Poutníci, stačí vzpomenout přepracování Dire Straits a Jethro Tull. Dylanovka Ještě jedno kafe se objevila už na prvním albu Druhé trávy z roku 1991. 'Desku Dylanových písní jsem plánoval od 90. let, ale stále jsem se nemohl odhodlat. Rozhodujícím impulzem byl telefonát Honzy Vyčítala, který mě svým nadšením vyprovokoval,' říká Křesťan. V rozhovoru zpěváka doplňuje kapelník Druhé trávy Luboš Malina.
Dalo práci vybrat z Dylanova katalogu písně tak, aby pasovaly do stylu Druhé trávy?
Křesťan: Nemohu říct, že bych se probíral velkou spoustou materiálu. Již dlouho jsem měl připravený seznam Dylanových písní, které bych rád přeložil a nazpíval. Ten se z důvodů přeložitelnosti zúžil na současnou podobu.
Byla v seznamu píseň, kterou jste hodně chtěl nazpívat, ale vzpouzela se češtině natolik, že se to nepodařilo?
Křesťan: Ano, chtěl jsem natočit Idiot Wind a už jsem neměl dostatek sil a času napsat text. Bylo obtížné vymyslet český ekvivalent sloganu. Vlastně by píseň nešla řešit jedním sloganem, ale přinejmenším dvěma. Ale do budoucna tuto ideu neopouštím, i když budu potřebovat zase nějaký kopanec, který by mě přinutil k práci.
Na albu zpívá řada hostů. K nejzajímavějším spolupracím patří duet s panem Bobkem.
Křesťan: Pan Bobek je gentleman a s panem Bobkemse tudíž spolupracuje jako s gentlemanem. Že by mohl zpívat tuhle píseňmě napadlo téměř okamžitě. Text Not Dark Yet, který tehdy ještě neměl českou podobu, se dotýká tak hlubokých věcí, ke kterým jsem já ještě ani nepřičichl. Pavel Bobek se v době příprav desky vyhrabal z těžké nemoci a říkal jsem si, že by k písni mohl mít blízko.
Na albu je i jedna z mála Dylanových instrumentálek Nashville Skyline Rag, ve které se opět jako host objevuje Charlie McCoy.
Malina: Podařila senám hezká paralela. Charlie hrál v původní Dylanově verzi na basu. S námi nahrál skladbu téměř po čtyřiceti letech znova, tentokrát na foukací harmoniku.
Časté jsou výjezdy Druhé trávy do zahraničí. Kam se chystáte po domácím turné k desce?
Malina: V lednu doprovodíme Andyho Owense na turné po Anglii a Skotsku. Aprávě jsme se vrátili z Ameriky, kde jsme byli dva měsíce, odehráli 38 koncertů a najeli 26 tisíc kilometrů.
Překládáte nejen písně, ale i knihy. Jak pokračuje překlad románu Normana Mailera Castle in the Forest?
Křesťan: Je hotový. Kniha se bude jmenovat Lesní zámek a pojednává o útlém dětství Adolfa Hitlera. Před časem jsem pro nakladatelství Jota přeložil starší Mailerův románDuch děvky, Harlot' s Ghost. Když nakladatelství dostalo nabídku na poslední Mailerův román, obrátilo se s žádostí o překlad opět na mě.
Od vydání posledního autorského alba uplynulo 5 let. Co nové písničky?
Křesťan: Nemám žádné! Nikdy jsem nebyl plodný autor. Spontánně jsem nenapsal písničku od svých devatenácti let, vždy musí dojít k situaci, že je třeba vytvořit nový repertoár, a vždy potřebuji od někoho popohnat. Tady Luboš to umí dobře. Začne se chovat protivně. (smích)
Luboši, kdy začnete být protivný?
Malina: Ta situace už nastala. (smích) Dylanovkami jsme to trochu oddálili. Ale musím říct, že Dylanovky na mě působí jako autorské album, jako by je Robert sám napsal.

Valašský deník, 15. 11. 2007, str. 13, autor: Tomáš S. Polívka, rubrika: Kultura, oblast: Regionální deníky - Olomoucký a Zlínský kraj. Vyšlo také v: Hranický deník, Kroměřížský deník, Olomoucký deník, Prostějovský deník, Přerovský deník, Slovácký deník, Šumperský a Jesenický deník, Zlínský deník

 

 

ÚVAHA: PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA ZAPOMENUTA?

 

Ondřej Neff píše 11. listopadu o zvláštním zapomínání na první světovou - na rozdíl od té druhé - a o šancích (nebo spíš nešancích) Adolfa Hitlera na "napoleonskou" kanonizaci.
Autor dochází k závěru, že je Hitler - naštěstí a správně - vnímán většinou obyvatelstva této zeměkoule i dál jako zlo. Ano, to jistě je, ale… Pravda, existuje i značná podmnožina lidí, která Hitlera naopak adoruje. Dodnes. A jejíž doplněk sestává ze všech těch nešťastníků, kteří tu bytost adorují aspoň tajně… anebo dokonce jen podvědomě. Ale tady bych zase hned nestavěl ke zdi každého, že ano, dodám zvesela, protože třeba i dobrotivý herec Jiří Krampol (známe ho) je do toho prý "fanda" a jednou jsem ho osobně slyšel se kasat na knižním veletrhu před moderátorkou, že o Hitlerovi přečetl "snad sto knížek".
Roli při vzniku podobné fascinace (když už ne lásky) hraje jako vždycky spousta věcí.
U Hitlera to jistě bude i vnímatelův obdiv k řečnickým a demagogickým schopnostem, ke (zřejmě) nadprůměrnému inteligenčnímu kvocientu (IQ 160?), k osobní odolnosti(?), k jisté formě spartánské skromnosti (i ta je ale asi diskutabilní) a snad i ke schopnostem stratéga, ale na tato pole se už pouštět nechci. Vím jen, že mezi námi bohužel vyrostli i tací pošetilci, kteří jsou s to pokrytecky soucítit s kdekterým "těžkým dětstvím" masového vraha, a tedy i Hitlerovým. Nu, že ho Adolfík neměl nejlehčí, je vzhledem k jeho otci i původu asi dost známo a… Stačí zalistovat jen třeba pozoruhodným románem Normana Mailera Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak (Brno 2007, Jota, 504 stran).
Taky jsem to udělal a je to zvláštní případ, ale právě na tento bestseller jsem předloni začal už psát recenzi pro iLiteraturu Jovanky Šotolové, ale nedopsal jsem nic a nedokázal článek odevzdat a jednoduše dokončit. Ani složitě. Což se mi ještě nikdy předtím nestalo, takže jsem nakonec raději spis zapůjčil renomovanějšímu z literárních kritiků z Prahy Vladimíru Novotnému, ale… Ouha, ani on žádnou stať nikde neuveřejnil… a jen se o knize krátce zmínil. Pravda, omlouvá ho, že je specialistou spíš na luhy české a nikoli na včelíny a onanii. Pravda, recenze o knize vyšly. Pravda, sama Beryl Bainbridgeová, dnes už bohužel stejně jako Norman Mailer zesnulá, označila dílo za "vzrušující a mimořádné", nicméně…
Ten otazník nad jeho stránkami visí, já ho tam vnímám a především ho vidím proto, že jde fakticky jen o první díl obrovské, plánované ságy, již však jako by uťalo samo nebe, které ostatně Norman i spolu s peklem zapojil parádně do děje!
Je opravdu možné vysvětli, kde se vzala Hitlerova nenávist, jak si velký americký vypravěč předsevzal?
Je všechno zlo možno vysvětlovat jen nějakým násilím a incestem? Anebo i ďábelsky, a tedy z hlediska mnoha lidí fantaskně? A je život každého malou válkou mezi metafyzickým zlem a dobrotivostí? A derou se Ďábel a Pán Bůh každodenně o pozice? Jsou jejich terči každý z nás? Ty otázky Mailer vznesl a současně sto dalších, ale…
Třeba biolog Richard Dawkins píše v knize Boží blud (2006, česky 2009): Dokonce ani Adolf Hitler, který zlo posunul do doposud neprozkoumaných teritorií, by v dobách Caliguly nebo Čingischána z davu nijak nevyčníval. Hitler odsud ze světa nepochybně sprovodil víc lidí než Čingischán a Caligula dohromady a měl k tomu ostatně technologie dvacátého století, ale… Jeho míru zla posuzujeme podle dnešních měřítek, morální duch doby se od časů Caligulových posunul právě tak jako technologie a Hitlera tedy máme za mimořádně zlého jen podle laskavějších norem dnešní doby.
A Mailerův Lesní zámek?
Já ho "nenapsal", ale se zájmem přečetl (a Jiří Krampol určitě taky), nicméně s tou knihou i námětem mám problém a občas si jen tak pomyslím, proč asi právě takovým dílem a v tak děsivém rozsahu skončil dlouhý a plodný život autor, který kdysi začal Nahými a mrtvými?
Vím, je to řečnická, v podstatě zbytečná otázka, ale… Možná přece ne zbytečnější než někdejší sebevražda Vlastmila Brodského v den Hitlerových narozenin, ne? A co se týká první světové války? A jejího zapomenutí v porovnání s druhou?
Nu, sám Ondřej Neff to ví, a psal o tom, že ta první světová byla fakticky jen předehrou a součástí druhé, a že po ní nastala přestávka. Ano, dvacet let dlouhá, ale co to je? I díky románům o Bigglesovi – dejme tomu, ale nejen díky nim - se ovšem dnes přemnozí vracejí k první válce a hlavně k jejímu leteckému "levelu". Filmem byl ne poprvé připomenut Rudý baron, glorifikována jsou i další letecká esa a koneckonců družebním městem Plzně, kde žiji, je belgický Mons a právě tam se kdysi odehrála první velká řež první světové a právě tam údajně došlo ke zjevení lučištníků na nebi vylíčeném Arthurem Machenem… Ano, ano, aspoň jako soubor kuriozit a masakrů a pseudohrdinů za spouští kulometů Vickers přetrvá i ta starší z největších válek a nejen ve Švejkovi.

Neviditelný pes, 17. 11. 2010, str. 1, autor: Ivo Fencl, rubrika: kultura, Odkaz: neviditelnypes.lidovky.cz, oblast: Internet - společnost a životní styl

MAILER O HITLEROVI - Literatura

Krátce po smrti amerického spisovatele a publicisty Normana Mailera vyšel česky překlad jeho poslední knihy nazvané Lesní zámek.
Příběh Hitlerova dětství obsahuje mnoho prvků typických pro spisovatelovu tvorbu: především prolínání skutečných událostí a faktů s fikcí. Mailer na jedné straně podrobně studuje rodokmen Adolfa Hitlera a povahu jeho rodičů a nabízí provokativní hypotézu, že Hitler se narodil z incestního svazku, zároveň na scénu přivádí ďáblova agenta Dietera, vypravěče příběhu, který má mladého Adiho svést na temnou cestu. Mailer tak kombinuje své schopnosti literární i biografické: je mimo jiné autorem životopisů Pabla Picassa, Marilyn Monroe či Lee Harveye Oswalda. Už zde se s oblibou pouštěl do spekulací, které nebyly podloženy fakty: například ze smrti Marilyn Monroe obvinil agenty FBI a CIA. Lesní zámek, který ve Spojených státech vyšel na počátku letošního roku, deset let od poslední předchozí autorovy knihy Evangelium podle Syna, přijala americká a britská kritika nejednoznačně: výhrady (zejména k nadpřirozené rovině příběhu) vyjádřil například Mailerův kole g a Wi l l i a m Boyd v listu Washington Post, naopak britská spisovatelka Beryl Bainbridgeová (sama v roce 1978 publikovala román Mladý Adolf) knihu v Guardianu přivítala jako 'dílo prozaického mistra'. Česky ji promptně připravilo nakladatelství Jota v překladu Roberta Křesťana. Mailer zemřel v sobotu 10. listopadu. Vytvořil rozsáhlé dílo, které provokativně komentuje významné události dvacátého století. Úspěšná a dodnes vysoce ceněná byla hned jeho prvotina Nazí a mrtví (1948), která shrnuje jeho zážitky z války v Tichomoří. Dvakrát dostal Pulitzerovu cenu - za román Katova píseň (1979) a za literaturu faktu Armády noci (1968). Většina jeho knih už česky vyšla; před Lesním zámkem vydala Jota rozsáhlý dvoudílný román Duch děvky, který líčí historii CIA.

Týden, 19. 11. 2007, autor (man), str. 91, rubrika: Kultura, oblast: Časopisy - ekonomika a politika


PORTRÉT DIKTÁTORA JAKO MALÉHO ZMETKA

MAILER ZÚČTOVAL S ÚHLAVNÍM NEPŘÍTELEM ŽIDŮ SILOU BELETRIE

Šestatřicátá kniha Normana Mailera (1923-2007) Lesní zámek (2007) se stala autorovým epilogem v literatuře, kterou jeho eseje z nemocniční postele nazvaly "uměním čmuchalství".
Americký klasik dokumentárního románu a dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny ho prokázal i při posledním restu ve snaze "porozumět nejzáhadnějšímu muži 20. století". V portrétu mladistvého Adolfa Hitlera se přidržel výmluvnosti žánru, který před padesáti lety pomáhal vynalézt, i triků sázejících na sílu fikce, jež bývá při pronikavém pohledu věrnější než skutečnost.
V zájmu o stinné uličky dějin tak Mailer naposledy odhalil, že historie nás sotva něčemu naučí, poněvadž je sama mýtem v rukou šedých eminencí a vzorných vykonavatelů jejich špíny, a současně si užil roli toho, kdo o těchto lžích referuje. Uplatnil přitom nejen zálibu ve špionománii, projevenou třeba při stopování rošád CIA či klanu Kennedyových, ale i vůli přizvat do hry bytosti, které vzhledem k jeho židovským kořenům nejsou vždycky košer.

Pod pekelným dohledem

Zatímco v Mailerově apokryfu Evangelium podle Syna promlouvá ke čtenáři pochybující Ježíš, vypravěčem jeho posledního kousku se stává ďábel rekapitulující případ svého nejdůležitějšího "klienta". Poštíval ho tak dlouho, až se jeho objekt nestydatě bažící po lásce proměnil v zatraceně zranitelnou zrůdu. Neviditelný "řídící důstojník" z Hitlerova dětství spisovateli umožňuje překlenout obtíže plynoucí z postavení vševědoucího autora, a navíc vyjadřuje jeho skeptickou vizi světa opírající se o Miltonův postřeh, že je lepší vládnout peklu než sloužit v nebi, ačkoli i v kruzích pekelných se má subalterní rohatec držet svého kopyta.
Román se tím zároveň zbavuje pobitevního mudrování, jelikož je všeobecně známo, co Hitler jako objekt Mailerova zájmu způsobil a že nad plán naplnil svou vizi, že Německo musí hořet jako jeden muž. Do diktátora s takovým chorobopisem se lze strefovat snadno, ale autor ví, že působivější bude vylíčit vůdcovu zrůdnost nepřímo a podle not, jaké zvolil jeho souvěrec Leonard Cohen, když v Eich -mannovi neviděl zeleně slintající obludu s tesáky, nýbrž průměrného človíčka s deseti prsty.
Zlo má totiž tu vlastnost, že je napohled banální, jak varuje filosofka Hannah Arendtová. Když tedy Mailer provádí anamnézu tohoto psychopata a s přispěním historiků Kershawa, Eriksona, Smithe či Bullocka si zkouší představit, co Führer v Mein Kampfu z rakouského dětství přibarvil, zamázl nebo po anšlusu zaoral do cvičiště, obejde se v domácnosti Hitlerových bez prvoplánové pomstychtivosti. S jedinou výjimkou: všední pohled na "Adiho" není prost obrazů pokakánka, jelikož člověk přichází na svět mezi lejny, jak přiznávali už první světci, a nic lidského nám nemá být cizí.

Smrad a sex u Hitlerů

Autor s nimi však zachází daleko komičtěji než sama postava, která své fobie posléze vtělila v nenávist k Židům, Čechům, občanům Lince a dalším "arcizrádným elementům", rozřeďujícím ideály německé krve. Hitlerův známý děs z pachů, jenž přerostl v chorobnou mánii mýt se po každém podání ruky, v románu našel protiváhu ve smradu, který se kolem klučiny vlivem jeho ďábelského dohližitele šíří, či v pokálení maturitního vysvědčení, korunující protesty mizerného studenta, jenž si umanul stát se kumštýřem. Tělesnost jako ústřední symbol Mailerova románu zrání odráží víru ďábelského vypravěče, podle něhož vždy existuje "nejnižší společný jmenovatel každé pravdy", ovlivňující konání jeho svěřenců. Pokud jde o sex jako spolehlivý nástroj pekel, má Mailer dostatek důkazního materiálu v incestním a nijak zvlášť árijském Hitlerově původu.
Celkem logický součet poměrů chudobného kraje Waldviertel, kde o rychlovky na seně, matriční podvůdky kvůli dědické dani či svatby mezi příbuznými nebyla nouze, vyznívá v tomto zvláštním případě jistě atraktivněji než jindy, a přesto zmutované geny jen doplňují citové kotrmelce, jimiž si prošli rodiče tohoto malého sobce.
Zatímco Klara Hitlerová je dokladem toho, že mít vlastní názor se k ženušce vyznávající svatou trojici Kinder - Küche - Kirche nehodí a nahrazuje ho kopcem mateřské lásky k dětem, které přežily úroveň medicíny 90. let 19. století, je otec Alois posazen div ne jako paša do středu této truchlohry: coby erotoman s platem a ambicemi vyššími než jeho kvalifikace.
Loajální c. k. celní oficiál z Braunau, který ve volnu včelaří, by v životě něco rád vytvořil, jenže není přijat smetánkou a nepřemůže nicotný původ. Jeho společenské i otcovské neúspěchy probouzejí nevraživost jeho synka, který si spolehlivě vybírá to horší, manipuluje s pravdou, vidí svět jako horor od bratří Grimmů a klučičí hry na mayovky si proměňuje v sólo výpravy do lesního útočiště. Cvičí si při nich rétoriku, železnou vůli a usměrňuje libido, aby nebyl jako otec. Taky nebude.

Es kommt der Tag

A přesto Aloisův podíl na zrodu tyrana může v něčem mást. Mailer totiž nenabízí jednoduchá kauzální zdůvodnění. Pouze otázky - zčásti proto, že jich bude pokaždé víc než odpovědí, zčásti proto, že navzdory meandrům pětisetstránkové prózy je znát, že se srdnatý autor šetřil ještě na druhé podání a zamýšlel zajít i do doby, kdy se Adiho zmetkovství rozrostlo do obludných rozměrů.
Na textu je zároveň vidět, kdy Mailer nakonec vytušil, že to asi nestihne. Torzo metafyzického záměru skrytého pod čmoudem pekelníků nicméně obstojí jako debata o tom, nakolik jedince formují geny a prostředí i do jaké míry je nepoznatelný. Kniha vznáší nevyřčenou otázku, jež se dá vztáhnout nejen na Hitlerovic rodinku, ale i na Německo 20. století a celý lidský druh: platíme za chyby otců, anebo za chybu, že jsme se s nimi včas nevyrovnali?
Stěží to prvé, když v Lesním zámku přijde den, kdy průměrně otupělé soužití přestává být banální a kdy si román v nejmrazivějším okamžiku vystačí s krátkým dialogem o tom, jak si Adolf upevnil talent a zbavil se vlastního sourozence: polibkem smrti, který později vnutil miliónům bližních ve velkém.

Norman Mailer: Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak Přeložil Robert Křesťan, Jota, Brno 2007. 504 s.

Foto popis: Záhy po úmrtí Normana Mailera (na snímku) v listopadu 2007 byl Lesní zámek "poctěn" výroční cenou Bad Sex za nejpovrchnější erotickou scénu ve světové literatuře. Vzhledem k tomu, že jury této britské prémie asi nerozlišuje mezi zvetšelostí a dobovou patinou a že mezi laureáty jsou už autoři formátu Rushdieho, Wolfea, Faulkse či Bragga, může být tato recese brána jako svérázná forma marketingu v době, kdy je knize každý čtenář dobrý.

Právo, 24. 1. 2008, str. 21, autor: Petr Matoušek, rubrika: Kultura, oblast: Celostátní deníky
Skrýt celou recenzi